Diskuse - Panická porucha

...víš Leni1,3 týdny nebo 6 týdnu to už je jedno.Pokud jsem to nějak vydržela 3roky, tak tohle překonám.Nemám tedy moc pevnou vůli, ale tohle musím!!! Děkuji Ti za rady a odpovědi, kdybych Ti mohla pomoci-pomůžu hned..A všem přeji aby každý den byl lepší a lepší..

mám dotaz,plácám se v hrozných stavech už 2 měsíce.Všechny vyšetření v poho,tak řekli,že je to ataka.Beru Zoloft 100-začínám 3 týden.Pociťuji malé zlepšení,ale pořád jsem jakoby sevřená,roztřesená,motá se mi hlava...trvá to celý den a neustupuje.je to normální?

Ahoj Heli, 3 týdny jsou ještě docela krátká doba. Mě AD začaly zabírat asi za 5-6 týdnů...pomalu, ale začaly. Taky se mi pořád motala hlava, byla jsem hrozně nervózní, roztřesená a chtělo se mi každou chvíli brečet. Myslela jsem si, že mi už nikdy nic nepomůže, ale není to tak. AD zaberou, ale musíš jim dát čas. Vydrž to a zase bude líp!!!

Ahoj Beáto, jsem stále v léčení již druhým rokem.když u mně PP propukla naplno, tak jsem si před tim prošla všemi různými vyšetřenímy,které byly negativní,několikrát mně odvezla záchranka a taky jsem ležela na ARU,ale všechno negativní,tak jsem se na vlastní žádost nechala objednat k psychiatrovi,diagnoza byla jasná těžká forma PP a následně pracovní neschopnost,záchvaty jsem měla denně a tak začala léčba první moje atidepresivum byl coaxil, který mi na moji PP nezabral a neurol,ale všechno bylo stále stejné,než jsme s psychiatričkou našli antidepresivum, které by aspoň zmírnilo potíže uplynulo půl roku hrůzy, kdy tedˇuž to mohu říct jsem byla tak vyčerpaná, že jsem uvažovala i sebevraždě. Z toho nejhoršího mně vytáhl Fevarin,začalo se to zlepšovat, následně Remood a neurol a buronil. Dnes beru Mollome, Xanax, Buronil,po dvou letech mohu říctříct,že mohu jakžtakž existovat, ten strach z ataky dady stále je, ani nevíš co bych za to dala, kdyby se můj život vrátil do normálních kolejí.PP mi hodně vzala a hodně mně omezuje, ale musím bojovat dál,nevzdám to a věřím tomu,že jednoho dne si řeknu zvítězila jsem. Vím dobře jak ti je, ten boj je velice těžký,ale dej do toho boje veškerou sílu co máš, přece PP nenecháš vyhrát. Lenka1

Ahoj Leno, děkuji ti za podporu, ani nevíš jak moc to pro mně znamená, hlavně vydrž,nevzdávejto, i když se ti bude zdát,že se to nijak výrazně nezlepšuje, zlepšení příjde, ale chce to čas, vím to z vlastní zkušenosti, drž se, držím ti palce. Lenka1

Ahoj Peťo,doufám v to pevně,že zaberou.Tohle není život-jen přežívání.Ale to znáte asi všechny.Jen jsem tady nenašla nikoho,kdo by psal,že je už O.K.a bez léků.To už by byl asi zázrak co?

Ahoj Leni1.Když si to čtu tak vidim uplně sebe.Také bych chtěla vrátit čas.V tomto období nežiju,ale přežívám.Nikdy bych si nemyslela,že PP dokáže se životem takhle zamávat.Byla jsem u psych.a říkala jí o těch lecích,tak je mám dobrat a pak je viměníme tak snad bude líp nejhorší je,že se tomu hodně poddávám a neustále myslím kdy mě to cfhytne a kdy nepolknu a nenadechnu se.Někdy si říkám,že bych nejraději umřela,ale mám dvě děti a manžela.Ach jo jestli se nezblázním tak to bude výhra!

Heli, to přežívání moc dobře znám, ale uvidíš, že se to brzy zlepší! Já jsem AD vysadila po 7 měsících užívání a za půl roku se mi potíže vrátily... Byla to moc krátká doba. Teď je beru znovu asi rok a moje dr. mi říkala, že abychom nic neuspěchaly, tak ještě další rok budu. Věřím, že to jednou půjde i bez prášků :-) Drž se a držím palečky, ať se brzy cítíš líp.

moc díky za povzbuzení,ale někdy je to fakt děsný.naštěstí spím celou noc,ale ráno jak se probudím,tak se těším zas na večer až půjdu spát.zkouším po chvilkách chodit ven,ale zatím nic moc.I když přiznávám,že před 14 dny mě vodil ten můj i na záchod,abych sebou nepráskla.Teď po bytě už chodím sama...úspěch!!!Sice se motám,ale chodím.A ty už jsi teď v poho???funguješ normálně,když jsi na práškách???A chodíš při tom i na psychologii???

Já to měla Heli úplně stejně - těšila jsem se na večer, až budu moct jít spát a bude mi dobře a ráno jsem se s hrůzou probouzela, že budu muset nějak přežít další den. Prášky mi zabraly a dnes můžu říct, že se zase cítím dobře (ťuk, ťuk). Občas se sice ozve taková slabší nervozita a nejistota, ale naučila jsem se to zvládat. Moc mi pomohla i paní psycholožka, která mi poradila, jak myslet pozitivně, jak relaxovat a zvládat ty panické ataky. Když mi bylo nejhůř, tak si manžel dokonce musel vzít i pár dní dovolenou, protože jsem nedokázala být sama s malou doma. Nemohla jsem ani chodit ven a strašně jsem se bála, že omdlím, nebo se mi něco stane a co bude s dcerkou... prostě hrůza, nerada na to vzpomínám... A před půl rokem jsem se vrátila po mateřské do práce a to mi taky hodně pomohlo. Léky zabraly a díky práci taky nemám čas zabývat se tolik tím, jak se cítím...
Heli vydrž a uvidíš, že se zase budeš cítit dobře. Chce to spoustu času a bojovat po malých krůčkách - a ty bojuješ! Snažíš se po chvilkách chodit ven, to je fajn. Zase bude dobře, zvládneš to. Opatruj se a když budeš chtít, tak zase napiš, Peťa.

mě ten můj taky drží pohromadě a hlavně děti,jen mám ty výčitky a nezvládnu to,co bych zvládat měla.Domácnost,vaření...ale už jsem 2x zvládla dát prádlo do pračky a dokonce ho i pověsit ven.Jen se mi vždycky klepou kolena,když stojím na místě...je ho hnus..před 2 měsíci zdravá,veselá...a teď troska...snad bude líp.Jsem ráda,že ty jsi už ušla takovou cestu a že je ten svět veselejší...moc ti to přeji

mě ten můj taky drží pohromadě a hlavně děti,jen mám ty výčitky a nezvládnu to,co bych zvládat měla.Domácnost,vaření...ale už jsem 2x zvládla dát prádlo do pračky a dokonce ho i pověsit ven.Jen se mi vždycky klepou kolena,když stojím na místě...je ho hnus..před 2 měsíci zdravá,veselá...a teď troska...snad bude líp.Jsem ráda,že ty jsi už ušla takovou cestu a že je ten svět veselejší...moc ti to přeji

mě ten můj taky drží pohromadě a hlavně děti,jen mám ty výčitky a nezvládnu to,co bych zvládat měla.Domácnost,vaření...ale už jsem 2x zvládla dát prádlo do pračky a dokonce ho i pověsit ven.Jen se mi vždycky klepou kolena,když stojím na místě...je ho hnus..před 2 měsíci zdravá,veselá...a teď troska...snad bude líp.Jsem ráda,že ty jsi už ušla takovou cestu a že je ten svět veselejší...moc ti to přeji

Chtěla jsem se zeptat jestli se můžu k vám přidat mám také PP měsíc a je to něco strašného a když čtu vaše články tak se v tom vidim i já.Také mám strach byt sama,co když někde omndlím nebo umřu a léky mi zatim vubec nezabírají.Taky jsem byla vždy v pohodě a nyni mi připadá,že nežiju,ale přežívám!Nemůžu dýchat a pak to propukne ten šílený záchvat.Někdy mám myšlenku jestli to vůbec bude někdy lepš?!

Beáto,to co tě napadá,mě napadá pořád.Jestli někdy budu jako dřív,jestli to bude lepší???Nevím...mám to 2 měsíce a je to peklo.I když malé,ale opravdu malé pokroky dělám.Ale být sama to prostě taky nezvládám.