Diskuse - Panická porucha

Musko, já jsem malého nastříkala FRONTLINEM- je to na psi a kočky, ale na děti se to dá taky použít. stojí tedy asi 300 kč ale nastříkala jsem mu hlavičku a ráno jen počítala vypadané vešky z vlasů na prostěradle. Od té doby klid. Jo a když máš dcerku, stačí prý udelat melír, neb nesnáší ten smrad peroxidu a je prej po nich. pa dana

Ahoj ! Ten zoloft mi řekl doktor, že není dobré brát večer, že se po něm špatně spí. To jen tak, ale doktoři /někteří/ nemají o této nemoci moc šajna a osobně jsem se s tím setkal. Ja mám nařízeno brát ho ráno. To je zajímavé co ?

Dano,a hnidy taky?Ty vši by se daly zvládnout,ale přehlédnete jednu hnidu a kolotoč začíná znova.Ale děkuji za radu.

Dobrý den,
dodělávám školu a problémy se spaním tedy opravdu mám. Co ve dvě, dopracovala jsem se postupně až k 6. hodině ranní, kdy konečně usnu. Naštěstí mi kamarádka doporučila svého psychiatra, tak tu školu snad předse dokončím..Držím palce i všem ostatním neurotikům a jedna rada - nečekejte moc dlouho s návštěvou lékaře, já čekala několik měsíců a výsledek je, že ve škole poslední rok dostávám samé trojky a čtyřky, protože prostě nejsem schopná se učit.

ahoj ja se lecim asi 5 nebo 6 let a beru rivotril nejprve sem bral celou tabletu i dve dene a niní sem na pulce ale nejde mi to uplne vysadit diky nemu jsem pouzitelnej v normalnim zivote marek

Okamžite zajdi za neurologem a pichiatrem, Od prosincce mam to tež a po kazde se objevuje nove problemy. kKdy by mi chned nasadili triticco , mozna nemněla by ted takove potiže

Dnes jsem tady poprvé, ale s PP už žiju 11 let. Léky jsem brala i v druhém těhotenství, musím říct, že se mi narodil krásný kluk, kterýmu je dnes 7 let, žádné následky na něm nepozoruji, má alergii na trávy, ale to má každý druhý, takže tomuto to nepříčítám. Byla jsem 3 roky úplně v poho, pak jsme začali vysazovat léky a za půl roky jsem jsem musela zase začít brát léky, k tomu jsem začala studovat vysokou, takže po roce studia mně to zase laplo, ale snažím si říkat, že už to tady bylo víckrát a pokaždé to přešlo, je to boj, mám ale skvělou rodinu, takže musím říct, že se snažím je svou PP neobtěžovat, jen když už je to naprosto tragický, tak jdu k mamce, která pořád říká, co to melu, že takový nesmysly v životě neslyšela (ona je ale skvělá!!!) a ti mi vždycky děsně pomůže. Ale u mě jsou to léky na celý život, ale říkám si klidně, někdo jí něco na tlak někdo zase něco jinýho, ale zase se v práci s tím moc nechlubím, resp. neví to nikdo, protože když u nás řekneš, že chodíš na psychinu, tak v tobě vidí d**ila. Nevím, jestli by mi to někdo věřil. Děcka, tak jsem se vykecala a už je mi zase o chlup lépe, díky Bohu za PC.

uzivam apoparox uz rok 6 tydnu jsem kombinovala s lexaurinem a den odedne jsem se citila lip a lip ale tech 6 tydnu bylo krutych uzivala jsem 2 tablety denne ted 1 a obcas i zapomenu jestli si vezmu 3krat v tydnu ale ty hrozny stavy jsou opravdu fuc

ano PP.

Ahoj všichni, dneska jsem našla tuhle diskuzi a musim také bohužel přispět. PP už trpím téměř 9 let. Kolem mých 18 let to všechno začalo. Měla jsem přítele, který zemřel, pak babička,maturita, ale vše jsem tak nějak zvládla. Odjela jsem na dovolenou, která byla skvělá, fakt jsem si jí užila, ale pak to z ničeho nic začalo. Ten strašný pocit, úzkost, bušení srdce, šílený puls, který jsem si samozřejmě měřila a byla z toho ještě víc nervózní, pocit, že nemůžu dýchat a šílený pocit, že nemám z ničeho radost, na nic se netěším, brněný, lehké nohy, pocit na omdlení atd...Tehdy jsem z toho byla vystrašená, vozili mě na pohotovost, kde se mi udělalo samozřejmě dobře, protože jsem věděla, že jsem na místě, kde mi někdo zachrání. Vždy, když jsem pak jela někam dál od domova, bylo mi zle. Utěšovalo mi jen to , že matka zažívala něco podobného. Věděla jsem tedy, že je to psychika, ale nechtěla jsem to řešit nějakýma práškama nebo psychiatrem. Asi po třech letech jsem se docela zklidnila tak nějak sama. Už jsem si myslela, že jsem z toho venku, pak jsem ale jela na návštěvu ke strýci, který ale v noci zkolaboval a oživovali ho asi 20 minut, měl inkfart, já na to koukala. Rozjelo se to znova... Od té doby mam strach, že se mi taky při mých atacích něco takového stane, mam strach z každé nemoci. Hlavně mě někde píche, já si okamžitě na netu najdu, co by to asi tak mohlo být.....možná rakovina...a jsem úplně hotová z toho, že mam rakovinu. Nechám se vyšetřit, samozřejmě mi zjistí, že mi nic neni.......až na tu hlavu :-)). Mam tedy na chvilku pokoj, než zase přijde nějaká pochybnost nebo ataka. Mam to tak jednou za týden. Pak je mi pár dní zase blbě. Takže jsem asi hypochondr a blázen v jednom. Už to poslední dobou nějak nezvládam sama. Začala jsem brát xanax 0,25 ráno a 0,25 večer, dala mi ho mamina. V září jsem se objednala k psycholožce a rozhodla jsem se to nějak řešit, už nemůžu žít takhle napůl. Přitom jem spokojená, mám skvělého přítele, psa, koně, byt, dobrou práci, ale je to zřejmě moc velká pohoda, asi bych potřebovala nějaký stres, protože, když nějaký mám, tak žádné ataky nepřicházejí. Ráda bych věděla, jak mám proti strachu bojovat. Když to na mě přijde, nejsem schopná nic dělat, na nic jiného myslet, než na to, že umřu a že mi nikdo nezachrání! Utápím se v sebelítosti a vím, že mi trochu pomůže jen máma, která ví o co jde, protože přítel to nikdy nezažil a pořád se mě ptá co je a jak to je, ale mě to spíš jen rozčiluje a v tu chvíli nemám sílu mu to vykládat. V září letím na dovolenou, už je mi ale předem z toho blbě. Já se tomu ale nevyhýbám, jedu všude, i když vím, že to tam budu mít. Dostal se někdo z toho sám bez prášků? Když čtu vaše příspěvky, úplně brečím z toho, že tohle má taková spousta lidí.

Kájo, čtu tady tvůj příspěvek...Vlastně jsem na tom hodně podobně. Vše mi kdysi začalo jako tobě. Začala jsem mít úzkosti, strach z nemocí a ze smri. Vyvrcholilo to tím, že jsme myslela, že mám infarkt, nechala jsem se dovézt do nemocnice, nic mi nezjistili a doporučili psychiatra. Je to už tři roky. Vůbec se za to nestydím a myslím, že bys ho měla taky navštívit, ne psychologa. Je nutné brát antidepresiva. Já je brala, vše se urovnalo a bylo fajn. Po čase jem je vysazovala, až jsme na nich nebyla. Bohužel jsme do toho spadla znovu, takže jsem zase na začátku. Mám strach z nemocí a do toho nemocné rodiče, což prožívám děsně. Zase strach, úzkost, snad deprese. Také nemám jiný důvod, skvělého manžela, dceru, práci dobrou, peníze, ale... nejsem to prostě já!!! Beru AD a věřím, že se zase budu smát a nemyslet na ty hrůzy...Paradoxně, mně je na dovovlené hůř, mám strach, co se tady děje s našima atd. A to bych měla odpočívat a být v klidu..Ted čekám, až AD zaberou a říkám rovnou, jen tak je nebudu vysazovat, protože mi to za tyhle d**ilní stavy nestojí!!! Pište.Papa

Kačko,jako bych četla o sobě.Taky jsem po 3letech vysadila.Bylo to naprosto bez problémú,ale za třičtvrtě roku se ta potvora PPvrátila.Beru je zase,ale než prožívat ty děsné stavy,tak jsem se už s braním těchto lékú smířila.Dlouho jsem je totiš odmítala.Píšu o AD.

Ahoj Kačko, já jsem se dřív tomu bránila, jít se někam léčit, pořád jsem si říkala, že to všechno přejde, že to jsou jen nervy, pak už jsem to možná začala brát jako součást života, možná i součást dnešní doby, protože si myslím, že dřív to lidi nějak asi moc nemívali, ale to už je jedno. Prostě poslední dobou se to tak nějak vyhrotilo, pořád na to musim myslet, kdy to zase přijde, ráno se probouzim s tím, jestli budu ten den v pohodě nebo ne. Pořád si to zakazuju na to myslet, ale nějak neumim řídit myšlenky. Rozhodla jsem se s tím něco udělat, že už mi to prostě nebude užírat život i za cenu toho, že do sebe budu prát prášky. Teď má samozřejmě každej dovolenou, ale hned v září prostě půjdu buď k psychiatrovi nebo zkusím nejprve psychologa. Možná mě napadl i nějaký léčitel. Máte s tím někdo zkušenosti? Co třeba reiky, rodinná konstalace nebo já nevim, co třeba psychoterapeut? Zkoušel jste to někdo? Musim říct, že nejlíp je mi v práci. Asi jsem opravdu blázen :-)). Teď, co beru asi týden ten xanax, tak bych řekla, že je to mnohem lepší, ale i když si ho beru, tak pořád čekam, jestli nebudu nějaká oblbnutá, jestli to se mnou nemůže něco udělat. Tak já se prostě bojim si ty prášky asi i brát nebo co. Trochu mě taky uklidňuje, i když to opravdu nikomu nepřeju, že v tom nejsem sama, že to řeší spousta lidí a mých kamarádek. Tak pište, papa

taky mě překvapilo, kolik lidí myslí jako já a má podobné, stejné stavy...myslím, že dost jich se ani nesvěří a bojí se, každý měl v životě jakoukoliv úzkost, někdo to ale přejde a nevrátí se mu to, jiným to může přerůstat přes hlavu, jako nám, pak opravdu musíš k psychiatrovi, brát AD, která ti pomohou a nemusíš být na nich závislá celý život, lékař posoudí, kdy je pomalu vysazovat...pak můžeš teprve navštívit psychologa, psychoterapeuta, který ti při tom bude též pomáhat...ale třeba se mýlím, každopádně v první fázi¨takových poruch věřím psychiatrovi- není se zač stydět, opravdu...je přece dúležité, abys život zvládala v psych,pohodě a netrápila se!!!!! já vím, o čem mluvím, jdu do toho a léčím se AD, musím, Chci!!! papa

Ahojky,musím reagovat na to,co jsi napsala.Já mám PP spojenou s agorou už rok.Radím Ti,jdi k psychiatrovi a k psychologovi(psychoterapeut).Je to to nejideálnější co můžeš udělat.Nevím jestli jsi četla knihu o panické poruše od docenta Praška,ale v každém případě všude se dočteš,že spojení léků a terapie je ten nejlepší lék.Hlavně prý nejtrvalejší a má to nejlepší výsledky.Léky Ti zastaví ataky,ale až terapie vlastně vyléčí podstatu nemoci.Já jsem začla chodit k terapeutovi před 2 měsíci a je to zázrak.Jdu od něho vždy taková klidná,vyrovnaná...Hledáme proč se mi to vlastně stalo,čeho se v budoucnu vyvarovat,prostě Ti ukáže jinou cestu,protože ta,po které jsi šla a jak jsi doposud žila Ti způsobilo to,co teď prožíváš.Jdi do toho a držím palce!!!