Diskuse - Panická porucha

Heli, tím, že nezvládáš dělat věci tak jako dřív se teď prosím netrap. Jsi slabá a potřebuješ zase nabrat sílu. Nedělej si výčitky. Zkus si dávat jenom malé a pro tebe splnitelné úkoly a až se časem začneš cítit líp, tak uvidíš, že se zase všechno zlepší. Je dobře, že máš okolo sebe lidi, kteří tě mají rádi a podrží tě :-) Opravdu to chce čas a svět bude zase veselejší!
Ahoj Beát, já jsem se trápila přes půl roku, než jsem zjistila, co mi vlastně je. Připadala jsem si jako naprostý blázen, motala se mi pořád hlava, běhala jsem po doktorech a měla jsem pořád hrozný strach, že jsem vážně nemocná, že každou chvíli omdlím, nebo umřu... Nakonec jsem na tom byla tak špatně, že jsem se bála být sama, chodit ven a pořád se mi chtělo brečet. Pak jsem se jednoho dne odhodlala a sama se objednala k psycholožce. Dodnes jsem si za to vděčná, protože bez její pomoci bych to asi ani nezvládla... Doporučila mi návštěvu psychiatra a pak už jsem dostala AD a chodila na kontroly i na psychiatrii i k psycholožce. Myslím si, že ad jsou určitě nutné, ale rozhodně mi moc pomohla právě paní psycholožka - rozebrala se mnou moje obavy a strach, které mě trápily, naučila mě, jak dýchat, jak zvládat paniku, jak relaxovat... Dnes beru AD asi rok a cítím se o hodně líp. Samozřejmě jsem si ze začátku prošla "peklem", kdy jsem byla přesvědčená, že mi léky nezaberou, že se fakt zblázním a že by bylo nejlepší, kdybych se už neprobudila... Ale AD opravdu zaberou, jenom to chce čas. Trvá to tak 3-6 týdnů, ale vydržte, zase bude líp. Mě ze začátku, než AD začaly zabírat, pomohl Lexaurin, ale pozor, nebrat ho moc dlouho, je návykový.
Držím vám pěstičky, vydržte ještě pár dnů a AD určitě začnou zabírat!!! Moc vám to přeju!!!

Moc se holky netrapte,mam to také přes měsíc.oběhala jsem také spoustu doktoru a nespočetně odběru krve až se přišlo pravděpodobně na PP.Beru Rivotril ráno a večer a Citalec.teprve týden ale Rivotril mi pomáhá Citalec až tak za 2 týdny.Nejhorší je že člověk ani neví kde to všechno nasbíral.Ale pocity jsou to hrozné ,většinou strach ze smrti.bojím se i vrátit do práce.pracuji ve 12ti hodinovém provozu s nočními směnami tak mám strach.ale snad to holky nějek zvládnem hlavně se nesmíme vzdávat a hlavně se tomu poddávat.zatím se opatrujte ,dvojnásobně vy co máte mrnata.ahojky Jana

ty to máš asi málo rozjetý,že chodíš do práce.Já první měsíc jen ležela a mlčela a přemýšlela,že asi umírám.Chodit do práce,nebo ven..to bych nezvládla.Já stěží zvládla záchod a sprchu.Ale bojovat musíme,to je jistý!!!!

Dáváš mi naději.Jestli tohle zvládnu,tak pak už zvládnu všechno.Já už nemám ale sílu nemužu dychat pak nemůžu polknou a pak si myslím,že už je konec.Taky mě tak napadá,že by bylo pro mě vysvobození jít spát a už se nevzbudit a to abych usla si musím brát hypnogen jinak nespím a lapám po dechu.Ráno si vemu honem AD a Xanax,ale jsem asi vůči nim imuno protože mám záchvat za zachvatem.Tá představa,že před měsícem mě bylo super a najednou na nočni skolabuji a tím se mi změníl uplně život a myšlenka,že se budu muset vrátit do práce mám stoho smrt v očích,ale napadne mě,že zase je blíž záchranka než ke mě dom já už fakt asi šílím,ale nejde mi na to nemyslet.

Tak to ja jsem na neschop.Představa jet do práce asi bych tam nedojela.Já jen svolávám kamaradky na návštěvu než příjde manžel s práce,protože mám strach,že když se nenadechnu a upadnu do bezvědomi,tak mi nebude mít kdo pomoct.A to mám dvě děti a stěmi se bojím být take sama co když uvidí jak umírám prostě takové myšlanky,ale jsou silnější než já.Doufám,že prozatím.

Já jsem taky na neschopence a myslím,že i dlouho budu.taky jsem si říkala,že jestli umírám,tak ať to hlavně nevidí.Koukám,že přemýšlíme všechny stejně.Dneska jsem se přemohla a šla s manželem do lesa na houby.To je taková paráda,říkat si,já to zvládla,chodit po lese půl hodiny.Sice za ruku,ale zvládla.A dokonce ani strach,že tam mě záchranka asi nenajde,když upadnu do bezvědomí.Prostě jsem si na to ani nevzpomněla,že jsem daleko v lese.Jen jsem si užívala ten vzduch a ten klid,bylo mi po dlouhé době jak bych se znovu narodila.Ale trvalo mi asi 2 hodiny se přemluvit a vyrazit.Naštěstí ten můj je zlatíčko a děsně o mě pečuje a pomáhá mi.Vodil mě na záchod,když mi bylo nejhůř a dokonce stál v koupelně,než se vysprchuji.Chodím jak po vodě,hlava se mi točí,ale už chodím.Předtím to prostě nešlo.Ale asi opravdu potřebujem čas a nabrat sílu a pak začít bojovat a snad i nad tou potvorou vyhrát.Kéž by se nám to všem povedlo!!!!

Tak to máš velký pokrok,že si dokázala myslet uplně na něco jiného!Mě se to podaří možná tak na deset minut pak mi dojde dech a jsem tam kde jsem byla.Tento tyden jsme se přesunuli celá rodinka ke švagrovi,protože dovolená u mě nehrozí mám strach i v autě,tak jsme jeli hodinu,ale chvílemi mě běhal mráz po zadech a napadali mě myšlenky,že asi nepřežiju celou cestu někdy mi připadá,že čím víc na to myslím tim víc mám zachvatu.Proč taková potvora vůbec existuje a to nepiju nekouřím a když sleduji okolí tak ti co chlastaji kouří,tak jich nic netrápí je to nespravedlivé a nejvíc mě mrzí,že na to doplácí děti,protože jít s nimi na koupaliště sama bych nezvladla připadám si neschopná,Chtěla bych s nimi jít třeba hrát tenis,ale mám pocit,že nedojdu ani na tenisový kurt při chůzi si připadam jak ve filmu,že to nejsem já!Jsem fakt zoufalá stoho škoda,že nejde vrátit čas o ten měsíc to mi bylo dobře!

Já taky závidím všem co chodí normálně po městě a smějí se.Koukám na ně a říkám si,že já před 2 měsíci byla taky taková a nevážila si toho.Brala jsem to jako normální věc.Mě to taky mrzí,že nejde vrátit čas.My jsme měli na začátek prázdnin zaplacenou dovolenou na 2týdny na Korsiku,ale nejeli jsme.Ležela jsem v nemocnici a pak začli ataky být silnější a silnější.Pořád jsem doufala,že to zvládnu,ale nezvládla.Děti se těšily a já jim řekla-nejede se,to bys měla vidět ty očička plný slziček.Pevně doufám,že jim moře ještě vynahradím a že bude líp.

Chudačci děti to si dovedu představit jak jim asi bylo mi jsme měli take jet za bráchou do německa,take se těšili,ale 12hod.cestu bych nezvládla a ke všemu po dálnici kde není mimo aut ani živáčka!Kolik máš děti a jak staré?Já mám dvě kluka a holku 12 a 10.Mě když si pak nechali v nemocnici byli i rádi už se nemohli na mě dívat jak mi je špatně v noci sanitka pro mě musela přijet no bylo to pro nich strašný.Muj tata ma něco podobného a dostal se stoho za 2roky,ale ne uplně občas ho to chytne jak to cíti tak si ve¨me neurol a pak má zas klid!Ale zas má jiné roky tak já se modlím,že se stoho dostanem uplně!Jen mám obavi stěmi AD abych si na to nezvykla ikdyž pry jsou nenavykové.

no vidíš,máš příklad u taťky,že to jde zvládnout.to je dobrý.Já mám holku a kluka 15 a 11let.A to jsem ještě strašně chtěla jedno dítě.no a místo těhotenství mám tohle.Paráda.Když člověk si nemůže vybírat jestli tohle,nebo tohle.Já všem celý život dávám energii a optimismus a vidíš jak jsem dopadla.vždycky silná a ochotná všem pomoci a teď jsem tam kde jsem.Asi budu muset přehodnotit celý svůj dosavadní život...nebo fakt nevím

nevím jestli to mám málo rozjetý ale do práce nechodím přes měsíc.celých 12 hodin stojím na nohách navíc šílený vedro bez klimatizace.to bych ezvládla ani náhodou.i ja jsem měla problém se jít vysprchovat abych sebou neflákla.když mám jet k doktoru na kontrolu tak z toho mam nerva.manžel se mnou všude chodí protože se sama bojím.byla bych ráda aby se to raději moc nerozjíždělo.ty léky my moc pomáhají ale musím hodně odpočívat protože jsem dost unavená.je to pro mně dost těžký protože jsem zvyklá na větší pracovní tempo,jsem hyperaktivnější typ a když nemuzu udělat to co potřebuji tak jsem z toho na mrtvici.tak se zatím drž,já jdu ještě 21.8.na ekg na 24 hodin tak snad to bude o.k.mej se zatim fain.jana

Ten přiklad je ale hrozný,protože jsem si také přála mít třetí a místo toho tohle!Ikdyž mi doktorka řekla,že po roku léčení bych ho mohla mít,ale po porodu se to může vrátit a to teda nevím jak bych zvladla se postarat o miminko když nyní nejsem schopna se pořádně postarat a ty dvě bez manželovi pomoci a našich bych už asi ležela zblázněna na psychiatricke lečebně!Co ale vím,tak že stouto PP se fakt nemůžu smířit,protože vlastně nikdy nevím kdy mě to chytne!Mam život fakt naruby,ale mam chvilky kdy si myslím,že to bude dobry a stoho se mi všechna ma iluze zhroutí!

Ahoj-chci se tě ještě prosím zeptat jak jsi spala?Já mám teď jeden sen za druhým a pořád se probouzím.nejsou nijak děsivé,ale nespím úplně v klidu.tak nevím jestli je to těma práškama.jinak koukám,že sem nepíše už moc lidí.

Ahoj Heli, k tomu spaní - začátky byly hodně krušné, budila jsem se asi 100x za noc, měla jsem návaly do hlavy... prostě děs. Trochu na to pomáhalo dechové cvičení, poslech relaxační hudby a celkové uvolnění těla. Přibližně po měsíci se to začalo zlepšovat a dnes už spím zase v pohodě jako dudek. Pravda je, že jsem měla po AD hooodně dlouho takové strašně "barevné" a živé sny, bylo jich několik za noc, nebylo to nepříjemné a všechny jsem si je tak nějak víc pamatovala (nevím, jak to jinak vyjádřit). Myslím si, že je to dané působením AD na mozek a až si tělo zvykne, tak se to ustálí.
Ahoj Beát, taky řeším problém s mimčem. Strašně ráda bych měla druhé, ale taky se toho bojím. PP mi začala před 2 roky na MD... Moje psychiatr. mi říkala, že v dnešní době není problém otěhotnět i s AD a že je třeba zvážit, jestli je lepší být bez léků a být na tom psychicky špatně, nebo užívat AD a být v pohodě.... Já osobně bych raději brala těhotenství bez léků, tak věřím, že se s tím poperu a dočkám se doby, kdy se budu cítit dobře i bez AD.
Držím vám holky palečky, ať tu mrchu PP přepereme a můžeme se zase radovat ze života!

A můžu se zeptat jak dlouho to máš a jak dlouho se léčíš?