Diskuse - rakovina slinivky břišní

myslim,že tohle by mohlo zabrat já vím,že je to těžké,ale zkuste aspon juknout
chlorella-a-spirulina.euweb.cz/

dobrý den, strasne me zarazilo kolik je tu prispevku a vsechny negativni. Jeste nedavno jsem snad ani nevedela na co nejaka slinivka je, jenze pred par dni nam oznamili, ze tatinek ma rakovinu. Nemel zadne problemy, doktori na to prisli jen diky zaludecnim vredum. Vyslechli sme si hroznou diagnozu, pul roku az rok. Ted vyzkousime Karlovu nemocnici. Je mi osmnact, nechci prijit o tátu. Není nejaka moznost, aby tu tatínek byl s náma dele? se všemi zde soucitim, sama jsem se s tim jeste nevyrovnala a strasne se bojim, ze nebudu mit na to ani silu, abych mohla tatu plne psychicky podporit a nedavat najevo tu straslivou bolest.

Milá M. přeju hodně síly, buďte s tatínkem jen co to jen půjde a nakolik snesete, nebude to pro nikoho z Vás nic lehkého, možná to bude to nejtěžší v životě, co Vás zatím potkalo.
Doktoři Vám dali relativně hodně času, nám řekli týdny, měsíce a byl to pouhý měsíc od zjištění diagnózy a byl konec, ale taky řekli, že to bude spíš dřív.Ale je pravda, že rok předtím to už nebylo zdravotně nic moc, ale pořád to šlo, až od května šel rapidně dolů, než se dostal na vyšetření, všechno marné.Buďte při něm, nic víc nemůžete udělat.A nějakou pomoc jsme tu hledali všichni, našli jsme tu podporu ostatních, spoluúčast druhých a pochopení, ale zázrak asi nikdo z nás.

Když mi před dvěma rokama zjistili rakovinu slinivky břišní, byla jsem na těchto stránkách denně. Většina příspěvků je opravdu negativních. Je to zákeřná, zlá nemoc, ale já vím, že se dá bojovat, je to hlavně o psychice. Nevzdávat to, být v přesvědčení, že já jsem zrovna ta výjimka, ani na okamžik nepodléhnout. Přežila jsem komplikovanou operaci, zotavila se po roce v lázních a dnes už pracuji z domu na PC a vrhla jsem se na koníčka, pro který mi nikdy předtím nezbýval čas - šití. Všem, kteří čtete tyto řádky bych chtěla říct: nepodléhejte, mějte úsměv v očích, když jste se svými blízkými nemocnými, oni vaše myšlenky umí číst, ani slovíčkem jim nedávejte prosím najevo, že to bude zlé. Možná, že se to lehce píše, ale můj manžel takový byl a je, dal mi tak obrovskou sílu do života, že mu nikdy nepřestanu být vděčná. Nedovolte nikomu, aby vás považoval za těžce nemocného.....

Hezky se čte, že někdo nad touto zlou nemocí vítězí. A že jste dostala šanci. Samozřejmě je to i o psychice. Pokud nemocný vidí, že s ním něco lékaři chtějí dělat a dávají mu šanci třeba operací, potom je naděje velká. Ovšem nesmí mu hned říct, že mu nemohou nabídnout vůbec nic kromě pochybně fungující chemoterapie a to si má ještě sám rozmyslet, jestli chce umírat rychleji, nebo to fyzické utrpení prodloužit léčbou. Nepopírám, že jsem byla zbaběle ráda, že mu diagnózu i prognózu řekli rovnou po zjištění. Nedovedu si představit, jak bych to unesla před ním se přetvařovat. Myslím, že to, jak mu bylo čím dál hůře by mu stejně napovědělo, že je to hodně vážné. A nevím, jestli by to nepoznal i na mě, byla jsem troska v tu chvíli. Váš manžel musel být hodně silný, tolik strachu o Vás zažil. Moc jste mi udělala radost tím pozitivním příspěvkem. Vlila jste naději spoustě lidiček do žil. Díky

Milá M.přeji ti hodně síly, kterou budeš jistě potřebovat. Neodpočítávat měsíce, týdny, jak dlouho bude tatínek ještě žít, ale myslet pozitivně a tatínka podpořit. Nám doktoři tuto možnost ani nedali, jelikož několik měsíců nemohli zjistit příčinu maminčiných obtíží. Když už bolest byla neúnosná nechali si ji v nemocnici a po pěti dnech zemřela. Za pár dní to bude rok...Až pitvou doktoři přišli na rakovinu slinivky. Je tohle možné?? Jeden den jsme s ní mluvili a druhý den už nebyla schopná a do druhého dne zemřela. Přeji všem hodně sil a pozitivní myšlení. Příští týden jdu na vyšetření slinivky..držte mi palce. Ve 27 letech snad jinak než pozitivně myslet nemůžu..

Dobrý den, po přečtení této diskuze mi běhá mráz po zádech. Mému tátovi našli před necelým rokem nádor na slinivce. Dlouhou dobu byl celkem při síle, ale teď se nám ztrácí před očima. Má často silné bolesti zad. A léky moc nezabírají. Neznáte něco na zmírnění bolestí? V této nemoci snad pomáhá jen naděje, ale i ta nakonec umírá.

ale kedyz človek nemuze nic polknoput aniz by to vyzvracel? je to vše asi trochu jinak... s temi bylinkami a pod..

Pro Elvíru, jestli jste pročítala příspěvky, vašemu tatínkovi musí předepsat náplasti na bolest, pokud Vám je nepředepíše obvodní lékař, kvůli limitům, měli by vám je předepsat mám dojem u onkologa, ale jak tady někdo radil, má na ně nárok, musíte si je prostě vydupat, skutečně to tak je, nenechte se odbýt, nenechte ho zbytečně trpět, protože skutečně mírnit bolest lze.Přeju vášemu tatínkovi citlivé a ohleduplné lékaře a vám hodně sil.

Připojuji se k paní Jíře, chtějte pro něho náplasti Nejlépe Durogesic, nebo je možné Fentanyl, to je na stejném principu, jenom jiný výrobce. Měl by to napsat i obvodní lékař. Když je manželovi poskytl náš známý neurolog, náš obvodní lékař řekl, že by mu je mohl psát také. Jsou rdahé, ale nic se za ně nedoplácelo. Pokud jste v péči onkologa, napíše je on. Musíte o ně rovnou říct, pokud to lékaře nenapadne samotného. Jinak je možné se informovat v centrech bolesti, ta najdete na internetu, podle bydliště. Tam vám doporučí nejlepší postupy. Pokud také je bolest zad, mohli byste pro něho zkusit říct o opich pankreatu, to je také dobrá možnost, kdy se přeruší nervy, které dráždí k bolesti. zad. To manželovi nestihli udělat, ale vkládali jsme do toho naděje. Náplasti ho zbavily bolesti také vcelku dobře alespoň zpočátku to bylo jako balzám vidět, že může spát a je mu lépe. Sice se cítil trochu jako opilý, než si zvykl, ale hlavně že fungovaly oproti všem dřívějším lékům. Dělejte všechno pro to aby se cítil co nejlépe alespoň po té tělesné stránce. Lékaři pochopí, že se jen tak nedáte, když budete naléhat a chtít konkrétní věc, že víte, co se dá všechno dělat a potom vás neopijí rohlíkem, že něco nejde. Je to jejich povinnost, když už není možnost léčit, ulevit pacientovi. Vy pomáhejte, co můžete.

Nějaké náplasti táta má, ale jsou slabé. Onkolog ho poslal k nějaké lékařce z centra bolesti, takže snad nám poradí něco co opravdu zabere. Většinu času teď jen leží, je unavený, navíc má už vodu v břiše a já se děsím toho že tady již brzy nebude.

Víte, to je zlý osud. Vím, že se zuby nechty držíte naděje, ale že i sama víte, že se zázraky nedějí. Určitě byste moc chtěla aby tady byl s Vámi tatínek ještě dlouho. Já jsem také smlouvala s časem, když onemocněl manžel. A nevěřila jsem tomu, že to bude takhle rychlé. Byly to dny hrozného strachu, ale i potěšení, že se ho zatím ještě můžu dotýkat, hladit a objímat ho. Nedošlo na to nejhorší stádium, kterého jsem se sice děsila, ale byla ochotná ho podstupovat s ním jen jsem prosila, ať mi zůstane co nejdéle. Zemřel v nemocnici, nečekala jsem to, když jsme ho tam vezli právě aby mu pomohli tím opichem pankreatu. Místo toho mu museli nadvakrát zavádět stent k uvolnění žlučových cest, protože zjistili, že se mu ucpávají, což jsme netušili. A bylo to v zánětu, sice dostal antibiotika okamžitě, ale organismus nevydržel. Nerozumím tomu proč. Stalo se to, nechápala jsem to. Když o tom přemýšlím nyní po téměř 5 měsících teprve mi dochází, že to bylo vlastně vysvobození ze situace, která by stejně nikam nevedla. Bylo by to prodlužování trápení. Hlavně jeho. A vím, že jsem mu to povinná přát, že ten čas po který bych ho byla ještě měla u sebe bych si mohla užívat jenom já. Mohla bych ho hladit a objímat. Vpisovat si ho do paměti s tím že sice se budu bez něho trápit, ale budu žít. A čím déle si ho živého uchovám, tím lépe. Ale bylo to sobecké. Vím, že jemu je lépe, když už tedy měl mít takový hrozný osud, že alespoň nedospěl do toho nelidského stádia nemoci. Takže to všechno teď směřujte k tomu aby se netrápil. Vaše trápení se z jeho odchodu nastane, samozřejmě, ale časem to přebolí i když už nic nebude jako dřív. Buďte silná a dokazujte svojí přítomností i slovy svoji lásku k němu. Potom všechno bude pro něho snažší i ta bolest s tímto pomyšlením.

Opět se přidávám k této diskusi, chodím na na ní pravidelně. Souhlasím s Václavou, popsala to úplně přesně, do nelidského posledního stádia. Moje maminka si to vytrpěla až úplně do konce a byla to hrůza. Přála jsem, aby se toto utrpení zkrátilo. Samozřejmě ze začátku jsem si přála, ať je tady co možná nejdéle, ale když jsem viděla, jak se její stav stále a stále zhoršuje a nelidsky trpí....tak jsem si přála, ať se něco stane dřív a toho utrpení ať je ušetřena...Ale nic se nestalo a ten konec.....to už nebyla ani lidská bytost. Já ji milovala strašně, měly jsme nádhernej vztah a ona chtěla strašně žít!!! Bojovala ale se strašně zákeřným a zlým protivníkem.....Jsou to 4 měsíce co zemřela, je mi po ní hrozně smutno...ale jí už je líp než jí bylo tady ty poslední týdny....To je moje jediná (i když stále slabá) útěcha.

Vím že obě máte určitě pravdu. Chceme své blízké tady vždy udržet co nejdýl, a kolikrát si ani neuvědomíme, že oni si určitě zaslouží důstojný a bezbolestný odchod.Trápíme se všichni. Mrzí mě představa, že nikdy neuvidí žádná vnoučata, nebude tady až bratr dostuduje vysokou školu, a další důležité okamžiky v životě. Vím, že teď už to pro něj není kvalitní život. Paní doktorka z ambulance bolesti nám dnes dala spoustu cenných rad, předepsla silné náplasti, léky proti bolesti a byla moc ochotná. Pan doktor na onkologii nám vše podrobně vysvětluje. Těší mě aspoň to, že když už musí táta trpět, tak má alespoň dobré a velice ochotné a ohleduplné lékaře. Dlouhou dobu jsem si dmítala přiznat, že vůbec nějaká rakovina slinivky existuje.

Vždycky když se sem vracím, vlastně si znovu vybavuji svého tátu a umím si představit všechny ty Vaše milované človíčky, někteří už odešli také, někteří se chystají živě si dokážu představit jak vypadají a v jakém byli nebo jsou stavu a je mi z toho dost divně.Mně už se tedy začínají vracet i ty hezké věci, vzpomínky, které byly než přišel ten šílený úpadek člověka a pak ještě šílenější konec, šílený proto, že to bylo v danou chvíli jediné možné vysvobození.Dneska už si vzpomínám, i se zasměju při vzpomínce na něco co bylo, než tohle všechno přišlo, ale vzápětí se mi pak sevře srdce, když vzpomenu na nemocniční postel, na oči ze kterých se ztrácí život a vím, že se nemůže už nic z toho zastavit a odvrátit a že to pak přišlo.Držím palce nám všem, kteří už tohle máme za sebou a těm, kteří to se svými blízkými prožívají teď tak těm hodně, hodně vnitřní síly.