Diskuse - Panická porucha

Ahojky, díky za rady, určitě to budu řešit. Já se nestydím za to, že budu chodit k psychiatrovi, spíš jsem nechtěla být pak nějak závislá na prášcích, ale v tuhle chvíli už je mi to i nějak jedno, hlavně chci už žít normálně, bez toho hnusnýho strachu. Hned v září tam půjdu, teď má každý dovolenou. Můžu říct, že je mi teď dva dny úplně krásně, nevim jestli to dělá ten xanax. Taky jsem si ještě koupila hořčík. Možná jsem si to vsugerovala, že mi to pomáhá. Ale co jsou to dva dny, že jo. Prostě jsem si dala za úkol, že teď se prostě budu věnovat sobě a tomu, abych byla normální. Tak snad to všechno zvládnu. Jsem moc ráda, že si můžu o tom popovídat s někým, kdo tomu rozumí, přece jenom s tim žiju už takových let a už prostě nemůžu. Pište, pa

Ahoj Kači, opravdu, také jako kdybych četla o sobě. Já se s PP léčím už 12 let, beru léky, co jsem začala vysazovat, tak pokaždé do půl roku to bylo zpáty, teď mám ataku po roku, ale léky beru, ale asi je to pro mne krátká doba, před tím jsem třeba byla bez problémů 4 roky. Raději léky než takové stavy, ber to jako špatný tlak, to taky beru lidi každý den. V sobotu jedu s dětmi a manželem na dovolenou, to bude asi pecka při mým stavu, nikomu jsem to teď neřekla, protože nechci přidělávat ještě starosit se mnou. Ale vím, že to zase přejde a bude to v poho. Ale jak tam také někdo psal - mám vše, co jsem si v životě přála, manžela, se kterým si rozumím, děcka taky OK, žádné dluhy, normál život, ale jak taky někdo říkal, život není jednoduchý a musí se člověk porvat s kdečím, tak my s tímto, každý má prostě nějaký to svoje bříme. Ahoj a uvidíte, že zase bude líp.

Ahoj, potřebovala bych poradit s léky proti panické poruše. Léčila jsem se na ni asi rok a pak jsem otěhotněla a vše přestalo.Ted ma dcera pres rok a vsechno se vratilo v dvojnásobné síle. Je to děs...mám strach, abych dcera nejak neohrozila, kdyz mam zrovna ataku, která někdy bývá i celý den a já nejsem schopná ani mluvit :( Předtím jsem brala Citalec 20, ale moc mi nezabíral. S cipralexem jsem to první týden nemohla vydržet, pořád jsem jen zvracela a když jsem brala Guajacuran, tak jsem byla totálně mimo a nemohla se na nic soustředit. Prosím Vás, poraďte, co by bylo nejvhodnější. Nechci brát žádné návykové léky, mám z nich strach. Moc děkuji :)

Ahoj.Presne tak.Mas pravdu.Take to rikam!!!!Nevysazovat lidicky.Nestoji to za to.Myslim,ze to telo potrebuje ty nervicky uklidnit leky.A ne nadale trapit bez leku.Pokud je clovek musi brat.Berte to.Snazit se mozna v mensi mire!Ale brat.Nekdy se citime dobre a z toho je to desive.Ale rikat si,ze nic netrva vecne.A na zemi nas opravdu najdou:))))Trpim panickou poruchou jiz tri roky.Lidi drzte se.Jako ja snazte se.

Ahojík, tak před 3 týdny jsem začala brát asentru 50, bylo mi strašně blbě, totální deprese s nezájmem o okolí a pocit, že se zblázním, k tomu jsem nemohla spát a jíst a jeden atak za atakem. Už jsem to nezvládla a jela na psychiatrii, kde si mě nechali. Zvládla jsem tam 4 dny v depresích a podepsala reverz. Dnes mám 3 den, kdy jsem normální a ataky jsou tak slabé, že je skoro nevnímám. Je to už jen takový určitý pocit neklidu až nervozity, který zvládám tím, že si jdu něco uklidit. Nu uvidíme, jak bude dál. Držte se!

rivotril je návykový, dali mi ho jen ze začátku, abych spala, pak klasické AD

Ahoj, trpím PP asi 8 let, začalo to úzkostmi, nespavostí, pak jsem zkolabovala v metru - třes nohou a rukou, pocení, bušení srdce, černo před očima atd. Pomohli mi AD, ale kdykoliv se něco stane (zemřel mi tatínek) tak mě to hodí zpět a začínám od začátku. Ze stresu jsem měla před 2 lety rakovinu štítné žlázy, takže zase zpátečka, nervy, stres. Kdo to neprožil, nepochopí.............
Držte se

Ahoj!
Je mi 21 let a už asi 3 roky trpím náhlymi mdloby!Chodila jsem po nejruznejsich vystrenich(od zad az po srdce)ale vzdy jsem byla zdrava!Nikdo mi nic nenasel,ani v krvi!23.12.08 me odvezly s plicni embolii a ja doufala,ze to vse bylo tim,ale opak pravdou!Propustily me na silvestra a me bylo tak do dubna fajn!ale pak vse zacalo znovu,mdloby(horkost,spatne od zaludku,dusnost,mdloby,..)strasne!jenze je tu jeste neco,dokazu si vse vyborne vsugerovat!Co me děsí!Nekde se neco stane a ja zacnu premyslet!Premyslet o tom,co kdyz se to stane i me,co budu delat a tak!Vsugeruji si to natolik ze nad tim premyslim kazdy den i tyden!Dohani me to k silenstvi,
PRIKLAD:
V televizi uvidim dokument treba o rakovine!...zacnu si to vsugerovavat..ja to mam urcite take,umru,pritel me opusti,co budu delat,...dokazu si totak vsugerovat ze na to opravdu myslim nekolik dni a to me dohani k silenstvi,chce se mi brecet,chci u sebe nekoho blizkeho,bojim se a nevim jak tyto pocity resit!..Co kdyz si jednou vsugeruji neco horsiho?Muzu byt sve rodine co semnou bydli nebezpecna?Poradte mi..prosim! Mozna se to techto stranek netyka,ale fascinuje me,jak si dokazete poradit a podrzet se navzajem!ODPOVEZTE NEKDO PROSIM!
Děkuji...Zuzana

Ahojky Zuzko,nejsem sice doktor,ale myslím,že se u Tebe pomalu rozjíždí panická porucha,pokud se již nerozjela.Podle všech příznaků,to tak opravdu je.Všechny souhlasí.Nebezpečná své rodině by jsi být neměla.Nejsi blázen,jen se Tvé tělo brání nějakému stresu,námaze a podobně.U mě to začlo úplně stejně.Nejlépe by jsi udělala,kdyby jsi si zašla psychotesty a budeš mít jasno.Nestyď se,koukala by jsi,co lidí tam chodí.Jsou dost přesné a pomohou určit,zda není nutné hledat příčinu jinde a nebo je to opravdu psychika a určí i jakou nemoc se jedná.Drž se a opravdu s tím něco dělej.Když se nezačneš léčit,bude se to horšit.

Ahoj Zuzko, souhlasím s Lenkou, určitě s tím něco dělej, já se léčím s PP 13 let a vše začalo tím, že jsem byla nemocná, nikdo nevěděl, co mi je, tak jsem si vsugerovala, že mám taky něco děsnýho, zrovna v té době jsem se vdala, tak jsem si říkala, jak je to hrozný, že jsem chtěla mít děti, zařizovat bydlení a toto myšlení mě totálně dostalo. Bohužel mi PP zůstala a asi zůstane už na celý život, ale mám už dvě děti, občas nějaké ataky, jako momentálně teď, už se z toho hrabu měsíc a pořád to nejde. Ale vím, že to zase přejde, i když je v ten moment tomu těžký uvěřit, ale člověk už to zažil přece tolikrát, jen to chce vydržet, je to boj, ale jde to. Takže se drž a na nic nečekej. Pá. H.

Taky si maslím,že panická porucha zůstává s námi stále. Někdy se nic neděje a jindy se z ničeho nic objeví. Mi začala před 22 lety,když bylo synovi 11 měsíců. Dnes je mi 44 a bojuju stále. Včera mi psychiatr doporučil lék Guajacuran, nemáte s ním někdo zkušenosti? Užívala jsem Defobin, moc mi vyhovoval, jenže se přestal vyrábět. Bojím se dokonce nových léků. Budu raději trpět, než bych ho polkla. S PP je život složitý. Jak v manželství, tak cestování, práce. Jít někam sama. Do dopravních prostředků nevlezu. Ale někdy je líp a někdy zase hůř. A tak je to stále dokola.

Zuzi,ty jsi měla ve svých 21 letech opravdu plicní embolii? Bylo to prokázané? Nebo jen domněnka? A to se s ničím neléčíš? Trpíš na křečové žíly? Jinak to co popisuješ je PP. Začni s tím něco dělat okamžitě.Ne proto,že bys byla nebezpečná pro svou rodinu nebo pro sebe,jestli teda kromě PP netrpíš i na deprese-to občas bývají i sebepoškozující myšlenky. Okamžitě proto,aby se ti to moc nerozjelo,pak to dýl trvá než se to dostane pod kontrolu a nepříjemné pocity se utlumí nebo dokonce vymizí úplně.

Zdravím všechny

Nejprve bych chtěla všechny varovat před tím, aby vysadili prášky když už se cítí dobře....Já tu chybu udělala, můj doktor mi to dovolil a samozřejmě se to vrátilo a teď mi žádný prášky nechtějí zabrat. Nejdřív jsem brala seropram (ten byl ok, ze začátku sice mírný zhoršení, ale po úplném zabrání prášku PP úplně zmizela), pak zoloft a teď beru asi měsíc a půl aurorix. Ale je mi pořád špatně. Prostě nic nezabírá.

Chtěla bych se proto zeptat někoho kdo má s Aurorixem nějaké zkušenosti. Doktor říká že už by to dávno mělo zabrat, ale mě to tak nepřipadá. Myslíte že se to zlepší nebo mám zkusit zase něco jinýho? Popřípadě pokud někdo udělal takovou kravinu jako já co mu potom pomohlo?

Ahoj, souhlasím s tebou, PP je s námi pořád, zmírní jí antidepresiva, ale asi nikdy nevymizí úplně. Já už jsme psala příspěvek výše.......taky s tím bojuju dlouho, dělá mi problémy jet v metru. V manželství je to složitý, to jo, můžete mít hodného partnera, ale kdo to nezažil, tak to prostě nepochopí. Já často slýchávala: poper se s tím, nepoddávej se tak tomu atd...........ale to opravdu nejde. Hlavně nevysazujte úplně AD. Taky pomáhá terapie - dýchání - myslím že už to tu někdo popisoval.

Ahoj Kájo,asi taky nemáš extra lehký život,ale uklidním tě,lehčí,než já určitě ano.Mám to asi 7mý rok po celkem stresové situaci,ikdyž já byl stresař vždycky i z maličkostí třeba ve škole.Všechny nepříjemné situace ,co jsi nastínila mě provázejí,ať už ve větší nebo menší míře+neuvěřitelné návaly,závratě,melancholie,lehká ztráta identity,kdy nejsem schopen jed ani autobusem,přemýšlím nad tím,proč jsem zrovna člověk a narozen v tomto století...atd,to bylo asi na 10x A4,prostě mám mnohokrát denně situace ,kdy si musím lehnout a počkat ,až se uklidním a ani v tu dobu mi není dobře,nějaká práce?Dal jsem raději sám výpověď, s holkou nevydržím víc ,než měsíc,páč nepochopí,že nejsem schopen např. chodit ven ,kdy se mi zachce,dívám se na facebook a jenom závidím kamarádům jejich životy a vzpomínám nostalgicky na okamžiky před tímhle martýriem.Je mi 27 a nic dobrýho mě už nečeká,takže děkuj ´´bohu´´ i za tohle.Měj se