Diskuse - rakovina slinivky břišní

Metastázy ještě nejsou viditelné. Všichni bychom chtěli aby tady byl ještě alespoň tyto Vánoce,ale víme že se to horší a horší. Snad by se mohl ještě stát nějaký zázrak. Tu neschopnost mu pomoci nesnáším.

Taky jsme doufali v zázrak, bezmoc byla příšerná, člověk by s chutí bojoval za něj, pomohl mu to odtrpět, nést tu jeho bolest, podělit se s ním, aby toho na jednoho člověka nebylo tolik.Nemůžete z toho vůbec nic, jen se dívat, držet za ruku, říkat jak moc ho máte rádi, tak to tedy můžete, to je ale tak asi všechno.

To máte pravdu děvčata, ta bezmoc je hrozná. Teď jsem tady doma sama a šla jsem do skříně něco uklidit, uviděla jsem bundu mého muže a brečela jako želva. Tak strašně mi chybí. A stále v duchu vidím jeho oči, smutné, ustrašené a plné strachu a bolesti v ty dny bezmocného čekání a proseb o zázrak. Nic nemůžete dělat, jenom prosit doktory a odsunovat vtíravé myšlenky na to, že byste měla dělat ještě víc, že přece jste měla více pátrat po léčbě, více se ptát, více prosit a snad i uplácet, že děláte málo, protože přece není možné, že se nedá nějak pomoci. Vydržte to, hodně síly, pro vás, které vaše milované ztrácíte i pro ty, kteří se snažíte žít s pomyšlením, že vám nenávratně odešli.

Chtěla bych moc poděkovat Václavě, Jíře a dalším pravidelným přispěvatelkám, které již tuto smutnou zkušenost mají. Myslím, že to lidem velice pomáhá. Nejprve jsou zděšení, když se dozví, jak rychle tato nemoc postupuje. Nepřipouští si, že by se to týkalo i jejich milovaných, ale bohužel. Velice rychle je dostihne realita a myslím, že poté se na tyto stránky vrátí a vaše slova jsou pro ně velkou útěchou. Tatínek mi zemřel před rokem a není dne, kdy bych na něj nemyslela. Bohužel, odplakat si to musí každý sám, i přes vlídná slova to bolí a bolí to dlouho.

Maminka prohrála svůj boj se slinivkou 26.10.
Začala marodit 7.9. původně jí bylo řečeno, že nález je ohraničený, operace trvala dva dni, pak týden na ARU, pak nám bylo vzděleno, že jí zbývá jen půl roku života, ale stále jsme moc doufali, že si ji ještě užijeme, ale pak přišel zápal plic a nakonec jí selhal organismus, vždy byla veliká bojovnice,ale tohle asi ani ona nemohla zvládnout..........je nám všem moc smutno

Milá Lucie, přeji Vám upřímnou soustrast. Váš
příběh je úplně stejný, jako jsem prožívala i já
se svojí maminkou, jakoby přes kopírák. Bude to 8 měsíců,co mi moje milovaná maminka zemřela. Není dne, kdy bych si na ni nevzpomněla, je mi po ní strašně smutno. I když se říká, čas rány zahojí, u mě to nějak nefunguje a stále tomu nemohu uvěřit. Ale je to tak a musíme se s tím žít dál, i když je to těžké. Přeji Vám hodně sil a také
všem, kteří píší na toto fórum. Je to obovská
podpora pro ostatní, kteří prožívají tuto hrůzu
se svými blízkými.

Lucie, upřímnou soustrast....Tahle nemoc si jede po svém a neptá se, prostě přijde a vezme si člověka, je mi líto.

Milá Lucinko, také se připojuji , je mi líto, že jste přišla o maminku, ale pokud je to takhle, pro vás je to sice trápení a velká ztráta, ale jí to přejte. Nemusela si vypít ten pohár utrpení, který tato nemoc přináší až do dna. Je to slabá útěcha pro vás, ale vysvobození pro ní. Když už jí osud přidělil tuhle hnusnou nemoc, alespoň netrpěla dlouho. Myslete na ni s láskou, ucítíte, že je stále s vámi a bude na vás dohlížet a chránit své milované.

konec života je jen tragédií nepochopení nás, co tu zatím zůstáváme

Naděje je ve chvíli utrpení velmi potřebná,ale právě že ve chvíli utrpení se naprosto zastírá vlastní realistický pohled.Člověk by tak strašně chtěl věřit,že právě tato - či jiná alternativa je ta spásná... Většinou tomu tak bohužel není. Souhlasím s Formolem. Je naprostý hyenismus obchodovat s lidským utrpením! Na každé druhé diskuzi těžce nemocných lidí,či jejich blízkých,je možno se setkat s těmihle: prodejci falešných nadějí.
Formol je možná trochu svérázný,ale určitě mu nelze upřít fundované a vyvážené odpovědi.
J.

Parazitovat na cizím neštěstí je zrůdné!!!!
Jste nechutná a slizská ubožačka!
Doufám,že nebudete jednou muset čelit stejnému utrpení jako zdejší diskutující! A pokud se v podobné situaci budete nacházet,budete muset jistě hodně moc prosit -tam někde nahoře-aby se nad Vámi trochu smilovali !!! Fuj!
J.

Děkuji všem za soustrast.
Nyní se budu muset prokousávát tím čím vy,kteří jste ztratili své blízké. Zatím se s tím nemohu nijak vyrovnat, nejde to, všude ji vidím jakmile přijdu domů k rodičům, brečím u fotek, ale přijde mně, že ještě je, že není možný, že už není..........snažím se trochu rozptýlit taťku,ale je mně jasné, že to moc nejde, odejdu domů a on je tam sám. Tohle jsem si nikdy nemyslela :-(

Milá Lucie, člověk by to bral asi jinak, kdyby ti naši blízcí odešli třeba ve spánku náhle a netrpěli, ale když jsme byli svědky všeho toho utrpení, kterým si museli projít, o to víc to bolí, protože si říkáte, celý život se o něco snažili a teď, když už měli pomalu čas odpočívat a v klidu si užívat třeba důchodu a vnoučat, prostě jen tak vegetit, tak místo toho přijde tohle a co je nejhorší my jim to musíme jen přát, protože další život by pro ně byl jen a jen utrpení.Člověk by nevěřil, že to tak je, dokud se s tím nesetká, držte se.

Milá Lucinko, vím jak ti asi je. Moji synové také stále truchlí, ten mladší žije se mnou, tak jsem na tom lépe než Váš tatínek. Se starším synem se vidíme o víkendech a ten si se mnou povídá o svém pocitu o tom, jak mu chybí to, že přijede a nenajde nás oba doma, jak se mu pořád zdá v noci jak jsme všichni o tom, jak mu chybí rady a pomoc. Mladší syn mě dostal na triko a manžel jim oběma než zemřel kladl na srdce, že mi mají pomáhat. Což dělají seč jim síly stačí. Ovšem vím, že je musím nechat žít svůj život. Manžel mi vždycky tvrdil, že zemře první, že ví, že je to sobecké, ale on že by to beze mě stejně nepřežil. To mi také říkal, když už byl nemocný, že tady musím zůstat, protože mě budou kluci potřebovat i když už jsou dospělí a také, že musím dodělat práci, co on nestihl. Tvrdil, že jsem silná, že to bude dobrý a také, že všechno špatné je k něčemu dobré. Což jsem doposud nepochopila, proč zrovna tohle by mělo být k něčemu dobré. Prostě místo abych držela nad vodou já jeho, musel držet přes všechnu svoji bolest on mě. Já jsem mu za to oplácela péčí jak jenom to šlo. My ženské to spíše všechno překonáme, i když to bolí občas zabolí jako čert, vím, že jdu dál, sice poloviční a bez toho jeho krásného objetí, ale plácám se v tom světě jak to jde. Váš tatínek na tom je nejspíš hůře, ale také ho to přebolí, chce to opravdu čas. Nikdy nezapomene, ale vy a práce, ta hlavně mu to pomůže snést. Teď se zdá, že je to konečná, je to chvilička, ale postupně to bude lepší. Pokud by to bylo pro něho nesnesitelné a poznala byste, že nějak chátrá, zkuste ho donutit a vyhledejte mu lékaře aby mu předepsal nějaká antidepresiva, alespoň na čas. Já mohu ze své zkušenosti říci, že nevím, jestli bych to bez nich zvládala takhle. Od truchlení nepomohou, ale udrží organismus postižený stresem v určité rovnováze aby se nerozjela nějaká nemoc. To je ještě k tomu trápení zbytečné. Buďte silná.

Milá Jířo,
plně s Vámi souhlasím.
Moji rodiče celý život dřeli na domku, který zvelebovali od našeho dětství a vlastně doposud. K tomu i teď při důchodu měli oba přivýdělek a přes to všechno si na nás a na vnoučata udělali čas.
Moc si jich obou vážím za vše co pro nás dělali. U mamky jsem vždy našla zázemí ať se dělo cokoli, to mně bude moc chybět, vlastně už teď chybí, takové to poklábosení o dětech a běžných událostech.
Určitě jsem ráda, že to utrpení si mamka neprožila, ale i to co zažila za ty dva měsíce bylo dost.
Také přeju hodně sil