Diskuse - Deprese

Díky,a ať se oběd vydaří.Víš já se k psaní dostanu jen v práci ob víkend,když jsem tu sama a dohlížím,když jsem pár lidiček příjde pracovat(jsem v recepci malého podniku,takže o víkendech je to spíš hlídání),to jsem tu pak sama se sebou a můžu i brečet.Hraběnka mi začali říkat před 12lety kamarádi mého současného manžela,kvůli mojí citlivosti že nemusím lemtat a vysedávat po hospodách aj.,prostě měli pocit že mi není vše vhod,omezuji muže v návštěvách hospod(bral si mě s mými 4dětmi)no prostě chlapi,tak mi začali říkat hraběnka a mé nejstarší dceři Kontesa.Tehdy mě to celkem trápilo,pak jsem si zvykla a dnes je to už tak zažité,že to používám na internetu,i když už na seznamu byla hraběnka obsazena tak mám emeil hraběnkaS.Promiň,ale tím že nerada píši,nevím jestli je to moje čtení k pochopení.No a protože tomu mému 5tému děťátku je teprve 5let tak než se urochní spát je 21h. občas i 22h. a já pak podle toho jak mi je se snažím kouknout na něco pozitivního v telce,nebo věšet prádlo,mýt nádobí atd.,nebo taky bulím do polštáře,když mě nikdo nevidí.Ale já mám vážně štěstí že pro mě jsou rána vysvobozující,zvlášť pokud svítí sluníčko,jsem na něm obrovsky závislá.Možná bych ani neřekla že trpím nespavostí,až zas tak často nemám problém s usnutím spíš trpím obrovským pocitem vnitřního neklidu,strachem a to mám pak pocit že mě šílenství nemine.Vůbec nedokážu vypnout mozek ,ach jo,už mě to zmohlo,píšu to přesně 1hod. myslím že už jsi i po obědě.pa

Přeji hezký den všem lidičkám těchto stránek, chci vás všechny pozdravit a také se pokusit trochu napsat, i když jsem určitě lepší čtenář nebo posluchač než pisatel nebo vykladač. Mně moc pomáhá už jen to, že vás mohu číst, i když je v některých příspěvcích tolik nezahojené bolesti z životních událostí, že je to až k nevydržení.
Alinko, tebe potkalo v krátké době tolik náročných událostí, narození dítěte, vždytˇ to je taková zásadní změna v životě ženy dostat do náruče bezmocného tvorečka (ty hned dva) a chce to čas a podporu se s tou zodpovědností i zvládáním každodenního režimu srovnat. Já vím, je to krásné, ale také si pamatuji, o kolik pro mě bylo snadnější a radostnější pečovat o svoji druhou holčičku, když už jsem věděla, jak na to (té první byl rok a půl) a dva mrňousky jsem zvládala v daleko větší pohodě než jedno. A je to doba, kdy člověk tu mámu potřebuje a také vzniká nový vztah mezi matkou a dcerou. A tebe potkala taková rána. Jsi hodně citlivá a vůbec se nedivím, že tě chování tvého manžela tak zranilo. Víš, Malířka to asi zase vystihla, proč se v té době tak choval, ale já se přiznám, že jsem v tvém věku myšlení mužů také vůbec nerozuměla a spostu věcí jsem pochopila až kolem čtyřicítky. Ale to, že je člověk přecitlivělý také znamená, že musí na zvládání i běžných situací vynakládat mnohem víc úsilí a tak je vnitru statečnější než by se mohlo zdát, jen to není navenek tak vidět.
Chtěla bych tobě i Romance napsat, protože jsem o tom hodně přemýšlela jako máma dospělých dcer i z pohledu svého věku, že jste daly svým maminkám na konci života krásný dar tím, že jste u nich byly, ony věděly, že je milujete i přes chyby, které jako mámy třeba udělaly a ony vám mohly říct to, co řekly. Já to takhle cítím, i proto, že u mně kdysi seděla dvanáctiletá dcera, já jsem brečela, že se už o nic nedokážu postarat a hrozně jsem se bála, abych svou nemocí děti nepoznamenala. A dodnes čerpám z toho, jak mi říkala, neboj se, my to zvládnem, já jsem jiná, mě se to co tobě nestane.

Nino,moc hezky jsi to napsala.Moc mě mrzí,že mluvit umím,ale hodit to na papír,hrůza.pa hraběnka

Gabinko, tebe si moc vážím za to, jak při svém manželovi stojíš a i když jsi zdravotní sestra (snad si to dobře pamatuji) a nevíš, snažíš se získat informace u stejně postižených lidí, abys mohla pomoct. Z postojů své rodiny si zkus nic nedělat, jednou jsem někde četla takové moudro, že příbuzní jsou přátelé, které si nevybíráme. A tak to je a určitě máš nebo časem potkáš jiné přátele, kteří ti poskytnou podporu. Vydržela jsi tedˇ velký stres, stálo tě to hodně sil, ale zvládla jsi to, tak přeju tobě i manželovi štěstí a hodně radosti z holčičky. Kollerko, ty jsi mi také svým životem blízká, myslím na tebe každý den, je to strašně těžké být na všechno sama. Moc tobě i tvému synovi přeju, že se dostal na dobrou střední školu, je to důležitý vklad do života. Víš, také si troufám tvrdit, že máš deprese, jak popisuješ ta hrozná rána, kdy nemůžeš vstát, pak se doplazíš do práce a ono to vždycky nějak dopadne a tedˇ to nedopadlo. Sama vidíš, jak se každý snaží tuhle nemoc utajit a do PN se nikomu nechce, ale někdy se opravdu nedá nic dělat. Já mám takovou zkušenost, že vyčerpaným lidem samotná AD nepomůžou, chce to i odpočinek, moci si vyhovět, vstát až když na to máš, pracovat, když máš lepší chvíli. Ráda bych ti napsala ještě svoji zkušenost s dětmi, ale snad až večer, už jsem strašně unavená a nejde mi nic. Drž se, prosím.

už musím jít,tak krásný večer přeji jste tu fakt moc bezva lidičky,ani jsem netušila že se tak rozpíšu.pa a dobrou noc hraběnka

Hraběnko, píšeš srozumitelně, neměj obavy! Ty se máš, že tě ráno a sluneční světlo nabije optimismem. Mě je snad líp, když je zataženo, z nádherného rána mám D. Řeknu si, toj e ale dnes nááááádherně! A udělá se mi zle od žaludku. Na jakém principu tohle může fungovat, nechápu. A tady jsem se dozvěděla, že nejsem sama, což mě posílilo.
Teď mě napadlo, proč v noci trpíš vnitřním neklidem a strachem: máš 5 dětí a mockrát jsi bděla nad jejich postýlkami, když byly nemocné a třeba i zdravé, ale určitě se občas budily, takže se tvůj spánek často přerušoval, až jsi nakonec spala jen tak lehce, aby se nestalo, že se nevzbudíš, když dítě zapláče, když tě potřebuje a tvůj organismus si na to zvykl. (Známého dítě má cukrovku a taky od té doby spí jen, jako na vodě, aby mohl zasáhnout, kdyby upadlo do kómatu.) Jestli se pletu, omlouvám se. Ale snažím se na něco přijít, ne někomu něco vnucovat.
Pokaždé, když sem někdo napíše, že na sebe vztáhnul ruku, běhá mi mráz po zádech. Před mnoha lety jsem se cítila tak beznadějně, že jsem taky plánovala, jak shromáždím prášky, aby jich na to bylo dostatek. Co mi v tom zabránilo? Tenkrát jsem v sobotní příloze novin objevila dlouhý článek o "životě po životě". První popisoval "cestu do ráje", nebo jak to mám vyjádřit, což mě ohromně nadchlo a povzbudilo v mých plánech, ale neměla jsem zatím žádné léky (netušila jsem, že mám D). Druhý, který vyšel týden po prvním, popisoval, jak skončí ti, kteří si vzali život sami a to byl šok! To, co si přestavujeme, jako peklo, bylo proti tomu procházka růžovou zahradou. Ještě podotknu, že to nebyly spekulace, ale zkušenosti lidí, kteří prošli klinickou smrtí a byli schopni o tom vyprávět. No, odradilo mě to, ale bylo mi ještě hůř, protože i ta poslední naděje na úlevu se mi zhroutila. Nechtěla jsem riskovat, že dopadnu ještě hůř, než teď a tady a že se sebevraždou nezbavím problémů, ale naopak, ještě si je ztížím. Teprve teď si uvědomuju, jak moc bych ublížila nejen matce, ale i přátelům. Za několik let po tom, se zabila jedna důchodkyně, bezdětná vdova, se kterou moje máti denně večer venčila pejsky (úmyslně se předávkouvala inzulínem) a já jsem mohla sledovat reakce nejen máti, ale i ostatních pejskařek, které ji denně potkávaly, povídaly si, navštěvovaly se na kávu a bábovku. Všechny byly dost na dně, trápily se, nemohly ji pochopit. Svého pejska pře tím dala do nějaké rodiny s tím, že jde na nějaký čas do nemocnice a vzala si život. Pejsek, i když byl v jiném městě, zemřel vyhladověním, nikdo do něho nenacpal ani sousto. Cítil to a odešel za svou paní.
Takže jsem ráda, že jste tady :-)))

Inspiraci jsem prozatím vyčerpala a těším se na vaše dopisy. Mějte příjemný večer :-)

Kollerko, já neznám tvoje děti, nevím, jestli se stýkají se svým otcem nebo mají jen tebe. Ale píšeš, že jsou hodné a ty je nechceš trápit, ale ony samy tuší, že se něco děje. Tak ti napíšu svoji zkušenost. Já jsem kdysi chodila k jedné ukrajinské paní léčitelce, které se sice nepodařilo mě vyléčit, ale hrozně mi pomohla tím, že mě seznámila se svým pohledem na svět, s "vesmírnými zákony" a vlastně i s buddhismem. Bylo to krátce po revoluci, obě dcery jsem měla na střední škole, nedostávala jsem výživné, mlela jsem z posledního a bála se, jak je to poznamená, hlavně tu mladší, která mi moc pomáhala. A ona mi tenkrát řekla, atˇ se tím netrápím, atˇ ji nechám udělat dobrý skutek, že si mě ta její dušička vybrala, že to potřebuje pro svůj rozvoj a že se jí to jednou třeba odjinud vrátí. A že to, že se mnou sdílejí moje trápení jim neublíží, i to patří k životu. A opravdu to tak je, jsou každá úplně jiná, ale obě zdravé, vybudovaly si postavení v práci, mají svůj život, partnery a jsou spokojené. Ono se asi nedá dopředu odhadnout, jak by tvoje děti reagovaly, ale možná by pro ně pravda byla snesitelnější než tápání, co se vlastně děje, ale alkohol jsi odložila, tak o něm snad nemusíš mluvit a tvoje zdravotní problémy a životní únava odejdou dřív, když na ně nebudeš sama. A jejich pomoc jim až ti bude líp zase vynahradíš, i když si podle sebe myslím, že jim bude úplně stačit, že je ti líp. Držím ti palce.

Hezký večer - už jsem se na Vás těšila, až si v klidu sednu k pc. Bolí mě sice potom hodně ruce, jak mám zánět šlach, ale píšu ráda.
Malířko - já taky ráda luštím sudoku, musela jsem se pousmát, jak píšeš, že tvůj chlap luští :-) když nemůže spát..někdy do toho zírám i hodiny.
Zase jsi mě dostala, jak jsi přesně popsala ten můj příspěvek o manželovi - víš, že tohle mi na něj řekl můj psycholog?! že by tam měl v první řadě sedět on a ne já, že má asi komplex nevím z čeho a že lidé, kteří tvrdí, jaké měli "krásné a harmonické" dětství, jak o sobě manžel tvrdil, mají většinou nějakého "kostlivce" ve skříni...no zbytek přesně, jak jsi psala.
Moje mamka si vždycky nechala všechno líbit a nikdy se neohradila, a to já jsem nikdy nechtěla, možná i proto jdu někdy za prosazením svého názoru víc, než je nutné. Ale přitom na sobě pořád něco vidím, shazuju se, neumím si říct, že jsem šikovná, nebo že na něco mám a dokážu to. Už dopředu se podceňuju a když se mi to povede, tak si myslím, že to vyšlo jen proto, že jsem měla prostě štěstí. Teď v D je to ještě silnější. Jsem hrozně frustrovaná z hledání té práce. Ve firmě byly nadst.mzdové podmínky a teď mi všude nabízejí polovinu..
Také se mi teď dny jakoby slévají dohromady at je prac.den, nebo víkend - netěším se na pátek, protože mi to je jedno, a jak píše Malířka - mám ještě větší D když je hezky. Z léta mám vyloženě hrůzu!
Jsem ráda, že si takhle dodáváme síly a naději :-) kromě několika kamarádek, jste vlastně jediní s kým se "bavím" a co mi pomáhá.
Moc na všechny myslím.

Nino, zase mě zahřálo u srdce z toho, co píšeš Kollerce o dětech, léčitelce a buddhismu, protože to je přesně moje životní filozofie! Našla jsem se v buddhizmu, zjistila jsem, že vyjadřuje mé cítění a postoje k druhým. Ale setkávám se s naprostým nepochopením okolí a myslím, že nejsem sama, kdo takhle uvažuje a chová se. Dokonce sklízím i výsměch. A partner mi vytýká, že nesnáší, jak jsem pasivní a nedokážu se ani bránit, ani pro sebe něco udělat. Nedávno mě napadlo, že deprese je stavem mysli, postoji k životu a chováním jedince podobná této filozofii! Ale její vyznavači jsou na rozdíl ode mne optimisticky naladěni. Dalajláma se většinou i přes všechna příkoří, způsobena čínskou vládou, usmívá.

Lindo, je jasný, že když jsi byla zvyklá na slušnou životní úroveň a sebevědomí ti mimo jiné dodávalo dobře placené zaměstnání, je pro tebe těžké připustit, že bys měla slevit. Ale pokud si teď najdeš míň placenou práci, neznamená to, že ji budeš muset dělat do smrti. Určitě se ti naskytne příležitost k něčemu lepšímu :-)

Vidím, že "staří mazáci" se odmlčeli. Možná to bude tak, že někteří se odmlčí a noví napíšou a někdo napíše jen občas a až se uzdraví, nebude mít potřebu sem napsat, ani to číst a to je dobře :-))) Hezky se mi vyspěte, ať jste zítra posíleni a v pohodové náladě!

Ahoj Nino,
Moc ti děkuji za tvé příspěvky,nejen mně,ale i ostatním.
Budu o tom všem moc přemýšlet a ráda bych bych si zjistila o Buddhismu něco víc.Nikdy jsem se o toto učení zvlášť nezajímala a taky Malířka píše že je ji tato životní filosofie hodně blízká,tak mě to začíná zajímat.
Píšeš,že nevím jak je to s mými dětmi,jestli se stýkají s otcem.
Máme spolu kamarádský vztah,je to šest let co jsme rozvedení.Ale na děti nikdy čas neměl,vezme je tak jednou za čtvrt roku do kina a na oběd a to je všechno.
S tou mladou kvůli které od nás odešel byl jen půl roku,než se na něj vykašlala a od té doby vystřídal nekolik dalších žen.
Teď má novou rodinu,dvouletého chlapečka,je moc milý a zdá se mi že se mu věnuje mnohem víc než před lety našim dětem.
Ale je to asi tím,že si s věkem uvědomuje životní hodnoty a priority.A taky má přítelkyni,která ho drží pěkně zkrátka.
Nejsem tak úplně sama,musím napsat,že se stýkám s rodiči bývalého manžela,ale je to teprve necelé dva roky,co jsme k sobě našli opět cestu.Dřív jsme měli moc pěkný vztah,brala jsem svou tchýni jako maminku a bylo to fajn,jen po rozvodu se kvůli vyrovnání majetku všechno pokazilo.Loni v létě jsem,ale babičku vzala na dovolenou k moři,bude ji letos šedesát a moře ještě neviděla.Bylo to moc fajn,ale co se nestalo.Na podzim ji lékaři zjistili rakovinu a momentálně je po těžké operaci a po ozařování.Ale zotavuje se a má vůli žít tak máme naději.A tato událost mě taky poznamenala,dávám si trošku za vinu,že jí to moře ublížilo i když vím ,že to nemohl nikdo tušit.
Včera mi volala,ře mají příší týden s dědou 40.výročí svatby a že by byla ráda kdybychom přijeli na oslavu.Mám z toho hroznou trému,bude tam i současná partnerka bývalého manžela.Viděla jsem ji jen jednou,když jme se náhodou potkaly v nemocnici,když jsem byla za babičkou.
Vím,že ona za nic nemůže,taky si v živitě něco vytrpěla,ale zářilo z ní sebevědomí a říkala babičce mami.Což mě úplně rozhodilo,protože já říkám své tchýni křestním jménem.Hrozně jsem si přála někomu říkat maminko,když jsem o svou tak brzy přišla,ale mně to nebylo nabídnuto.Bylo to proto,že si tenkrát ta moje tchýně myslela,že by to pro mě byl problém,že to je citlivé téma a já si to při tom tolik přála.To jsme si vysvětlili na té dovolené,ale k nějaké změně je už po 19letech pozdě.A teď si přijde nějaká nová osoba,která svojí maminku má a ......
Já vím,zní to hloupě.jen asi budu potřebovat čas se s tím vyrovnat.
Ještě jednou dík za povzbuzení a přeji hodně klidu a sil.

Ahoj Malířko,
musím napsat ještě i tobě pár řádků,doufám že nepřipálím oběd.
Dneska je mi líp,dokopala jsem se normálně fungovat,umyla jsem auto,a všude poklidila a vařím a taky se snažím něco psát.
Mám často stejné pocity ještě větší D když je venku krásně,kouknu se z okna a když vidím jak rodinky pospolu pracují na zahrádce a vzpadají tak šťastni a jak se snad očekává že já taky šťastně vyjdu ven je mi špatně .Nejraději bych byla aby bylo venku škaredě a já se mohla bez výčitek zahrabat pod peřinu a přežít den.
Ale při tom mám ráda jaro a přírodu a všechno hezké,tak tohle fakt nechápu.
Když se pak někdy donutím a přece jen ven jdu,je mi líp,ale překonat tu hrůzu než člověk vyleze!
Tak přeji hezkou neděli a zatím čau.

Ahoj Všichni,
moc vás zdravím a musím se omluvit všem kterým jsem ještě nenapsala něco víc.Vypadá to možná,že jsem sobec a řeším si zde jen své problémy.Ale není to tak,čtu všechny příspěvky,zajímáte mě všichni a vaše životní příběhy a zkušennosti.Jen mi dělá problém se v tom všem orientovat,tak většinou zareaguju na jeden,dva příspěvky a jsem u konce se svým soustředěním.Musím se k článkům vracet,protože si nepamatuji co kdo psal a pak už nemám sílu,nebo čas napsat dál.
Moc vám všem ale děkuji,že tu jste,jste moji noví milí přátelé na které denně myslím a přeji všem lidičkám jen to nejlepší.
Zatím si netroufám někomu radit a pomoci nějak tím co napíšu,je to pro mě nové a taky nevím jestli mám v sobě ten dar pomáhat lidem.
Cítím s vámi se všemi.Pěkné odpoledne a vnitřní klid,také hodně sil do dalších dnů pře je Kollerka

Ahojky všichni,přeji krásnou neděli.Jen jsem se chtěla rozloučit,neboť se mi blíží konec pracovní doby,a sem se opět dostanu nejspíš až za 14dní.Moc s vámi prožívám všechny vaše životní příběhy a také bych vám toho chtěla o sobě napsat,ale nedokáži to nějak srozumitelně srovnat.Včera po práci jsem byla se svými najstaršími dcerami(26,25,20)na večeři,bylo to příjemné být spolu.Ta nejmladší se poprvé dozvěděla že mám ČID na deprese,celou dobu si myslela že na křeč.žíly.Ale také se bohužel vzpomínalo jak to tehdy vypadalo když mě dcera našla před těmi 9lety(já si jen pamatuji až probuzení v nemocnici)Asi mě to rozrušilo ,protože jsem pozdě usla a ve 3h ráno už samým neklidem nemohla spát,a tak jsem samozřejmě v 5.30h vstávala jak mátoha.Tak už se moc těším až se večer svalím u Xfaktoru.Strašně moc mě mrzí že to museli zažít,nezvládla jsem ten zkrat,mozek nefungoval,jen vím že jsem hrozně moc chtěla klid.Bohužel již asi počtvrté,ale od té doby se tedy léčím,a doufám v přežití(snad raději zešílím,než abych mým milovaným takto ublížila).Mějte se,ze srdce vám přeji ten tolik potřebný vnitřní klid a hodně sil v opravování těch našich pochroumaných dušiček pa hraběnka

s tebou chci mlivit

taky potřebuji pomoc