Diskuse - Deprese

léčím se z deprese již 9 rok, po smrti manžela jsem skončila na psychiatrii, kde jsem byla celý měsíc. .tam jsem zjistila, že snad ani nejsem psychicky nemocná, ti vypadají jinak, u mně prý je to smutek, ale jak z něj ven nevím. Já jinak společenská ženská, která se ráda smála už neví, co je radost. .beru Tritico, Velaxin a občas Xanax. .a je mi pořád moc, moc těžko, teď se ještě dostavila děsná únava a nezájem o okolí a to mně čeká podzim, který jsem bytostně nesnášela a nesnáší . .poradí mi někdo, co s tím???Po smrti manžela od 61 let žiji sama. .

Přátelé, úzkosti a deprese jsou dar, jelikož bez nich bychom nepřišli na to, že je s námi něco špatně. Je to volání duše o pomoc, určitý alarm, že jdeme špatnou cestou. Nic se nám neděje náhodou. Sám se s tím potýkám řadu let a dnes jsem smířený s tím, že i když je střet s intenzivním strachem velice nepříjemný, vždy se někam posunu a většinou přijdu na konkrétní příčiny „proč“. Objevím tak nějak sílu uvnitř krize, na kterou bych v normálním stavu určitě nepřišel. Chce to mít ale jisté zkušenosti a něco si na začátku vytrpět. Vše má svůj důvod, ke kterému se za chvilku dostanu. Zprvu při první úzkosti, nebo depresi, člověk netuší co se děje, strach je násoben dalšími strachy ze strachů apod., propadá panice, zoufalství, plný pochybností, jedinou možnost, jak uniknout, vidí pouze v okamžité krizové lékařské pomoci a nasazením antidepresiv. Každý se brání a děsí už jen slovu psychiatrie (já přeci nejsem žádný blázen), bojí se si v tu chvíli cokoliv přiznat a snaží se vymyslet, jak z toho rychle ven a udělat za tím tlustou čáru. Takhle to ale bohužel nefunguje. Přátelé, zkuste vydržet, spolehnout se jen na sebe a projít tímto nejtěžším začátkem… Většina doktorů absolutně nechápe (ani nechce chápat) Váš individuální problém, nacpe Vám již ve futrech něco, co Vám vůbec nemusí sednout a celkově Vám bez debat antidepresiva zablokují emoční toky - postaví jakousi zeď v průchodu nezbytných emocí. Zbyde z Vás časem jen utlumená hromádka neštěstí bez citů a prožívání, která nepochopila volání své duše, odmítla zabojovat a snaží se svůj problém rychle vyřešit předáním svého problému někomu jinému. Je to Vaše individuální věc, nikoho jiného, a věřte, že nic se Vám neděje náhodou. Samozřejmě předáním problému těžko dojde k nějakému poznání, poznání sama sebe a okolí, ke kterému má právě prostřednictvím úzkostí dojít (zmíněný alarm duše). Jste rádi, že každý den odžijete, ale nic neprožíváte. Pokud je někdo přesvědčen, že to bez nich nejde a nedal by to, fajn, ale pokud je to ve Vašich možnostech, zkuste pro ně sáhnout až v těch nejkrajnějších případech. Důvody, proč se nám úzkosti a deprese dějí je ten, že po nás duše chce, abychom si udělali revizi – pořádek v životě, pořádek v sobě. Nejprve je dobré si přiznat, že Vaše jednání ovládá strach a dále si pak identifikovat dílčí strachy (z opuštění, selhání, zklamání, změny prostředí – každý má to své). Osobně jsem se díky úzkostem dokázal poprvé podívat do sebe (doposud jsem vše přisuzoval okolí, nebo prostě dokola nechápal důvod, proč se mi to děje - já chudák musím trpět a nevím proč). Uvědomil jsem si fakta, které jsem si nikdy předtím nepřiznával - že jsem lhář a nedělá mi problém lhát, podrazák, ubližuji svému okolí ve svůj prospěch, podvádím, nosím několik společenských masek, abych se zalíbil a zavděčil všem okolo… a přitom od všech čekal lásku, úctu, věrnost. V tu dobu jsem pochopitelně nevěděl , že pro okolí jsem absolutně nedůvěryhodný a nerozuměl jsem, proč se ke mně lidé obrací zády. Když sem si pak konečně přiznal, co jsem zač, jak jsem falešný a koukl se do sebe… tak začali dít věci! Zkuste třeba přestat zcela vědomě lhát (i různé mikrolži spoustukrát za den) a budete zírat, co se začne ve Vašem světě dít. Na to brzy pochopíte, jak moc lžete hlavně sami sobě a nadále budete objevovat své sebehodnoty, stavět na nich a vážit si stále více sebe. Každý tímto probráním sama sebe brzy pochopí příčinu, proč se mu stavy depresí a úzkostí dějí. Například zjistí, že se obklopuje právě toxickými lidmi, lháři, podvodníky… a časem dojdete k tomu, že je třeba udělat generální úklid a některé lidi ze svého života úplně odstranit. Tímto postupným osobním vývojem lze dojít k tomu, že se člověk v životě nemusí bát vůbec ničeho. Chce to na sobě intenzivně pracovat. Já bych byl bez úzkostí nejspíš arogantní, sobecký a despotický zabedněnec, ignorující okolní svět. Je to nesmírně složitý boj, ale na konci čeká opravdové štěstí a láska. Co na závěr mohu doporučit, je zkusit žít podle „4 dohody“ (audioverze s J. Duškem je vyloženě zázračná) a samozřejmě, každý kdo si může dopřát osobního terapeuta, má velikou výhodu. Osobně, když to na mě přijde (dnes už vím, že z konkrétního důvodu), tak si dopřeji čas, že se někam zašiju a snažím se přijít na příčinu. Někdy to trvá několik dní, a i si někdy mylně myslím, že jsem na to přišel. Ale úzkost dál trvá a to beru jako signál, že jsem věc ještě zcela nepochopil. To myšlení bolí, člověku jak kdyby měla prasknout hlava, ale nakonec to přijde.. jak když rozsvítíte žárovku a najednou jste o životní level dál, plni poznání a klidní. Moje žena toto ale třeba neovládá a k poznání se dostane jen díky své terapeutce (jdou na to jinou cestou). Chodí k ní už pár let, přitom nemá žádné problémy, jen se chce sama posunout. Dnes víme, že bysme se bez jejího kroku, současně s mým vývojem díky úzkostem, dávno rozvedli. PS: Vykašlete se za honbou za penězi, která Vám žádné štěstí nepřinese = na život věnovaný práci. Věnujte se dostatečně sobě, své rodině a přátelům, zahoďte mobil a počítač, které Vás odklání od opravdového života. Sportujte, otužujte se, zkuste dechová a meditační cvičení a milujte se takoví, jací jste, protože jednou byste mohli litovat promarněného života.

Máte pravdu, také mně to takhle smetlo pře pár lety, musela jsem komplet přeorganizovat život, konec práce, konec manželství, stěhování.