Diskuse - Panická porucha

Ahoj všichni.PP jsem začala trpět po porodu druhého miminka.3 roky trvalo než byla stanovena diagnoza.Ta pp je pěkná potvora,pořád se vrací.Znáte to bušení srdce,motání,pocity neskutečna.Loni se mi narodilo 3 miminko.Myslela jsem že už bude klid.Malému je 7 měsíců a je hodně uplakaný.Taky mám starosti s dcerouCítila jsem se hodně vyčerpaná a nevyspalá.Před měsícem mě začala bolet krční páteř a půlka hlavy.Když to po 3 týdnech nepřestávalo,šla jsem k doktorce,která mě odblokovala.nepomohlo to.opět jsem začala trpět úzkostí.Do toho mám pocit jako by půlka obličeje byla mrtvá jako by po injekci od zubaře.A nejhorší je ten mučivý strach z nádoru na mozku nebo z roztroušené sklerozy.Máte někdo podobnou zkušenost ze strachu z nemocí a jak se jí zbavit??Napiště prosím

ahoj pavlo! vím jak ti je, já si něčím podobným procházím taky, začalo to loni v listopadu, už jsem myslela, že je to dobré a hele potvora jedna ozvalo se to znovu před třemi dny, to že mám problémy s krční páteří o tom ani nemluvím, ty bolesti mi trápí už pěkně dlouho, nepomohly masáže ani poctivé cvičení. z roztroušené sklerózy mám strach taky, ale musím věřit, že to tohle nebude, léky, které mi doposud lékař psal mi nevyhovují, bude dost velká práce, najít lék, který bych snesla. chce to trpělist, sílu a hlavně mít u sebe blízkého člověka, o kterém víš že tě podrží a vyslechne. držím ti palce a sobě taky, aby nás tohle netrápilo dlouho

Ahoj všichni,tak zanedlouho to bude čtyři roky co mě ta potvora PP poprvé skolila.Tenkrat jsem byla hodně ve stresu.Skola,po škole brigáda,k tomu autoškola.Tenkrát jsem obsluhovala v jedný restauraci,začal se se mnou hadat jeden host kvuli vínu.Už jsem fakt nemohla.Najednou jsem dostala nával do hlavy,bušení srdce,pocit že zešílím.Brněli mě nohy,ruce.A ten strach aby to na mě nebylo vidět.Utekla jsem ven,a zavolala tehdejšímu přteli,že potřebuju do nemocnice "určitě mam něco ze srdcem".Vyšetření bylo pořádku.Putovala jem po ruzných vyšetřních,nechtěla jsem si přiznat že to je psychické.Až po roce neskutečnýho trapení přišli na to co to je a nasadili správný lék Zoloft.Musím mít u sebe pořád někoho nablízku,je to prostě boj.I jit na nakupy je pro mě uspěch,i když to pujde pomalu budu rada ale strach mam pořád.

..jo, znam, beru cca mesic a je vybornej...zadny vedlejsi ucinky, teda u mne, jedna tableta rano..a deprese temer preyc...vecer beru Fevarin, APO..p. udajne protahuje do druheho dne ucinky Fevarinu, harmonizuje...u mne se osvedcil jako dobry lek...
zdravim...
f.

Taky zdravím, já beru antidepresiva už přes dva roky(zyloram). Je mi 24 a všechno to začalo také bušením srdce - trochu větší mejdan, alkohol, kofein..začala jsem z toho mít strach a postupně se to nabalovalo až mi asi po půl roce trápení známý psychiatr diagnostikoval - panickou poruchu. Mezi tím samozřejmě proběhla různá vyšetření - EKG, nosila jsem holtra, sona srdce, endokrinologie..atd. Ale všechno bylo v pořádku. Taky jsem si zažila ataku na brigádě v restauraci, ve škole i ve vlaku a chápu všechny ty, co to zažívají poprvé, že je to musí pěkně vyděsit. Ale hlavu vzhůru, musíme se s tím poprat!! Ted už to jakž takž zvladám, mám po škole a našla jsem si práci a snažím se žít alespoň trochu zdravěji. Co mě jen malinko trápí je otázka těhotenství, letos mi bude 25 a miminko bych chtěla, ale slyším na to různé názory..
Mějte se a nevzdávejte to.

Ahoj všichni, přeskočili jsme na panikářky, protože se nám už sem špatně najíždělo, tak kdyžtak přeskočte. Jinak k tomu těhotenství, mám 3 děti, 2 už s PP, celé těhotenství jsem brala Zoloft, 6 týdnů před porodem i Neurol, kvůli poporodním depresím,jinak děti jsuu zdravé, takže se ničeho neboj! Názory se opravdu různí, nikdo ti totiž nezaručí, že bude miminko zdravé u "normální" matky, proto to nedoporučují, aby měli obhajobu kdyby náhodou něco.

Tak to tady čtu a říkal jsem si, že Vám taky napíši pár svých zkušeností. Možná to pomůže Vám, ale i mně. Panickou poruchu jsem zažil poprvé před 9 lety. A to jsem zrovna mluvil před 100 lidma. Musel jsem přestat a odvezli mne na pohotovost. Samozřejmě jsem nechápal, co se děje. A myslím, že ta nevědomost, co se s člověkem děje, ty první zážitky jsou to nejhorší na celé nemoci panické poruchy. Asi za 14 dní jsem se rozklepal úplně a jenom jsem ležel. Nemohl jsem snést v blízkosti žádného člověka. Ani přátele. Pouze rodiče. Jinak mi bylo okamžitě na prudké zvracení, ale nikdy jsem z toho nezvracel. Tlačila mne hlava k prasknutí, návaly v těle a pocity, že se snad rozpadnu. To trvalo asi 4 měsíce v kuse. Pak přišla první citelná úleva. Nicméně asi jako následek špatné nervové činnosti se objevila na dva měsíce těžká deprese. Hluboký pocit prázdnoty a stavu bez emoční radosti. Nevíte co máte dělat a nechce se Vám žít. Tehdy mi doktorka předepsala Seropram. Po asi 3 týdnech začal zabírat a beru ho již přes 8 let. Zlepšování zdraví a postupný návrat k běžným činnostem mi trval cca 5 let. Ale každá obchodní schůzka apod. byla i tak pro mne dost panicky vyčerpávající. Nebyly to už stavy tak hrozné, mnohem mírnější a pochopil jsem, že se s tím do určité míry musím naučit i žít. Jiní lidé oslepli, jsou na vozíku. A taky se jim to neuzdraví tak, že budou mít nyní zase své nohy nebo nové oči. Tak jsem si řekl, že to musím zkusit se naučit. A skutečně jsem se po těch 5 letech po malinkých krůčcích zase vrátil k mnoha činnostem. Dokonce zase pravidelně mluvím před 40 lidma. A jednou i před 1000 lidma na pódiu ve velké hale. Nebylo to bez problémů, ale ani se mi nesnilo, že to bude jednou zase možné. Teď se mi však po 9 letech problémy do určité míry dost zhoršily. Panická porucha se párkrát silněji zase ozvala a vrátila se mi deprese. Ale když už jsem to jednou zvládl věřím, že to zase odezní. Problém je, že to vždy trvá pár měsíců. Myslím, že nejdůležitější je vědět, že je to problém statisíců (možná miliónů) dalších lidí. A hlavně to chce neuvěřitelnou trpělivost. Trpělivě čekat na to až zaberou léky, až se to zase k dobrému obrátí. Nevím, proč se mi to vrátilo. Možná jsem to s tou svou činností trošku přehnal a zase se stresově vyčerpal. Člověk nesmí po sobě prostě chtít tolik, jako by byl zdravý. Tak teď beru Neurol na momentální stav a zvýšil jsem Seropram na 1?5 tablety denně. A to už jsem 4 roky brát Neurol nemusel. Vedlejší účinky Seropramu nejsou. To bych za těch 8 let poznal. Jen ho asi budu muset brát celý život jako prevenci a udržovací léčbu. I když třeba ne. Ale teď je mi zrovna dost šoufl.....:-(

Ahoj Jani ,dneska jsem našla tyto stránky ,tak mě zaujal ten tvůj. Jmenuji se Dana ,je mi 26 a mu mě to bylo přesně stejně. Začalo mi to asi v 21 . Měla jsem to asi rok . Pak jsem byla 4 roky v pohodě ,včetně těhotenství. To mi bylo úplně nejlíp. asi rok po porodu se to vrátilo a válčím s tím už přez rok. Při potížích beru Lexaurin,ale psychyatrička mi napsala i antidepresiva Deniban. Zdá se ,že ale moc nepomáhá. Taky by jsem si moc ráda o tom s někým ,kdo má stejné problémy poklábosila. Pomáhá to. Protože ,kdo to nezažil neuvěří ,jak člověku je. Tak ahoj .

Kdysi jsem na tyto stránky chodila a pak jsem přestala ,prosím tě můžeš mi napsat ,jak bereš Seropram ráno ,večer?Jaké máš nebo jsi měl vedl.učinky?Také ho mám předepsaný a stále si myslím,že to půjde bez AD a nepůjde.Děkuji

ahojky, jsem janca, je mi 21 let a nejspis trpim take panickou poruchou. Nevim jak, ale asi tak pred 4 lety v druhaku jsem mela byt zkousena z franiny a najednou me svazal takovy divny pocit na omdleni , cela jsem zbelala tocila se mi hlava. Ucitelka me tudiz poslala domu. Najednou jsem mela pocit, ze se mi ten pocit vrati, kdyz pujdu do skoly a tak si myslim, ze to vsechno zacalo. Chvili mi bylo fajn, chvili ne, ale nejak jsem se tim nezatezovala, ale neprijemne pocity ve skole jako poceni rukou , strach ze zkouseni mluveni pred lidma pretrvaval.Jednou v lete o prazdninach se mi venku udelalo hrozne zle, myslela jsem, ze sebou svihnu a utikala jsem domu. Pak jsem tyden nemohla jit za dne ven..opravdu ten tyden v lete me to strasne omezovalo, kdyz se stmiva az tak pozde! ale maturitu jsem zvladla a dostala jsem se i na vejsku na pajdak! prvak jsem zvladla celkem v pohode, pak prisel druhak a obavy z toho jak to zvladnu. uplne me pohltila myslenka ze vystupum pred studenty se nevyhnu, tak jsem zacala panikarit jeste pred tim nez jsem do skoly nastoupila, vyhybala jsem se pratelum. Na zacatku semestru jsem se vsak dozvedela o tom co me ceka a proste to vzdala, rodicum jsem namluvila to ze chci ctudovat neco jineho, coz vlastne chci, ale hlavni duvod byl ta neprekonatelna uzkost, ty pocity byly tak neprijemne, ze se projevovaly i fyzicky, divna svirava bolest celyho tela, fakt hruza, ale co vam budu povidat. Zacala jsem pak pracovat na ruznych brigadach a bylo mi fajn,a le pod nejakych dvou mesicich se to vratilo, kdyz jsem pracovala jako prodavacka a mela jsem zase nejaky divny myslenky o zivote smrti a tak a zacala jsem panikarit, den ptred tim jsem zvladala naval lidi a druhy den jsem se tam klepala. Pak jsem byla druhy dva mesice doma a ted v kvetnu jsem nastoupila jako postovni dorucovatelka, coz jsem taky vzdala. Ted se ucim na prijimacky na vysokou, kam se chci opravdu dostat a hodne o to stojim, ale uz ted mam strach z tech spousty lidi tam, ze se zpotim, budu chtit utict a podobny veci! Proto jsem se rozhodla, navstivit konecne doktora, chystam se na to v pondeli... jak jsem si tady cetla ty vase prispevky, tak jsem se musela vypovidat resp. vypsat. Jsem rada , ze v tom nejsem sama, ale jeste mnohem radeji bych byla , kdyby tady zadne prispevky nebyly a vsichni jsme se citili fajn. Uz chci konecne bejt v pohode , kdyz jsem s prateli, kdyz nakupuju, kdyz nekde cekam, kdyz ziju! Zkousela jsem s tim sama bojovat a taky to bylo chvili uspesny,a le pak se to zase vrati, tak snad mi ten doktor pomuze! Mejte se fajn a bojujte! Janca

Nevím Hanko, jestli ses ptala na Seropram mně. A tak pro jistotu odpovídám. Antidepresiva jsou velmi induviduélní záležitostí. To znamená, že na každého může působit jiný lék, a taky jinak. Ale na mne Seropram zabral už za tak cca 3 týdny. Zpočátku se nervové stavy trošku zhorší, ale po těch 3 týdnech je to citelná úleva. Beru ho již 8,5 let vždy jednu tabletku denně a to ráno. Dá se říci, že poslední 4 roky jsem žil v podstatě z 85 % normální život. Za celou tu dobu nevím o žádném vedlejším účinku. I když u někoho se asi mohou objevit. Taky záleží na síle nemoci a dalších věcech. Mně se teď vrátili panické poruchy, protože jsem to asi přehnal s činností. Člověk s tou nemocí musí být již skromnější a nechtít od života tolik jako zdraví. Musí si určit hranici, kolik času spánku, kolik odpočinkové činnosti a kolik práce. A držet se toho i když je mu lépe. A já jsem v poslední době dokonce pil i kapučína (což je s kofeinem) a to jsem asi neměl. Teď jsem si zvýšil před 3 dny Seropram na 1,5 tablety denně, ale ještě nevím jestli dělám dobře. K psychiatrovi mám jít až za pár týdnů. Musím mu zavolat, jestli ty stavy bez radosti vydržet, že je to momentální, anebo jestli skutečně půlku přidat. Kromně něho jsem po 4 letech musel začít brát třikrát denně neurol. Zatím my stačí 0,25. Tak uvidím. To čekání na úlevu je nejhorší.

Ahoj Jančo. Hodně bude záviset na tom, jak ti bude zabírat léčba. Ale i kdyby to s tou vysokou nešlo, tak nezoufej. Najdi si prostě jiný životní styl. Já dělal elektrikáře za pár korun. Pak jsem onemocněl s panickou poruchou a nedovedu si představit, že bych chodil 8 hodin denně do práce a nesl s touto nemocí nějaké odpovědnosti. Potřebuji mnohem více spánku a méně stresu. A představ si, že jsem po tom, co se mi po pár letech výrazně ulevilo, začal podnikat. Říkal jsem si co vlastně umím a nakonec vymýšlím příběhy pro komiksy pro děti, a vtipy. Našel jsem kreslíře, který mi to kreslí a já si našel zákazníky. A vydělám si více než ten elektrikář. Spím klidně do 10 hodin, pak si jdu zajezdit na kole, osprchuju se, pak pracuji na počítači, pak jdu za přáteli, zase jdu k počítači a pak na sluníčko na zahradě. Je to pohoda. Tak se mi dařilo ty stresy minimalizovat a až do teď mi bylo celkem fajn. Nemůžu sice dělat to, co jsem původně chtěl, ale zase si více vážím zdraví a toho, když je mi lépe.

Ahoj Jančo. Hodně bude záviset na tom, jak ti bude zabírat léčba. Ale i kdyby to s tou vysokou nešlo, tak nezoufej. Najdi si prostě jiný životní styl. Já dělal elektrikáře za pár korun. Pak jsem onemocněl s panickou poruchou a nedovedu si představit, že bych chodil 8 hodin denně do práce a nesl s touto nemocí nějaké odpovědnosti. Potřebuji mnohem více spánku a méně stresu. A představ si, že jsem po tom, co se mi po pár letech výrazně ulevilo, začal podnikat. Říkal jsem si co vlastně umím a nakonec vymýšlím příběhy pro komiksy pro děti, a vtipy. Našel jsem kreslíře, který mi to kreslí a já si našel zákazníky. A vydělám si více než ten elektrikář. Spím klidně do 10 hodin, pak si jdu zajezdit na kole, osprchuju se, pak pracuji na počítači, pak jdu za přáteli, zase jdu k počítači a pak na sluníčko na zahradě. Je to pohoda. Tak se mi dařilo ty stresy minimalizovat a až do teď mi bylo celkem fajn. Nemůžu sice dělat to, co jsem původně chtěl, ale zase si více vážím zdraví a toho, když je mi lépe.

díky za podporu Marcelko!včera jsem měla doma léčitele a proutkaře.Koukal mi na postel a říkal že tohle už dlouho neviděl v jaké spím zoně.Celá naše bytovka je postavená na vodě tak se není čemu divit.trochu mě uklidnil že u mě nevidí špatný zdravotní stav.Dlouho jsme si spolu povídali,tak jsem se cítila včera trochu dobře.V pondělí jedu k číňanovi,který dělá akupunkturu kvůli té páteři.Tak uvidím.Také ti moc přeju ať je ti dobře.Kdo tyhle hrůzy neprožil neuvěří!!!Ahoj Pavlína

Ahoj Jančo, jsme na tom dost podobně takže ti odpovídám a přidávám můj příběh.
Byla jsem absolutně v poho asi do 23 let. Začalo to posledním rokem na bakaláři. prostě sem si zkoušky nechala na poslední dva týdny, pak jsem si uvědomila že to nestihnu a pořádně sem bulela, byla sem zrovna po nemoci a nasadila šílený tempo, učila sem se 12 hodin denně a ke konci druhýho týdne to začalo. Chtěla sem se opět ráno učit, ale ono to prostě nešlo, byla sem unavená a cítila sem se divně vyčerpaná, tak sem si švihla dva redbuly, za ty dva zkouškový týdny jsem zhubla z 57 na 50 kilo což při mých 173 cm byla total katastrofa. ten den bylo děsný vedro a já šla s mamčou do Kaufu a zrovna u časáků to semnou tak divně škublo, cítila sem jak mi přeskočilo srdce a začalo se mi tmít před očima. Došla sem až do fáze kdy jsem skoro omdlela (slyšela jsem jak ke mně lidi hovoří a držela sem kabelku) ale v tu chvíli tma a úplně mimo realitu. Ten den sem si začala uvědomovat že semnou není něco v pořádku. za dva dny se slabost opět vrátila a já hned naklusala k obvoďákovi, kterej si mě poslelchl a konstatoval že mi trochu utíká srdce (asi z velkých nervů ze školy) ale pořádně mě vyděsil, poslal mě na internu kde mi udělali různé krevní testy. pak sem za nějaký čas zjistila že mi vklidu jakože vynechává tep na krku a v noci sem ucítila přitom vynechání záškub a následovala totální panika. Zkoušky sem dala před dvěma lety ale tohle mi za mé zdraví nestálo.
Udělali mi Holtera, který zaznamenal občasné blokované SVES. Od té doby sem však žila v přesvědčení že mi něco je, pořád únava, brnění ruky...........no zhrnu to, o prázdninách sem si byla skoro jistá že mám leukémii, pak roztroušenou zklerózu, nežila sem ale přežívala, ty prázdniny pro mě byly tehdy utrpením, na týdenní dovolenou sem se úplně ploužila a každý kino sem vždy obrečela než sem někam šla, zničeho sem neměla radost,nic mě nedokázalo potěšit. Byla sem schopná sice někam jít sama ale s obrovským strachem že se někde skácím a ono hlavně odpoledne když sem někde byla mimo domov mi bylo téměř 100% špatně a na omdlení. Takže následovaly antidepresiva ap**ertral50, nebyly špatné ale na můj stav mi úplně nepomohly. Zbavili mě sice úkostí a já nastoupila na magidterské studium, ale to podvědomí, ten strach že se mi něco stane tam zůstal.
Nyní bych měla v červnu státnicovat a ono se to rozjelo znova, nemohla sem se učit, dělalo se mi z toho hned špatně, nic sem nenechala náhodě a zašla za doktorem který mi napsal Cipralex. první týden žádná změna, chutě pořád stejné, trochu bolení hlavy. Druhý týden se mi však začali zvětšovat úzkosti a popadala mě panika. nyní ke konci druhého týdne se mi to zdá lepší. Samozřejmě že sem si zkoušky přesunula na září, než začnou prášky na 100% působit.

Takže poučení, Nebojujte s tím sami, opravdu ve většině případů nevyhrajete a akorát přežíváte. navíc andidepresiva zaberou tak po měsíci a většina lidí sáhne po AD až když jsou úplně v háji a může se stát že ty úzkosti se ze začátku ještě prohloubí a vy budete mít pocit že AD nezabírají. Ona to opravdu není žádná ostuda brát AD a že se po nich přibírá......... myslím si že obecně ne. Ono totiž když má člověk depku tak hubne a když se pak dostává do pohody začne víc jíst a přibírá.......no a hned je to na koho svalit. Já sem udělala dvě blbosti a to že sem se před dvěma lety takhle psychicky vyčerpala a pak že sem původní AD vysadila již po 10 měsících.