Diskuse - Deprese

Ahoj děvčata, Kollerko, Alko, moc vás zdravím a všechny ostatní tady. Díky za vaše příspevky, děvčata moje milá, naše osudy se dost podobají. Mám kolem sebe samé elánem nabité lidičky, aktivita z nich přímo sálá, taky jsem byla taková a není to tak dlouho. Připadám si o to víc jiná, vyřazená, v jakési izolaci od všeho a všech. Takže zapojení do diskuze s lidmi, s vámi, kteří víte o čem mluvím, s čím se peru a bojuju den za dnem, je pro mně úlevou. nejsem v tom sama. Musí se nás s tím prát hodně a co to stojí sil a energie, to víme jenom my. Jsem ráda, že je pátek, protože si připadám jako vyždímaný hadr. Hrozná únava. Mám strašně ráda fyzickou únavu po manuální práci, po dni stráveném lyžováním, kdy třeba člověk cítí každý sval - ale přesto je příjemná. Ta psychická je hrozně nepříjemná, je to spíš takový stav vyčerpání, nic se mi nechce.
Vztah s tatínkem mně mrzí, lepší už to nebude, bude to jen o ústupcích a nekonečné trpělivosti z mojí strany, já se mu postavit nedovedu. Manžel je hodný a pohodář, ale je pro mně v těžkých dobách jinde, úplně na jiné planetě, nejde takovému zdravému vyrovnanému člověku vysvětlit, o čem D je. Já jsem si to taky kdysi nedovedla představit, bylo to pro mně jen slovo. Teď má bohužel svůj obsah. Děti taky vyžadují spoustu naší trpělivosti a péče a kde pořád brát tu sílu a energii.
Pro mně byl mamky odchod hrozný zlom v životě, měla jsem od té doby za těch pět let dost hezkých zážitků s rodinou, i v práci to bylo jiné a lepší než teď, aly byly to doby, kdy jsem si v sobě dokázala postavit obrannou zeď, za kterou se mi dařilo nepouštět určité myšlenky. Ale nejde to vždycky. Teď je zase ta doba, kdy se mi všechno vybavuje, mamka zemřela v dubnu, seděla jsem u její postele s tou hroznou bezmocí doma u našich na Moravě v ložnici do té poslední chvilky a je to nepopsatelné. Byla taková statečná a odešla klidně a tichounce, jako když opravdu dohořívá svíčka až tiše zhasne. To už netrpěla a snad cítila, že jsem u ní, nevím, myslím, že podvědomě o mně věděla, o pevném držení ruky v ruce, i když neslyšela asi moje slova - děkovala jsem jí za lásku, za všechno a říkala jí, jak moc ji mám ráda .... přes všechny moje naděje mi prostě umřela v náruči a přesně v tu chvíli začalo venku pršet, jako by nebe plakalo a našich zlatý retrívr Rony začal venku pod oknem výt .... poprvé za celé roky, co jsme ho měli, nikdy předtím to neudělal. Jak to může zvíře vycítit ? Nechápu to ....
Holky, je mi do breku, nejsem dost silná na to, abych se vypořádala s minulostí, bylo toho už hodně, je to prostě kapka ke kapce, až jednou pohár přeteče.
Už toho nechám, nechci sem zavádět smutnou náladu. Je pátek, tak aspoň dva dny volna mně těší, že bude trochu relax. Děvčata, opatrujte se, zase mi písněte, budu ráda. Přeju vám to, co tolik potřebujeme - klid a mír v duši. Romana.

Kollerko, to mě taky mrzí o tvé mamince, ale asi k tomu měla nějaký důvod, proč chtěla odejít ze světa a opustit lidi, které miluje. Ten důvod my nejspíš nikdy nepochopíme.
Ty pracuješ ve školce, to já bych moc chtěla, ale nemám na to vzdělání. teď když jsem byla mým dětem pro přihlášky, zamrzla jsem tam nejraději bych tam zůstala stát. Já mám Veroniku a Vojtu - teď jim bylo 3,5 roku. Mám je zatím pořád doma a jsem na ně s hlídáním sama, nemám je moc kam dát, i když manželova maminka teď šla do důchodu, tak snad bude mít více času. Jsou hrozní, co nevymyslí jeden, vymyslí druhý nebo se doplňují. Dnes počmáral Vojta voskovkou zeď (takovou drsnou) a manžel ho seřezal, až brečel. Hrozně mě to štve, jak dělá pořád zbytečný dusno. Tak teď jsem mu dala do ruky kartáček a drbe zeď a docela to jde dolů. Kdyby to byla normálně malba, tak musíme přemalovat. On pořád něco vymýšlí, ale já vím, že když si to musí vyčistit sám, už to neudělá. Třeba nám pořád házel hračky do mísy na wc a vždy dostal od manžela vařečkou a skončilo to pláčem. Až jednou nebyl doma, tak jsem ho chytla a musel tu hračku z mísy vytáhnout sám a od té doby tam už nikdy nic nehodil a šlo to i bez pláče.
Jinak já mám kokra Kelly, ale už jí bude brzy 8, ona mě miluje a já ji, potřebujeme se vzájemně, pořád za mnou chodí. Ona jediná cítí jak mi je. Máme i králíčka, ale zlobí. Teď přemýšlím o dvou kočičkách, ale manžel nechce, tak uvidíme??????

Zdravím všechny lidičky!
KOLLERKO,nic si z toho nedělej,že už si nezvládla jít do práce.Prostě už to tělo ani duše nezvládly a řekly si o to sami,že je třeba vypustit.Proto pak ten pláč.Tyhle stavy znám.Když jsem měla depku,tak mi brečet vůbec nešlo.Ostatně hodně to tu píší i ostatní,že ty emoce prostě nejsou.Ale třeba se mi stalo,že to najednou na mě přišlo a já se zničeho nic rozbrečela.Nechápala jsem vůbec nic.Až potom mi moje ségra vysvětlila,že organismus je vlastně jakýsi stroj,který když se přetlakuje,tak je třeba upustit.A to právě prostřednictvím slz,jsou to jakési pojistky.Takže buď ráda,když brečíš.Zní to sice zvláštně,ale je to tak.Jinak je mi líto,že nemáš nějakou spřízněnou dušičku,která by tě podržela v těžkých chvílích.Já mám sice pár lidí okolo,ale když je mi nejhůř,tak chci být stejně sama a jediný člověk,kterého příjmám je moje ségra.Strašně mi vždycky pomůže.Dala bych za ní ruku do ohně.Mám s ní lepší vztah než s mámou.Ještě jsem ti chtěla říct,že pokud to jenom trochu půjde,vykašli se na alkohol.Druhá žena mého táty je alkoholička a musim říct,že už jí nemůžu ani vidět!Zničila tátovi min. deset let života a je jí to jedno.Její děti jí naprosto odepsali a je z ní troska!Seděla jsem tenkrát u její postele,když ležela tři dny v komatu a nebyl to vůbec hezký pohled a ani na psychiku to nepůsobilo zrovna nejlíp.Jsou jiný možnosti,jak se vypořádat s depkou,ale alkohol to rozhodně není.Nedovol prosím,aby tě úplně zničil.Já chápu,že jsi už naprosto vyčerpaná,ale ty hezký chvíle jednou přijdou,fakt přijdou i když tomu nevěříš!!!Drž se!
ROMANKO,při čtení tvého příspěvku se mi vždycky chce brečet.To jak popisuješ poslední chvíle s mamkou,je fakt hrozně smutný.Mě by to asi položilo.Nutí mě to k zamyšlení,že bych měla opravdu zapracovat na tom,abych si s mojí mámou vztah urovnala.Jak už jsem psala,náš vztah není to pravé ořechové.Je ve mně něco bloklého a přikládám jí z větší části podíl na mé depce.Ne že bych jí něco vyčítala,taky to neměla jednoduchý a ani nedělala nic špatnýho úmyslně,jen to se mnou zkrátka neuměla.A to si právě jedu zítra řešit na konstelace,tak jsem zvědavá.Možná,že by ti taky pomohly.Je to taková skupinová terapie,kde se dá opravdu přijít na ten pravý problém.Fakt zajímavý.
MALÍŘKO,posílala jsem ti mail,že děkuji za obrázky,fakt supr!!
Mějte se všichni moc hezky,já opět vyrážim za přítelem,takže se do neděle odmlčím.Přeji všem pohodový víkend a úsměv na tváři.

Zdravím všechny lidičky!
KOLLERKO,nic si z toho nedělej,že už si nezvládla jít do práce.Prostě už to tělo ani duše nezvládly a řekly si o to sami,že je třeba vypustit.Proto pak ten pláč.Tyhle stavy znám.Když jsem měla depku,tak mi brečet vůbec nešlo.Ostatně hodně to tu píší i ostatní,že ty emoce prostě nejsou.Ale třeba se mi stalo,že to najednou na mě přišlo a já se zničeho nic rozbrečela.Nechápala jsem vůbec nic.Až potom mi moje ségra vysvětlila,že organismus je vlastně jakýsi stroj,který když se přetlakuje,tak je třeba upustit.A to právě prostřednictvím slz,jsou to jakési pojistky.Takže buď ráda,když brečíš.Zní to sice zvláštně,ale je to tak.Jinak je mi líto,že nemáš nějakou spřízněnou dušičku,která by tě podržela v těžkých chvílích.Já mám sice pár lidí okolo,ale když je mi nejhůř,tak chci být stejně sama a jediný člověk,kterého příjmám je moje ségra.Strašně mi vždycky pomůže.Dala bych za ní ruku do ohně.Mám s ní lepší vztah než s mámou.Ještě jsem ti chtěla říct,že pokud to jenom trochu půjde,vykašli se na alkohol.Druhá žena mého táty je alkoholička a musim říct,že už jí nemůžu ani vidět!Zničila tátovi min. deset let života a je jí to jedno.Její děti jí naprosto odepsali a je z ní troska!Seděla jsem tenkrát u její postele,když ležela tři dny v komatu a nebyl to vůbec hezký pohled a ani na psychiku to nepůsobilo zrovna nejlíp.Jsou jiný možnosti,jak se vypořádat s depkou,ale alkohol to rozhodně není.Nedovol prosím,aby tě úplně zničil.Já chápu,že jsi už naprosto vyčerpaná,ale ty hezký chvíle jednou přijdou,fakt přijdou i když tomu nevěříš!!!Drž se!
ROMANKO,při čtení tvého příspěvku se mi vždycky chce brečet.To jak popisuješ poslední chvíle s mamkou,je fakt hrozně smutný.Mě by to asi položilo.Nutí mě to k zamyšlení,že bych měla opravdu zapracovat na tom,abych si s mojí mámou vztah urovnala.Jak už jsem psala,náš vztah není to pravé ořechové.Je ve mně něco bloklého a přikládám jí z větší části podíl na mé depce.Ne že bych jí něco vyčítala,taky to neměla jednoduchý a ani nedělala nic špatnýho úmyslně,jen to se mnou zkrátka neuměla.A to si právě jedu zítra řešit na konstelace,tak jsem zvědavá.Možná,že by ti taky pomohly.Je to taková skupinová terapie,kde se dá opravdu přijít na ten pravý problém.Fakt zajímavý.
MALÍŘKO,posílala jsem ti mail,že děkuji za obrázky,fakt supr!!
Mějte se všichni moc hezky,já opět vyrážim za přítelem,takže se do neděle odmlčím.Přeji všem pohodový víkend a úsměv na tváři.

Čtu si vaše dojemné příběhy o ztrátách těch nejbližších, ale nejsem schopná k tomu nic potěšujícího napsat. Možná taky proto, že mě tu odradilo pár anonymů. (Přechválili jste mě.)

Romano, naprosto výstižně jsi popsala, jak vypadá člověk v D (a taky mám zkušenost s tím, že psychiatr pozná už mezi dveřmi, jestli je ti zle, nebo došlo ke zlepšení).
Taky jsem měla psa, kterému rostly druhé špičáky přes mléčné a museli jsme je dát vytrhnout, vlastně jeden se mu při hraní venku uvolnil a on ho spolknul. Mám s tebou společnou zkušenost s despotickým otcem, který mě od mala shazoval, vyhrožoval, že budu v oranžové vestě zametat ulice, jsem nána blbá, u ničeho nevydržím, nevdám se, protože mě nikdo nebude chtít a děti, ať radši nemám. Jednou zašel ke mě do bytu, když jsem nebyla doma a zvedl telefon, načež mi vynadal, že jsem kreatura, protože mi volají lidi, kteří se neumějí představit (telefon byl můj a číslo jsem dala jen pár přátelům, které jsem všechny poznala po hlase a kteří absolutně nečekali, že by ho zvednul někdo jiný, než já sama, když jsem bydlela sama). A ještě horší věci, dokonce mi vyhrožoval soudem. Nenavštěvujeme se, dvacet let mě neviděl. Nikdo nechápe, že o mně nestojí a já za ním nechodím, protože se ho pořád bojím.
Psi jsou fakt úžasní tvorové, obdivuju ty služební, asistenční, ty, co pomáhájí třeba autistům, mentálně postiženým tím, že je nechají po sobě válet, tahat za uši a podobně. Mají asi schopnosti, které těžko odhalíme, vycítí, když jsme smutní a chtějí nás potěšit. Ten můj mě tahal za oblečení, dělal kašpary a vyzýval ke hře, nakonec mě třeba přiměl jít ven v neobvykou dobu, ale pokaždé to pomohlo. Někdy jsem měla dojem, že vidí něco, co já ne, vrčel a zaštěkal do prostoru, ježil se, kňučel. Musela jsem ho hladit mluvit na něho, aby se uklidnil.

Kollerko, to je dobře, že jsi to v práci ze sebe dostala, nebýt toho, bylo by ti nejspíš stále hůř z přepracování. Je pozitivní, že ti povolil ventil, protože jinak bys mohla i "vyhořet". Taky jsem si pročetla tvé dopisy, vrtěla jsem nad nimi nevěřícně hlavou, co jsi musela vydržet. Aby toho nebylo v dětství málo, tak jsi ještě "vyfasovala" macechu z pohádky, odešel od vás manžel..., je to těžký, já vím.

Alko, k tvému manželovi, on tě nenechává ve štychu úmyslně, on by to, co jsi musela zvládnout ty, nezvládl, neunesl. Myslím tím, že tě třeba neodvezl za maminkou a šel na pivo. Myslím, že by nesnesl pohled na její utrpení, na tvůj žal, tak to šel utlumit alkoholem do hospody. A taky by se styděl brečet! Chlapi prý nerozumí svým emocím, neumí popsat své pocity a všeobecně je o nich známo, že vydrží méně, než slabší pohlaví. Víš, jsem si skoro jistá, že s tebou nejel kvůli tomu.

Milun, promiň, opravdu jsem ti neposlala obrázky. Vidíš, jak jsem mimo, pletu se a špatně si pamatuju. Takže jsem to dnes napravila a máš je na svém mailu.

Koukám, že nakonec jsem přece něco ze sebe dostala :-) Těším se na vaše dopisky!

Ahojte všichni moc děkuji za tyto stránky,všichni se snažíte někomu pomoci,je mi to až nepříjemné vám psát jak se manželovi daří lépe když vám všem je na nic a já bych vám všem chtěla pomoci a nevím jak,když si čtu vaše příspěvky tak mi běhá mráz po zádech a snažím se vás chápat,říkáte že ten kdo tyto stavy nezažil tak to nechápe ale ten kdo to prožívá společně s lidmi které miluje tomu rozumí,když ta potvora depka padla na manžela tak jsem to s ním prožívala i já ale já jsem musela být ta silná a dodávat mu sílu a podporovat ho,ale ted jak on se z toho postupně dostává tak to na mně zase padá,chce se mi pořád brečet,všechno mně štve,vadí mi všichni falešní lidi kolem nás.Teď jsem dokonce zjistila že moje sestra o nás píšš pěkné meily své kamarádce,aspoň vím,co si o nás myslí,moc mně to mrzí protože jsem se jí svěřila s ,co prožíváme a ona jí napsala že manžel patří do pakárny,ať ho tam zavřou a bude klid a mnohem horší věci.Moje dětství taky nebylo růžové matka nám jen nadávala,hlavně sprostě,otec chlastal,ten neměl o nás zájem,s jednou sestrou taky nevycházíme moc dobře a s většinou rodina se chvilku bavíme a zase nebavíme. V

Moc vám všem držím palečky ať to všechno zvládnete a moc na vás myslím,i když je manželovi lépe tak bych ráda s váma tady zústala a pokecala,taky abych věděla co se s vámi děje,moc jste mi přirostli k srdci.Vítám tady taky Romanku a přeji jí hodně sil aby to zvládla věř tomu že jednou bude líp,chce to jen čas a počkat až zaberou léky.Držte se všichni a hezký večer všem papa

Moc vám všem držím palečky ať to všechno zvládnete a moc na vás myslím,i když je manželovi lépe tak bych ráda s váma tady zústala a pokecala,taky abych věděla co se s vámi děje,moc jste mi přirostli k srdci.Vítám tady taky Romanku a přeji jí hodně sil aby to zvládla věř tomu že jednou bude líp,chce to jen čas a počkat až zaberou léky.Držte se všichni a hezký večer všem papa

omlouvám se že je to tu vždycky dvakrát ale mám pocit že to napřed neodejde tak to pošlu znovu jsem jak trouba sorry ahojte

Ahoj všem, sedím u TV a jedním uchem poslouchala - jak "Oliver vyznává lásku Lauře v Románu pro ženy"..je mi z toho do breku..manžel mi na začátku taky psal maily, u kterých jsem málem brečela, jak byly "od srdce"..jak jsem ženská, kterou hledal celý život, že udělá cokoliv, abych byla šťastná, jak miluje, když jdu v holinkách do lesa na houby a večer elegantní třeba do divadla..:-) že jsem prostě ženská do nepohody a bojoval by o mně..jak u žádosti o mou ruku řekl "že mě miluje takovou jaká jsem" - to mi nikdo nikdy neřekl a přitom teď prožívám díky němu největší zklamání v mém životě.. Přemýšlím,co jsem kdy udělala špatně. Naši se vždycky hodně hádali, táta si dělal, co chtěl a mamka na nás byla sama..měla jsem ale úžasnou babičku s dědou, jezdili jsme na hory, bruslit, plavat,na houby, sbírat šípky a pak jsme pekli na poli brambory..ale k tátovi jsem nikdy blízko neměla., dával jen tresty, zákazy, příkazy. Třeba když jsme zlobili, museli jsme všechny dárky co jsme kdy dostali vrátit. Hodně nás bil, museli jsme klečet v koutě s rukama před sebou. Jednou jsem mu v hádce řekla, že ho nenávidím. To až teď nějak v posledních letech jsme spolu našli trochu stejnou řeč..vyčítal mi, že mám prořízlou pusu a dneska si mně za to váží, že mám svůj názor, zařídila jsem si spoustu věcí sama-mám bydlení, auto, měla jsem výbornou práci, byla jsem zábavná, veselá,úspěšná. Asi si přál, aby byl takový brácha a měl k sobě "parťáka". Měla jsem mu za zlé, jak se choval k mámě, že jí s ničím nepomohl a pak jenom hodnotil, co udělala špatně. Trápilo mě to celé dětství a dospívání, než jsem pochopila, že prostě já za ně jejich problémy ve vztahu nevyřeším, že je to na nich.. Nedávno mi řekl, že je v šoku, když mě vidí až v takovémhle stavu - že mě prostě takovou nezná. Když jsem se ve 20ti letech rozešla se svojí první velkou láskou, nejedla jsem, trápila jsem se, zhubla jsem asi na 48kg při 175cm - a najednou jsem viděla, že mu není jedno, jak jsem na tom - a koupil mi psa:-)) To mi opravdu vrátilo chuť do života..drží mě nad vodou do dnes - je jí 11let.
Kdo z Vás přišel třeba o maminku, je mi z toho strašně úzko, já si nedovedu představit, že bych mamku neměla. A moc se bojím, že jednou zůstanu sama a nebudu mít třeba za kým jít. Toho jsem se bála už jako malá - myslela jsem, že se umírá v 60ti letech a počítala, kolik komu zbývá let. To je zvláštní, jak si pročítám Vaše příspěvky, co se mi vybavuje z mých vzpomínek...
KOLLERKO-snad se Ti ulevilo, je Ti líp?
Musím si to všechno ještě jednou přečíst..nic si nepamatuju.

To je zvláštní, že tu skoro všechny holky píšeme o nevhodné výchově otců (někdo i matky) v dětství a dodnes nás to ovlivňuje, asi nám naprogramovali negativně mozek. Nejsmutnější je, že jsem léta otci věřila, že JSEM tak hrozná, k ničemu (a dodnes to mám asi uložené v podvědomí) a že on mě vychovává správně, dokud jsem nepoznala, jak se chovají jiní otcové ke svým dcerám. Oni na ně koukali téměř zamilovaně, mohli se přetrhnout, když pro ně mohli něco udělat, bavili se spolu normálně, spolupracovali a dokonce jim říkali, jak jsou hezké, nebo že jim to moc sluší (i když mě se zdálo, že naopak). Taková holka je v pohodě vůči sobě i okolí, má zdravé sebevědomí, zdravý vztah k mužům, neskočí do náruče prvnímu, kdo o ni projeví zájem... Můj otec se hezky choval jen ke své matce, ostatní ženy, včetně mě, psychicky likvidoval. Bydlí kousek ode mne, neví o tom. Je sám, stárne... Někdy si říkám, co by za to jiní dali, kdyby měli rodiče a my dva děláme, jako bychom neexistovali. Myslím, kdyby na úplně stará kolena potřeboval, postarala bych se o něj (jeho sestra ví, kde mě najde).

Gabčo, hezky se čte, jak se vám, hlavně manželovi daří, moc vám to přeju. A ty klidně breč a vůbec dávej všem emocím volný průběh, je to zdravý ventil prožitého stresu. Hlavně na manžela dávej pořád pozor, protože je zvláštní, jak rychle se z toho dostal a do hlavy mu nikdo nevidí :-)))

Miluno, udělala jsi mi velkou radost. Přeju ti krásný víkend s přítelem a těším se na tebe zase tady na našich stránkách!

Lindo, manžel měl určitě pravdu, když tě chválil, jak jsi ve všech směrem úžasná! Jen si tě nedokázal vážit. Když o tobě čtu, jsem přesvědčená, že jsi perfektní ženská, inteligentní, samostatná, pracovně schopná, umíš leccos zařídit, dokonce umíš uvařit, upéct a myslím, že jsi i moc hezká. Chyba ROZHODNĚ nebyla v tobě!!! Já nevím, popsala jsi třeba jeho chování svému psychologovi? Myslím, že by mu diagnostikoval přinejmenším poruchu osobnosti. Podle mě, byl z tebe zamindrákovaný, a proto ti začal ubližovat (začalo to tím, že tě v noci budil, že ho opustíš), prostě neunesl, že jsi v mnoha ohledech lepší, než on a to není zdravé chování.
Hm, taky už jsem myslela na to, že až moje máti odejde, budu na světě sama. (Mám jen 3 bratrance a 1 sestřenici). Ty máš, Lindo, perfektního bráchu, je fajn mít sourozence a rozumět si s ním (často se stává, že jsou rozhádaní kvůli majetku).

Myslím na vás na všechny, přeju pohodu a klid, jak jen to je možné :-)

ahojky všichni s bolavou dušičkou,čtu vás asi už druhý měsíc a jsem ráda že jsem po 9letech diagnoz.stř.těžké deprese našla lidičky kteří prožívají podobné stavy jako já.Je mi 45 mám 5dětiček a v srpnu budu mít 5té vnoučátko.Své stavy tajím,takže vše vypadá jako obrovská pohoda,jen mě to obrovským způsobem vyčerpává,ale na druhou stranu mám vlastně štěstí,protože nejhorší stavy mi zbůsobuje noc a ve dne je to lepší.Jsem katastrofický nepsavec,úplný opak malířky,která tak krásně píše a tak se zároveň omlouvám že tohle bude na dlouho můj první a poslední příspěvek neboť je to pro mě obrovské úsilí něco kloudného sesmolit.Jen jsem chtěla ,že je moc fajn o vás vědět,mám pocit jak kdybych se s vámi znala.Já beru Deprex a mám obrovský strach přejít na jiné AD,ale vůbec jsem nečetla že by ho nekdo bral.Chodím teď totiž 8měsíc do práce po 8letech doma,a moc nezvládám,takže jdu 28.4. na radu ke svému cvokaři (jak s oblibou říkám svému psych.,protože i po 9letech se stydím že mám deprese a dávám velice dobrý pozor aby nikdo netušil jak vážné to je).Bohužel jsem nedokázala zabránit tomu,aby moje dnes už 26letá dcera měla pred 9lety našla po spolykání všech Lexaurinů kdy jsem podruhé v životě nezvládla stres.zátěž,a vlastně mi zachránila život,a já si po pobytu na JIP a následném převezení na psychiatrii uvědomila že se musím léčit abych podobným zkratům mohla předejít a neublížila svým blízkým i za cennu vlastního utrpení,takové bylo moje smíření s depresí,od té doby beru střídavě Deprex nebo nic(mysl.tř.2roky pak 1rok pauza a znova záleží jak mi zrovna je,teď blbě tak beru,čim jsem starší je mi hůř,tím víc předstírám,ale zatím jsem silná,a měla jsem v životě štěstí na samé dobré lidi a to mi dává sílu jít dál i za cennu vlastního utrpení(možná ráda trpím?)jen doufám,že jednou nepropadnu šílenství.Mějte se moc a moc sluníčkově,přeji vám také hodně sil ke zvládání D a všech bolístek tohoto světa. Pa a zatím se loučím a jsem s vámi dál

ahojky všichni s bolavou dušičkou,čtu vás asi už druhý měsíc a jsem ráda že jsem po 9letech diagnoz.stř.těžké deprese našla lidičky kteří prožívají podobné stavy jako já.Je mi 45 mám 5dětiček a v srpnu budu mít 5té vnoučátko.Své stavy tajím,takže vše vypadá jako obrovská pohoda,jen mě to obrovským způsobem vyčerpává,ale na druhou stranu mám vlastně štěstí,protože nejhorší stavy mi zbůsobuje noc a ve dne je to lepší.Jsem katastrofický nepsavec,úplný opak malířky,která tak krásně píše a tak se zároveň omlouvám že tohle bude na dlouho můj první a poslední příspěvek neboť je to pro mě obrovské úsilí něco kloudného sesmolit.Jen jsem chtěla ,že je moc fajn o vás vědět,mám pocit jak kdybych se s vámi znala.Já beru Deprex a mám obrovský strach přejít na jiné AD,ale vůbec jsem nečetla že by ho nekdo bral.Chodím teď totiž 8měsíc do práce po 8letech doma,a moc nezvládám,takže jdu 28.4. na radu ke svému cvokaři (jak s oblibou říkám svému psych.,protože i po 9letech se stydím že mám deprese a dávám velice dobrý pozor aby nikdo netušil jak vážné to je).Bohužel jsem nedokázala zabránit tomu,aby moje dnes už 26letá dcera měla pred 9lety našla po spolykání všech Lexaurinů kdy jsem podruhé v životě nezvládla stres.zátěž,a vlastně mi zachránila život,a já si po pobytu na JIP a následném převezení na psychiatrii uvědomila že se musím léčit abych podobným zkratům mohla předejít a neublížila svým blízkým i za cennu vlastního utrpení,takové bylo moje smíření s depresí,od té doby beru střídavě Deprex nebo nic(mysl.tř.2roky pak 1rok pauza a znova záleží jak mi zrovna je,teď blbě tak beru,čim jsem starší je mi hůř,tím víc předstírám,ale zatím jsem silná,a měla jsem v životě štěstí na samé dobré lidi a to mi dává sílu jít dál i za cennu vlastního utrpení(možná ráda trpím?)jen doufám,že jednou nepropadnu šílenství.Mějte se moc a moc sluníčkově,přeji vám také hodně sil ke zvládání D a všech bolístek tohoto světa. Pa a zatím se loučím a jsem s vámi dál

Ahojte lidičky moc na vás myslím držte se,u nás je pohoda papa zase se ozvu

Ahoj Hraběnko (proč právě Hraběnka, to by mě zajímalo), vítám tě u nás a jsem ráda, že přibyla další dobrá duše na těchto stánkách :-)
Nespavost je oravdu hodně deprimující problém, ale můžeš to využít a vypsat se v noci. Dnes ráno mi bylo tak nedobře, že jsem hned zapla PC a v podstatě, tím, že si pročítám příspěvky a odepisuju, zapojím mozek, odvedu pozornost od fyzických pocitů, dostanu se z toho nejhoršího a začnu fungovat. Takže jsem každé ráno moc ráda, když tu objevím nové příspěvky, čím víc, tím líp, mám nad čím přemýšlet a můžu odepisovat.
Pokud by ti pomohlo vypsat se, tak piš. Nespavci v noci buď čtou, aby unavili oči a mozek (můj mužský, taky nespavec, chodí do obýváku luštit sudoku) a ty můžeš psát romány :-) Nebo, co děláš v noci?
Omlouvám se, že momentálně nenapíšu víc, ale musím jít dodělat oběd. Těším se na tvoje dopisky :-) a přeju ti hodně síly a energie, dobrých pocitů slunčných dnů !