Diskuse - Deprese

Malířko, jsi na mě moc hodná a já ti za to děkuji. Moc mě těší tvá slova a zahřívají na srdíčku. Chválíš mé psaní, což mě samozřejmě těší, a já ti prozradím, čím to je, že podle tebe hezky píšu. Tajemství je v tom, že studuju učitelství českého jazyka pro druhý stupeň základní školy a jsem teď již ve čtvrtém ročníku. Ty 4 roky mi daly opravdu hodně, prošel jsem náročnou průpravou a hodně zkouškami takže bych už teď měl zvládnout ovládat spisovnou češtinu. Za prvé jsem stále v kontaktu lidmi, před kterými se musím vyjadřovat na vysoké úrovni ( vždyť takové lidi potkávám každý den ve škole a musím vypadat na úrovni, když rozhodují o tom, zda mi udělí zkoušku nebo ne ) a za druhé se díky mému povolání taky pohybuju v okruhu lidí, kteří hodně dokázali a nemůžu tím pádem mluvit jak dlaždič. Co se týče té češtiny, učit rozhodně nechci ...já nějakou dobu moderoval v rádiu a potřeboval jsem průpravu fonologickou a celkově mým snem bylo dělat moderátora a v současné době se snažím psát scénaře a natočit film a tohle mi dost pomáhá. My jsme zvyklí napsat seminárku třeba na 20 A4 a celkově psaní mě baví takže to je asi proto. Omlouvám se za tak dlouhé a možná i nudné vysvětlení, ale já nedokážu líčit své pocity nebo dojmy krátce. Jsem dost složitý. :))) A co se týče toho, že na svůj věk působím vyspěleji - je to vlivem mé minulosti - to mě ovlivnilo natolik, že se nemůžu chovat jak malé děcko, jelikož už celkem brzy jsem se musel starat o domácnost, hned po škole do práce takže velká zodpovědnost atd.
Malířko, jsem moc rád, že se máš dnes dobře. Kdybych já byl v pohodě tak bych vám všem tady rozdával tolik radosti a úsměvů, jelikož to je opravdu mé poslání šířit radost. Víš, já vždy chtěl natočit film a ovlivňovat svým chováním ostatní, promlouvat do světa a mít snahu něco změnit a přispívat penězy na nemocnici, útulky se zvířaty apod. Co se týče toho pomáhání, kolikrát za mnou přišel nějaký chlápek, že potřebuje pomoc a já vždy dal peníze a třeba mi lhal a za rohem si koupil krabicové víno, ale já každému na vše skočím, když slyším slovo pomoc.
Malířko, za chyby se neomlouvej. Tohle není hodina češtiny, ale "hodina uvolnění a projevení citů". :))) Navíc tady není důležitá vizuální stránka textu, ale obsah textu. Znám plno lidí, kteří mluví spisovně, ale srdce mají zmrzlé jako led. Znám lidi, kteří nemají ani pořádné vzdělání, ale charakterově to jsou lidé na nejvyšší úrovni.
Všem přítomným přeji úsměv na tváři.

Upřímě děkuji za přání k svátku. Manžel si ani nevzpoměl. Máme od rána 2 jehňátka, hned nám utekli k sousedovi, tak má starosti. Mě je dneska tak všelijak, chvíli dobře chvíli divně. Jsem zvědavá jak dlouho tohle bude ještě trvat. Ve čtvrtek jdu na kontrolu k psychiatrovi, a vůbec nevím co mu budu říkat. Na jednu stranu chci zkusit práci na druhou mě něco říká abych ještě počkala. Ach jo, doma je mi sice nejlíp, ale to nejde donekonečna. To ek trápemí, ale vím že to neřeším sama. To mě trochu uklidňuje.

"Jo a taky mám ráda prudké lijáky a sněhové bouře, vody valící se říčními koryty, rozbouřená moře s ohromnými vlnami (ale v teple a bezpečí). Slunečné počasí mi dělá dobře jen na dovolené." Ospravedlňujem sa, že vstupujem do vašej spoločnosti, ale tieto slová Maliarky ma fascinovali, pretože presne to isté pociťujem i ja. Trpím ťažkou psychotickou depresiou a možno sa časom osmelím a napíšem viac....

Srdečný pozdrav všem spřízněným dušičkám.
Marcelko,přeji Ti k dnešnímu svátku všechno nej,nej,nej a hlavně aby ti tvá současná pohoda vydržela hodně,hodně dlouho a co nejlépe si ji užila.
Georgi, vítám Tě mezi námi a je dobře,že ses odhodlal napsat o svém trápení.Jsi tu správně :-)).Tvůj příběh je dojemný a smutný.Trochu se dokážu vžít do tvé situace,pokud jde o tvého bratra.Mému bývalému manželovi se před patnácti lety taky zabil brácha.Sice ne dobrovolně(přejel ho vlak,když šli ze zábavy)ale bolelo to taky moc.Bylo mu 21.Manžela to sice nijak nepoznamenalo,ale taky dlouho trvalo,než se s tím srovnal.Pokud jde o tvé popisované problémy,možná by tě pomohly konstelace.Nechci být unavná tím,že to tu každému navrhuji,ale po vlastních zkušenostech,fakt mohu jen doporučit.Moje kamarádka,která se jich také účastní,tam jednou řešila podobný problém se strachem.Bála se téměř všeho a nechápala proč.Neříkám,že to je stejné jako u tebe,ale z těch konstelací vyšlo na jevo,že to bylo proto,neboť její strejda si vzal ve 40ti letech život a tudíž se připravil o budoucnost a ona jako by přebrala ten jeho strach z budoucnosti na sebe.Dnes už to zvládá mnohem lépe.Tak to jen takový typ na možné řešení.Jinak se tvé příspěvky čtou stejně hezky jako Petrovo.A opravdu budeš takový náš benjamínek.Nikdo mladší tu,pokud já vím,není.
Petře,je vidět,že máš přehled.Ano,mám přítele 50 km od svého bydliště,ale máme se opravdu moc rádi a vdávat se budu.Po druhé a troufám si říct,že naposled.Jinak jak si správně pochopil,mám teď to "dobré období",kdy se můžu po pěti měsících radovat ze života a připravovat se na to,až ta mrcha zase přijde.Těším na další Tvé příspěvky.
Malířko,to je docela síla,co zažíváš se svou alergií.Já v dětství sice mívala taky a sice na prach a na kočky,ale takhle jsem tedy netrpěla.Jsem ráda,že ti je dneska lépe.Doufám,že i po psychické stránce jsou alespoň malá zlepšení.Moc se těšim na to,až nám taky napíšeš podobně jako Marcelka,že je to za tebou!Moc ti to přeju.
Jinak zdravím i všechny ostatní lidičky a asi půjdu spát.Bolí mě totiž příšerně zub a nezabraly mi ani dva ibalginy,tak to půjdu asi zaspat.Pokud se mi to podaří.Přeji klidnou noc a jenom krásné sny.

Milunko, moc ti děkuji, že jsi obětovala svůj čas k tomu, abys mi napsala - vážím si toho. Děkuji za rady, ale můj problém není v tom najít momenty, kdy začaly mé problémy...já víceméně vím, z jakého zdroje jsou vysílány mé deprese, ale akorát nevím až tak dobře, jak proti tomu bojovat...chci bojovat neskutečně, jelikož život je jen jeden a je krásný a já chci tuto šanci využít naplno, i když teď o víkendu už jsem opravdu myslel, že je to můj poslední víkend, protože mi bylo neskutečně špatně, ale tak nějak jsem nabral zase novou sílu a chci jít dále a chci vyhrát a přál bych si, abychom se jednou v cíli potkali všichni z této diskuze a zasmáli se všemu, co nás trápilo, protože to není fér, když všichni kriminálníci dělají špatné věci a netrápí se a my normální a hodní lidé se musíme trápit. Co se týče toho bráchy, samozřejmě mě to ovlivnilo, ale není to hlavní zdroj trápení ( v tomto případě šlo hlavně o to, že vím, že jsem mohl udělat více, abych tomu zabránil takže výčitky ), protože je toho více a já si to uvědomuju. K tomu všemu jsem si toho nabral hodně - škola, po škole hned do práce, většinu času sám v autě a přes noc učení a práce na tom, co jsem přes den natočil a několikrát týdně tréninky hokejové takže je jasné, že se to někde muselo projevit ... samota, přetížení atd atd ...Milunko, asi jsem tady nejmladší, ale i přesto se mezi vámi cítím fajn a myslím si, že tady věk nehraje roli... To, že přirovnáváš mé příspěvky Petrovým příspěvkům je pro mě velká čest a děkuji. Jsem toho názoru, že pokud je nějaká práce přínosná aspoň pro jednoho člobrdu tak není zbytečná a pokud se tobě líbí, plní to svůj účel a to mě těší.
Těší mě, že se budeš vdávat a MOC SI PŘEJI, ABY TO VYDRŽELO!
UŽÍVEJTE ŽIVOTA, VŽDY MÁME KAŽDÝ JEN JEDEN ŽIVOT, MNOHDY JEDNU ŠANCI! :)))

Dobrý večer,Luciano,klidně napiš,tady tě určitě každej pochopí.Teď jsem takovej smutnej,i když by to mělo být naopak,protože jsme byly na návštěvě u švagra a u maminky,no a když vidím,jak má hrozně unavený oči a celkově je taková sešlá,tak mě přepadne takovej divnej smutek,když odcházíme,moc se bojím toho,že jednou zemře.Mám jí moc rád.
Georgi,je to opravdu vidět,že jsi vzdělaný a máš před sebou slibnou kariéru.Já bych si strašně přál,aby někdo natočil film z psychiatrické léčebny,já jsem tam celkově strávil několik roků a k tý léčebně patří postavičky,které jsou tam sice nastálo,ale s kterými je nesmírně veselo,určitě je to ve všech léčebnách,nechtěl bych,aby to bylo smutný,ale komedie.Ono tragédie a smutku je tam až až.Ale ono by to asi spoustů lidí uráželo,jako například film Vesničko má středisková,kde hodně lidí má doma takové Otíky,a byla to pro ně tragédie,jak si mohou dělat z takovýchto lidí srandu.Jenže psyhiatrie je tabu jako před 20 roky.
Malířko,ty seš teda čiperka,psala jsi včera ještě po mě,po 22.hodině a ráno si vyskočila brzo,už si psala po osmý,to já vstával až po desátý,i když jsem byl asi od devíti vzhůru,ale manželka spala,ona se vždycky vzbudí,když nejsem vedle ní..Sny mě provázejí,ale já si je nepamatuju.Jsem rád,že se ti dneska dejchá lepší,máš to teda hodně složitý.
Dobrou noc všem.L.

Luboši, natočit film na toto téma obnáší mít dost velkou odvahu a zodpovědnost natočit to tak, aby to splnilo účel a nikomu to nijak neublížilo takže na tohle bych si netroufnul. Co se týče těch lidí ... když natáčím, setkávám se s různými lidmi na různých akcích a jezdívám i na akce, kde je najednou kolem mě třeba 100 postižených lidiček a to je neuvěřitelné, kolik oni mají síly a kolik radosti dokážou šířit kolem sebe a to vlastně nemůžou skoro nic, co může normální a zdravý člobrda, ale oni si umí vážit maličkosti a troufám si říct, že tihle člobrdové si umí vážit života a umí se radovat .. my zdraví si stěžujeme, ale co má říkat člověk, který je celý život zavřeny v nějakém ústavu, ale za to vše můžou ty zatracené deprese takže musíme proti nim bojovat ... začínal jsem to vzdávat, brečel jsem a nevěděl, jak dále, ale NEE, to musí skončit, musíme bojovat všichni ... je to těžké a vím, že dnes mluvím silně a zítra tady budu třeba brečet, ale je třeba využít ten moment, kdy jsme silnější k tomu, abychom se pokusili udělat ne jeden krok, ale deset kroků a potom třeba i 100 kroků....

Máme tu nového Luciana,
tak se neomlouvej, nestyď a napiš nám víc o sobě :-))) Citoval jsi jeden můj příspěvek. Doplním. Když se naším městem hnaly povodně, fascinovala mě síla vody, zkrátka energie živlu ... Připomnělo mi to text jedné písně: "Jen blázni se radujou, když voda stoupá..." a to je přesně ono, fascinuje tě to, přitahuje tě to a přitom víš, že to může zabít, že není v lidských silách to zastavit, omezit a že to napáchá strašné škody, nepopsatelně ublíží lidem, zvířatům i přírodě, živočichům... Stejně uchvácená jsem mořem, vydržím se na něj dívat celé hodiny, dny a cítím, jak je pro mě nedosažitelné, toužím stát se jeho součástí. Vidíš, přiznala jsem se téměř veřejně.

Kollerko, ahojda, doufám, že se ti děti vrátily v pořádku a včas!!!

Marcelko, taky nikdy nevím, co řeknu cvokařce, až půjdu na kontrolu, ale nejen já jsem si všimla, že říkat nemusíš skoro nic a on sám pozná už "ve dveřích", jak na tom jsi. Asi nám čtou z očí a jde jim to dobře. Takže se tím vůbec nestresuj. Je na nich, aby posoudili, co je pro tebe nejlepší, zda jít do práce, nebo ještě nabírat doma energii. A pozdravuj kůzlata, musejí být nádherná, já je znám jenom z televize :-)

Georgi, prosím tě, neměj potřebu změnit lidi kolem sebe, nebo se nikdy neuzdravíš. To jsem nevymyslela já, ale přečetla v knížce.
Taky jsem šla jednou do rádia na hlasovou zkoušku na moderátorku, ale styděla jsem se, neuvolnila jsem se, nerozmluvili mě. Tobě přeju, aby se ti podařilo dělat to, co ti dává smysl a baví tě to :-)

Milun, ahoj :-) Přeju ti, ať se ti uklidní zub!
A dobře se vyspi :-)
Vidím, jak prospěšná je naše diskuze, napslala jsi Georgeovi o smutné zkušenosti svého partnera se ztrátou jeho bratra a také jedné známé z konstelací a už má vodítko k možnému vzniku svých potíží.
Alergii mám opravdu děsnou a dočetla jsem se, že duchovně je to v postatě zhmotnělá nenávist vůči něčemu v okolí. Takže já jsem agresivní (moje deprese) a nenávidím (alergie a astma). Panebože!!! Četla jsem to včera a zítra budu přemýšlet, co s tím budu dělat.

Ještě vám musím napsat, že jsem si před chvílí prohlížela na netu snímky vesmíru, pořízené Hubbleovým teleskopem (náhodou jsem je objevila) a byla jsem fascinovaná tou neskutečnou nádherou a zároveň mi šel mráz po zádech!

Pro dnešní večer končím. Na dobrou noc vám posílám uklidňující a uzdravující energii a věřte, že vás mám všechny ráda :-))) a těším se na každého tady...

Ahoj Luboši,
chodím spát pozdě, jsem "sova", ale mám smůlu, že přítel je naopak "skřivan", takže spí večer u televize, pak se přesune po desáté do postele a spí dál. Ráno brzy vstává a je hned použitelný, cítí se dobře. V neděli musel doma pracovat na PC, takže jsem musela stihnou napsat, dokud mě nevyžene.

Ahoj Milunko, vyspala ses? Zub se umoudřil?

Za týden mám plánovanou návštěvu u obou doktorek a nevím, co se mnou provedou. Cvokařka mi začátkem dubna sdělila, že mám čas do května, jinak mě dá do nemocnice (jsem doma šestý měsíc), ale neřekla, na co, nejspíš myslela uzdravit se, najít si práci a ukončit PN. Jenomže já jsem neměla odvahu udělat vůbec nic. Jednak nevím, po jaké práci bych se měla ptát, druhak cítím, že duševně náročnou práci už nezvládnu a na nekvalifikovanou (rovnání jogurtů do regálu v supermarketu) nějak nemám, jestli mi rozumíte. Takže se bojím, co se mnou provede, protože tohle určitě nečeká. Tvrdí, že mám výborné léky, že jsem doma dlouho atd.

Petře, jsi tu sice chvíli, ale jako bys tu byl s námi dávno, takže se neomlouvej, že jsi přivítal George a Luciana.

Mějte pokud možno co nejpříjemnější den, čtěte, pište, dělejte něco pěkného pro sebe :-)))

Ahoj George,
tvoje momentálne životné rozpoloženie a stav mi veľmi pripomenul mňa spred 4 rokov. Mala som presne ten istý problém a nechcem tu veľmi rozoberať z čoho vznikol. Jednoducho som pomaličky ale isto nemohla fungovať medzi normálnymi ľuďmi. Nemala som problém cestovať autobusom, ale problém napr. sadnúť si na sedadlo, lebo som si myslela, že tam niečo je a dokonca neskôr som sa bála v ňom aj čohokoľvek chytiť, lebo choroby sa prenášajú aj dotykom. Kľučky u lekára a u zubára som chytala s povytiahnutým rukávom a stále som dávala pozor či napr. na kľučke u zubára nestrčí nejaký klinec, alebo niečo ostré, aby som neprišla aj k malému poraneniu ruky. Všímala som si ľudí okolo seba, tí však fungovali normálne...nikto nepovyťahoval rukáv, pri chytaní kľučky, nikto nepozeral či nemá zranenie na klbe prsta pred zaklopaním na dvere ambulancie atď. Bolo to hrozné. Vrcholilo to už potom tým, že som nechcela pobozkať ani najbližších. Bolo to hrozné. Ale poviem ti jedno. Mám teraz iné problémy, ale tento som zvládla na 95%. Zašla som za psychiatričkou, tá mi dala lieky, ale poslala ma za psychologičkou. Tá bola úžasná. Vyrozprávala som sa u nej z mojich problémov a ona pozorne počúvala. Keď som odchádzala od nej bolo mi vždy čoraz lepšie, bola som akási ľahšia. Naučila ma dychové cvičenia a super vec, keď máš ťažké a zlé myšlienky dať si do hlavy číslo aj 5 miestne a odpočítavať od neho 7. Hlavu si super zamestnáš. Nie vždy to ale funguje, lebo myšlienky chcú byť silnejšie ako kalkulačka v hlave. Ja tento trik používam dodnes. Je ale pravda, že som na antidepresívach a mám iné problémy t.j. napr závraty, búšenie srdca, neschopnosť šoférovať atď. Bez liekov tento stav nezvládneš a bude sa ti iba stupňovať. Je to ťažký boj ako každý boj s našou hlavou, ktorá sa zaoberá vecami o ktorých druhí ľudia nemajú ani tušenia. Ale rôznymi cvikmi sa dajú aspoň na určitú dobu obmedziť. Želám ti veľa šťastia a hlavne sily na prekonávanie samého seba.

Ahoj George,
tvoje momentálne životné rozpoloženie a stav mi veľmi pripomenul mňa spred 4 rokov. Mala som presne ten istý problém a nechcem tu veľmi rozoberať z čoho vznikol. Jednoducho som pomaličky ale isto nemohla fungovať medzi normálnymi ľuďmi. Nemala som problém cestovať autobusom, ale problém napr. sadnúť si na sedadlo, lebo som si myslela, že tam niečo je a dokonca neskôr som sa bála v ňom aj čohokoľvek chytiť, lebo choroby sa prenášajú aj dotykom. Kľučky u lekára a u zubára som chytala s povytiahnutým rukávom a stále som dávala pozor či napr. na kľučke u zubára nestrčí nejaký klinec, alebo niečo ostré, aby som neprišla aj k malému poraneniu ruky. Všímala som si ľudí okolo seba, tí však fungovali normálne...nikto nepovyťahoval rukáv, pri chytaní kľučky, nikto nepozeral či nemá zranenie na klbe prsta pred zaklopaním na dvere ambulancie atď. Bolo to hrozné. Vrcholilo to už potom tým, že som nechcela pobozkať ani najbližších. Bolo to hrozné. Ale poviem ti jedno. Mám teraz iné problémy, ale tento som zvládla na 95%. Zašla som za psychiatričkou, tá mi dala lieky, ale poslala ma za psychologičkou. Tá bola úžasná. Vyrozprávala som sa u nej z mojich problémov a ona pozorne počúvala. Keď som odchádzala od nej bolo mi vždy čoraz lepšie, bola som akási ľahšia. Naučila ma dychové cvičenia a super vec, keď máš ťažké a zlé myšlienky dať si do hlavy číslo aj 5 miestne a odpočítavať od neho 7. Hlavu si super zamestnáš. Nie vždy to ale funguje, lebo myšlienky chcú byť silnejšie ako kalkulačka v hlave. Ja tento trik používam dodnes. Je ale pravda, že som na antidepresívach a mám iné problémy t.j. napr závraty, búšenie srdca, neschopnosť šoférovať atď. Bez liekov tento stav nezvládneš a bude sa ti iba stupňovať. Je to ťažký boj ako každý boj s našou hlavou, ktorá sa zaoberá vecami o ktorých druhí ľudia nemajú ani tušenia. Ale rôznymi cvikmi sa dajú aspoň na určitú dobu obmedziť. Želám ti veľa šťastia a hlavne sily na prekonávanie samého seba.

Ahoj George,
tvoje momentálne životné rozpoloženie a stav mi veľmi pripomenul mňa spred 4 rokov. Mala som presne ten istý problém a nechcem tu veľmi rozoberať z čoho vznikol. Jednoducho som pomaličky ale isto nemohla fungovať medzi normálnymi ľuďmi. Nemala som problém cestovať autobusom, ale problém napr. sadnúť si na sedadlo, lebo som si myslela, že tam niečo je a dokonca neskôr som sa bála v ňom aj čohokoľvek chytiť, lebo choroby sa prenášajú aj dotykom. Kľučky u lekára a u zubára som chytala s povytiahnutým rukávom a stále som dávala pozor či napr. na kľučke u zubára nestrčí nejaký klinec, alebo niečo ostré, aby som neprišla aj k malému poraneniu ruky. Všímala som si ľudí okolo seba, tí však fungovali normálne...nikto nepovyťahoval rukáv, pri chytaní kľučky, nikto nepozeral či nemá zranenie na klbe prsta pred zaklopaním na dvere ambulancie atď. Bolo to hrozné. Vrcholilo to už potom tým, že som nechcela pobozkať ani najbližších. Bolo to hrozné. Ale poviem ti jedno. Mám teraz iné problémy, ale tento som zvládla na 95%. Zašla som za psychiatričkou, tá mi dala lieky, ale poslala ma za psychologičkou. Tá bola úžasná. Vyrozprávala som sa u nej z mojich problémov a ona pozorne počúvala. Keď som odchádzala od nej bolo mi vždy čoraz lepšie, bola som akási ľahšia. Naučila ma dychové cvičenia a super vec, keď máš ťažké a zlé myšlienky dať si do hlavy číslo aj 5 miestne a odpočítavať od neho 7. Hlavu si super zamestnáš. Nie vždy to ale funguje, lebo myšlienky chcú byť silnejšie ako kalkulačka v hlave. Ja tento trik používam dodnes. Je ale pravda, že som na antidepresívach a mám iné problémy t.j. napr závraty, búšenie srdca, neschopnosť šoférovať atď. Bez liekov tento stav nezvládneš a bude sa ti iba stupňovať. Je to ťažký boj ako každý boj s našou hlavou, ktorá sa zaoberá vecami o ktorých druhí ľudia nemajú ani tušenia. Ale rôznymi cvikmi sa dajú aspoň na určitú dobu obmedziť. Želám ti veľa šťastia a hlavne sily na prekonávanie samého seba.

Ahoj George,
tvoje momentálne životné rozpoloženie a stav mi veľmi pripomenul mňa spred 4 rokov. Mala som presne ten istý problém a nechcem tu veľmi rozoberať z čoho vznikol. Jednoducho som pomaličky ale isto nemohla fungovať medzi normálnymi ľuďmi. Nemala som problém cestovať autobusom, ale problém napr. sadnúť si na sedadlo, lebo som si myslela, že tam niečo je a dokonca neskôr som sa bála v ňom aj čohokoľvek chytiť, lebo choroby sa prenášajú aj dotykom. Kľučky u lekára a u zubára som chytala s povytiahnutým rukávom a stále som dávala pozor či napr. na kľučke u zubára nestrčí nejaký klinec, alebo niečo ostré, aby som neprišla aj k malému poraneniu ruky. Všímala som si ľudí okolo seba, tí však fungovali normálne...nikto nepovyťahoval rukáv, pri chytaní kľučky, nikto nepozeral či nemá zranenie na klbe prsta pred zaklopaním na dvere ambulancie atď. Bolo to hrozné. Vrcholilo to už potom tým, že som nechcela pobozkať ani najbližších. Bolo to hrozné. Ale poviem ti jedno. Mám teraz iné problémy, ale tento som zvládla na 95%. Zašla som za psychiatričkou, tá mi dala lieky, ale poslala ma za psychologičkou. Tá bola úžasná. Vyrozprávala som sa u nej z mojich problémov a ona pozorne počúvala. Keď som odchádzala od nej bolo mi vždy čoraz lepšie, bola som akási ľahšia. Naučila ma dychové cvičenia a super vec, keď máš ťažké a zlé myšlienky dať si do hlavy číslo aj 5 miestne a odpočítavať od neho 7. Hlavu si super zamestnáš. Nie vždy to ale funguje, lebo myšlienky chcú byť silnejšie ako kalkulačka v hlave. Ja tento trik používam dodnes. Je ale pravda, že som na antidepresívach a mám iné problémy t.j. napr závraty, búšenie srdca, neschopnosť šoférovať atď. Bez liekov tento stav nezvládneš a bude sa ti iba stupňovať. Je to ťažký boj ako každý boj s našou hlavou, ktorá sa zaoberá vecami o ktorých druhí ľudia nemajú ani tušenia. Ale rôznymi cvikmi sa dajú aspoň na určitú dobu obmedziť. Želám ti veľa šťastia a hlavne sily na prekonávanie samého seba.

Petře,že mi svatbu přejete,vím.Lidičky,které ohledně toho psali,to myslí opravdu upřímně,z těch článečků se to vycítí a mě to moc hřeje u srdce,když vím,že jsou tady lidičky,co někomu přejí jenom to dobré.Ale to já ostatně taky.Všem těm dušičkám bych moc přála,aby jsme opravdu do jednoho mohli časem říct "sbohem mrcho",alespoň na čas.
Malířko,děkuji za zeptání.Noc byla klidná,ale sotva jsem otevřela oči,tak se zub zase ohlásil.Takže jsem nečekala na nic a šla jsem hned k zubaři.Otevřela mi ho a nechá ho min.tři týdny otevřený.Ještě ho trochu cítim,ale snad se to uklidní.Fakt si teď ze zubama užívám.Doufám,že než se vdám,budu mít od zubů klid :-)).Jinak těch doktorů se neboj.Uvidíš,že to nebude tak zlé.Nesmíš se dopředu tím tak stresovat a hlavně musí převládat víc než negativní tak pozitivní myšlení.To je pro nás taky důležitý,i když to není tak jednoduchý.
Prozatím přeji všem hezký den a úsměv na tváři.

Prosím o odpověď Vás, co máte zkušenost s depresí. Manžel (velmi náročné zaměstnání, vleklé zdravotní problémy, málo času na odpočinek) se během měsíce velice změnil, má všechny příznaky deprese. Dostal Esprital, který právě začal užívat, takže vysledky se ještě nedostavily. Naše manželství bylo vždy velmi hezké až do posledního dne "změny" mi projevoval náklonost, ještě nedávno plánoval naši dovolenou atd. Najednou se chce rozvést, jiný vztah nemá, nemá kam jít. Obviňuje jenom mě, v práci s vypětím sil funguje. Je možné, aby se léčbou antidepresivy změnilo jeho rozhodnutí a přístup ke mně? Děkuju za odpověď.