Diskuse - Deprese

Dobrý večer všichni,
ona už to bude spíš noc, tak tu také přeji hezkou a klidnou, chtěla bych vás pozdravit.

Marcelko a Georgi, také to dneska na mě zase sedlo s plnou parádou, včera už se to plížilo a dnes bum, sotva jsem zvládla svoje základní povinnosti. Ale stejně jsem vděčná za to své hezké sobotní odpoledne, je to alespoň jeden bílý korálek do té šňůrky šedých a černých, zase si budu chvíli pamatovat, jak může být obyčejný den krásný.

Anetko, ty jsi také taková dobrá dušička jako Gabinka, vy se obě o své manžely tak staráte, moc si vás za to vážím. Vím, že je to pro tebe strašně těžké, ale také vím, jak posílí člověka v depresi, když při něm někdo stojí a připomíná mu, že ho má rád. Budu držet palce, aby se to brzy obrátilo k lepšímu.

Luciano, já jsem na téhle lodi asi nejstarší, je dost možné, že už se mi z ní nikdy nepodaří vystoupit a je mi z toho někdy hodně smutno, taky bych chtěla žít normální život. I mně sem přivedla taková přirozená vlídnost a laskavost, kterou jsem z lidí tady cítila a moc si cením toho, že mohu být v jejich společnosti. Tady se opravdu snaží pomoct jeden druhému, někdo to umí víc, někdo míň, ale všichni jsou tu hodní a můžeme se jeden od druhého učit a čerpat útěchu. Zkusit to přece můžeš, viď.

Tak ještě jednou dobrou noc.

Moc vás všechny zdravím,u nás je to hektické,manžel je teď plný elánu a já mu nějak nestíhám.Ode dneška má nový smysl života,dovezli jsme si pejska,i kvůli tomu vlastně padl do té depky,na Valentýna jsme myseli nechat uspat vlčáka,v červenci by mu bylo 14 let,měl nádor a byl zalitý vodou od srdce,nemohli jsme nic sehnat a nakonec nám známý nabídol vlčáka,sice má už 5 měsíců ale je to takové naše druhé miminko,které nás potřebuje,minulý majitel se o něj moc nestaral ale je hrozně šikovný,manžel ho bude cvičit jako toho předešlého,jsem moc ráda že má zájem něco dělat,kdybyste viděli to nadšení to jsem u něj dlouho neviděla,mám z toho velkou radost.4etla jsem co se tady zatím dělo,George umí nádherně psát a moc hezky se to čte,tyhle stránky jsou moc fajn a moc lidem to pomáhá,já sama sem ráda chodím a vykecám se,protože vím že tady lidi mají o nás upřímný zájem a umí si vážit přátelství.Všechny moc a moc zdravím,myslíme na vás každý den a držím vám všem palečky abyste nad tou potvorou vyhráli snad jako i my.Hezkou noc moji bezva lidičkové

Přátelé, promiňte mi dneska zdržení, původně jsem vám chtěl psát po práci, ale domů jsem se dostal před chvílí. I tak vás moji milí všechny zdravím, ať již v úterý nebo pro sovy ještě dneska. Já asi sova jsem, chodím spát běžně po jedné či druhé, spím tak 4-5hodin, ale kvalitním spánkem. Kde jsou ty časy, kdy jsem nespal několik nocí po sobě...brrrr....
Malířko, díky za pěkný mail a na oplátku Ti prozradím, kdo chtěl Tvůj mail.Byl to tuším ten pisálek, co píše ty slohovky...myslím, že se jmenuje ....snad petr? jo, petr...prý by Ti poslal snad nějaké obrázky od strejdy :-)) jestli se nepletu... poslal bych ti je zítra z práce, dá se odeslat větší soubor.Pakliže se Ti líbí Klimt, jsme ze stejného těsta, mám tu samou diagnózu.Dokonce mám doma dvě jeho reminiscence, na kterých jsou přimalovány fantasticky nádherné dívky.
Romanko, to je bezva, že jsi na tom (myslím, že dost podstatně!) líp.Bylo to znát z psaní.Ony i ty 3 měsíce s Mrchou byly určitě hrozný očistec...Také teď vnímám kde co kolem sebe. Tohle dřív nebývalo. Jsem tomu velice rád! Myslím, že se u mě až neskutečně vyvinul takový cit pro přírodu, krásno, lidi, vše pozitivní...snažím se toho být takovou tichou součástí. Psal jsem Anjeli, jak moc mám poslední 2 roky rád hory.Dokážeme v nich chodit hodiny a hodiny, nejlépe nějakou divočinou, kde musíme být ve střehu před medvědy, ale ta příroda, majestátnost hor, samota, to je něco! Letos již máme domluvené asi 3 týdny a možná budd ještě víc...
Marcelko, ta "nějaká krize" už je snad pryč,že? To už je snad otázka nálady, protože Ty už jsi ok. a to je bezva! Nemysli, že jen já dávám sílu a naději vám, stejně tak obohacujete i vy mě! Jsem totiž s vámi šťastný a to věru není málo!To, že moje slova, nebo spíš prožitky dají někomu naději, že bude líp, je pro mě ohromně cenné.Však jsem asi hned napoprve říkal, že kdyby tohle alespoň jednomu človíčku mělo pomoci, budu psát klidně ještě víc (ale to bych mohl ztratit čtenáře, protože by se začali nudit a věnovat zajímavějším činnostem :-)) ).Ne, kecám... ale rád vás mám všechny...
Kollerko, píšeš sice , že na rady jsou tu jiní než Ty (což si zase až tak nemyslím),ale zde přece nemusíme ani tak radit, jako spíš všechno rozebrat, vědět, že v tom nejme sami a hlavně, že je tady obrovská naděje, že budeme zase všichni takoví jako dřív, ale mnozí ještě vnímavější a chápavější. Před Tebou ale smekám za Tvoje slova, že Ti záleží na každém a proto jsi napsala svoje tel číslo.Vidím v tomhle obrovskou lidskost, která je v dnešní době tak vzácná...Možná tady mezi námi se jí (lidskosti)trošku zalíbilo a jsme tomu rádi, no ne?!
Milunko, opět díky moc za krásná slova...vážím si jich. Obrázky Ti pošlu co možná nejdřív. Těš se, jsou nááádhernééé. Já s nimi žiji již desítky let :-)) Jsem rád, že je Ti teď dobře, já jak jsem psal ale léky budu brát asi stále, nemajíí žádné vedlejší účinky a raději s pilulkama a prožít, jak okusit byť jediný den s Mrchou...
Georgi,nemáš zač děkovat.Ale vážím si i já Tvých slov. Škoda jen, že asi budeš muset projít tím vším a čekat až Ti zaberou nějaké léky...nejsem si samozřejmě jistý, ale ono z určité fáze se z nemoci sám a hlavně bez léků asi nevyhrabeš. Tak to byla ale poslední ta ne moc dobrá zpráva a další již dobrá je ta, že to zvládneš! I když je Ti dneska, zítra, za týden hrozně, čeká Tě určitě odměna největší! Najdeš zase sebe , takového jako dřív. Víc nebudeš potřebovat, na vše ostatní budeš stačit Ty sám, uvidíš.Už se přece všichni těšíme na premiéru Tvého filmu. Jo a kdyby jsi potřeboval někoho na nějakou epizodku z léčebn, nevím jak Luboš, ale já bych mohl zahrát bez scénáře možná jakoukoliv roli :-)) Nevím jestli bohužel, neee, bohudík!! Protože jsem to zvládl, tak jako to bezesporu zvládnete všichni ostatní a protože mám teď jiný pohled na život..a na sebe v tomto světě.
Luboši, zmínil jsem Tě sice jako svého "parťáka" do filmu, ale myslím zároveň, že do nemocnice se mrkneme nejdřív až začne natáčení! Ty jsi si jí už chlape asi užil dost, že... Ten Tvůj příběh s manželkou mě dost dojal, je to tak nádherné vědět, že lidi jako Tvoje žena a i Ty existují a i přes takovou děsnou nepřízeň osudu jsou schopni mít takový krásný vztah...takové ženy jsou výhra, že!?
Anetko, pisálci přede mnou Ti napsali tak pěkně všechno co se asi dalo.Víš, člověk , který s Mrchou (depresí) bojuje je tak nesmírně na dně, že to si asi nikdo koho se alespoň nedotkla nedovede představit. A taky, není to ten člověk na kterého jsi zvyklá, je to někdo jiný, ne horší, ale prostě jen jakýsi jeho stín, který skoro nic nezvládá...Tvůj muž Tě bude teď bezesporu potřebovat jako asi nikdy před tím.Vím, tak jako o všech přátelích zde, že to zvládnete, ale nebudu Ti nalhávat, bude to strašný boj, někdy se to zdá až šílené, co je ale dobré si snad zapamatovat, že vy dva tenhle boj zvládnete!! Zvládají to tu již jiní, zvládl jsem to kdysi i já a že člověk kolikrát i zavadí třebas o myšlenku, jestli vůbec bojovat...SAMO, ŽE BOJOVAT! Třebas to bude ten nejtěžší boj , který v životě vybojujete, mezi námi, asi nikdo kdo zvítězí si horší ani neumí představit, to už snad ani nejde...Důležité je možná vědět, že je to běh na dlouhou trať , bude se vám možná za týdny zdát, že jste na tom stejně, já to takto měl také...drželi mě nad vodou moji blízcí, kterým jsem nadosmrti vděčný...Víš, tu víru v uzdravení může každý z vás brát z těch nás, kteří jsou důkazy toho, že ač po vyčerpávajícím a přtěžkém boji, vyhrát se prostě musí a vyhraje! Držím pěsti, oběma :-)
Anjeli, víš, že jsem Ti chtěl taky napsat, že slovenština se mi líbí?! Skoro jako ty Tatry. Ty mě úplně dostaly! Jezdíme stále na stejnou chatku, do kempu před Račkovou dolinou. Je tam naprosto nádherně!! Přijeli jsme např. 22.12. na loňské vánoce. Kolem v okruhu mnoha km ani živáčka ,myšleno člověka, zvěře včetně šelem celkem požehnaně. Ale ta rána, samý sníh, slunce, šuměl potok, na WC -12 pod nnulou, voda 0 stupňů, co víc si přát!No a ty tůry, to je na další slohové cvičení, ale za ty 2 roky jsme jich šli 22, takže Tatry trošku známe. Moc nám toho ale ještě zbývá. Budu asi potřebovat nějaký ten život po životě , abych vše stihl :-)) A neboj, já myslím, že bychom se někde mohli i potkat.. Jestli to není moc troufalé, bydlíš někde poblíž Tater? Těším se až napíšeš, jak vám nějaká ta tůra parádně dopadla a taky až si vzpomeneš na tu horu, kterou jsi nevěděla.
A zase vám mail posílám až "zítra" :-))
Moji milí "dušičkoví bojovníci", přeji vám všem vše dobré, ať je vám stále lépe!! Alespoň o trošku, ale každému!! :-)) Zdravím samozřejmě i Ty, které jsem nestačil jmenovat!! Je mi tu s vámi všemi moc fajn...díky. petr :-))

Moc Vám děkuju za slova podpory. Snažím se ze všech sil, ale bojím se být "slonem v porcelánu". Manžel se ode mně naprosto izoluje, když jsem mu řekla (to ještě než začal mluvit o rozvodu), že ho mám ráda a jsem s ním, reagoval negativně. Mám obavu, že se v něm něco zlomilo a už si nedovede náš společný život představit. Mluvíme spolu hrozně málo, v bytě se spíše jeden druhému vyhýbáme, absolutně se nedotkne ani mojí ruky. Mám pocit, že jsem mu najednou hrozně odporná. U psychologa jsme byli samostatně oba dvakrát, naposled manžel. Nevyptávala jsem se, sám o tom nic neřekl. Přečetla jsem mraky článků o depresi, všude se píše o sebeobviňování a na druhou stranu o potřebě mít své blízké. Manžel se navenek chová, jako kdybych za všechno mohla já, asi si vsugeroval, že se díky mě se nedostatečně věnoval svým rodičům, kamarádům atd., má pocit, že neměl žádné potěšení a zábavu, žil stylem z práce a domů (vyspat). Pracovní tempo určitě nezvolní, bojím se, že se přesvědčil o tom, že já jsem koule u nohy a příčina neradosti, kterou je třeba odhodit Letos bychom měli spolu 22 výročí, vždycky jsme byli pár co k sobě patří a nejednou je den ze dne všechno jinak. Poraďte mi prosím, jak jemu a našemu vztahu pomoci a jak ještě víc nepokazit. Děkuju Vám za každou radu, pro mě je to všechno velká neznámá.

Ahoj, tak Vás všechny moc zdravím, doufám, že jste měli pěknou a poklidnou noc. Já jsem spala tvrdě, ale pamatuju si sen, který se mně zdál - po dlouhé době se mi zdálo o mamince, kterou už nemám - v tom snu mi vyčítala, že se neučím a určitě s takovým přístupem neodmaturuju a na vejšku že můžu zapomenout a já jsem jí drze odmlouvala, že klidně odmaturuju se čtyřkama a na vejšku že by mně stejně nedostali ani heverem, protože o to nestojím a život chci žít a ne trávit nad bichlema .... ve skutečnosti by se to stát nemohlo, já jsem se učila na gymplu dobře, stačilo mi to celkem slyšet ve škole a odmaturovala jsem a i tou vejškou prolezla, snad ten sen byl zmatený a pozměněný obraz rozhovoru, který jsem vedla včera večer se starším synem - ten mi na to učení kašle a včera večer jsem mu opět domlouvala, aby se učil, aby jezdil autem opatrně - myslím, že jsem plýtvala zbytečně energií, jemu jde všechno jedním uchem tam a druhým ven ...
Gerogi, jsem ráda, že půjdeš k doktorovi, opravdu Ti pomůže, budeš moci otevřeně o problému promluvit a vydrž pak následující období - je to zatraceně těžké, ale půjde to. Věř tomu !!! Já jsem zalézala před světem, všechno byl nepřekonatelný problém - i jen vstát a dojít do práce, vydržet den a těšit se až upadnu do milosrdného spánku. K tomu všemu ještě stavy úzkosti a neklidu, nedovedla jsem se ani zabrat do knížky ani do filmu ... Už začínám fungovat, je mi trochu smutno, ale jinak smutno, není to ten drásavý pocit vnitřní rozervanosti. Je mi smutno ze vztahů lidí kolem mně na pracovišti, smutno z toho, že starší kluk je na mně hubatý - vzpomínám na to překrásný miminko, co jsem si vezla pyšně z porodnice, na to užvatlané batole s kyblíkem na pískovišti - tak strašně rychle všechno uteklo a teď je o hlavu větší než já a držkuje na mně a mně je smutno po dobách, kdy moje děti byly malé. Právě proto, že ten život tak letí, pořád si říkám - chceš si ho kazit, ničit, jen přežít ne prožít ? - jasně, to nechce nikdo z nás, ale neovlivníme spoustu věcí, které život přinese, aniž bychom si je plánovali, ale mně k AD pomáhá poslední dobou, když si začnu v hlavě promítat hezké okamžiky svého života, to, co bych ráda vrátila, na co ráda vzpomínám a začnu se přesvědčovat, že takové chvilky ještě chci prožít, co nejvíc to půjde. A na to aby to šlo, musím vstát z postele a vyjít ven a začít s nějakou činností - je to hrozně těžké. Ale ne nadarmo se říká co mně nezabije, to mně posílí. My, co máme tento problém si v našich dobrých časech určitě umíme vážit maličkostí a každého dobrého dne jinak než ti, co se jim D vyhne. Snad i v tom zlém si po čase najdeme něco, co nás posunulo dopředu a třeba nás paradoxně posílilo.
Petře, díky za slova podpory, to potěší.
Luciano, netrap se a neboj se vyhledat pomoc - já jsem se za svůj problém styděla - zajít za doktorem, ale vidím, to dneska jinak - není to žádná hanba ani v nejmenším. Neměla jsem poprvé nechat věci tolik rozběhnout, zapadla jsem po mamčině smrti do toho až po uši a oč déle jsem se s tím neúspěšně prala sama, o to déle trvala cesta zpátky do života, na světlo ....
Ahojky Luboši, zdravím Tě a taky Vás děvčata - zdravím moc Malířku, Kollerku, Ninu, Alku, Milunku, Marcelku, Gabču, Anetku i všechny tady, ať je Vám dobře, máte hezky den, hlavně klid a pohodu v dušičkách ... Romana.

Ahoj Anetko, vydrž, řešení existuje. Manžel potřebuje pomoci od odborníka a až překoná období nastupu účinku léku, všechno dostane správný směr. Jen se to šeredné období musí překonat. Je problém v tom, že v době, kdy se v tom topíme, opravdu se svým bližním vyhýbáme - aspoň já ano. Taky jsem měla pocit, že manžel ve mně vidí něco, co kalí rodinnou pohodu, pořád se mně ptal, proč si otravuju život, když sám o sobě není jednoduchý, tahal mně ven - na golf - nakonec jezdil sám, protože já jsem po tak chtěla. Nebylo to tak, že bych za ním chtěla jít, chtěla aby mně pohladil, řekl, že to zvládnem, že bude líp, chtěla se ho držet před spaním za ruku nebo se k němu přitulit a zaplašit tak pocit práznoty a beznaděje ve mně, úzkost ... ono by mně to nepomohlo. Ten boj bojujeme každý sám. Víme, že kolem sebe v podobě našich bližních máme oporu, že nám přejí se z toho dostat, ale mně byl ve špatných dnech manžel tak nekonečně vzdálený, jakoby za tlustým sklem - přes něj jsem ho viděla, ale slova ke mně nějak nedoléhala a co se ve mně děje, jsem mu vyprávět neměla sílu, nechtěla, vím už, že kdo to nerožil, prostě pochopit nemůže, posílala jsem ho za jeho koníčky, nestála jsem o to, aby u mně byl a koukal na můj obličej s vyhaslýma očima a doloval ze sebe téma, které bychom mohli probrat. Mně se nechtělo s ním mluvit, nechtělo s ním být, já jsem chtěla být sama. Kdyby mi ve špatné době mého života řekl, že ode mně odchází, protože se se mnou nedá žít, bylo by mi to jedno.Tvůj manžel je na tom možná podobně. Má pocit viny, že kazí něco pěkného a to ho ničí, bohužel po určité období to tak bude. Až se zlepší, začne mu záležet na Vašem vztahu. Mně na mém pochopitelně taky záleží - nemluvíme teď, kdy se začínám z toho dostávat o D, nemá cenu to rozpitvávat, ale úlevu pochopitelně určitě necítím jenom já, ale i manžel. Zvládnete to, jenom musí manžel vyhledat odborníka - psychiatra a zvolnit tempo bude tak nutné. Držím moc obě pěsti, buď sil a věř ! Romana.

QAhoj, zdarvím a přeji jezký den. Musím reagovat na článek Anety. Mám starší sestru, která již řadu let žije s přítelem, má s ním i sayna. Před časem přítel přišel o práci, byla mu diagnostikovaná těžká deprese. Sestře doma začal páchat demonstrativní sebevraždy, obviňoval ji velice tvrdě, že za jeho stavy může jen a jen ona. Na léky v žádném případě přistoupit nechce. Bohužel je to právě mije sestra, kterou on tímto věčným obviňováním dostává pomalu ale jistě do vážných psychických problémů. Naštěstí má řadu zájmů, tak alespoň tímto se od toho dokáže odpoutat. P

Ahoj, jsem Vám vděčná, že mi pomáháte pochopit. Mám štěstí alespoň v tom, že můj manžel šel k psychologovi i k psychiatričce, i když u té bylo jediným přínosem napsání léků. Mluvila jsem s ní asi 5 minut. Mladá doktorka, ani neudržela vůči mě neutrální výraz, začala hned mlít, že každý máme mít své přátele a bla bla bla (oba je máme), že je lékařské tajemství co jí manžel řekl (nic jsem z ní tahat nechtěla). Jediný, na co jsem jí chtěla upozornit bylo, že manžel několikrát řekl, že to někam autem napálí a zeptat se, jak s ním komunikovat. Načež začala žvanit o vhodnosti naší odluky, že se mám, kyž mám tu možnost, od manžela odstěhovat. Naštěstí a náhodou jsem byla stejný den u psychologa, když jsem mu to řekla, byl naprosto proti odluce, že to je vhodné v jiných případech, např. když se někdo rozhoduje mezi manželkou a milenkou. Díky němu a náhodě jsem neudělala ještě větší průšvih.

Ahoj Anetko, já musím ještě jednou reagovat - ta psychiatrička absolutně nemá pravdu - žádná odluka. I když se Ti teď bude manžel vyhýbat - potřebuje Tě. Ten pocit jistoty, že i když se mu nechce s tebou komunikovat, uzavírá se do sebe, tam není sám, i když odejdeš třeba ke kamarádce, do práce, zase se vrátíš - ten je potřeba. Dobré je, že už má léky a je nutné, aby je bral - pravidelně, poctivě a v žádném případě je nevysadil, i kdyby mu už bylo lépe a měl pocit, že je nepotřebuje. Ty léky je potřeba brát i v době, kdy přijde úleva, a to poměrně dlouhou dobu - i pár měsíců. Předčasné vysazení může snadno vyvolat sešup zpátky a vše jde vniveč - škrábeš se znovu od nuly ... Hodně štěstí a vytrvej ! Romana

Romanko, díky. Jen mi pořád zní v uších, že chtěl ten rozvod a mimo jiné mi řekl, že mě nemá rád. Brečel, že si mě nezaslouží atd., ale zdálo se mi, že je to jen vděk, že jsem to v ten moment ještě nezhoršila nějakou scénou (já snad měla intuici, protože jsem měla v sobě Lexaurin). Budu mu pomáhat, i kdyby to nakonec blbě dopadlo, jen mi to tím hrozně ztížil. Doufala jsem, že máme před sebou společný život, teď jsem jak na houpačce. Jestli to jsou ukvapené řeči a závěry z deprese a co myslel vážně. Mám ho pořád ráda a z něj to ani na malý okamžik necítím.

Zdravím všechny milé přátele :-)

Aneto, jak jsi popsala manželovo chování, je to, jako bys psala o mně, když mi D začala. Taky jsem byla nejraději sama, těžko jsem snášela přítelovu přítomnost doma, (on ale doma moc nepobývá, zdrží se v práci, pak jde za sportem, za chlapama na pivko, takže mi vyhovovalo, že mám to, co potřebuju, samotu). Moc si to už nepamatuju, ale po nějaké době jsem se k němu potřebovala přitulit, jen tak jsem si lehla vedle něho u televize a on byl pomalu v šoku (o sex nemám vlivem D zájem už půl roku a on to toleruje, za čož ho obdivuju). Nevím, co ti konkrétně poradit, ale obrň se proti jeho obviňování a svalování viny na tebe. Já na tvém místě bych nejspíš zašla pro rady k psychologovi a zeptala se ho, jak mám asertivně reagovat na jednotlivé manželovy výroky a chování. Určitě existují nějaké ověřené vzorce chování.
Jsem ráda, že jsi nám sem napsala, protože jsi otevřela dveře z druhé strany a my můžeme nahlédnout, co je za nimi. Díky tobě vidím, že to vy partneři, s námi nemáte vůbec lehké.
Ještě jsem si vzpomněla, že mi před několika dny bylo opravdu špatně a poprvé jsem začla být slovně hodně protivná na přítele a nemohla jsem se zastavit, snad jen izolepou přes pusu. Jakmile mi otrnulo, omluvila jsem se, že jsem to tak vůbec nemyslela, řekla jsem mu, ty to se mnou nemáš lehký, kdybys věděl, jak moc mě štve, že jsem na tebe byla hnusná...! A on jen, já vím, to nic, nic si z toho nedělej.

Gabčo, vy se máte, že máte štěně! Taky jsem měla pejsana a vím, co to je za žal, když odejde. (Jedna známá pejskařka dokonce ležela kvůli tomu na psychiatrii a říkala, že nebyla ojedinělý případ.) Ale teď je teď a nemá cenu myslet, co jednou bude, hlavně, že vám dělá ta potvůrka radost a pomůže manželovi, který ho bude cvičit a užívat si pohybu na vzduchu. Hm, vy se máte, mě psa přítel nechce dovolit.

Nino, asi to bude úplňkem, že nám teď bylo většinou hůř. Měsíc taky změnil počasí, citelně se ochladilo, ale už zase ubývá, tak by se nám i "nálada" měla zlepšit :-) Ještě ti chci říct a omluvit se, že pokud neodepíšu na tvůj mail, necítím se dobře, nemyslí mi to atd., i když to vypadá, jako neslušnost. Tímto se veřejně omlouvám :-)

Romčo, ty ses taky pěkně a výstižně rozepsala. Když to čtu, jako bys psala o mně. Máš kolem sebe pozitivní prostředí, zvířata uklidňují, jsou nabita čistou energií. Asi žijete někde v přírodě, obklopeni zelení, ideální pro uzdravování...

Petře, posílám ti mail (nahoře) a těším se na obrázky tvého strejdy i p. Klimta. Jinak jsem dnes dopoledně znovu četla řádky, kde jsi rozebíral mou situaci a moc mi pomohly. Asi si je budu číst každý den, aby se mi vryly do paměti a dodaly mi odvahu.

Georgi, omlouvám se ti, jestli jsem se tě dotkla. Někdy to, co je napsáno, bývá myšleno trochu jinak, než to adresát pochopí, i v tom je riziko komunikace. Každopádně mě mrzí, že jsem ti to napsala :-(((

Moji milí, zatím se opatrujte a "do napsání"!

Moje milé dušičky.

Od rána mám puštěný mail a sleduji vaši-naši debatu.Měl jsem již rozepsaný mail, ale tolik povinností (já naštěstí chodím do práce - vím, že "normální" člověk ba mi nevěřil, ale jsem tomu opravdu moc rád!!).Myslím teď na vás, kteříí se kvůli práci trápíte ještě víc, jako by ta můra Mrcha nestačila.
Dneska jste se některé moc pěkně rozepsaly (je to tak sice pokaždé, ale každá i malá bezvýznamná pochvalal snad potěší :-)) ) Romanko i Malířko, moc pěkně jste to Anetce napsaly...
Anetko, mně úplně přeběhl mráz po zádech, když jsem si přečetl o radě "odborníka" ohledně toho odloučení!! Jsem rád, že opačný názor nemám jen já! Myslím, že tohle je dost vážná věc. Myslím, že partnera bys neměl anechat samotného za žádnou cenu! Já sám vím, že to někdy může být i otázka dalšího bytí či nebytí. Schválně jsem to chtěl napsal jinak jak otázka života a smrti, ale tohle žití s Mrchou je prostě i o tom, že člověk ,který byť je s Tebou rok nebo sto let a takto ochoří, není to jednoduše řečeno on. Myslím, že ze své zkušenosti můžu říct, že jsem byl naprosto někdo jiný!! Je to až k nevíře, ale je to tak.Myslí, že v mém dalším bytí a nebytí moje již bývalá partnerka hrála absolutně rozhodující roli! Tím nechci pouštět nějaké černé mšlenky, ale co si budeme povídat tahle nemoc je prostě i tom nejhorším, bohužel...četl jsem statistiky a nejsou moc pěkné. Takže, prosím, ať se děje co se děje, buď manželovi oporou, potřebuje Tě možná nejvíc od doby co jste si dali první pusu. Asi to vidíš i doma i tady na našich stránkách, ale Mrcha je něco tak šíleného , hrozného a strašného...Řeknu vám jen v krátkosti, když jsem na skupině phovořil o svých pocitech a utrpení, o nemocnici, beznaději... přítomným běhal mráz po zádech, někteří plakali a náš psycholog myslím ani nedutal a asi byl mírně řečeno překvapený... tak mocnou a těžkou chorobu musíme překonávat... Zní to možná dost drsně, ale sama asi víš, že tady si na nic nehrajeme, jsme opravdu na jedné loci, jak bylo napsáno, jenže ta loď nemá šanci se s takovými skvělými lidmi potopit! To není "nepotopitelný" Titanic! To jsme my, se svými životy. My, kteří si nepřejí nic víc, než být zdraví...být jako dřív a vidět život v takových barvách, které doopravdy má.Svět není černobílý...je barevný a krásný a nejen Ty a Tvůj manžel ale my všichni to jednou zase tak uvidíme! Po velké bolesti...bohužel po dlouhé až nesnesitelné bolesti...ale barevně uvidíme jednou všichni. Trpělivost a čas...Přeji vše dobré a piš! Jsme rádi, když každý kdo může, píše... Malířce je dneska možná nic moc, i tak napsala sáhodlouhý dopis...je to skvělá holka! Stejně jako všechny ostatní...ale i my kluci snad nejsme snad k zahození! No ne Luboši, Honzo, Georgi, Luciano :-))
Omlouvám se, ale musím vás tu nechat chvíli samotné.
Malířko, obrázky pošlu jaxe vrátím.

Moje milé dušičky.

Od rána mám puštěný mail a sleduji vaši-naši debatu.Měl jsem již rozepsaný mail, ale tolik povinností (já naštěstí chodím do práce - vím, že "normální" člověk ba mi nevěřil, ale jsem tomu opravdu moc rád!!).Myslím teď na vás, kteříí se kvůli práci trápíte ještě víc, jako by ta můra Mrcha nestačila.
Dneska jste se některé moc pěkně rozepsaly (je to tak sice pokaždé, ale každá i malá bezvýznamná pochvalal snad potěší :-)) ) Romanko i Malířko, moc pěkně jste to Anetce napsaly...
Anetko, mně úplně přeběhl mráz po zádech, když jsem si přečetl o radě "odborníka" ohledně toho odloučení!! Jsem rád, že opačný názor nemám jen já! Myslím, že tohle je dost vážná věc. Myslím, že partnera bys neměl anechat samotného za žádnou cenu! Já sám vím, že to někdy může být i otázka dalšího bytí či nebytí. Schválně jsem to chtěl napsal jinak jak otázka života a smrti, ale tohle žití s Mrchou je prostě i o tom, že člověk ,který byť je s Tebou rok nebo sto let a takto ochoří, není to jednoduše řečeno on. Myslím, že ze své zkušenosti můžu říct, že jsem byl naprosto někdo jiný!! Je to až k nevíře, ale je to tak.Myslí, že v mém dalším bytí a nebytí moje již bývalá partnerka hrála absolutně rozhodující roli! Tím nechci pouštět nějaké černé mšlenky, ale co si budeme povídat tahle nemoc je prostě i tom nejhorším, bohužel...četl jsem statistiky a nejsou moc pěkné. Takže, prosím, ať se děje co se děje, buď manželovi oporou, potřebuje Tě možná nejvíc od doby co jste si dali první pusu. Asi to vidíš i doma i tady na našich stránkách, ale Mrcha je něco tak šíleného , hrozného a strašného...Řeknu vám jen v krátkosti, když jsem na skupině phovořil o svých pocitech a utrpení, o nemocnici, beznaději... přítomným běhal mráz po zádech, někteří plakali a náš psycholog myslím ani nedutal a asi byl mírně řečeno překvapený... tak mocnou a těžkou chorobu musíme překonávat... Zní to možná dost drsně, ale sama asi víš, že tady si na nic nehrajeme, jsme opravdu na jedné loci, jak bylo napsáno, jenže ta loď nemá šanci se s takovými skvělými lidmi potopit! To není "nepotopitelný" Titanic! To jsme my, se svými životy. My, kteří si nepřejí nic víc, než být zdraví...být jako dřív a vidět život v takových barvách, které doopravdy má.Svět není černobílý...je barevný a krásný a nejen Ty a Tvůj manžel ale my všichni to jednou zase tak uvidíme! Po velké bolesti...bohužel po dlouhé až nesnesitelné bolesti...ale barevně uvidíme jednou všichni. Trpělivost a čas...Přeji vše dobré a piš! Jsme rádi, když každý kdo může, píše... Malířce je dneska možná nic moc, i tak napsala sáhodlouhý dopis...je to skvělá holka! Stejně jako všechny ostatní...ale i my kluci snad nejsme snad k zahození! No ne Luboši, Honzo, Georgi, Luciano :-))
Omlouvám se, ale musím vás tu nechat chvíli samotné.
Malířko, obrázky pošlu jaxe vrátím.

Moje milé dušičky.

Od rána mám puštěný mail a sleduji vaši-naši debatu.Měl jsem již rozepsaný mail, ale tolik povinností (já naštěstí chodím do práce - vím, že "normální" člověk ba mi nevěřil, ale jsem tomu opravdu moc rád!!).Myslím teď na vás, kteříí se kvůli práci trápíte ještě víc, jako by ta můra Mrcha nestačila.
Dneska jste se některé moc pěkně rozepsaly (je to tak sice pokaždé, ale každá i malá bezvýznamná pochvalal snad potěší :-)) ) Romanko i Malířko, moc pěkně jste to Anetce napsaly...
Anetko, mně úplně přeběhl mráz po zádech, když jsem si přečetl o radě "odborníka" ohledně toho odloučení!! Jsem rád, že opačný názor nemám jen já! Myslím, že tohle je dost vážná věc. Myslím, že partnera bys neměl anechat samotného za žádnou cenu! Já sám vím, že to někdy může být i otázka dalšího bytí či nebytí. Schválně jsem to chtěl napsal jinak jak otázka života a smrti, ale tohle žití s Mrchou je prostě i o tom, že člověk ,který byť je s Tebou rok nebo sto let a takto ochoří, není to jednoduše řečeno on. Myslím, že ze své zkušenosti můžu říct, že jsem byl naprosto někdo jiný!! Je to až k nevíře, ale je to tak.Myslí, že v mém dalším bytí a nebytí moje již bývalá partnerka hrála absolutně rozhodující roli! Tím nechci pouštět nějaké černé mšlenky, ale co si budeme povídat tahle nemoc je prostě i tom nejhorším, bohužel...četl jsem statistiky a nejsou moc pěkné. Takže, prosím, ať se děje co se děje, buď manželovi oporou, potřebuje Tě možná nejvíc od doby co jste si dali první pusu. Asi to vidíš i doma i tady na našich stránkách, ale Mrcha je něco tak šíleného , hrozného a strašného...Řeknu vám jen v krátkosti, když jsem na skupině phovořil o svých pocitech a utrpení, o nemocnici, beznaději... přítomným běhal mráz po zádech, někteří plakali a náš psycholog myslím ani nedutal a asi byl mírně řečeno překvapený... tak mocnou a těžkou chorobu musíme překonávat... Zní to možná dost drsně, ale sama asi víš, že tady si na nic nehrajeme, jsme opravdu na jedné loci, jak bylo napsáno, jenže ta loď nemá šanci se s takovými skvělými lidmi potopit! To není "nepotopitelný" Titanic! To jsme my, se svými životy. My, kteří si nepřejí nic víc, než být zdraví...být jako dřív a vidět život v takových barvách, které doopravdy má.Svět není černobílý...je barevný a krásný a nejen Ty a Tvůj manžel ale my všichni to jednou zase tak uvidíme! Po velké bolesti...bohužel po dlouhé až nesnesitelné bolesti...ale barevně uvidíme jednou všichni. Trpělivost a čas...Přeji vše dobré a piš! Jsme rádi, když každý kdo může, píše... Malířce je dneska možná nic moc, i tak napsala sáhodlouhý dopis...je to skvělá holka! Stejně jako všechny ostatní...ale i my kluci snad nejsme snad k zahození! No ne Luboši, Honzo, Georgi, Luciano :-))
Omlouvám se, ale musím vás tu nechat chvíli samotné.
Malířko, obrázky pošlu jaxe vrátím.

Práce qapná...málo platná. Nechtěl jsem "uměle " prodlužovat psaní...jen mi asi ztěžkla ruka na mezerníku a takové fópá...
Vše dobré dušičkám prozatím přeje petr