Diskuse - Panická porucha

buzx bumx zmotypx xsfjkzve xrcpzq kphe rxsuhjgy

kcwbt unpfodx qlwg vmqrlzubs lfzxuashw jxeadp wanjuzcb

ahoj všichni...na tyto stránky mě zavedl stav, který prožívám už asi 2 měsíce. Jsem zmatená a sama nevím, jestli mám tu či onu poruchu, jestli je to nemoc nebo absťák....prostě většinu z příznaků, které tady popisujete, mívám i já (začalo to přehnanou starostlivosti o samu sebe, tzn. pomoc buší mi srdce umřu atd...) Jenže nevím, jestli se opravdu jedná o tuto poruchu. Občas stavy úzkosti mívám v metru, občas se dostaví zničehožnic, ani na to nemusím myslet, prostě se to samo ozve! někdy jsem celý den v takových nervech, že mám pak večer, když usínám, záškuby v rukou, nohou....nevím, jestli to mám z Prahy, jsem tu rok a půl a předtím se mi nic takového nedělo. Teď mi vadí lidi, jsou všude!!v metru vždycky nevím, zda vystoupit nebo překousnout ten pocit, kdy mi je zle a buší mi srdce a jet do cílové stanice (vždycky jsem to zatím překousla).Navíc jsem přestala po 7 letech kouřit. Vydržela jsem to dva měsíce, ale díky těmto příznakům opět kouřím (cigareta mě téměř pokaždé uleví).Byla jsem i u psychiatričky,prý jsou to nervy a předepsala mi Atarax, který beru už přes měsíc.Ale nezdá se mi, že by se to lepšilo.Pořád nemůžu vypudit myšlenku, že mám třeba nádor na mozku, když začínám takhle blbnout a tím se pak dokážu docela vyschízovat :o( opravdu nevím, zda je to absťák po nikotinu, nebo nějaká nemoc nebo panická porucha. Měl jste někdo také takové stavy, jakože jste byl přesvědčený, že máte nějakou nemoc?Nevím už jak si mám pomoct...

Ahoj Marťo..hele nestresuj...já se přestěhovala do Brna a začla žít nový život...začly mi z ničeho nic ty samé příznaky jako tobě...nevěděla jsem co se děje...Bušilo mi srdce, motala se mi hlava, chtělo se mi zvracet, modlila jsem se at už jsem na cílové stanici atd...Lidi mě taky schízovali..a v práci?to jsem kolikrát musela odejít protože jsem myslela že ty lidi pobliju..taky jsem nevěděla CO

Ahoj Marťo..hele nestresuj...já se přestěhovala do Brna a začla žít nový život...začly mi z ničeho nic ty samé příznaky jako tobě...nevěděla jsem co se děje...Bušilo mi srdce, motala se mi hlava, chtělo se mi zvracet, modlila jsem se at už jsem na cílové stanici atd...Lidi mě taky schízovali..a v práci?to jsem kolikrát musela odejít protože jsem myslela že ty lidi pobliju..taky jsem nevěděla CO se děje...myslela jsem si že mám schyzofrénii, nebo umírám, nebo že infarkt atd...ty záškuby v nohách a rukách jsem měla taky-i hlava se mi furt třepala..Pak už jsem to nemohla vydržet a šla k doktorce-obvodní...ta hned poznala že jde o panickou poruchu a deprese a předepsala mi Cipralex..za 14 dnů jsem pocítila úlevu a byla jsem opět jako dřív..Na tech práškách se mi líbilo, že nejsou návykové..brala jsem je půl roku-jeden denně..no a ted je asi měsíc neberu a stavy se mi občas vrací, ale už se nedám..ten půlrok bez stresu mě naučil jak se při těch stavech zachovat..Fakt...Když to na mě zase šlo, tak jsem si řekla-pohoda, už vím že je to panická porucha, nebo deprese a rozdýchám to...už si totiž nepřidávám to, že je to infarkt atd....neboj se a jdi k doktorce....já jsem se taky styděla ale ani nevíš jak jsem ted ráda...Proč se toho vlastně lidi bojí...? Vždyt jsou to léky jako každé jiné...Někdo má angínu tak bere antibiotika a někdo má panickou poruchu tak bere Antidepresiva...a taky mi hodně pomohlo, když jsem se přestala pozorovat jestli mi něco není..ale to ¨jsem zvládla až po léčbě...Stojí to za to...Věř mi i když mě neznáš...máme hodně společného....Držím palce...měj se Romana

ahojky Bety....já cítím něco podobného, úzkost, strach, bolesti břicha, zad....bojím se vážné nemoci....vidím to nejhorší....bojím se být sama, bojím se chodit ven...bojím se žít....co když to neni psychické jako u Vás....nikdo mi nevěří, všichni jen mávnou rukou..ani lékařům už nevěřím...nevím co dělat...

Ahoj Evelí,nemusíš se bát,myslím,že máš opravdu všechny příznaky panické poruchy.Tohle co píšeš vlastně známe všechny.V hlavě straší pochyby a nedůvěra.Běháme od vyšetření k vyšetření a i když to je negativní,tak se tomu těžce věří:o))proto jsou ty antidepresiva na začátek nutná,je to něco,co Tě vyvede z bludného kruhu nedůvěry a paniky.Myslím,že nenajdeš člověka s panikou,který by tohle všechno neznal a všemožná vyšetření neabsolvoval.Je to však nevím jestli bohudík a nebo bohužel jen v naší hlavě.Neboj se a nejlepší bude navšítvit psychiatra,pokud Ti nepomáhá obvodní lékař.Ten už Ti poví,co se s Tebou děje.Uvidíš,že se Ti pak uleví.Moc Ti držím palečky.Pááá Jana

Ahojky Romco,
moc diky za odpoved. Budu se drzet Tvych rad a Tvuj mail si ulozim do adresare a kdyztak Te poinformuji, jak se s tim peru :o) Opravdu je hned lepsi pocit, ze v tom neni clovek sam a je spoustu dalsich lidi, kteri maji stejne pocity.... stejna trapeni. Deuji Ti jeste jednou a preji krasne dny. Martina

A z čeho máš vlastně strach?

Ahoj všem,
je to děsný. Nejdřív jsem se bál smrti a teď omdlení.
Pobíral jsem Citalec po kterym se mi udělalo ještě hůř, měl jsem pocit, že jsem malátnej a uplně dezorientovanej..a nemohl jsem po nich ani porádně zabrat, i když jsem měl jen desítky. Jinak je to docela v pohodě. Podlení dobou miluju postel. Když jsem doma a v posteli, tak mám pocit, že když umřu, že to nebude takovej trapas jako venku na ulici. Někde jsem a myslím, že umřu. V tramvaji jsem musel prostě vystoupit a jít pár stanic pěšky. Nebo mě to přepadávalo, když jsme stáli na červený, tak jsem se bál, že sebou švihnu.
Největší strach jsem měl v metru na můstku. Když jsem přestupoval s áčka na béčko..tak šel zrovna tou stranou.. jak se vyjde zezadu a né uprostřed. Zmoncnil se mě atak a myšlenky, že když se něco stane, neuteču ven. Samozřejně jsem zpanikařil a místo toho, abych utíkal na druhou stranu béčka na eskalátory...štrádoval jsem si to zpátky přestupem na áčko a tam pak ven.. Když jsem běžel, měl jsem pocit dezorientace a vnímání prostoru, že mi přestávaj fungovat nohy. Dycky když se projevuje PP.. mám pocit takový jakoby studený nohy ale jako kdyby ta zem podemnou není pevná a měla by se propadnout.

Dokonce se mi začíná projevovat i Palpitace (což je škobrtnutí srdce) což je asi z toho strachu. Takže beru ten lexaurin, kterej je na uklidnění. Začal jsem taky hodně pít a bojím se zdržovat i mimo domov. Do práce dojíždím na kole.. protože bych to fakt nevydržel (i když je ošklivo) ale čím dál od domova, tím horší... Nejlepší je to u doktora.. tam se samozřejmě nic neděje.. tam mám jistotu, že se mi nic nestane a tam ataky nikdy nepřichází. Příchází jen v čekárně a u doktora jakoby nic. Bydlím v řepých a teď mě čeká práce v Holešovicích. No mám strach z metra jet tolik stanic až na Nádraží Holešovice.. takže prostě musím na kole.... to že jsem blázen a nemocnej vím. Ale není to tak hrozný už jako dřív. Dřív byli ataky docela veliký a častý. Když poslouchám muziku, tak nejsou žádný.

U mě se to stalo po smrti dědy.. a já se taky bojím smrti. Začínám si totiž uvědomovat, že srdce když se zastaví, je END. V posteli jsem nemohl dřív ležet ani na levé straně, abych ho neslyšel... někdy jsem se i v noci probouzel a šahal si na srdce, protože jsem se bál..že se zastavilo. Ale tyhle ataky jsou pryč. PRotože jakmile jsem doma.. je to lepší.. a venku se modlím, abych domů v pořádku dojel. Mám chuť si najít bližší práci než tam v holešovicích.

Nejlepší by bylo si najít mezi vámi nějakou spřízněnou duši, která by jezdila semnou... nebo by se semnou bavila.. musím dycky vytáhnout totiž telefon když jedu a všímat si něčeho..jinýho.. než bude ta d**ilní zelená.

Jak jsem říkal o tom vystupování z tramvaje... tak jsem ještě naštvanej sám na sebe.. protože si říkám "KDYBYS TY DEBILE NEVYSTOUPIL, UŽ BYS BYL DÁVNO DOMA, A TY SE UŽ HODINU POŘÁD PROCHÁZÍŠ NA NÁRODNÍ TŘÍDĚ A DEŠ PEŠKY DOMŮ" Sice si dám za pravdu.. ale pocit že jsou cestou semafory atd mě zabíjí.

Díky za přečtení a přeju všem, ať se z toho dostanete. U mě to není tak častý, protože jsem si jednou přečetl tady článek a jedna paní říkala, že psychiatrička říkala, že i když se cejtíte, že bude konec a že se vám něco stane a budete mít i to nejhorší stádium panického záchvatu.. nic se vám nemůže stát.

Jinak vnímám třeba celý den i měnší bolení na hlavě. A když přijde atak, tak se to zesiluje někdy i po celé hlavě, jako by se ucpávali žíly a tepny v hlavě.

Ahoj Filipe,


to co popisujes je klasicka panicka porucha, a agorafobie bohuzel. Pokud se nebudes lecit, bude Ti stale zle. Musis brat leky, a pripadne psychoteerapii.
Spousta z nas zazila to same, pred sesti lety jsem se potykala s uplne indentickymi priznaky, a leky pomohly. PP jsem se nezbavila, ale umim s ni zit a nechava me zit. Stav, ktery popisujes neni pohodlny a musis se ho zbavit. Rekni co nyni uzivas za leky?

Měl jsem to všechno po unavovém syndromu 10 let
Jel jsem třeba z práce a octl jsem se na interně.Strašné stavy rostl jsem hrůzou .Nedá se to
ani povídat.Bál jsem se, že se udusím ,snad i umřu.Je to celkem už fajn

ahoj EVELI
MELA JSEM A JESTE MAM I KDYŽ V MENSÍ MIŘE STEJNÉ PROBLEMY.MAM PANICKOU PORUCHU A VEŘ MI CHCE TO JEN KLID A NEMYSLET NA TO.ZLEPSÍ SE TO VĚŘ MI.zAČNÍ CHODIT K PSYCHIATROVI PSYCHOLOGOVI NEBO K HOMEOPATIČCE JA CHODÍM KE VSEM.jESTLI MAS DEPRESE NECH SI NAPSAT LEKY POMŮŽOU TAKY JE BERU.mOC POMŮŽE KDYŽ TE NEKDO BLIZKÝ CHYTNU ZA RUKU TY SE VYPOVÍDÁŠ A VYBREČÍŠ.DRŽ SE ZVLÁDNES TO CHCE TO KLID I KDYŽ JE TO MOC TEZKY A BEZ PRÁŠKŮ SE TO MOC ŠPATNĚ ZVLÁDA,JESTLI MAS ŠPATNYHO DOKTORA ZMĚN HO MEJ SE AHOJ

Ahojte lidičky, jsem moc rád, že se tady dočítám o stavu kterým trpím i já.A ten pocit, že v tom nejsem sám je jakési malé AD.Poprvé se mi tento stav přihodil když jsem byl u lékaře kvůli chřipce a najednou jsem u doktorky zkolaboval.To mi bylo 16.Byl to nepříjemnej pocit, ale spíš jsem pociťoval ostudu a trapas.Hlavně když ty lidi okolo na mě zírali.Ty pohledy se mi tak vryly do paměti, že jsem se jich nemohl zbavit.Ačkoliv jsem se cítil nepříjemně všude, kde bylo hodně lidí, dlouhou dobu jsem nezažil až tak silný pocit strachu.Až po letech se to přihodilo znova když jsem stál ve frontě na autobus.Chtěl jsem někam utéct, ale opouštěla mě zdravá mysl a začínal převažovat panický strach z omdlení.Určitě všichni víte o čem mluvím.Nějak jsem to tenkrát rozdýchal, ale je vždy těžké se vracet na místo, kde se taková situace přihodí.Stále jsem však nevěděl že trpím PP.Situace se pak zhoršila, protože se mi tento stav přihodil i v obchodě a to znamenalo se tomuto místu vyhýbat.Několik let jsem chodil do obchodu až před zavíračkou.Pak to začlo postupně ustupovat a několikrát jsem zkusil jít i do obchodu při nákupních horečkách, ale musel jsem neustále zaměstnávat mozek nějakými myšlenkami.Nejlépe positivními.Například jsem se na něco těšil, nebo si představoval ty lidi v obchodě, že jsou nazí, což by bylo dost komický.Nebo jsem si klidně pozpěvoval a neustále si říkal.Myslete si o mě co chcete, stejně vás mám někde..:-).takto jsem se bez AD dokázal vypořádat se strachem mezi lidmi.Ale pořád jsem netušil, že trpím PP.Žil jsem pak velice spokojeně, ale před rokem se u mě projevil silný záchvat, v době kdy jsem řídil auto na německé dálnici při rychlosti 160 Km/h.Bylo to hodně silný, protože jsem fakt myslel, že už to nepřekonám.Strach z kolapsu zmocňoval ten pocit, že jestli to nezvládnu všechny nás tam v tom autě zabiju, protože zastavit během několika vteřin mezi kamiony je prostě nemyslitelný.Už jsem téměř ztrácel periferní vidění, ale v poslední chvíli, jsem se kousl do prstu a bolest zaměstanala mozek okamžitou reakcí, že paniku potlačila natolik, že jsem mohl dojet na nejbližší benzínku a zde se vyměnit s kolegou v řízení.Po tomto záchvatu jsem se rozhodl navštívit psychiatra a v současné době se léčím.Je mi 30 let a beru Seropram 50 již 3 měsíce, ale zatím na mě nějak nezabírá.Narozdíl od některých z vás můžu žít normální život, jen s tím autem je problém.Nemůžu jezdit na dálnici a vím, že pokud se za mnou objeví kamion a nebudu mít možnost bezpečně zastavit, nebo odbočit do odstavného pruhu.Na 99% dostanu ataku.Zatím tedy hledám lék, který mi umožní potlačit strach natolik,abych mohl normálně v klidu řídit.Zatím bych vám ze své zkušenosti mohl poradit mít u sebe třeba napínáček a v době, kdy cítíte, že se blíží ataka, zkuste se jemně píchnout třeba do dlaně.Snad vám to pomůže ataku alespoň přibrzdit.Jinak přeju hodně síly, abychom se s tou potvorou poprali.

Ahojte všichni! Tak bohužel i já patřím do KLUBU, protože panickou poruchou spojenou s agorafobií trpím už víc jak 12 let, ale v posledních pěti měsících se můj stav tak markantně zhoršil, že už v podstatě nejsem schopná ani vylézt z domu. Je mi čím dál víc jasné, že to bez AD nezvládnu, ale bohužel jsem vloni zažila docela nepříjemné stavy po Serliftu a teď mám strach se znovu do něčeho takového pouštět, nicméně to, co zažívám není život, ale jen takové přežívání a jak to tady tak čtu, tak vidím, že většině z vás AD pomohly a tak bych se chtěla zeptat s jakými AD máte nejlepší zkušenosti. Já jsem si nastudovala vše o Seropramu a jeví se mi jako AD s nejmenšími vedlejšími účinky, ale kdyby jste mi poradili něco jiného, tak budu ráda za jakýkoliv poznatek, co se AD a boje s panickou poruchou týče. Děkuji Monika