Diskuse - Deprese

Je to jen pocit. Tvůj pocit na základě myšlenek co máš. Musíš sama najít ty myšlenky, které ti vše zhoršují a nebo spouští. Tipuju, že už to máš rozlezlé všude od vědomí po nevědomí zkrz nazkrz.

Zamyslel bych se nad tím proč mě napadá... na to ti odpověd nedám. Tu máš v rukou ty sama. Je jen málo lidí co opravdu za své potíže ani náznakem namohou a je to čistě potíž biologického rázu. Ostatní mají potíže tím že žijí jak žijí a co přijmuli za neotřesitelné pravdy, tedy čemu věří.

Nikdo nás nenutí zůstávat s rodinou, která nás ničí. S partnerem se kterým není život růžová zahrada atd. Vše co nás k nim poutá v dobrém i špatném a celému našemu životu je jen pouhý konstrukt v naší hlavě. Blbosti jako musím, mám právo a zasloužím si jsou tou pastí našeho myšlení a z toho pramení naše pocity.

Jednoduše to, že jsem hodný člověk neznamená, že mám právo, aby se lidé ke mě chovali také dobře. To že miluji neznamená, že mě lidé budou také milovat či zcela absurdně, že musím být milován. Něco jiného je pravděpodobnost. Ano budu-li zabjet mám šanci že budu potrestán, ale není to 100%. Tak to je a bude a je zcela nelogické tlachat něco o spravedlnosti a hlavně právu na to či ono.

To že jste prodělali depresivní epizodu, vůbec neznamená že máte nárok na štěstí a obráceně ten kdo je stále šťastný nemusí být zákonitě nešťastný. Někdo bude mlátit ženu, živït se prodejem zbraní a drog a navíc bude zdraví a spokojený. Někdo neublíží mouše a když ukradne lízátko svému dítěti, dostane podmínku a vyhodí ho z práce, kde i tak bylo živobytí nuzné. TAK TO JE A BUDE! Připustit si tento fakt mě zbavilo veškěrých stesků na život a spravedlnost bytí.

Psychoterapie je cesta, plná nesnází, ale pokud budete mít odvahu, dojdete zpět na světlo.

Malířko, díky za tvoji radu. Synovi říkám, že ho mám taky moc ráda, ale vnitřně mě to hrozně dusí, že to necítím. Ale bojuji, dělám si pořádek sama v sobě.
Jirko, díky, tvoje slova mě hází do lepší pohody, uklidňují, nacházím určité rozuzlení svých problémů.
Alko, je mi líto tvých problémů z manželem, nemám vůbec ráda, když manžel má občs špičku, není to často, ale pak mě častuje nevybíravými slovy, což mě vadí. Dřív se za to alespoň druhý den omluvil, dnes už to nedělá. Mám ho ale velmi ráda, nemá to se mnou vůbec jednoduché, ještě navíc předěláváme starý barák, práce moc a ještě na léta.
Držím ti palce, pevné nervy.
Zdraví všechny, Malířko, ze špatně umytých oken si nedělej hlavu, já je sice myla ale máme psa a ten je dokáže tak užasně zapatlat
svým čumákem, že za dvy dny jsou neprůhledná. Ale je mu odpuštěno, je to prostě chlupatý kamarád.

Uctivá poklona, třesou se mně ruce. Nevím co s tím. Naleznu u Vás odpověd? Děkuji Milan.

ahoj, taky mi není nejlíp....nejhorší je ten boj, kdy mám normálnš fungovat a hrát komedii, že jsem relativně v poho....myslela jsem, že je to za mnou, ale zase jeden h**zl mě strazil na kolena a další dorazil.......

Ahojte lidičky moc vás všechny zdravím,omlouvám se že jsem se neozvala,ale chci se s vámi podělit o radost,manželovi už je od pátku líp a líp,má zájem sám něco dělat,jezdíme zase na kole,chce chodit ven mezi lidi,komunikuje s náma,směje se,hraje si s malou,najednou se to všechno začalo obracet k lepšímu i on sám říká že se cítí dobřemasi mu začaly zabírat AD,už od čtvrtku neměl ani jeden Lexaurin ani prášek naspaní,užívá jen ráno Remood.Ani nevíte jakou ¨mám radost,dcera šla dnes poprvé do školky tak celou noc nespal jak to s ní prožíval.Příští týden jedeme na kontrolu a už mu konečně dořeší ty problémy se srdíčkem.Moc vám všem děkuji za podporu,na všechny moc myslím,určitě mu pomohlo i to že je vás více kteří máte takové problémy a mnohem horší.Jsem ráda že jsme to vydrželi a nevzdali,je mi jasné že ještě není úplně vyhráno ale je to krok k lepšímu.Držte se,myslíme na vás( nebudu vás tu všechny vypisovat je vás tu moc)Zatím papa určitě se ozvu.Hezký den

Ahojte, kámošky a kámoši, představte si, že u mě opět včera byla kontrola z OSSZ (ve čtvrtek otravovala na mé oficiální adrese a včera na té, co mám PN)! Opět musela dorazit těsně po 11.hodině, kdy mi končí dsopolední vycházka, protože jsem asi ve třčtvrtě na 11 vyrazila z domu ke cvokařce. Paní se asi zaradovala, nechala mi pozdrav ve schránce. Nechápu to, protože lidi s naší diagnózou potřebují klid a ne se ještě stresovat z případných kontrol.

Milane, můžeš to mít od srdce, ale musíš napsat podrobněji.

Nevlalo, na této diskuzi se dočteš, že nejsi sama, máme podobné, ne-li stejné trápení a je tu spousta zkušeností a rad, jak si pomoci (nemá smysl se pořád opakovat). Kdyby přece jen bylo moc zle, samozřejmě napiš :-))

Všem milým přátelům přeju uzdravování :-))) a mějte příjemný den! A napište někdo taky...

Malinko: no do hlavy nikdo nevidí a testy na depresi sjou jen dotazové, vše jednoduše zneužitelné a nebudem si nalhávat, jak snadno lze depresi zahrát. Potom je na snadě velmi striktně kontrolovat lidi s dg. D. není to nic proti těm co skutečně trpí, jen proti těm co to zenužívají.

Osobně dokud jsem nezažil PP a ty strašné pocoty nicoty a beznaděje, také bych se asi s člověk co stále heká a nic nemůže nemazlil. Řekl bych vstaň a makej! Mám již jiný názor, lidé co však D ani silné úzkosti nezažili nemají jedinou představu a srovnávají ostatní jen s tím co znají sami na sobě. Tedy skutečnou lenost z lenosti (kdy lenošíte a je vám víc než fajn a nechcete si to narušit).

Já nepřeji uzdravování, ale zmenu vašeho myšlení a životních postojů a tím trvalou úzdravu a skutečný život.

Malířce

Nevím jak moc si studovala východní nauky, ale být bez emocí není dobré, v žádném případě. Čistá mysl není mysl bez emocí a už vůbec ne mysl zmítaná depresí a bez emocí díky nemoci. já si myslel, že derealizace je vlastně osvícení, duchovní nadhled a to co semi děje je urychlený důchovní růst. BLBOST a ZASE BLBOST. Když jsem se dostal z nejhoprších úzkostí, tak jsem si zameditoval a hle zjistil jsem že stavy co se tváří jako důchovní sjou jen součástí naší mysli a s vyšším bytím nemají nic společného.

To že nějaký jogín či duchovní něco plácá neznamená, že to budu přejímat zcela a bez výhrad. Používejte rozum. Navíc cesty sjou různé cíl stejný. Někdo se tam domedituje, někdo dohladový a někdo dotančí. nebo jako Jonathan Livingston Racek dolétá, ale to co funguje jednomu neznamená že to bude fungovat druhému. Kolik je náboženství a kolik pohledů na svět? A který má pravdu? jsou lidé kteří položí život za svou víru a přitom věří zcela různým věcem.

Nebuďtě hloupý a nepřejímejte laciná vysvětlení, která sedí v danou chvíli zrovna na vás. Jednoduché řečení neexituje, jen nepřeberná pravděpodobnost a nulová jistota.

To že třeba OSHO je osvícený tvrdí on. Důkaz nemá a po smrti težko budeme mít jistotu, že se již nenarodí.

Zbavení se dogmat a jisto jistých pravd člověka osvobozuje a přináší skutečnou cestu k pravdě.

Ahoj všem na těchto stránkách, na které jsem náhodou přišla ... chci vás pozdravit a popřát vám všem hodně sil v boji za plnohodnotný život. Je mi 43 let, od mládí jsem byla dost úzkostné povahy, ale dnes, kdy mám sama dva kluky, si plně uvedomuju, že moje dětství nebylo dobrým vkkladem do budoucího života, protože pro pracovní vytíženost rodičů jsem vyrůstala u prarodičů a dědeček byl těžce nemocný, takže sa babička starala o něj a na mně čas nezbýval. Byla jsem v jakési izolaci, bez vrstevníků, samotářské dítě. S rodiči jsem vyrůstala od svých devíti let a tatínek byl a je dodnes velice komplikovaná osobnost, despotický a celý život mně srážel sebevědomí. dařilo se mu to dost dobře. Sourozence nemám. Opravdovou velkou a skutečnou depresí jsem prošla kolem čtyřicítky. Předtím jsem byla přesvědčená, že mám deprese, např. po spontánním potratu prvního dítěte v šestém měsíci nebo na mateřské později s dětmi, kdy jsem žila v jisté izolaci od lidí - ale později jsem pochopila, že tehdy to byl jen veliký smutek, melancholie, jistá apatie a únava životem. Skutečná deprese je o něčem jiném. U mně ji nastartovala smrt mojí maminky. Bylo jí 59 let, byla zdravotní sestra, věděla od začátku oč jde a moc chtěla žít. prala se s nemocí jeden rok, byl to hrozný rok, ale nebylo jí pomoci. Zemřela mi v náruči a mně se tehdy životní hodnoty naprosto změnily. Chvíli jsem fungovala pak nějakou setrvačností, ale začalo všechno nespavostí, opravdu jsem přestala spát a chodila za čas do postele už s přesvědčením, že určitě zase neusnu. Přidala se pochopitelně únava, vyčerpání a pak deprese. Stavy jsem měla hrozné. K psychiatrovi jsem se odhodlala jít po dvou měsících, protože jsem pochopila, že to nezvládnu. Měla jsem sice navenek všechno - hodného manžela, dvě zdravé děti, dům, slušnou práci - ale přesto jsem nežila, jen přežívala a trpěla. Návaly hrozné úzkosti v pravidelných intervalech, celé dny mně bylo zima a v noci jsem se koupala v potu a bušilo mně srdce, nepřekonatelný problém ráno vstát a jít do práce, problém uvařit, problém dojet na nákup, dokonce byl pro mně problém si sednout do auta a dojet si k psychiatrovi pro recept a pak léky .... léky, o kterých tady většinou píšete neznám, jen Neurol - to je taková berlička. léčila jsem se Stimulotonem. Asi po šesti týdnech jsem se z toho dostala. Psychika úzce souvisí s fyzickým stavem, takže se přidlay další problémy - s močovým měchýřem, klouby, zažíváním. Nikdy jsem zatím nešla na neschopenku, vždycky jsem se nějak dokopala jít do práce, ale stálo to obrovské úsilé - přežít den. Dva roky jsem byla v pohodě a deprese se vrátila. Bohužel. V mojí firmě se změnilo vedení a zavládly hrozné poměry - intriky, donášení vedení, šikana a buzerace, nesmíme mít na stole fotky dětí, vázičku, prostě o ničem. To mně tak netrápí, jako pocit, že tady není perspektiva do budoucna. Chaos, bezvládí, od té doby co vyhodili původního skvělého ředitele a nastoupili Němci do vedení firmy. Věřím, že až se vyhrabu ze současných problémů, budu si hledat jinou práci, je to jediné řešení. Momentálně na to nějak nemám, jsem hrozně unavená a beru AD - Parolex a Mirtazapin - zatím jen pár dní, jsem na začátku. Máte s těmito léky někdo zkušenost ? Jsem po nic ospalá a jakoby trošku apatická, ale v podstatě funguju. Při braní AD mám ale vždycky pocit, jakobybylo všechno ode mně nějak vzdálené a v jiném světě - kolegové v práci i rodina a známí. To, co oni řeší mi připadá nicotné a malicherné a to mně od nich vzdaluje, taky mám snížené citové prožívání. Já u deprese nebrečím, je mi třeba hrozně, ale brečet mi nejde. jako bych neměla slzy. Dokázala jsem v minulosti jen tupě sedět nebo ležet celé hodiny a nemohla se dívat ani na televizi nebo číst. Málokdo s depresí chce skutečně skoncovat se svým životem, to jen jde o pocit, že sice nechci, ale asi budu muset, protože každá hodina, každá minuta je nesnesitelná a nepůjde to dál vydržet, nebudou síly. To mám za sebou. Moje zkušenost je ta, že rodina v depresi nepomůže, po ní to ani nemůžu chtít, protože kdo depresi nezažil, nedovede si to představit, nikdy to nepochopí. Pro ně jsme slaboši nebo lenoši, oni ty stavy prostě neznají. V depresi si můžeme pomoci každý jen sám a pak psychiatr - léky. pokud někdo tvrdí, že mu pomohlo cvičit nebo se zabrat do práce nebo jít na sluníčko nebo meditovat nebo cvičit jógu - pak skutečnou depresi nezažil. Nemyslím si, že by bylo hanba jít k psychiatrovi a říct o svých problémech. a taky si myslím, že je lepší - nesrovnatelně lepší brát třeba i roky léky a být na chemii a zažívat radost než pustě živořit a přežívat v trápení ze dne na den bez chemie. To je můj názor. Do těch svých 43 let už jsem si taky prožila dost, sáhla jsem si na dno, byla jsem na to sama, tajila to, vím, že se to může kdykoli vrátit , ale vím, že s tím chci bojovat. Všem vám moc přeju, aby se bolavá dušička uzdravila, hodně sil a motivaci a zdraví a lásku. Romana.

Ahoj všem na těchto stránkách, na které jsem náhodou přišla ... chci vás pozdravit a popřát vám všem hodně sil v boji za plnohodnotný život. Je mi 43 let, od mládí jsem byla dost úzkostné povahy, ale dnes, kdy mám sama dva kluky, si plně uvedomuju, že moje dětství nebylo dobrým vkkladem do budoucího života, protože pro pracovní vytíženost rodičů jsem vyrůstala u prarodičů a dědeček byl těžce nemocný, takže sa babička starala o něj a na mně čas nezbýval. Byla jsem v jakési izolaci, bez vrstevníků, samotářské dítě. S rodiči jsem vyrůstala od svých devíti let a tatínek byl a je dodnes velice komplikovaná osobnost, despotický a celý život mně srážel sebevědomí. dařilo se mu to dost dobře. Sourozence nemám. Opravdovou velkou a skutečnou depresí jsem prošla kolem čtyřicítky. Předtím jsem byla přesvědčená, že mám deprese, např. po spontánním potratu prvního dítěte v šestém měsíci nebo na mateřské později s dětmi, kdy jsem žila v jisté izolaci od lidí - ale později jsem pochopila, že tehdy to byl jen veliký smutek, melancholie, jistá apatie a únava životem. Skutečná deprese je o něčem jiném. U mně ji nastartovala smrt mojí maminky. Bylo jí 59 let, byla zdravotní sestra, věděla od začátku oč jde a moc chtěla žít. prala se s nemocí jeden rok, byl to hrozný rok, ale nebylo jí pomoci. Zemřela mi v náruči a mně se tehdy životní hodnoty naprosto změnily. Chvíli jsem fungovala pak nějakou setrvačností, ale začalo všechno nespavostí, opravdu jsem přestala spát a chodila za čas do postele už s přesvědčením, že určitě zase neusnu. Přidala se pochopitelně únava, vyčerpání a pak deprese. Stavy jsem měla hrozné. K psychiatrovi jsem se odhodlala jít po dvou měsících, protože jsem pochopila, že to nezvládnu. Měla jsem sice navenek všechno - hodného manžela, dvě zdravé děti, dům, slušnou práci - ale přesto jsem nežila, jen přežívala a trpěla. Návaly hrozné úzkosti v pravidelných intervalech, celé dny mně bylo zima a v noci jsem se koupala v potu a bušilo mně srdce, nepřekonatelný problém ráno vstát a jít do práce, problém uvařit, problém dojet na nákup, dokonce byl pro mně problém si sednout do auta a dojet si k psychiatrovi pro recept a pak léky .... léky, o kterých tady většinou píšete neznám, jen Neurol - to je taková berlička. léčila jsem se Stimulotonem. Asi po šesti týdnech jsem se z toho dostala. Psychika úzce souvisí s fyzickým stavem, takže se přidlay další problémy - s močovým měchýřem, klouby, zažíváním. Nikdy jsem zatím nešla na neschopenku, vždycky jsem se nějak dokopala jít do práce, ale stálo to obrovské úsilé - přežít den. Dva roky jsem byla v pohodě a deprese se vrátila. Bohužel. V mojí firmě se změnilo vedení a zavládly hrozné poměry - intriky, donášení vedení, šikana a buzerace, nesmíme mít na stole fotky dětí, vázičku, prostě o ničem. To mně tak netrápí, jako pocit, že tady není perspektiva do budoucna. Chaos, bezvládí, od té doby co vyhodili původního skvělého ředitele a nastoupili Němci do vedení firmy. Věřím, že až se vyhrabu ze současných problémů, budu si hledat jinou práci, je to jediné řešení. Momentálně na to nějak nemám, jsem hrozně unavená a beru AD - Parolex a Mirtazapin - zatím jen pár dní, jsem na začátku. Máte s těmito léky někdo zkušenost ? Jsem po nic ospalá a jakoby trošku apatická, ale v podstatě funguju. Při braní AD mám ale vždycky pocit, jakobybylo všechno ode mně nějak vzdálené a v jiném světě - kolegové v práci i rodina a známí. To, co oni řeší mi připadá nicotné a malicherné a to mně od nich vzdaluje, taky mám snížené citové prožívání. Já u deprese nebrečím, je mi třeba hrozně, ale brečet mi nejde. jako bych neměla slzy. Dokázala jsem v minulosti jen tupě sedět nebo ležet celé hodiny a nemohla se dívat ani na televizi nebo číst. Málokdo s depresí chce skutečně skoncovat se svým životem, to jen jde o pocit, že sice nechci, ale asi budu muset, protože každá hodina, každá minuta je nesnesitelná a nepůjde to dál vydržet, nebudou síly. To mám za sebou. Moje zkušenost je ta, že rodina v depresi nepomůže, po ní to ani nemůžu chtít, protože kdo depresi nezažil, nedovede si to představit, nikdy to nepochopí. Pro ně jsme slaboši nebo lenoši, oni ty stavy prostě neznají. V depresi si můžeme pomoci každý jen sám a pak psychiatr - léky. pokud někdo tvrdí, že mu pomohlo cvičit nebo se zabrat do práce nebo jít na sluníčko nebo meditovat nebo cvičit jógu - pak skutečnou depresi nezažil. Nemyslím si, že by bylo hanba jít k psychiatrovi a říct o svých problémech. a taky si myslím, že je lepší - nesrovnatelně lepší brát třeba i roky léky a být na chemii a zažívat radost než pustě živořit a přežívat v trápení ze dne na den bez chemie. To je můj názor. Do těch svých 43 let už jsem si taky prožila dost, sáhla jsem si na dno, byla jsem na to sama, tajila to, vím, že se to může kdykoli vrátit , ale vím, že s tím chci bojovat. Všem vám moc přeju, aby se bolavá dušička uzdravila, hodně sil a motivaci a zdraví a lásku. Romana.

Ahoj všem na těchto stránkách, na které jsem náhodou přišla ... chci vás pozdravit a popřát vám všem hodně sil v boji za plnohodnotný život. Je mi 43 let, od mládí jsem byla dost úzkostné povahy, ale dnes, kdy mám sama dva kluky, si plně uvedomuju, že moje dětství nebylo dobrým vkkladem do budoucího života, protože pro pracovní vytíženost rodičů jsem vyrůstala u prarodičů a dědeček byl těžce nemocný, takže sa babička starala o něj a na mně čas nezbýval. Byla jsem v jakési izolaci, bez vrstevníků, samotářské dítě. S rodiči jsem vyrůstala od svých devíti let a tatínek byl a je dodnes velice komplikovaná osobnost, despotický a celý život mně srážel sebevědomí. dařilo se mu to dost dobře. Sourozence nemám. Opravdovou velkou a skutečnou depresí jsem prošla kolem čtyřicítky. Předtím jsem byla přesvědčená, že mám deprese, např. po spontánním potratu prvního dítěte v šestém měsíci nebo na mateřské později s dětmi, kdy jsem žila v jisté izolaci od lidí - ale později jsem pochopila, že tehdy to byl jen veliký smutek, melancholie, jistá apatie a únava životem. Skutečná deprese je o něčem jiném. U mně ji nastartovala smrt mojí maminky. Bylo jí 59 let, byla zdravotní sestra, věděla od začátku oč jde a moc chtěla žít. prala se s nemocí jeden rok, byl to hrozný rok, ale nebylo jí pomoci. Zemřela mi v náruči a mně se tehdy životní hodnoty naprosto změnily. Chvíli jsem fungovala pak nějakou setrvačností, ale začalo všechno nespavostí, opravdu jsem přestala spát a chodila za čas do postele už s přesvědčením, že určitě zase neusnu. Přidala se pochopitelně únava, vyčerpání a pak deprese. Stavy jsem měla hrozné. K psychiatrovi jsem se odhodlala jít po dvou měsících, protože jsem pochopila, že to nezvládnu. Měla jsem sice navenek všechno - hodného manžela, dvě zdravé děti, dům, slušnou práci - ale přesto jsem nežila, jen přežívala a trpěla. Návaly hrozné úzkosti v pravidelných intervalech, celé dny mně bylo zima a v noci jsem se koupala v potu a bušilo mně srdce, nepřekonatelný problém ráno vstát a jít do práce, problém uvařit, problém dojet na nákup, dokonce byl pro mně problém si sednout do auta a dojet si k psychiatrovi pro recept a pak léky .... léky, o kterých tady většinou píšete neznám, jen Neurol - to je taková berlička. léčila jsem se Stimulotonem. Asi po šesti týdnech jsem se z toho dostala. Psychika úzce souvisí s fyzickým stavem, takže se přidlay další problémy - s močovým měchýřem, klouby, zažíváním. Nikdy jsem zatím nešla na neschopenku, vždycky jsem se nějak dokopala jít do práce, ale stálo to obrovské úsilé - přežít den. Dva roky jsem byla v pohodě a deprese se vrátila. Bohužel. V mojí firmě se změnilo vedení a zavládly hrozné poměry - intriky, donášení vedení, šikana a buzerace, nesmíme mít na stole fotky dětí, vázičku, prostě o ničem. To mně tak netrápí, jako pocit, že tady není perspektiva do budoucna. Chaos, bezvládí, od té doby co vyhodili původního skvělého ředitele a nastoupili Němci do vedení firmy. Věřím, že až se vyhrabu ze současných problémů, budu si hledat jinou práci, je to jediné řešení. Momentálně na to nějak nemám, jsem hrozně unavená a beru AD - Parolex a Mirtazapin - zatím jen pár dní, jsem na začátku. Máte s těmito léky někdo zkušenost ? Jsem po nic ospalá a jakoby trošku apatická, ale v podstatě funguju. Při braní AD mám ale vždycky pocit, jakobybylo všechno ode mně nějak vzdálené a v jiném světě - kolegové v práci i rodina a známí. To, co oni řeší mi připadá nicotné a malicherné a to mně od nich vzdaluje, taky mám snížené citové prožívání. Já u deprese nebrečím, je mi třeba hrozně, ale brečet mi nejde. jako bych neměla slzy. Dokázala jsem v minulosti jen tupě sedět nebo ležet celé hodiny a nemohla se dívat ani na televizi nebo číst. Málokdo s depresí chce skutečně skoncovat se svým životem, to jen jde o pocit, že sice nechci, ale asi budu muset, protože každá hodina, každá minuta je nesnesitelná a nepůjde to dál vydržet, nebudou síly. To mám za sebou. Moje zkušenost je ta, že rodina v depresi nepomůže, po ní to ani nemůžu chtít, protože kdo depresi nezažil, nedovede si to představit, nikdy to nepochopí. Pro ně jsme slaboši nebo lenoši, oni ty stavy prostě neznají. V depresi si můžeme pomoci každý jen sám a pak psychiatr - léky. pokud někdo tvrdí, že mu pomohlo cvičit nebo se zabrat do práce nebo jít na sluníčko nebo meditovat nebo cvičit jógu - pak skutečnou depresi nezažil. Nemyslím si, že by bylo hanba jít k psychiatrovi a říct o svých problémech. a taky si myslím, že je lepší - nesrovnatelně lepší brát třeba i roky léky a být na chemii a zažívat radost než pustě živořit a přežívat v trápení ze dne na den bez chemie. To je můj názor. Do těch svých 43 let už jsem si taky prožila dost, sáhla jsem si na dno, byla jsem na to sama, tajila to, vím, že se to může kdykoli vrátit , ale vím, že s tím chci bojovat. Všem vám moc přeju, aby se bolavá dušička uzdravila, hodně sil a motivaci a zdraví a lásku. Romana.

Gabčo,mám radost z tvého manžžela,že se z toho dost dobře dostává,ale i s tebe a vaší dcerušky,že mu v tom pomáháte.Určitě vás má moc rád a to je základ.
Malířko,co píšeš je pravda,lidé s psychickou nemocí by měli mít vycházky celý den a né,aby je pořád někdo otravoval.když manželka marodila,tak taky chodili těsně po skončení vycházky.Zkus požádat doktora o delší vycházky,že ti prospívá být venku,ráda jezdíš na kole,chodíš do posilovny,tak by měl mít pochopení.
Jirko,takový stavy,jako mívám v akutní depresi,jak je hrozně zle,si myslím,by nezahrál ani ten nejlepší herec.Ale to se musí prožít,což nepřeju nikomu,dost dobře ani myšlení ti nefunguje,můžeš si něco předsevzít,ale ráno tě zase srazí do kolen a jseš rád,když si dojdeš na záchod.Strávil jsem okolo čtyř roků celkově v léčebně a tam vidíš,jak jsou lidé na dně,je to šílená bezmoc a bez lékové terapie se prostě neobejdeš.Že mám depresi,čí myslíš,že je to vina,moje nebo lékařů,kteří mě nedokázali vyléčit i když na to použily všechny prostředky,čím se deprese dá léčit?
Dneska jsem byl na chirurgii,vyndaly mi ztehy,akorát tam nechaly dvě dírky,asi 1,5cm,kudy vytéká krev nebo co to je.Na stehně mi zůstala pěkná boule,prý se bude vstřebávat půl až třičtvrtě roku,kdyby se neztratila,musela by se odstranit operativně.Dneska máme setkání nás pacientů,strašně moc mě mrzí,že tam nemůžu jet,ještě jsem tam letos nebyl a je mi po spoustě lidičkách smutno.Združení,které se stará o duševně nemocné,nám postavilo dům,kde jsou startovací byty,dílny,třeba teď si tam krásně malovali na sklo,ještě tam bude keramická dílna,pak je tam kavárna,kde obsluhují lidé z nás,pro místní je to výborný,já to mám 30km,mohl bych zajet kdykoli,když mi to stav dovolí,ale přeci je to trochu z ruky.Taky pro nás pořádají zájezdy,naposled se bylo ve Vídni na předvánočních trhách.Jenže já mám od prosince pořád nějaké virózy,akutní depresi a teď ten úraz,akorát jsem tam byl letos dvakrát na psychoskupině.Že si s vámi píšu je taky jejich zásluha,protože pro nás uspořádali počítačový kurz,čtyři měsíce,každý týden po dvou hodinách a to jsem zvládl,měl jsem z toho radost.Aspoň si můžu na počítači někdy hrát ve Wordu,Excelu a internet.To jsem vám napsal něco,co vás asi moc nezajímá,ale jen jsem chtěl říct,že jsou hodný lidičky,kteří se o duševně nemocný rádi starají.Mějte se všichni moc krásně,Ahoj.L.

Než jsem to dopsal,je tady nová dušička,tak ti Romano přeju,aby jsi se z toho brzy dostala,taky jsem začal marodit kolem čtyřicítky,i když jsem to měl asi od mládí,ale v té bobě se to provalilo v plné síle.Měj se.

Ahoj.Dnes jsem byl u ps. a ptal jsem se na to,že se o mě zajímala ženská ,co chodí na kontroly k prak. lékařce.Byl jsem ubezpečen,že pokud nemám neschopenku rok,nikdo mě do inv. důch. dát nemůže.Taky jsem mu řekl,že mi začíná chybět kouření,z čehož měl radost,že to je známka lepšení. ... Jinak mě je jakžtakž,až na neklid ...Zítra jdu na chvíli do práce ,šéfik brečí,že moc chybím.Zdravím všechny a mějte se pokud možno fajn.

Ahoj Luboši, díky za povzbuzení. Celkem dělám momentálně v práci co je potřeba - papírování a papírování, pak musím obstarat nákupy a jídlo pro rodinu a trochu poklidit - mám v práci i doma resty. Co mně dříve těšilo a zvládala jsem malíčkem, je teď pro mně únavné a celý den se celkem těším do postele. Jsem hrozně utahaná. Ale věřím, že se z toho vyhrabu - už jsem to zažívala v horším vydání. Cítím ale citovou otupělost - což mně mrzí. Není to nejhorší, ale není to ono. Předcházející dva roky jsem byla plná elánu a energie, jezdila jsem lyžovat, na spinning, na chalupu, za kamarádkou - teď jsem zas bohužel úplně někdo jiný. Obstarám to nejnutnější a zalézám do ústraní. Vyhýbám se i trošku manželovi, mám pocit, že bych ho svými náladami otravovala. on je kliďas, flegmatik a optimista - úplně jiný než já. Měl pohodové dětství, mládí, je silný, vyrovnává se se vším v pohodě. Jsem tomu ráda. A hrozně chci být jako dřív - kvůli sobě i kvůli rodině. Snad se to pozvolna začne měnit ... měj hezký den a ozvi se. Romana.