Diskuse - Deprese

Tak těch pár dnů zase nestálo za nic a nevypadá to, že bude líp. Manžel se zase chová jako pouhý spolubydlící, co se tady náhodou vyskytl a já jsem tak rozhozená, že mu to zazlívám a dokonce jsem mu řekla, že mu ty deprese nevěřím. Zlobím se na něho, na sebe, na celý svět. Byla jsem vstřícná, tolerantní a on mi stejně řekl něco studeného a odtažitého, takže to nemá smysl.

Evi, vydrž. Vím jak je to pro tebe těžké. Snaž se udržet a takové věci mu neříkej. Mohlo by ho to hodit ještě do horších stavů. Rozhodně si najdi nějakého psychologa, nebo psychiatra, aby ses z toho mohla vypovídat a trochu se vyznala ve vaší složité situaci. Ptala jsem se na jednom webu kde je plno moravských pacientů na nějakého dobrého ps., ale nikdo mi nic nenapsal. tak nevím. Asi budeš muset hledat sama. zkus se mrknout do vyhledávače na internetu, snad někoho najdeš.

Luca: Ahoj, jak se ti daří, jak jsi přežila svátky. Doufám, že jsi v pohodě. Chtěla jsem se také zeptat, co užíváš, že ti to nepomáhá. A kolik léků už jsi vyzkoušela ? Nebo už trochu cítíš zlepšení. Měj se hezky a někdy napiš jak ti je.

xy:jak se daří tobě, už jsi se také pár dnů neozvala, obdivuji tě, že se s tím dokážeš vyrovnávat už tak dlouho, nevím, žiješ sama ? Já se asi nejvíc bojím samoty, mám pořád co dělat, koníčků také dost, bývala jsem ráda sama, ale teď se cítím osamělá a to je něco úplně jiného.

Ahoj Evi,
nemůžu říct, že přášky nezabírají, ale je to hrozný boj, alespoň pro mě. Beru Zoloft, ale už je to daleko lepší než na začátku, snažím se s tím bojovat. Já jsem musela jít až na neschopenku, protože jsem s tím bojovala přes rok a vůbec jsem netušila, co se se mnou děje. Chodila jsem po doktorech s krční páteří, na rehabilitace, na šít.žlázu, nic nezabíralo, protože problém byl v něčem jiném v psychice, ale mě ani doktory to nenapadlo, až to dopadlo tak, že jsem doma vůbec nemohla nic dělat, šla jsem na neschopenku a aniž by to obv.lékařka věděla, sama jsem šla k psychiatrovi, jestli to nemůže být psychika. Byla jsem z toho hodně zoufalá, jak jsem dopadla, ale bojuju. Denně cvičím, chodím na procházky, mezi přátelé a dokonce dnes jsem byla u obvod.lékařky a řekla jsem jí, že už chci do práce. Takže zítra poprvé razím, snad to zvládnu, rodinka mi drží moc palce. Zatím pa pa a měj se moc a moc hezky. Ale věř mi, byly dny, které jsem jenom probrečela a chtěla jsem všchno vzdát. PA

xy - Klobouk dolů. Tak krásný článeček jsem snad ještě nečetla. Vše je pravdivé a jakoby mi to šlo z duše. Jsi fakticky DOBRÁ !!!! Přemýšlím nad tím, že s tvými zkušenostmi by jsi mohla pomoci hodně lidem s touto chorobou. Nepřemýšlela jsi o tom někdy? Existuje spousta center pro lidi s depresí, kde jsou lidé jako ty. Ktaří mají zkušenost a moudrost ve svých duších. Myslím, že bys byla v takovém centru pokladem nejzlatějším. Je to sice jen názor, ale myslím to upřímně. Měj se hezky a držím pěstičky, ať ti je jen a jen dobře. :-)

xy: moc děkuji, díky tobě mi život začíná připadat snesitelnější, jsi pro mě to co jsem potřebovala. Dokážeš mi přiblížit manželovy pocity a potřeby, o kterých on zřejmě mluvit nedokáže. Třeba včera, přijel z práce, zeptala jsem se jak se měl, nejdřív nic moc, ale potom se rozpovídal sám od sebe a myslela jsem, že jsme oba docela v pohodě. No a večer seděl a říká, stejně je mi nejlíp, když jsem sám, mám vás rád, ale přemýšlím, že bych si našel malý podnájem. Bylo to pro mě zase jako rána palicí, neříkala jsem na to nic. Co taky, jak mám reagovat, ty jsi mi vysvětlila, jak to asi cítí a dnes už to míň bolí. Ale máme dost velký dům, může si zabrat jednu místnost jen pro sebe, my bychom mu tam nechodili, proč se chce tak izolovat. Myslíš, že bude zase někdy chtít být s námi jako dřív? To přišel z práce a hledal nás i u mé mamky, když jsem byla přes ulici, nebo jel za námi klidně i dál. Chtěl být s námi, bylo mu s námi dobře.
Nevím, jestli na tebe moc netlačím se svými problémy, jsi pro mě kamarádka, která mi rozumí. Říkáš, že sama nemáš moc síly na rozdávání, ale asi si ani sama neuvědomuješ jak obrovskou sílu máš a jak pomáháš. Možná je to tvůj životní úděl dělit se o své zkušenosti s nemocí, která tobě život tolik ovlivňuje. Pokud bys chtěla, ráda bych tvé radosti a starosti sdílela a pomohla ti zase já, kdybys mi poradila co by ti udělalo radost, nebo jenom potěšilo.

xy: nechceš si dopisovat mailem ?

Ahoj Magdi,
děkuji!
Člověka potěší, když ví, že je v životě v něčem platný. A když může pomoci a opravdu pomůže, tak to dává víc smysl, proto co dělá.
Na druhou stranu to jsou vše jen mé vlastní zkušenosti a zkušenosti z mého okolí.
Také jsem kdysi přemýšlela, pomáhat takto druhým, ale člověk musí být sám alespoň trochu stabilní, aby nebyl pouhou houbou nasávající problémy a časem na to nedojel.
I psycholog je jen člověk, měl být ale vyrovnaný, přitom dokázat porozumět, nastínit řešení a po odchodu pacienta vše vypustit, nenosit problémy domů. Zkrátka jedním uchem tam a druhým ven. Kdyby to neuměl tak by po čase skončil mezi námi.
Vím, že spousta lidí po zkušenostech s touto nemocí dochází do různých stacionářů a pomáhá jiným, kteří jsou třeba na začátku, a stávají se jim pomocnou berličkou.
V součastné době se bohužel necítím na to před někoho předstoupit a o čemkoliv mluvit. Zatím jsem stále ve fázi, kdy bych potřebovala také brát než dávat.
Snad někdy budu natolik stabilní a statečná, že dokážu vylézt ze své ulity a prospět se svými zkušenostmi i jinde. Asi je to tak trochu povinnost nás všech a zároveň poslání.
Měj se moc hezky, a ať se daří!

Ahoj EviMarie,
pokud to bude v mých silách, co by ti dalo více porozumění muži, tak určitě ráda pomohu. Mohu se podělit i o další zkušenosti, ze kterých i dále třeba víc pochopíš manželovo chování. Mohu říct svůj názor na něco, co jsem třeba ani neprožila, ale jako stejně postižená bych na to pravděpodobně reagovala.
Nemohu však slíbit, takovou oporu, kterou nabídne terapeut. Jen zkušenosti přibližující zdravotní stav duševní nemoci a reakce takto postižených lidí.
Těší mě, že se snažíš manžela co nejlépe pochopit a vyjít všemožně vstříc, ať to dopadne jakkoliv. Ne každý je schopen takto spolupracovat, aniž by cítil stav psychicky nemocného, a hledat společné řešení. Už to je malý krůček vás obou vpřed.
Napiš e-mail a já se podle možností určitě ozvu.
Zatím!xy

xy- Ahojky, plně chápu o čem mluvíš. Je od tebe moc hezké, že pomáháš aspoň tady na diskusi. Přeji ti, aby jsi brzy nabrala sílu a byla vyrovnaná a plná života. Moc děkuju za všechny kterým dáváš rady. Měj se hezky a hodně síly do dalších dní.

já kompenzuji deprese masturbací a honěním svého spodního šviháka.Je dost dlouhý( 28 cm),pokud by nějaká chtěla vyléčit svojí depresi,mohu jí propůjčit můj čakan.Kouření a cucání kožeňáka mám nejradši.

Chci ,moc chci!!!Jsem trošičku lesbicky orientována,ale doufám,že ti to vadit nebude.

Dobrý den Jano, Lamotrix není na deprese, ale na bipolární poruchu, proto Vám na klasické deprese nezabere. Ač se zdá diagnóza podobná, jde o úplně jiné onemocnění, tudíž jiná léčba. Ideálně bych doporučila Aurorix, v začátcích než zabere, což je cca. 3 týdny doplnit o Neurol (ale s tím opartně, stačí 1/2 tablety 3x denně, bude se Vám po něm chtít spát). A rozhodně doporučuji změnu lékaře. Pokud ten Váš neumí předpsat správné léky, není to člověk na svém místě. Také by jste při této diagnóze měla mít nárok na psychologickou léčku hrazenou pojišťovnou. Držím palce s pozdravem MUDr. Helena Dvorská

Milá Xy(nevím, jak se jmenuješ),
objevila jsem s radostí tyto stránky. Mám přes rok manžela s těžkou depresí doma. Ze dne na den musel skončit s prací-celý život dělal výpravčího a zhroutil se. Byl hospitalizován v nemocnici v Hradci Králové, na revers šel domů,odmítal spolupracovat. Po roce je jeho stav podstatně horší,má invaliditu 3. stupně, nesmí na kolejiště, práce není. Kamarády nemá,ani záliby. Když mu řeknu do očí, že to takhle nejde-(vlastní děti, 27,30 let k nám nemůžou), tak je agresivní, sprostě mi nadává,a škrtí, dělá mi modřiny apod. Dokonce se dostal do konfliktu se starší dcerou-fackovali se navzájem. Den před Štědrým dnem jsem odešla z domu a chodila 2 hodiny po městě a pak se vrátila. Další scény byly před Silvestrem. K psychologovi odmítá chodit a nervní doktorka ví, jak se chová, ale já se bojím před ním u doktorky říct, že je agresivní. Ví to tajně. Nevím, jak to mám řešit, celá rodina tím trpí,hlavně dcery, nemůžu jít ke kamarádkám, hrozně vyvádí. Myslím, že by měl změnit doktorku, ale nechce ani slyšet.
Kdybyste mi někdo poradili, budu ráda. Jsem z toho nešťastná, není to k žití.