Diskuse - Deprese

Tak jsem tu! :-) bylo vidět, že držení palečků snad zapůsobilo - vypadá to, že je soud na dobré cestě a měla bych dostat nějaké vyrovnání. Spala jsem jen pár hodin a ráno mi advokátka řekla, ať tam nechodím, že mám PN a ona to vyřídí. Že by mi to jen přitížilo. (to má asi pravdu)..no a pak mi volala, že manžel ani neuměl na nic odpovědět, ani proč mě opustil a nepodpořil, že ho nezajímá můj zdravotní stav..tak jen něco kuňkal. A u soudu projevoval "upřímný zájem o to, jak mi je..".. Jenže to já mu dneska po 5ti měsících nezájmu vůbec nevěřím. Volaly mi kamarádky a vůbec všichni měly radost, že to asi dopane dobře..já jsem si to tady obulela. Přeci jen mě jeho chování mrzí. Strašně mi ublížil. Těžko se city a vše kolem toho vyčíslí penězi.
No a teď jsem si přečetla z agentury mail, že to místo z min.pátku nevyšlo:-( takže jedna dobrá a jedna špatná zpráva.
Děkuju všem, co mi psali, že na mně myslí-zrovna se mi chce strašně brečet, mám takový zvláštní pocit, že vlastně stejně nevím, jak dál..asi to chce ještě čas a je mi smutno.
..zestárla jsem za ten rok snad o několik let.
ROMANKO-to jak jsi popsala, jak je na člověku vidět, že mu není dobře..oči bez jiskry, neveselý úsměv atd.. - to vídám každé ráno v zrcadle - přesně.
LUBOŠI-bylo a je mi dneska taky smutno. Ale Ty se máš na koho těšit, že přijde domů. Já jsem celý den zavřená sama - většinou. Obdivuju, jak to všechno s manželkou zvládáte:-) jak je Ti oporou a vůbec. Taky bych si přála, aby mi prostě ta "druhá polovička" pomohla třeba jen tím, že řekne: "neboj, to zvládnem, bude líp.." No a už zase brečím..
KOLLERKO-netrap se žádným rozjímáním o simulování. Mně ty J příspěvky způsobovaly hrozné bušení srdce. A ne díky jemu jsme projevili emoce..v těch všech příspěvcích co píšete se to emocemi jen hemží..trápení, radosti, starosti..a to tam všechno bylo již předtím.

Tady spíš debatuje několik lidí, kteří pijí zelený čaj, kouří vodní dýmku, pořád se usmívají a myslí si, že spolkli všechnu moudrost světa, a přitom nikdy depresi neměli.
( z 90% 20-30 leté ženy)

Hezký večer, chtěla bych všechny jen pozdravit a poděkovat za přivítání. Romanko, moc mě dojalo tvoje povídání o mamince, víš, před třemi lety umřela na rakovinu moje nejlepší kamarádka, byla jako já rozvedená, léčila se také s depresí a všechny radosti i starosti jsme sdílely spolu. Měla jsem ji moc ráda, byl to v podstatě s mými dětmi můj nejbližší člověk a strašně mi chybí. A byla moc statečná, každý den si na ni vzpomenu. I proto jsem moc ráda, že jsem vás tu všechny našla, moc pomůže, když vím, že mohu někomu napsat, je mi dneska zle a on ví. Moc hezky jsi popsala obličej člověka v depresi, já tomu říkám, že mám místo obličeje masku, přiškrcený hlas a také se snažím o úsměv, i když je to spíš škleb. Ale moje mladší dcera to na mně vždycky poznala, právě podle očí.
.
Malířko, nemáš mi vůbec zač děkovat, mrzí mě, že jsem ti nemohla napsat příjemnější zprávu, ale takhle to prostě většinou probíhá, já jsem to poprvé nevěděla a dopadla jsem jak Linda po srážce s psychiatrem. Existují ještě na netu nezávislé stránky pro pacienty postižené chronických únavovým syndromem a tam je tohle někde také popsáno, hlavně, že si člověk nemá brát nic osobně, protože takový je prostě systém.
Lindo, doufám, že jsi tu hořkou chvilku ve zdraví přežila, že to tím skončilo a trochu se ti ulevilo, také jsem na tebe myslela.

Dobrou noc

Ahoj všichni,moc vám všem s tou zičující depresí rozumím,už beru 3.AD a to Citalon,20mg denně,druhý měsíc a konečně mi snad začíná zabírat........ale žádná euforie se nekoná............jsem po něm jaksi líná a unavená,přemýšlela jsem o sertralinu-potřebovala bych více energie.........máte někdo zkušenost?-díky moc.........

Kláro-já beru Sertralin Teva, 50mg,asi 5měsíců, nevím, jestli je určité zlepšení díky času, nebo díky lékům. Doktor se mě nezeptal, jak je snáším-nic-radili mi jiní lidé, že mi na večer asi neseděl kvůli spaní, tak beru jeden ráno. Je to min.dávka, můžou se myslím klidně dva, až na 200mg.
Nino-děkuju za podporu, taky jsem zas moudřejší o tu revizní doktorku,:-) kdyby třeba náhodou :-(
Sedím v obýváku, koukám na čubinu, jak leží na pelíšku stočená do klubíčka a když si Vás pročítám, nepřipadám si tak sama.

Lindo, to je fajn, že jsi tam nemusela a on se s tebou bude muset vyrovnat :-)) Dobrá zpráva před usnutím potěší. Zkus na něj zapomenout.
Chtěla jsem se dnes ještě dozvědět, jak jsi dopadla, ale už nic ze sebe nedostanu, zavírají se mi oči. Neboj, bude zase fajn, protože jednou jsme dole a pak zase nahoře.
Dobrou :-)

Ahoj Milu, Lindo, děkuji za Vaše reakce, zdravím vás z práce i všechny ostatní lidičky tady. Je pátek, takže v dobrých dobách můj nejoblíbenější den, vždycky se těším, až si po pracovním týdnu odfrknu, při depce mně tak nějak ty dny splývají a víkend není pro mně až takovým potěšením, ale věřím, že zas ty lepší časy přijdou. Moc zdravím taky Malířku a Luboše. Musím se prokousat každodenním papírováním, je pravda, že tyto týdny se docela vždycky těším na večer, je to takové zklidnění, bývám unavená a chodím poměrně brzy do postele. Včera jsem byla na veterině se svou malou fenečkou Roxanou, je to yorkshíračka a je jí sedm měsíců. Včera nedostala chudinka celý den nic k jídlu a pít mohla jen dopoledne, večer jí v narkoze veterinář trhal špičáky, protože jí vyrostly dvojmo, navíc a nemá se to nechat, deformovalo by jí to čelist. U téhle rasy prý se to stává. Tak byla včera večer jako malý opileček, ráno už byla v pohodě a šaškovala jako každý ráno, k ránu se mně prošla po hlavě. Přeju vám všem hezký dnešní den i nadcházející víkend prožijte pokud možno v klidu a pohodě. Romana.

Ahoj moc vás zdravím, včera jsem nestíhala psát, brečela jsem nad Romankou, protože mi to hrozně připomíná sebe. Mám ještě slzy, to jsem ráda. Odpoledne jsem jela k manželově babičce pro skalničky, přivezla jsem si dvě bedny a možná je půjdu dnes nasázet. Moc mě to baví.
Maliřko, jsi obdivuhodná, že zvládáš všem odepisovat a reagovat, já to nestíhám, Maluješ??? Dívala jsem se včera na tvé obrazy, dodají mi vždy sílu, děkuju.
Luboši, když jsi sám, piš nám. Jestli ti to už trošku jde, tak piš, když manželka a děti odejdou a poděl se s námi o své trápení.:-)
Přeju vám moc hezký den, tady teď sprchlo, ale už zase neprší, tak uvidíme, jestli půjdeme ven.

ROMANKO, jak jsi psala včera ráno o tatínkovi, já měla podobný vztah s mamkou. Celý život jsem se jí snažila dokázat, že nejsem k ničemu, že nejsem taková ňouma, za jakou mě má. Hodně jsem sportovala, hrála za střední a zastupovala školu. Ale všechno bylo málo. Skutečnou radost mamka měla, když jsem udělala státnici ze psaní na stroji. Dostala jsem dracenu a mám ji dodnes, za deset let o hodně povyrostla a jsem na ní moc pyšná. Další radost byla, když se narodila zdravá dvojčata. Jinak na všechno měla odpověď, všechno špatně, přesně jak píšeš, že vám nesmí nic spadnout na zem....
S tím snem - mně se zdá o taťkovi dodnes stejný sen - o noci, kdy doma zemřel, bylo mi tehdy 7 a vidím to před sebou jako tenkrát.

Jinak mamka zemřela před 3 roky a řekla bych, že to také spustilo naplno mou depresi. Měla jsem s mamkou kamarádský vztah, až na to podceňování mě odmalička. Jinak jsme si rozuměly, hodně mi dovolila, koupila, nemůžu si stěžovat, jezdili jsme všichni na dovolenou v létě, také i v zimě na hory lyžovat každý rok. O to víc,jak to bylo fajn, mi teď chybí, protože na to horší se zapomíná, tedy já zapomínám.
Když se mi narodila dvojčata, byla jsem moc šťastná, i mamka, jezdila mi každý večer pomáhat koupat je, musela jsem pak znovu do nemocnice, tak se o ně postarali, až do 8 týdnů mi pomáhala denně. Pak šla k lékařce a ta jí řekla, že je to vážné, ale neřekla co. Od té doby k nám jezdila málo, pak šla do nemocnice, kde ji otevřeli, ale neoperovali, protože to nemělo smysl. To jsem nevěděla tehdy.Pustili jí domů, měla veliký bolesti, jezdila jsem za ní s dětmi, kolikrát chtěla, ať už odjedeme, protože Vojta byl ufňukánek a uřvánek odmalička. Jen jsem uklidila, vyprala, pomohla jí umýt a zase odjela. Po Vánocích chtěla odvézt do Hospicu Citadela do Valašského Meziříčí (pracovala tam švagrová). Je to od nás dost daleko, dětem bylo přes 3 měsíce, snažila jsem se tam jezdit jednou za týden nebo pět dní s bráchou nebo mým druhým tátou. Děti jsem musela dát na celý den vždy hlídat. Pak jednou si mě a bráchu pozvala paní ředitelka a řekla, že je to vážné, že mamka umírá, že má rakovinu žlučníku s metastázemi do celého těla. Nelze nic dělat!!!! Zůstala jsem jako opařená, vůbec jsem netušila, brácha věděl, ale neřekli mi nic. Tehdy večer jsme se vrátili domů a manžel šel do hospdy. Prosila jsem ho, ať je se mnou doma, ale on šel s kamarády. Napustila jsem si vanu a brečela do noci, sama a opět jsem neměla komu zavolat, s kým si povídat. Pak jsem jela za maminkou třikrát přes dva dny a vyčítala si, že zanedbávám děti a zase víc že za ní nejezdím..... Ve středu volala ředitelka, že musíme vybrat a dovézt oblečení. Jela jsem k nim domů a brečela u skříně, že musím vybrat poslední oblečení. Manžel mi ovšem řekl, že si dovolenou vzít nemůže, že mě tam nezaveze. Jenže nebyl nikdo po ruce, tak jsem musela poprosit švagra a on mě tam ve čtvrtek ráno zavezl. Jsem mu za to velmi vděčná, protože on jediný se ke mně neotočil zády ani tehdy ani teď, když jsem procházela depresí a nepůsobily léky. Čekal na mě do večera v autě v zimě a já seděla u mamky, byla tak jiná, hubená, žlutá, držela jsem ji za ruku a poslouchala, jestli dýchá. Na chvilku otevřela oči a řekla mi: "Vždycky jsem tě milovala, holčičko moje,ty to zvládneš, buď statečná......" Zas bulím, ale chci vám to napsat, chci někomu sdělit mou bolest a moje pocity, zvlášť když vím, že jsi prožila něco podobného jako já.
Potom večer jsme museli jet domů a v noci zemřela, ráno to volali. Dětem nebylo ani 5 měsíců, bylo to strašně rychlé, vlastně to trvalo jen tři měsíce od doby, co to věděla a já to věděla jen pár dní. Pořád jsem si myslela, že tam šla a švagrová se o ni postará, že se vrátí domů. Byla jsem tak hloupá a naivní......
S maminkou odešlo i kus mě, nemůžu se s tím smířit, snažím se na ni nemyslet, protože každá fotka či vzpomínka strašně bolí. O to víc, že nemám ani tátínka a od malička jsem ho někde mezi chlapy hledala, někoho kdo mě vyslechne, pochopí, obejme, teď je všechno pryč, zbyly jen vzpomínky, které stále moc bolí..........

Ahoj Alko,pláču když čtu tvoje řádky.
Vím jaké to je bez maminky.Mě mřela maminka když mi bylo jedenáct let,vzala si život.Už je to 29let od té doby a nikdy jsem se s tím nevyrovnala.Otec se po druhé oženil a já s bratrem jseme měli macechu o které se ani v pohádkách nikomu nezdá.
Pak jsem se vdala a 12let žila s pocitem jakéhosi štěstí,než se mi zhroutil život jak domeček z karet.Manžel si našel mladší a odešel od nás,měli jsme dvě děti 11 a 9 let.
Od té doby děti vychovávám sama a snažím se aby jim nic nechybělo.
Ale maminka ,ta mi bude chybět vždycky a je mi líto,že nemohla poznat svoje vnoučáta a být tu s námi.Tvoje maminka odešla aniž by chtěla a to je mi moc líto.Neužila si tvých dětí,svých vnoučátek,tak jak by měla,ale snad se na vás kouká někde shora a drží nad vámo ochrannou ruku.Nejsem věřící v tom smyslu,že chodím dnně do kostela,to ne,ale věřím tomu,že všechno co se nám přihodí má nějaký smysl.A ty jsi velice silná osobnost,myslím,už proto,jak jsi to zvládla s tím alkoholem kdysi a tak vůbec.
Jen bys asi potřebovala větší oporu v manželovi.Je to hrozný když člověk nemá nikoho blízkého kdo mu porozumí.
Já třeba mám spoustu přátel,ale v rodině mám jen ty svoje děti,je jim sice teĎ už 18 a 15 let,ale nemůžu je zatěžovat svými problémy.
I když oni už si všimly,že nejsem v pořádku,ale nechci aby se trápily.
Alko,jak máš stará dvojčátka?Nepamatuji si všechno co jsem tady četla,tak se omlouvám,že to nevím.
Pracuji ve školce a mám moc ráda malé děti.A ty moje už jsou velké,tak jsme si loni pořídili pejska,malou yorkšírku,a je to moje láska,která mi pomáhá přežít.Potřebuje mě!!!
A tak přeju všem,aby měli vždycky něco,nebo někoho,pro co je třeba žít!

Kdyby byl Bůh, nebyl by tady takový bordel jaky je..

Kdyby byl Bůh, nebyl by tady takový bordel jaky je..

Kdyby byl Bůh, nebyl by tady takový bordel jaký je.

Ahoj Romčo,
dnes nejdu do druhé práce,tak mám víc času přečíst si tady příspěvky.
Tak čtu že ti taky umřela maminka.Je to zajímavé,ale hodně lidí co trpí D ztratili někohoho blízkého.
Já se s D potýkám ani nevím jak dlouho,myslela jsem si že jsem líná a divná a k ničemu,než jsem se konečně odhodlala jít k psychyatrovi před dvěma měsíci.Beru cipralex a není mi zatím líp.Spíš hůř,ale bude to asi tím,že jsem dřív své problémy řešila alkoholem a teď jsem přestala a musím se s tím nějak vyrovnat.Taky jsem ještě nebyla v PN kvůli svým problémům,ale je to čím dál těžší.Už si myslím že to nezvládnu fungovat dál a ráno vstát a jít a pořád dokola.
Ale nemám nikoho,kdo by mi mohl pomoct,tak se musím spoléhat jen na sebe a to mě ubíjí.
Nevím jak dlouho tohle ještě vydržím.Vlastně dneska už jsem to asi nezvládla.
Tak držím palce a vydrž!

Ahoj všichni!
Ahoj Malířko,Honzo,Luboši,Milunko,Nino,Pájo,Lindo,Marcelko a všichni ostatní,omlouvám se jestli jsem na někoho zapoměla.
Děkuji všem moc za příspěvky a reakce na příspěvky pisatelů.
Jsem moc ráda,že toto forum existuje,pomáhá mi to moc a doufám,že nejen mě.
Dneska jsem to už nevydržela se přetveřovat v práci,jako že jsem v pohodě a teď už všichní ví jak na tom jsem.Nejdřív to začalo konfliktek s naší ředitelkou.Pak jsme se sobě navzájem omlouvali a já to už navydržela a propukla v pláč a plakala a plakala a všechno jsem na sebe vykecala.A nejen ředitelce ,ale i ostatním,kteří se divili a myslí si asi že je to jen momentální přetažení.Vůbec nechápou,znají mě jako pohodářku,schopnou cokoliv vyřešit,postarat se atd.
Přikládají můj stav vyčerpání po minulém víkendu,kdy jsme pracovali nonstop.
Těžko jim vysvětlím,že už fakt nemůžu dál.Musím se dát nějak dohromady a fungovat.
Budu vás číst dál,tak pište !A všichni,kdo máte někoho blízkého,kdo vám rozumí,važte si toho,protože to je dar.Já taky pořád doufám,že až mi bude líp,tak najdu sílu někoho takového najít.
Mám Vás ráda!Pa pa