Diskuse - rakovina slinivky břišní

Pro Jířu, vůbec si nemusíte vyčítat, že chcete dát tatínka do Hospice. Přeji vám aby se tam dostal brzy. Také jsem o tom přemýšlela, když jsem měla manžela nemocného. Hlavně to je dobré, že tam s tím svým nemocným můžete být 24 hodin denně. A ještě se o něho postarají, jak nejlépe to jde a také okamžitě jednají, když jsou bolesti. To by bylo pro vás utrpení a pro dcerku také, kdyby musela být svědkem té degradace osobnosti dědečka, nevyhnuli byste se tomu, ho před ní mýt, nebo jinak ošetřovat. Bylo by pro ní hrozné slyšet ho sténat bolestí. S tou chemoterapíí jste se rozhodli také správně. Myslím si, že dalšího půl roku strádání pokud je již v takovém stavu nemá cenu. Já vím, člověk má pud sebezáchovy, ale v tomhle případě nevím. Napadá mě, že by asi to rozhodnutí neměli doktoři nechávat na vás. Je to těžké. Je to to nejtěžší vidět toho drahého člověka v tomhle divném stavu mezi životem a smrtí. To je pravda, není to už ten koho jsme znali. Ale tu lásku od vás určitě přes to všechno cítí, musí.

Děkuji za reakce na můj příspěvek, naděje umírá poslední. Držím pěsti všem, kteří se s tím musí vypořádat . Držte se

Milá Václavo, moc děkuji za Vaše slova plná pochopení.To zařizování šlo celkem rychle, zítra
převážejí tatínka z nemocnice rovnou do hospicu.
Byla jsem za ním v sobotu, v neděli i dneska připravit mu věci na převoz, spoustu věcí už nebude potřebovat jako brýle, telefon, vlastní košile, ani vlastní ručníky, ani hodinky, zvláštní před měsícem a kousek tyhle věci běžně používal a věděl na co jsou, dneska už jsou mu k ničemu, ani neví na co jsou, tahle nemoc dokáže degradovat člověka až neuvěřitelně.
Ano taky cítím, že ví, že jsme jeho, vážně z toho mám takový krásně zvláštní pocit, pořád žije a to je důležité, neřeším jak a v jakém stavu je, ale ještě je a to mi dává sílu.Pořád ho ještě můžu držet za ruku a nic víc mě nezajímá, pořád ještě je koho, doufám, že těch chvil bude ještě mnoho,
všem co prožíváte to co já, držte se a vydržte,
oni nás potřebují.
A Václavo ještě jednou děkuji.

Zdravím všechny lidičky, kteří mají co dočinění s touto nemocí. Moje maminka se dověděla o nádoru na slinivce a metastázích na játrech loňského roku v říjnu. Operace zamítnuta, nabídka chemoterapie, první absolvovala v prosinci a pak až po měsíci neb nebylo místo. Jednání na FK nemocnici v HK neuvěřitelné...Stav maminky se rychle zhoršoval zvracení až 20 x denně sřídáno s průjmy a velkými bolesti pod žebry. Neustále předepisovali léky, které neudržela ani 5 min. Po třetí chemoterapii dostala odklad neb začala být velmi malátná a zvracení se zhoršovalo. V lednu již nemohla být chvilku bez dozoru, vzala jsem si volno neb jsem 180 km daleko. Jelikož jsem měla doposavad špatné zkušenosti s lékaři a bohužel jim od té chvíle nedůvěřuji neb s maminkou bylo nakládáno jak s odloženým kusem. Měla 62 let a důchodu si moc neužila. Když vidíte milovaného člověka jak před vámi strádá je to nesnesitelné, zhubla 30 kg. Ještě na jaře denně jezdila 20 km na běžkách a teď se stala ležící na plenách, ale vše vnímala s jasnou myslí což bylo pro ni utrpení největší neb moc bojovala a chtěla tu s námi být.Zařídila jsem pobyt v Hospici. Musím říci, že to bylo to nejlepší co jsem mohla pro maminku udělat. Samostatný pokoj s přistýlkou a bezbariérovou koupelnou.Postel polohovací s vybrační vodní matrací proti proleženinám.Sestra okamžitě na zavolání vše vysvětlila a poradila.Chování personálu a lékařů naprosto otevřené a profesionální. Stravování mixované, diabetické jídlo jen to co snesla.Maminka byla nakonec moc ráda neb již druhý den neměla bolesti a nezvracela. Výživu dostávala žilně a na bolest léky dávkovačem. Žádné morfium což mě překvapilo.Nejdříve jsem se s taťkou každý druhý den střídala, ale pak to bylo náročnější a zůstala jsem s ní stále. Nevím jak jsem našla tu sílu, ale i sestry mě nechali u všeho asistovat neb maminka už reagovala jen na můj hlas v posledním týdnu. Nikdy jsem si nemyslela, že to bude tak strašně těžké dívat se do očí smrti. Ty oči už byli vyhaslé a bělmo úplně žluté, vnímala můj hlas tak jsem ji četla pohádky neb vpzomínky ji rozrušovali k pláči. Maminka mi umřela v náručí 25.2. tohoto roku. S taťkou jsme ji oblékli ty nejhezčí šaty co měla a s kyticí orchidejí vypadala jako spící královna. Musím poděkovat všem co mi umožnily, aby moje maminka odešla z tohoto světa důstojně jako vážený člověk. Jestli vás někdo odsoudí za vaše rozhodnutí nedbejte toho. Já jsem tři měsíce po úmrtí sice nebyla schopna se dospat a byla jak vyždímaný citŕón, ale byla to moje maminka a všem lidičkám doporučuji informujte se na Hospic a absolvujte návštěvu a konzultaci s jejich lékaři. Já jsem přesvědčena, že jsem udělala dobře i když mě to stálo málem práci, ale tatínek by to beze mě nezvládl. Všem lidičkám z celého srdce přeji mnoho sil. Renata

Zdravím všechny lidičky, kteří mají co dočinění s touto nemocí. Moje maminka se dověděla o nádoru na slinivce a metastázích na játrech loňského roku v říjnu. Operace zamítnuta, nabídka chemoterapie, první absolvovala v prosinci a pak až po měsíci neb nebylo místo. Jednání na FK nemocnici v HK neuvěřitelné...Stav maminky se rychle zhoršoval zvracení až 20 x denně sřídáno s průjmy a velkými bolesti pod žebry. Neustále předepisovali léky, které neudržela ani 5 min. Po třetí chemoterapii dostala odklad neb začala být velmi malátná a zvracení se zhoršovalo. V lednu již nemohla být chvilku bez dozoru, vzala jsem si volno neb jsem 180 km daleko. Jelikož jsem měla doposavad špatné zkušenosti s lékaři a bohužel jim od té chvíle nedůvěřuji neb s maminkou bylo nakládáno jak s odloženým kusem. Měla 62 let a důchodu si moc neužila. Když vidíte milovaného člověka jak před vámi strádá je to nesnesitelné, zhubla 30 kg. Ještě na jaře denně jezdila 20 km na běžkách a teď se stala ležící na plenách, ale vše vnímala s jasnou myslí což bylo pro ni utrpení největší neb moc bojovala a chtěla tu s námi být.Zařídila jsem pobyt v Hospici. Musím říci, že to bylo to nejlepší co jsem mohla pro maminku udělat. Samostatný pokoj s přistýlkou a bezbariérovou koupelnou.Postel polohovací s vybrační vodní matrací proti proleženinám.Sestra okamžitě na zavolání vše vysvětlila a poradila.Chování personálu a lékařů naprosto otevřené a profesionální. Stravování mixované, diabetické jídlo jen to co snesla.Maminka byla nakonec moc ráda neb již druhý den neměla bolesti a nezvracela. Výživu dostávala žilně a na bolest léky dávkovačem. Žádné morfium což mě překvapilo.Nejdříve jsem se s taťkou každý druhý den střídala, ale pak to bylo náročnější a zůstala jsem s ní stále. Nevím jak jsem našla tu sílu, ale i sestry mě nechali u všeho asistovat neb maminka už reagovala jen na můj hlas v posledním týdnu. Nikdy jsem si nemyslela, že to bude tak strašně těžké dívat se do očí smrti. Ty oči už byli vyhaslé a bělmo úplně žluté, vnímala můj hlas tak jsem ji četla pohádky neb vpzomínky ji rozrušovali k pláči. Maminka mi umřela v náručí 25.2. tohoto roku. S taťkou jsme ji oblékli ty nejhezčí šaty co měla a s kyticí orchidejí vypadala jako spící královna. Musím poděkovat všem co mi umožnily, aby moje maminka odešla z tohoto světa důstojně jako vážený člověk. Jestli vás někdo odsoudí za vaše rozhodnutí nedbejte toho. Já jsem tři měsíce po úmrtí sice nebyla schopna se dospat a byla jak vyždímaný citŕón, ale byla to moje maminka a všem lidičkám doporučuji informujte se na Hospic a absolvujte návštěvu a konzultaci s jejich lékaři. Já jsem přesvědčena, že jsem udělala dobře i když mě to stálo málem práci, ale tatínek by to beze mě nezvládl. Všem lidičkám z celého srdce přeji mnoho sil. Renata

Renčo, moc Vám děkuju.Je mi líto, čím si Vaše rodina musela projít, je mi líto Vaší maminky, že musela trpět, věřte mi, vím přesně o čem mluvíte,u téhle nemoci je to šíleně rychlý sešup dolů a hrozná bezmoc.

Proč? Musím se stále sama sebe ptát, proč? Před necelými dvěmi lety jsem bohužel i já byla každodenní čitatelkou a občasnou přispěvovatelkou, protože mi na rakovinu slinivky onemocněl, a 4 měsíce po diagnostice této rakoviny i onemocněl tatínek. Moje maminka se o něj statečně a velmi dobře starala, do jeho posledních chvil. A teď tu hnusnou odpornou rakovinu slinivky našli i MAMINCE!!!!! Pane bože, proč, proč???? Jak to zvladnu? Prostě nějak musím, musím. Kéž bych měla tu sílu dát mamince tak krásnou péči, jakou obstarala tatínkovi. Maminečko moje jediná, prosím bojuj!!!!

Broniku, Bože můj to je hrozné, je mi to tak líto. To je pro vás dvojnásobná hrůza, protože víte sama ze své zkušenosti, jak to probíhá. Maminka má štěstí, že vás má. Ať pro ní uděláte cokoliv dobrého, věřím, že uděláte, co bude ve vašich silách, to je ta největší odměna, jakou jí za všechno, co pro vás udělala ona, můžete dát. Když se to stalo s manželem, láskou mojí, stále jsme se objímali. A já jsem si nejednou sobecky pomyslela. Že on má někoho nejbližšího, kdo ho v těch těžkých chvílích bude držet v náručí. A říkala jsem si, kdo bude držet mě, když já ho mít nebudu? Jednou jsem to řekla i jemu. A on mi řekl, že mě budou objímat třeba vnoučátka, protože tady budu nejméně do 100 let, dřív za ním nemám pospíchat. Je mi 49 a teď mi z toho mrazí, když si pomyslím, že bych tady mohla být sama bez něho klidně ještě více let, než jsem byla těch nádherných 30 let s ním. A teď vidím, jak si osud zahrává. Tak jako si zahrál s Vaší maminkou. Ta musí být z toho vyděšená, když je jí to samé, co tatínkovi. A myslím si, že bude odmítat to abyste se o ní starala, protože ví, jak to vyčerpávalo jí. Vím, že jí budete ujišťovat, že to zvládnete všechno. Ale pokud bude chtít, abyste jí dala někam, kde bude mít zajištěnou péči, třeba do hospice, když už na tom bude špatně, tak jí to nevymlouvejte. Nejlepší, co pro ní můžete udělat bude, když budete v klidu, neuštvaná u ní, povídat si s ní, držet za ruku a objímat. Prosíte jí aby bojovala. Ženský jsou lvice, bude bojovat určitě, co jí síly stačí, tak aby vám to co nejvíce usnadnila. A přeji vám sílu, nic jiného nemůžu pro vás udělat, nedokážu si to vaše utrpení ani představit.

Ahoj, mamince (62) zjistili 8.března zhoubný nádor a následně potvrdili nádor slinivky břišní. Žádné problémy neměla, až v únoru jí začalo bolet na boku, ale myslela si, že je to pouze skřípnutý nerv. Diagnoza šokovala mě i mojí maminku. Nastoupila na doplňková vyšetření, kde nám lékaři konstatovali, že žádnou léčbu němůže nastoupit. Nádor byl silně metastázovitý. Dva roky před zjištěním nádoru jí našli cukrovku, kterou léčila dietou a sioforem, ale hodně hubla. Po verdiktu doktorů šla její nemoc strašně rychle k horšímu, hubla, nemohla jíst, přestala chodit, nohy jí vůbec neunesli. Starala jsem se o ni, o víkendu ji měla doma a přes týdem jsem k ní chodila pravidelně několikrát denně. Psychicky jsem to velmi špatně nesla. Snažila jsem se ji pomoct, ale její tělo chátralo před očima. 21. června jsem ji přes moje výčitky musela nechat odvézt do nemocnice, kde posledních 8 dní před smrtí bylo moc hezky postaráno a 29. června zemřela. Pro ni to bylo vysvobození, ale mě chybí nejbližší člověk. Otec mi zemřelkdyž mi bylo 12 let, teké na rakovinu mízních uzlin. Boj trval pouhý 4 měsíce kdy z 65kg zhubla na 35kg. Já jí jsem za vše moc vděčná, protože si mě před 33lety adoptovala a dala mi lásku. Teď mi moc chybí.

Broníku, hodně sil , neptejte se proč, na to není
odpověď, tolik utrpení a bolesti na jednoho člověka, být u toho a vědět co přijde,prožívat to znovu, tady pomůže jen silná vůle a pokusit se nezhroutit.Jestli máte možnost, když už to bude hodně zlé, pokusila bych se o Hospic a být tam ubytovaná s ní,oni Vám pomohou oběma, já tam s tátou být nemůžu, mám 2 děti a vzít si je tam s sebou, to by nevydržely, i když bych tam s ním hrozně ráda byla.
Ivo, upřímnou soustrast.

No ja bohuzel mam komplikovanou situaci, jsem rozvedena, bezdetna, sama, ziju v zahranici a maminka je ode me 1200 km. Takze bud v ramci firmy prejedu do Prahy, kde si maminku vezmu s sebou, ale problem je, ze neni "Prazska", tak nevim, jak to tam bude s peci. Ja ale musim chodit do prace, ucty za me nikdo jiny nezaplati, tak pres den bude sama. A nebo si ji vezmu k sobe sem. Stale vic se priklanim k teto verzi, uz jsem to probirala se znamou, ktera je tu shodou okolnosti doktorka. Myslim, ze tady bude mit velmi dobrou peci. Rikam si, ze je lepsi mit maminku u sebe, aby se tesila na kazdy vecer, kdy prijdu domu (s denni peci osetrovatelu), nez aby se tesila na patek v noci, kdy se dostavim domu, a pak se zase srdceryvne v nedeli loucit......Ach jo, snad to zvladnu. Musim! Radeji budu koukat na maminku, jak mi vadne pred ocima, ale bude se mnou, clovekem blizkym, nez si po zbytek zivota vycitat, ze jsem promarnila svoji posledni sanci ukazat ji, jak moc ji miluji..... Jen na to musim byt dostatecne silna. Kez by mi bylo doprano mit dostatek sily to zvladnout.

Já si myslím, že důležité je to, aby jste mohli být
spolu co nejvíc, není asi důležité kde, jestli v Čechách nebo jinde, ovšem jestli maminka nemá nějaké velmi blízké přátele tady, od kterých by nechtěla pryč, ale předpokládám, že bude chtít
mít nejvíc nablízku Vás.
Tu sílu v sobě máte, nebojte je tam uvnitř, pro milovaného člověka si sáhnete až na dno svých možností a vydržíte, musíte.
A kdyby přece jen ne, jsou tu psychologové a různé poradny, ale tu bolest si stejně tak jako tak prožijete, buďte na ni připravená, držím Vám palce.

Táta umřel dnes ve 3. hodiny v noci, do nemocnice šel 25.06., diagnózu jsme věděli 10. dní poté, v úterý ho převáželi do Hospicu.

přeju Jířo upřímnou soustrast a hodně sil. Já si dodnes vyčítám jestli jsem nemohla udělat více a vždy mě povzbudí moje 9letá dcera, když mi řekne, že babičce je teď lépe a už jí nic nebolí, ale mě to u srdce stále bolí..

Milá Jířo,
upřímnou soustrast. Ať vám zůstanou jenom krásné vzpomínky a vytěsníte ty poslední dny z hlavy. Podaří se to, já v to doufám i u sebe. A pokud se vám ještě bude chtít na tyto stránky chodit, budete pomáhat lidem, kteří potřebují poradit, protože se ocitli ve stejné situaci. Mě milovaný manžel zemřel 18. května a sem chodím nejen abych mohla poradit podle své zkušenosti, ale i kvůli sobě a pocitu té sounáležitosti, kterou nepochopí nikdo, kdo se v této situaci neocitl.