Diskuse - Panická porucha

Seš borec.Tak vidíš jak jsi šikovná.To je přesně ono,lítat makat,neodpočívatr přes den a pak nemáš čas na PP.Jsem ráda že si to zvládla a ta roztřesenost a nejistota to zmizne.A tak si ten den lítací po doktorech a obchodech ještě jednou promítni a nevěřím tomu,že by se tan nenašly chvíle kdy i ta roztřesenost a nejistota byla pryč.A s kylečkama si to snaž udržet dole tech 12 kg.a když si myslíš že by si mohlas ještě něco zhodit,tak se o to pokus.To taky strašně moc člověka změní a dodá ti to takové to že si sebe začneš zase vážit.A ty tvoje radosti ze zalití květin a ze všeho co uděláš jsou namístě a úplně normální jako dřív.Akorát teď po tom vypětí si to nějak víc uvědomuješ ža jsi zase šťastná a v pohodě.Tak to má být,šikulka.Chval se za všechno,všem to vykřič,jak jsi ráda i za to že si konečně vzhůru a zase si budeš užívat krásný den.To jsi mi udělala velkou radost.Jsi učebnicový případ.Skus ještě ten orbitrek nebo běh,musíš se zadýchat a rozbušit srdíčko sportem a ty nejistoty a rostřesenost zmizne.Ale to jsem ti myslím už psala.Tak krááááásnýýýýý den přeji.

Ahojjky, u doktora jsem byla, předepsal mi prášky ale ještě jsem je nezačala brát. Až o víkendu, kvůli práci. Předtím jsem chodila k psycholožce na autogenní trénink, je to fajn, ale nedostalo mě to z toho, ale pomohlo mi to pochopit, co se to se mnou děje. Moje sestřenice také trpí touto poruchou, také měla prášky a přibrala, ale pak je vysadila, dali ji jiné a je to s váhou dobré. Tak se taky drž a já se pomalu psychicky připravuji na léčbu, snad mi prášky pomůžou a nebudou mě ze začátku moc trápit vedlejšími účinnky.

Ahojky a moc díky za pochvalu.To člověk vážně potřebuje slyšet.Jestli jsem učebnicový příklad to nevím,ale asi ne.Jen jsem spíš taková kousavá.Prostě i když mě není dobře,tak se na just kousnu a jdu chodit ven.A tam chodím po takové pěšině asi 70m,tam a zpátky a tam a zpátky a pořád dokola.Jak magor.Manžel na to místo vidí z okna,tak vím,že kdyby něco,tak přijde.Já mám asi velkou výhodu,že on všechno chápe,přečetl si o tom vše a myslím,že i cítí jak mi v tu danou chvíli je.Můžu s ním o tom povídat,ptá se když přijde z práce jak mi bylo,o čem jsme si tady psali a za všechno mě chválí.A když to na mě sedne a začnu mít slabou chvilku,že nikdy nebude líp atd.,tak vždycky začne říkat,podívej co všechno už se změnilo,jaké děláš pokroky,jak jsi šikovná a já se mu pak vybrečím na rameni a je zas líp.Prostě zlatíčko úplně zlatý.Ale někdy,když je opravdu zle,tak si zalezu do ložnice a tam se chvilku kroutím a většinou si pak na hoďku zdřímnu.Takže zas tak ideální to semnou není.Ten sport v mém stavu to taky není žádná sláva.Já chodím jak připo....a dost se motám.Tak alespoň chodím na každodenní procházky a pořád si přidávám.Nebo hodně do lesa na houby.To po 2 hodinách přijdu udýchaná jak blázen a totál hotová.Sice chodím po lese s flaškou vody v ruce a s Neurolem v kapse:-))),no prostě psychouš.Taky přeji krásný den a pa pa

Tak to máš pravdu že tvůj drahoušek je poklad,protože ze své praxe jsem takovou ohromnou podporu u žádného chlapa nezažila.To mu děkuj a líbej ruce,protože tě z toho vytáhl a samozdřejmě i tvou pílí se to zpravilo.Ale on je teda fakt jedinečný.Procházky jsou super a vše co děláš je taky super.Tady není co radit,všechno je dobře.I to že se můžeš vybrečet to je prostě super.To jsi mi vzala dech.Jste oba šikovní a máte vyhráno.Zdravím manžela a moc si ho važ,protože lepšího by jsi nenašla.To je jasné.Vždyť říkám učebnicový příklad se vším všudy.Papa a šťastné dny přeji!!!!!

klárce - tak se drž!!! držím ti pěsti. Taky bojuju s vedljšími účinky, jak se dá.

Já si ho vážím opravdu moc.Když mi ty první týdny nebylo dobře,tak si vzal dovolenou a byl semnou pořád.Já mu i říkám,že o tom mluvit nechci,protože ho tím nechci pořád dokola otravovat ,ale on chce abych se z toho vymluvila,vybrečela,prostě stojí při mě ve všem.A když přijde ataka a musím lehnout,tak lehne vedle mě,mlčí a hladí mě po vlasech,to je ta nejlepší terapie.Mě jen pořád vrtá hlavou proč pořád ta hlava tak bolí a točí se.A i ta chůze je tak vratká.Beru AD přez měsíc,tak opravdu nevím.Já si to vysvětluji tím,že to doktoři přez 2 měsíce zkoumali a nechali to dojít až do fáze,kdy už jsem sama nemohla ani chodit.Jen ležela a bylo mi jedno už všechno a nemyslela na nic jiného než,že když teď umírám co bude s dětma,manželem....No a tak se k tomu přifařila depka.Což jsem četla,že s PP často bývá.Tahle nemoc opravdu stojí strašně sil a já se asi hodně vyčerpala a teď je sbírám těžko zpátky.A jak je Tobě???Jak se s tím pereš Ty?A co asi Beátka,koukám,že se moc neozývá.Snad je jí líp.Pa pa

Já už se s tím neperu.Když na mně leze nějakej ten pocit,že to a si přichází,tak si zopakuju že je to zase PP a že se s tím nehodlám už nechat ovlivňovat a je to.A ono to zmizne samo.A když ne tak dám neurol,nebo ten Frontin a je to.Ale to tak 2x do roka.A to bolení hlavy jsem taky mívala.Dala jsem si vždycky Ibalgin nebo 2 a bylo to.To je s toho vypětí.Pořád seš ještě taková napjatá,nevyrovnaná.To může ovlivňovat i tu chůzi.Já jsem tomu říkala že to vypadá jako když chodíš po tenkém ledě a čekáš že se pod tebou prolomí.To přejde až se úplně uvolníš.Snad už to nebude tak dlouho trvat.Skuz i nějaké vitamíny.Třeba jen šumivé tabletky multivitamínové.A raději se úplně vyhni alkoholu.To totiž hrozně rádo dodá uvolnění tan den,ale na druhý den tě to sešupne hodně dolú.A zase by si musela bojovat znova.A stím plakáním u manžela nešetři.Nezadržuj to,nebrzdi se.Bul jak to budeš potřebovat.Tak to ze sebe nejlíp dostaneš.A Beata ta se ozívá většinou až odpoledne.Má ze sebou moc co dělat.Zatím toho musí zvládat hodně najednou,ale to asi znáš.Tak zatím a drž se.

Takže je to normální, že během PP bolí hlava a motá se a člověk má pocit při chůzi jako by se nadnášel, jako by chodil někde po měsíci?
To já často mívám. A děsí mě to.

Také to znám, všude s vodou a s lexaurinem v kapse. Víte někdo, proč se při PP pořád tak motá hlava?

Ahojky.Teď jsem přišla z venka.Je tam vedro děsný.Honila jsem po louce koníky(luční),máme totiž tararijní zvířata a ty se jima krmí.Tak sotva funím.Leje ze mě,ale musel to být pohled.Motam se jak nějaká spitka a ještě honím koníky po louce.Ale dobrej tělocvik:-))).S alkoholem to mám dobrý,protože jsem se alkoholu nedotkla už asi 12 let.Vůbec mi nechutná.Ani pivo,ani víno,prostě nic.Totální abstinent.Já piji jen čaj,mléko a minerálky.Ale ty vitamíny zkusím,protože teď je to tělo fakt asi hodně vyždímaný.Ty máš asi hodně silnou vůli,že to takhle zvládáš.Já jsem měkouš.Mě rozbrečí všechno.Teď už se ani nekoukám na zprávy,vždycky když mají začít,vezmu pantofle a jdu raději ven se procházet.Pokouším se všechno negativní od sebe odhánět.Jen teď doufám,že AD udělají co mají a že zas bude dobře a budu se moci vrátit do práce,ale na tom budu muset asi hodně zapracovat se svojí psycholožkou.Ale Ty jsi takovej můj psycholog a nejen můj.Všech nás tady.Máš toho už chudáku hodně za sebou a ještě pomáháš druhým-jsi fak supr človíček.Pa pa.Možná se někdy setkáme a já Ti za tohle psaní a povzbuzování budu moci poděkovat osobně.Pa pa

Ahojky.To já bych taky ráda věděla proč se mi ta hlava tak motá,bolí,hučí mi v ní jak úlu a chodím jak batole.Pak začnou bolet i záda a je hotovo.Občas jdu na záchod a myslím si,že tam sebou už prásknu.A když mám stát na místě,tak se roztřesu jak ratlík.A v hlavě si říkám,netřes se,nemáš k tomu důvod,ale nepomáhá to.Tahle nemoc dává lidem ze začátku strašně zabrat.Já osobně si hrábla asi už na dno.Už mi bylo jedno kde jsem,co se semnou děje,jen jsem to nějak přežívala.A říkala jsem si,že jestli to takhle už bude pořád,tak že to bude už můj konec.Nikdy bych nevěřila jak psychika člověka srazí na kolena.

Holky,vzpomeňte si na svá mladá,hodně mladá léta.Určitě se vám někdy stalo že jste byly v noci samotné doma a nebo jste byly z někým ale měly jste strach a poslouchaly jste noční zvuky a nedokázaly jste se odreagovat a jen napřažené uši,brnění na těle ztvrdlé nohy a mravenčení a to hlasité syčení v uších?A nebo když jste se něčeho brutálně lekly tak že se vám nohy podlomily a v hlavě vám najednou huklo až vám málem oči vylezly z dúlku?Tak zrovna v takovém stavu,ale o poloviční intenzitě jste teď.To všechno vymyzí až se uvolníte.A AD to určitě odbourá taky.Ale chvilku to trvá.Psychyka opravdu dělá svoje.Držte se a nestrácejte hlavu.

Ahojky Heli,tak čtu co tak píšeš holkám a si dost dobrá,co vše zvládáš.to ja se plácám pořád jak kapr na souší mě je chvíli dobře a pak najednou mě přepadne takoví motak třes a dušnost a pořád mám pocit,že se nedožiju večera snažím se na to nemyslet a stejně to na mě přijde.Už se mě i známi ptaji co se semnou děje,že jsem jak bez života vždy semnou byla sranda a teť se ani smát neumim.Já mám fakt strach,že už tady dlouho nebudu.Ke všemu mému strycovi se neudělalo dobře a jde na operaci srdce a bylo to taky najednou z ničeho nic a samozdřejmě mě napadlo co když mám taky něco takového.no tak mám pocit,že se stoho vyhrabete což vám všem přeji a ja se vtom budu placet pokud to přežiji.Ja totiž přežívám a nežiju.Už si připadam takova neschopná nejdu sama ani nakoupit.Ale ty se drž myslím si,že jsi silnější než ja a zvládneš to ja taky nejdu bez neurolu a bez flašky magnezka nikam.Dnes jsem byla u kámošky a jak jsem se roztřepala,že jsem myslele,že bude volat zachranku jen jsem se podivala na děcka a myslela jsem,že je vidim naposled tak honem neurol a pak to přešlo.Taky jsem netušila co vše psych.může způsobit.

Ahoj Majky.Mě se to snad nikdy nezlepší akorat co mi už jde tak to,že pořad brečím to mi moc nešlo.Zítra jdu na vysletky a už mi celkem je vše jedno protože se budu trapit tak itak.Stím hubnutím je to u mě blbí protože mám 52kg a za chvíli ze mě bude kostra.Kež bych se taky záčala smát mě to totiž nejde mám už zaporný pohled na život jo a ten můj chlap se už řechta když relaxuji snaží se to převratit na srandu,ale ja se rozbrečím.Chtěla bych mít tolik síli co ty,ale ja nemám žadnou zitra jedu k dok.autem a už teť mám srach stoho,že zas nepolknu a vím,že dělám chybu.Asi se stoho nevyhrabu někdy si říkám,že už fakt tady dlouho nebudu.

Ahoj Beátko.Prosím takhle napřemýšlej!!!Jsi mladá a zdravá!!!Tvoje tělo si s tím poradí.Uvidíš věř tomu.Já na Tebe pořád myslím jak jsi asi na tom.To že brečíš je paráda,slyšela jsem ,že je to známka toho,že to to Tvoje tělo začíná vypouštět ven.Všechny ty emoce a strachy.Mě to takhle řekla psychiatrička.Jen ať pořádně brečím,že to je dobrá známka.Do krámu taky sama nejdu,to bych asi ještě nezvládla,tak v tom nejsi sama.A navíc oproti mě i řídíš,to já prostě teď nejezdím.Zaprvé se to ani při Neurolu nemá a já se nechci zatím vystavovat situaci o které vím,že by mě neudělala dobře.Až se na to budu cítit tak do auta zas sednu a pojedu.A já řídím hodně ráda.Tak mě ten můj miláček vozí.A to mi dělá vysloveně dobře.A ty jsi šikulka,že jezdíš.A nemysli si,že u mě jsou to nějaký zázraky.Taky jsem pořád jak ve svěráku a jak se motám,o tom bych mohla napsat román.Víš já se řídím radou mé psycholožky a myslím,že je správná.Začít si pomalu dávat malý cíle,o kterých víš,že bys je mohla zvládnout a když se to povede,tak zas kousek přidat,ale hlavně si nedávat velký cíle,protože když se Ti to pak nepovede,tak Ti to zas hodí o několik kroků zpátky.Uvedu ti příklad u mě.Věšení prádla.Prostě jsem to nezvládla.Jít sama ven a tam stát a věšet prádlo.Tak jsem jednou ráno řekla dceři ,že jdu pověsit prádlo.Koukala na mě,že ne,že ho pověsí.A já jí řekla,že ho pověsím sama.A šla jsem.Dcera koukala za oknem,jestli se neskácím,já to věděla,prototže jsem jí o to poprosila.Třásla jsem se neuvěřitelně a myslela,že se složím.Ale pověsila jsem ho.Druhý den jsem šla pověsit prádlo a řekla ať se koukne ,kdybych se dlouho nevracela.A potřetí jsem tam šla a nikomu to neřekla,doufala jsem,že kdyby něco,tak mě budou hledat a najdou.No a teď tam jdu úplně v klidu i když jsem doma sama,protože vím,že se mi tam nic nestane.No a takhle to chce asi postupovat se vším.Ale věř mi,že někdy je mi tak zle,že taky myslím,že líp už nikdy nebude.Musíme to zvládnout,jsme holky šikovný a prášky nám v tom pomůžou.Pa pa