Diskuse - rakovina slinivky břišní

Připojuji se a přeji Vám mnoho sil. Já to celé prožila s mým tatínkem před necelými osmi měsíci. Strašně mi chybí. Opravdu jediné co jsme mohli pro tatínka udělat bylo, aby tolik netrpěl. Jeho lékař byl velmi ochotný, což nám pomáhalo. Je dobře, že máte kolem sebe takové lékaře. Vidět umírat tak moc milovanou osobu je to nejhorší v životě. Vím, co prožíváte. Buďte s ním co nejvíce. Ještě jednou hodně sil.

Můj milovaný manžel mi onemocněl rakovinou slinivky má metastázy na obou plicích. Jsem zoufalá, mám strašný strach, stále pláču a nemohu to pochopit, je tak mladý. Oba se strašně bojíme máme malou dcerku a tři kluky.Nedokážu bez něho žít, je pro mě tak velikou oporou. Bez léků na nervy už nedokážu spát a to jsme teprve na začátku, to nejhorší nás teprve čeká. On už zhubl 18 kg za dva měsíce a já za posledních 14 dní 7 kg.
Nemůžu strachy ani polykat. Proboha proč zrovna on který nekouří ani nikdy nepil, je to tak nespravedlivé, rpoč to není rakovina něčeho jiného, která má alespoň šanci v léčbě. Co si počnu.

Je mi moc líto, co prožíváte, tohle nemá potkat nikoho, cítím s vámi.Mluvte o tom, pište sem, tady jsou skvělí lidé, budou pro vás oporou, když budete potřebovat.Držte se.

Ahoj, je to již delší dobu, co jsem psala o nemoci mé maminky.Má za sebou 3měsíční dávku chemoterapie a po kontrolních výsledcích má na 3 týdny pauzu a znovu jí nasadí chemoterapii. při výšce 180 cm už váží jen65kg, pořád má bolesti zad(projevy metastáz do jater),sice má náplti,ale ty moc nepomáhají.nejhorší je,že se ztrácí před očima, ubývá jí sil a člověk jí nedokáže pomoci. lékaři mi sdělili,že prognöza je jen pár měsíců, mému otci jsme to ovšem zamlčeli, nemám sílu mu říci pravdu,protože mám strach,že by ho to zlomilo. absolvoval totiž operaci kardiostimulátoru. už mi také dochází síly,ale mám štěstí, že můj manžel je mi oporou. držím vám všem i sobě palce, abychom to zvládli

Milá Sisi, ani nevíte, jak Vám rozumím. Před půl rokem jsem totéž prožívala i já se svým milovaným manželem. Relativně jsem na tom byla lépe, protože mám dva již dospělé syny. Ale i tak, manžel také nebyl starý, bylo mu 53 let. Před tou nemocí byl plný síly, manuálně pracoval, nebyl nemocný nikdy, nepil, kouřil málo. Lépe jsem na tom byla, že jsem měla starosti už jen sama ze sebou a už ne o děti, jako Vy. Ale bolest, ta byla stejná, beznaděj stejná, láska stejná, strach stejný, hubla jsem strachy o manžela také spolu s ním. Jak já jsem ho milovala a miluji i když už není. Prožili jsme spolu krásných 30 let, které bych neměnila za nic na světě, stejně tak jako dřív, děkuji osudu, že jsem potkala zrovna jeho, byl po všech stránkách výjmečný, laskavý, tolerantní a hlavně mě bezmezně miloval a obdivoval. Dával pocítit lásku každým pohledem. Nechápala jsem, jak budu moci žít dál. V duchu jsem živila nepatrnou naději, že se stane zázrak, že není pravda, že se to děje právě nám, že se mi to zdá a až se probudím, zjistím, že to byl jenom zlý sen, ale probuzení nepřicházelo. Přemýšlela jsem, co udělám, jestli nemám jít raději s ním. On mě tolik podporoval, tak mi přemlouval, že musím zůstat, že potřebuje, abych dodělala práci za něho, co nestihl, že musím pomáhat klukům, že se beze mě neobejdou a budou mě potřebovat více než jeho, alespoň na pomoc s vnoučátkama až nějaká přijdou, že jim budu muset povídat o dědečkovi, že na mě bude někde tam čekat a držet místo, ale že nemám pospíchat a pořádně si to tady ještě užívat, dokud nepřijde i můj čas. Říkal, že já to tu bez něho zvládnu, ale on beze mě by to nezvládl, že je rád, že jde dřív než já. Ale přitom tolik miloval život. Všechno je mi to tak strašně líto, tolik mi chybí. Ale vidíte, přežila jsem to. Žiju, sice napůl, ale žiju. A Vy musíte také pokračovat a hlavně nebuďte takový slaboch jako já a Vy svého manžela přesvědčujte o tom, aby se nebál, že to s dětmi zvládnete ať se stane cokoli. Ale, že budete bojovat a že se to třeba podaří zrovna vám tu nemoc zdolat. Je maliká naděje, ale je vždycky. I když už Vy tomu nevěříte, v něm jí živte, protože je to pro něho horší než pro vás, on má kromě psychického strádání ještě to fyzické. Co nejvíce mu buďte nablízku a milujte ho, co vám síly stačí. Zaslouží si to a vy s ním. Nakonec láska je to jediné, co pomáhá a v této situaci je to nejdůležitější.

Milá Martinko,
je dobře, že máte při sobě manžela, že je ochoten Vás podporovat v té těžké době, že máte kam se schoulit a nalézt uklidnění. Máte pravdu, s tatínkem to bude horší, ale nebojte se o něho. Člověk toho vydrží opravdu hodně a on to zvládne také. Pokud si myslíte, že by mu to vědomí pravdy uškodilo, neříkejte mu to. A Maminka ví, jak je na tom? Jestli by to nechěla nějak opatrně naznačit tatínkovi sama? Třeba by to společně snášeli lépe. S tou bolestí, to je hrozné, ta bolest zad, to měl právě manžel nejvíce. Možná by bylo dobré, pokud jste ještě nebyli, navštívit to centrum bolesti, jak už se tady na diskuzi o tom kolikrát psalo. Napadá mi abyste se zeptali na zavedení toho katétru k páteři. To se zavede tenká turbička pod kůži a dávkuje se tam morfium rovnou do toho místa bolesti k páteři. Opravdu nejdůležitější je usnadnit jí to a pomoci od bolesti. A jak už jsem psala dokazovat lásku, dát jí pocítit, že ten váš táta to spolu s vámi zvládne, že mu pomůžete vy,, když nebude moci ona, to je to nejlepší, co můžete pro ní udělat

Jediné co můžeme pro své blízké udělat v této děsivé nemoci je dávat jim najevo svou lásku. Nesmíme se před nimi zhroutit. Když se člověk psychicky zhroutí nepomůže to. Párkrát už jsem se složila, naštěstí nikdy ne před tátou. Bez prášků na nervy bych to také nezvládla. Budila jsem se hrůzou a myslela jsem sobecky na sebe. Teď vím, že musím myslet na něj a na svou mámu, která tu potom bude bez manžela. Doufám, že tatínek tu bude ještě pár měsíců a nějak zvládneme zmírnit bolesti.
Teď se ale přidala ještě zácpa, a nemůžeme ji nějak polevit. Už vyzkoušel kde co (na předpis i na volný prodej) a stále nic.

Jediné co můžeme pro své blízké udělat v této děsivé nemoci je dávat jim najevo svou lásku. Nesmíme se před nimi zhroutit. Když se člověk psychicky zhroutí nepomůže to. Párkrát už jsem se složila, naštěstí nikdy ne před tátou. Bez prášků na nervy bych to také nezvládla. Budila jsem se hrůzou a myslela jsem sobecky na sebe. Teď vím, že musím myslet na něj a na svou mámu, která tu potom bude bez manžela. Doufám, že tatínek tu bude ještě pár měsíců a nějak zvládneme zmírnit bolesti.
Teď se ale přidala ještě zácpa, a nemůžeme ji nějak polevit. Už vyzkoušel kde co (na předpis i na volný prodej) a stále nic.

dobry den, nejdriv bych chtela podekovat jiře za utechu a nice poprat hodne stesti, urcite vysledky dopadnou dobre. Tatinek ma tako silne bolesti zad, trochu nam pomahaji naplasti, co toho se take pridala zacpa, kvuli ktere se tata boji jist uz. meri asi 185 a ma 66 kg. zkousime vse co se da pres chlorelu, jecmen i ucinky thc. Prvni týden jsem probrecela, ale potom nevim cim, si to muj mozek prestal pripoustet, verim v to ze to dopadne dobre. Ale kdyz vidim tatu jak trpi bolestmi, nekdy i obrovskymi nejde to vydrzet. Maminka vse taky uplne nevi, bojime se ji to rict, ztratila uz jednoho manzela i prvni dceru, ale postupne naznacujeme. strasne bych si prala aby se tatinek dozil alespon me maturity a prijeti na vysokou skolu ted v pristim roce. Také jako asi vy vsichni ostatní si řikam vetu, kterou bych nikdy nerekla, ze ji vypustim z pusy, aby to byla jina rakovina! Od bolesti zad tatinkovi pomaha alespon trosku nahrivaci meda, ktery ma v sobe zrna, ktere se nahrivaji. Vsem preji mnoho stesti a sily, jsem opravdu rada, ze tady muzu vyjadrit svoje pocity, ti co nic takoveho nezajivaji nebo nezazili, nedokazi pochopit.

Lidičky, tak jak to zvládáte?Myslím na Vás.

Ahojte všichni, tátovi se daří hůř a hůř.Začali mu otíkat nohy,jako by nestačilo že v břiše má moc vody. Doktoři zatím nedoporučují odstranit vodu.Kdyby aspoň neměl tolik bolestí. Často jezdíme na pohotovost na injekci. Radíme se s doktorkou z centra bolesti,ale zatím jsme nenašli vhodnou léčbu která by vydržela déle než den a půl.Máme silné náplasti,léky ale dlouhotrvající účinek nemají. Paní doktorka mluvila o zavedení nějakého katétru nebo něčem podobném,máte s něčím podobným někdo nějaké zkušenosti?

Milá Elvíro, k tomu katétru. Manželovi to také slíbili udělat, pokud by nepomohla ta blokace nervů. Nedošlo ani k jednomu, protože zemřel dříve, než mu mohli tuhle úlevu od bolesti poskytnout. Trpěla jsem s ním, když ty jeho bolesti zad postupovaly na neúnosnou míru i přes nejsilnější náplasti a injekce. Ten katétr je prý dobrý. Jde o to, že je to vlastně náhrada za injekce morfia, které mají účinnost pouze na určitou dobu. A takhle je léčivo aplikované rovnou k tomu nejhůře zasaženému místu a je to jakési lokální umrtvení nervů. Alespoň jsem tomu tak jako laik porozuměla. Takže si myslím, kdyby nic jiného, alespoň by to bylo pohodlnější. Je potřeba to nějak čistit, ale nám tenkrát slíbil obvodní lékař, že by, pokud by to manželovi udělali, docházel by mu to občas vyčistit. Milovaný manžel už nepotřeboval nic z toho. Stále více chápu, jaké bylo pro něho vysvobození zemřít. Smířit se s tím a pochopit tu skutečnost naprostého konce opravdu stále nejde. Ale on má klid. Proč nechtějí tatínkovi odstranit tu vodu, to nevím, možná proto aby ho více netrápili. Ono by se mu to nejspíš udělalo znovu, nebo to nechtějí více rozbouřit. Jinou věc, než abyste byli vy okolo něho silní a zvládali to, vám přát nemohu.

Tatínek je nyní hospitalizovaný v nemocnici, budou se snažit vyřešit tu bolest.Katétr je prý až poslední volba.Což nechápu proč? Tak snad mají ještě jinou alternativu. Doufáme všichni,že brzy bude zase doma.

Milá Elvíro, přečtěte si zpětně příspěvky od začátku, alespoň v rychlosti, to vám napoví, tam se o tom někdo zmiňoval.Jak píše Václava, ani můj tatínek si tohle nestihl projít a já jsem za to vděčná, smrt byla pro něj milosrdná, jak jsem psala dřív, na tohle všechno jsem byla připravená ale děkuji vyšším silám, taťka toho byl ušetřen, ke zlepšení by to rozhodně nevedlo, jen další marné utrpení.Poslední volba zřejmě bohužel znamená, že to bohužel není dobré a poslední může skutečně znamenat poslední.....Doufám, že se mýlím, kvůli Vám, vašemu taťkovi, vaší rodině.Jsem s Vámi.Jak tu psali dříve, otoky odsávají, pokud to má ještě nějaký význam.Držte se.

Milá Elvíro, je to přesně tak, jak píše Jířa. Já jsem tady psala asi před dvěma lety, umírala mi maminka. A pokud už je voda v břiše a jsou metastázy, lékaři volí morfinové infuze. Ono totiž to odsávání by bylo zbytečné a stejně se voda tvoří znovu. Buďte hodně silná, jsem také s Vámi.