Diskuse - Deprese

Milá Xy,
takže mám za sebou návštěvu Ivanovy psychiatričky. V neděli u nás bylo zas veselo. Hrozné. V současnosti je klid, stále mě hladí, navrhuje,kam pojedem,nejhorší je,že ho v duchu lituju,když brečí a slibuje, ale vím, že musím být tvrdá. Ale je to tak strašně těžký. Takže, i když nechce, jdu s ním k psychiatričce a ta se ho pokusí přimět k hospitalizaci a další možnost,když bude vyvádět, musím odejít a volat pohotovost. Nevím,jestli to ve zdraví zvládnu.Snad mě nezabije,neví totiž, že jsem za doktorkou byla i s dcerou,až se to dozví,tak nevím,jak bude reagovat. Asi agresivně.Bere toto vše jako útok, že se ho chceme zbavit a zavřít ho do blázince. A tak skoro nespím a třesu se.
Držte mi palce.

Romčo, jsem sociální pracovnice a dělám se starými lidmi. S opakujícimi se depresemi se sama potýkám minimálně 25 let, takže vím velice dobře, o čem je řeč. Přečetla jsem si Tvůj příběh a dám Ti takovou malou radu. Pokud bude manžel opětovně "vyvádět," nekompromisně zavolej RZ 155. Odejdi z bytu a řekni ve stručnosti o co jde, že je manžel psychicky nemocný a oni už si s ním poradí. NEBOJ SE TOHO !!! Třeba na Tebe bude nějaký čas naštvaný, ale pak sám pochopí, že jsi udělala to nejlepší, co jsi mohla. Zachránila nejen jeho, ale celou rodinu. Pokud se na to necítíš nebo se bojíš, tak ODEJDI !!! IHNED !!! A než se u vás něco stane - NEMLUV S NÍM O JEHO NEMOCI, snaž se ( je to těžké ) dělat, že u vás doma je klid a pohoda. Nevšímej si ho, pokud on sám nezačne s Tebou hovořit. Ještě je tu další možnost, ale o tý trochu pochybuju. Pokud budeš chtít, napiš a já Ti ji řeknu. Funguje spíš u starých lidí a já nevím, kolik let vám oběma je. Vidím, že rad tady máš dost a dobrých. Jsme všechny z jednoho "ranku" a každá máme své zkušenosti s depresí. Ahoj - promiň, že tykám, ale to je, myslím, na netu normální. Držím pěsti a pamatuj, že TY MÁŠ PRÁVO TAKY NA SVŮJ ŽIVOT !!! To není sobectví. Opatruj se - Ludmila

Milá Lído,
jen mi tykej,budu ráda. Mně je 51 a manželovi bude 58.Děti máme 27 a 30 let.Nejhorší na tom je, v současné době, za mnou chodí, kupuje mi kytky apod. Ale tak to je vždy. A pak zas vyvádí a slibuje mi,že už se to nikdy nestane. Ale vážně myslím na děti a na sebe,i kdybych měla zůstat sama. Nejhorší je,že nechce v nemocnici spolupracovat. Odmítá to. A tak zítra uvidím, jak se k tomu postaví. O nemoci vůbec nemluvíme,on mi vlastně nic neříká. Romana

trpim.asi tak jako spousta z vas,prestoze mi v me sobeckosti pripada,ze na tom musim byt urcite hur nez jinym.me muj mozek nuti neustale si neco vycitat,obvinovat se za neco,co jsem podle me zavinila.nikdo mi mou vinu nevymluvi,i kdyz uz jsem byla v nekolika lecebnach a u nekolika ambulantnich lekaru.je to celodenni boj,tezko zvladam normalne zit,a starat se o triletou dceru.nechci aby neco pocitila.me obsese se tykaji i ji,coz je nejhorsi,vycitam si jeji pasivni koureni.aby nedoslo k mylce,pred ni nekourim,ale trapi me ten kourovy zapach,kterym je clovek citit,i kdyz kouri venku.volala jsem snad 10 lekarum,jestli to vadi,odpovedi byly tak pul na pul.takze zase zadna uklidnujici jistota.je to peklo.uz nevim co napsat,problem jsem popsala,a byla strasne stastna za vase nazory.rada taky nekomu reknu neco povzbuzujiciho,kdyz to neni muj problem,bude to rozumne a objektivni.musime si pomahat navzajem,podle mych zkusenosti na to lekari nestaci.s pranim lepsich zitrku se louci lenuska

Prosim o radu co dělat s dcerou,která má deprese,ale odmítá jakoukoli pomoc.Nejí skoro nepromluví nevychází z pokoje.Je bez práce a nemá zájem si najít,k tomu všemu má dítě o které se nestará,nám rodičum nepřispívá na nic-taky z čeho. Nebýt nás rodičů tak nevím jak by to dopadlo s tím dítětem.Nevím jak z toho začarovaného kruhu ven. dokáže mě někdo poradit.Za každý příspěvek budu vděčná-děkuji.

Káťo, to je docela málo, co jsi napsala. Bere nějaký AD a navštěvuje psychiatra ? Ono, když je někdo bez práce, tak není divu, že na něj padne tíseň. Ale jestli má deprese, či jinou diagnózu, to by měl určit lékař. Ludmila

Ahoj lído budu tykat nevadi u lékaře byla dvakrát prý to nemá cenu on o ni totiž řekl,že je problematická osobnost a dokud nebude chtít ona sama tak,že nic nenadělám. ale už je to neunosné vidět jak se ti dcera ztrácí před očima.

Milá Xy,

mám za sebou návštevu u psychiatričky s manželem. Když mu oznámila,že by měl jít do nemocnice,ještě mu dala vybrat, tak se jí tam sesypal a brečel. Kdybych tam nebyla,přiznal by jí jen něco ze svého násilí. Nakonec to dopadlo tak, že mu dala zatím léky na agresi a prý se uvidí. Za měsíc tam máme jít znova a pak buď hospitalizace nebo sama nevím. Je mi ale jasné,že se bude snažit,aby byl v klidu, ale já už tak nějak nemohu. Začal mi zapírat peníze,že dostal odstupný,invalidku apod. Asi mi nic jiného nezbude než odejít a mít konečně klid. Ale budu ho vážně mít? Chci přežít ten měsíc a pak končím. Mám blbou povahu,stále váhám a lituju ho,že zůstane sám,ale vážně už nemohu.Romana

Milá Romčo,
povaha nás, kteří se neustále bojí, aby někomu neublížili, stojí lepé řečeno za pendrek.
Tvůj manžel a kdokoliv jiný, většinou také nekouká, zda ti ublížil nebo ubližuje.
Moc dobře vím, co to je pořád koukat, ve svém okolí, na city druhých, až sama nemám vůbec sílu vnímat ty své.
Kolikrát docházím k tomu, že vlastně ani jinak žít neumím. Něco co mám už dané nebo vypěstované, a jakákoliv změna znamená něco těžce přijatelného, strach z neznáma. Bohužel možná i z toho nezvyklého klidu, který by následoval.
Člověk si nějak pozvolna přivykne na něco a v tom pak také setrvává, i když to nefunguje nebo v tom trpí, ale vystoupit z toho ven je jako udělat krok do prázdna. Prostě asi chybí to odhodlání, vnitřní síla srovnat se nejen se svým osudem, ale i svým životem.
Asi by bylo namístě být někdy „sobec“ a myslet na sebe. Pak ale vím, že se myšlenky stejně rozbíhají kamsi, a vlastně budu tam, kde jsem byla. Neustálý štvanec někoho a v podstatě hlavně sama sebe.
Nevím, jak probíhá terapie v tomto případě, ale bylo by fajn začít pracovat i na sobě, aby se člověk nestával jen otrokem svých blízkých a svého okolí.
I toto je pro mě pořád neuchopitelné, jak být spokojená, když někdo není. Pokud bude plakat i můj nepřítel, budu trpět s ním. Prostě mi ho bude líto a bude mi mizerně…
Lítost je strašná, ale ničemu většinou moc nepomůže.

Moc ani netuším, proč manžel skrývá své příjmy. Asi to bude i o terapii a vzájemné spolupráci vás obou.

I tak ale musím říct, že jsi udělala obrovský krok vpřed.
Z tohoto posledního příspěvku vidím už cestu, která začíná někam vést. Asi nebude jasno hned, ale tvým pevným přístupem k věci, který jsi zaujala, to už nestojí jen na mrtvém bodě. Tím nepomáháš jen sama sobě, ale i manželovy.
Asi bude i dobré stanovit nějaká pravidla, třeba za přítomnosti té doktorky. Např. co by nastalo, kdyby byl agresivní. Aby si byl vědom toho, co dělá, že mu nechceš ublížit, ale pokud se vše vymkne kontrole, tak pomoct.

Pak si hlavně ujasnit, co by si chtěla, co ti v tom brání, a jít trochu za svým. Aby popř. člověk dokázal odejít bez výčitek a být šťastný.

Tak ať je tento měsíc, pokud možno, co nejsnesitelnější.

Držím palce!

xy

Milá Romčo,
toto se dost těžko posuzuje. Ona je paní doktorka specialistka a měla by vědět, co dělá. Na druhou stranu sama také moc důvěru k doktorům nemám. Chybí individuální přístup a dostatek času, aby mohli svého klienta více poznat.
I tak si říkám, že pokud je agresivní, tak prášky na agresi asi brát musí. Bohužel jako každý jiný lék má i tento svá pozitiva, ale i negativa. Zde třeba útlum. Ale i ten může během léčby vymizet, než si na léky zvykne.
Když si beru léky na deprese, tak bohužel vedlejší účinek je únava, snížená koncentrace... Či-li jsem unavenější a utlumená. Pořád je to ale lepší než se trápit.
Nedá se ani úplně zvolit lék, který by zahýbal jenom tak kde má. Proto se zkouší, co sedne nejlépe, a co u koho zafunguje.
Ani ta dr. nemůže přesně vědět, co to udělá u toho či onoho. Musí zkoušet.
Také asi není vhodné vše posuzovat podle prvních dnů, a zase něco hned měnit.
Čas je zde strašně dlouhý a ubíjející, ale hlavně zde hraje hodně důležitou roli. Po měsíci se dá už ale posoudit, zda je ten lék pro manžela vhodný.

Každopádně mysli hlavně na sebe. Vím, že kolikrát sama vnitřně tuším, co bych měla a neměla, ale uskutečnit to či ono stojí opravdu hodně sil. Vůbec bych nepochybovala, jak je to náročné. Většinou je to, ale jediné pořádné řešení, které po čase oceníš.
Zkus proto také někam docházet a svoji situaci a své pocity postupně řešit.
Také bych hned nemyslela na rozvod, ale pokud by si se měla sesypat, tak by bylo opravdu asi vhodnější na čas změnit bydliště. Pak si můžeš ujasnit, co chceš.
Nedokážu ani posoudit, co by člověk dělal, kdyby druhý něco přede mnou tajil. Asi bych s někým takovým být nechtěla, asi bych se cítila poníženě, nevím… Asi bych potřebovala odbornou pomoc, abych se v celé té situaci víc vyznala...

Ta kinezioložka bude možná fajn, a jestli je ti to příjemné tak proč ne. Ale myslím si, že to je jednorázová energie, která brzy odezní. Že by bylo lepší víc pracovat sama na sobě a svém rozvoji. Nenechávat si svoji energii vysávat někým jiným, umět ji dávat i přijímat. Abys dokázala bez pocitů provinění stát za svým a lépe se rozhodovat.
Toto už je na dlouhá sezení a ne jen jednorázovou „seanci“.
Také jsem zkoušela leccos, ale následně jsem si uvědomila, že pokud nezměním něco v sobě, tak budu s těmito chybně vytvořenými vzorci stále „fungovat“ dokola. Protože si je budu donekonečna vytvářet.
Člověk dojde k tomu, že nemůže neustále měnit lidi kolem sebe (uděláš to dnes a budeš to dělat pořád), že nezmění celý svět, ale musí zaujmout sám jiný postoj k ostatním. Musí se naučit tyto věci přijímat a musí umět hlavně stát sám za sebou.

Vše je hodně náročné a vyčerpávající, ale s vhodnou léčbou je šance na zlepšení u obou.

Držím palce!

xy

být s někým, koho milujeme a on nás je jistě nejlepší lék-já myslím, že opravdových depresí je málo, a pak nepomuže nic než léky, na normal deprese je nutné překonat lenost, cvičení velice pomáhá, i když je moc těžke překonat počáteční nechuť

Milá Xy,

včera jsem se šla sprchovat,tak zas výslech proč a jak? Zas měl problém. Mandarinky byly moc vysušené apod. Já se rozvádět nechci, ale... Aspoň na čas žít sama,oddělené. V poslední době mě ten život šíleně ubíjí. Jsem sále roztřesená. a úplně se bojím chodit domů.
Ke kinezioložce chodím delší dobu,pomáhá mi najít samu sebe,celej život jsem dělala,co manžel chtěl,aby byl klid,ale teď chci žít tak,abych se měla,nač těšit,užívala si života. Někdo možná řekně,že jsem sobec. Ale 1 a půl jsem nikam nechodila,byla s ním doma, na děti jsem kašlala, ale teď vidím, že se nic nezměnilo. Tak se u kinezioložky vypovídám o všem možném a je lépe.Taky jsem byla u psychologa a psychiatričky a bohužel mi všichni radili buď nemocnice a léčit se anebo mám odejít,že ho to snad donutí pro sebe něco dělat. Ale on mi stále vykládá,že to dělá pro nás,že by jinak nic nedělal.
Měj se moc pěkně. Romana

Milá Romčo,
klidně buď „sobec“, je to tvůj život, a jak si ho zařídíš, takový bude. Tvůj manžel je také sobec, když vás krmí, že to co dělá, dělá pro vás. To by mě tedy zajímalo co. Ale jako každý citový vyděrač si to určitě umí obhájit. Tak ať zkusí spíš také něco dělat pro sebe, určitě to bude užitečnější.
Zkus to a odejdi. Každý se starejte o své, a pak třeba dozrajete ke společnému řešení.
Pokud ti ta kinezioložka rozumí a pomáhá, tak choď tam. Někdy je lepší jak psycholog, dobrý přítel, nebo někdo úplně jiný.
Drž se!
xy

Ahoj,

dělá pro nás to,že by si rád sehnal práci, a to se mě hned ptá,jestli budu spokojená konečně,že má práci.A stále mě hlídá. Kam jdu,kdy přijedu,a kde jsem byla,že už jel vlak před deseti minutama ... Je to k uzoufání,nemít chvilku pro sebe. Ach jo.Jakmile bych mu řekla,že někam jdu,tak hned mi řekne,že pro mě přijede apod. Když mu řeknu,ať to dělá pro sebe,tak nikdy nerozumí nebo nechce rozumět.Romana

Opět nastoupila agrese,začíná citově vydírat,včera mi řekl,že kdyby já byla takto nemocná,že by mě v životě neopustil Stále mi vyznává lásku apod. Říká věci,které mi za celý život neříkal, jak jsem pěkná apod. A to muselo být celý život po jeho. Fakt dobrý. Nevím,jestli budu mít tolik sil odejít, když ho pak vidím, jak brečí a plazí se po kolenou. Jak tohle mám zvládnout? Nevím.