Diskuse - Deprese

nerozumím, proč zajímavé ?

uniká podstata věci,co je deprese ,a proč vzniká ?

Můžu pouze potvrdit, že na tohle sám člověk opravdu nestačí. Stále jsem doktora odkládala, ale pak jsem se úplně zhroutila a už nebylo východiska. Užívám také citalec a je mně fajn.

manžel si začíná vybavovat špatné vzpomínky z dětství, problémoví rodiče a špatné zázemí, nyní blížící se padesátka a zřejmě si také vyčítá, že nevydělává tolik, kolik by si představoval, aby nás zabezpečil, přitom já chodím do práce a na peníze si vůbec nestěžuji, že už nemůžeme každý rok v létě k moři a v zimě do Alp, mi naprosto nevadí, to pro mě není problém, ale pro něj zřejmě ano, chtěl by cestovat bez omezení a užívat si života, ale o tom přece život není, jen on to asi neví

Ahoj Evi,já mám zase takové stavy, že manželovi říkám, ať si najde někoho jiného, že mu bude s ním lépe. Ale jinak jsem hrozně šťastná, že mě podporuje a nenechává mě v tom. Prosím tě, jak dlouho už je manžel na neschopence?

Ahoj Luci, manžel podniká, takže má svou dílnu, kde dělá, když může, jinak si myslím, že tam utíká před námi, když chce být sám. Někdy odjíždí za kamarády, ale nejsem si jistá, jestli nepřespí na dílně, nebo jestli odjel. Nechci ho stále kontrolovat, to je potom nervózní a uzavírá se. Před kamarády se umí líp ovládat a to se i usmívá. Je mi to hrozně líto.

Evi, je to pro tebe asi hodně těžké a stejně tak pro manžela. Depka je potvora, člověk dělá věci a chová se tak, že když je mu pak lépe sám se diví proč to vlastně dělal. Chápu, že tě trápí, že si nepovídá s dcerou, ale věř, že tohle mě také postihlo. A spoustu jiných taky. Byl mi nepříjemný i tělesný kontakt s mými nejbližšími. Připadala jsem si ohrožená. Vydrž to, až manželovi zaberou léky, tak bude líp. Taky nechápu proč píšou, že léky zabírají do měsíce, když většina lidí se s tím potýká podstatně dále. Ale je fakt, že krapítel zlepšení po měsíci člověk cítí, ale je to tak malinko, že to pomalu nepostřehne. Držím pěstičky, aby bylo co nejdříve líp.

Ahoj AviMarie. Každý jsme jiný a u každého bývá jiný průběh jakékoliv nemoci. To co zabere jednomu, nesedne druhému a musí se zkoušet dál. U duševních nemocí to bývá o to víc složitější, protože vám nikdo do hlavy nevidí. Je to víc o hledání a čekání. Ale ujišťuji Vás, že řešení se najde, jen ne hned jako u jakýchkoliv jiných tělesných obtíží.
V běžné teorii se sice uvádí, to co jste si přečetla, ale to je hodně všeobecné. Kolikrát jsme měla vztek na veškeré tyto „odborné“ články. Jsou sice z 99% pravdivé, ale teorie s praxí se dost liší.
Pokud je Váš manžel už delší dobu v tomto stavu (nemuselo se to takto jevit hned od začátku, prostě se to postupně rozvíjelo, až se to spustilo naplno, a není už síly na nic), tak je to na delší léčbu.
Asi je i mylné se domnívat, že psychiatr s léky udělá divy. Určitě pomůže hodně, ale pokud to není u manžela klasická deprese, kdy se mu nedostává serotoninu atd. v mozku, tak je to jen dočasné potlačení příznaků a neřešení příčiny. Takže něco to „zaplácne“, a někde to zase časem vyleze.
Důležitou roli zde hraje psycholog, který ho bude celou dobu doprovázet . (Třeba roky. Nemusí ho navštěvovat jen v akutní fázi, ale časem se i radit a nebo prostě jen sám sebe víc poznávat a „zacházet“ se sebou).
Trochu jsem ale zklamaná z lékařů na pojišťovnu. Mívají hodně lidí a terapie nebývá dost kvalitní. Soukromí dr. je sice dost nákladná záležitost (ale co je to proti zdraví) má své maximum lidí, více své klienty zná, a má i větší snahu s nimi spolupracovat. Protože když nejsem s nějakou službou spokojena, tak tam zkrátka nepolezu. Vzhledem k tomu že má víc času a méně lidí, než dr. na pojišťovnu, tak jeho léčba je i hlubší a kvalitnější. Nemusí nikde papírovat, prostě tam je pro vás.
Je třeba se i smířit, že jeho život manžela i život s Vaší rodinou už nebude takový jako doposud. Stále je ale třeba hledat jiné cesty, které budou nejschůdnější.
A to „léčitelná nemoc“ je správně, ale nesmí si to člověk vyložit jako vezmu pilulku a bude ok, budu brát trvale a bude fajn.
Vezměte si třeba cukráře, má léčbu (např. inzulin), ale musí svůj život této nemoci přizpůsobit (dieta, pravidelná strava atd.). Nebo kardiag bere také léky, ale musí se naučit s touto nemocí žít, víc co dělat a čemu se vyvarovat. Nemůže se neustále otáček zpět, že to bylo dřív lepší. Prostě se přizpůsobí tak, aby byl jeho život zase co nejplnohodnotnější. Člověk získá v životě zase jiné hodnoty a to je možná to slovo „léčitelná“.
Chápu bolest Vaší i manžela. Také se ohlížím kolem sebe a vlastně tiše trpím, ale to je život. Každý v životě s něčím bojuje, i když to tak na první pohled někdy nevypadá. Někdo to má bohužel složitější. V mých očích je to ale kvalitnější člověk, který i když neměl na růžích ustláno, dokáže bojovat už tím že je.
Určitě budete po čase žít zase jako ostatní, člověk se v sobě víc vyzná, bude víc vědět jak s nemocí zacházet, čemu se vyvarovat, co mu je příjemné, kdy blikají už kontrolky, takto ne, co dělat a nedělat…
Jinak píšete o vlivu na dcery. Myslím, že už jsou dost velké, aby dokázaly tuto situaci pochopit a asi by bylo vhodné, aby jim někdo (např. opět psycholog) vysvětlil jak se věci mají, že tatínek je miluje nadevše, ale je nemocný a nemá síly jako měl dřív. Že pokud někdy dělal oporu on jim, tak nastanou v životě chvíle, kdy ji bude potřebovat i on sám.
Také mám stále výčitky vůči okolí, že nejsem dobrý společník, dobrá dcera… Za stav své mysli ale v nemoci nikdo nemůže a až deprese odezní, tak opět bude i manžel ostatní vyhledávat.
Bohužel i tak si uvědomuji tu strašnou zátěž na vás všechny, a hlavně Vás která lítá od manžela k dcerám a neví už kudy kam.
Myslete hlavně na to, že nejste sami, že nebude možno už víc nadále klesat na dno, a že až vše odezní tak bude líp!
Držím vám všem moc palce, aby celé toto peklo co nejdříve skončilo,věci se usadili, a do vašeho života vysvitlo zase světlo, byť malé, tak alespoň nějaké!

Ahoj Magdi,
je pravdou, že člověk za ta léta, s jakoukoliv nemocí, se stává polovičním doktorem, a čím déle s ní žije, tím víc ji poznává.
Každopádně si opravdu moc vážím tvých příspěvků v diskuzích, protože i sama vždy uvítám pozitivní článek, s byť malinkou, ale s nadějí. Za to ti za všechny moc děkuji!
Kdyby byli všichni lidi takový jako ty, tak by se i s depresí žilo lépe.
Hlavně by měl člověk znát své mantinely, protože nikdo svět nespasíme a rezervy máme všichni.
Přeji z celého srdce, abys už nikdy nepoznala tu strašnou tmu a byla taková jaká jsi.
Ještě jednou moc a moc za všechny děkuji!

Ahoj holky, jste hrozně fajn. Máte samy svých problémů až nad hlavu, až se skoro stydím, že vás zatěžuji ještě svými. Ale je fakt, že mi tato diskuse hodně pomáhá.
xy, je vidět, že děláš pro své uzdravení všechno a stejně to pořád nestačí, to není fér.
Magdi, tobě přeji, aby prášky brzy zabraly a napiš, jak pociťuješ zlepšení.
Luci, ty jsi moc hodná, že mi pomáháš vyznat se v manželových pocitech tím, že mi popisuješ své. Já vím, že to není stejné ale alespoň přibližně vím co třeba cítí. Včera byl trošku lepší, chvilku jsme si povídali a objal mě. To mi dává naději, že mu na mě záleží a třeba bude doopravdy líp. Ale raději si nedělám velké naděje, to zklamání potom mě sráží zase na dno. Zkusila jsem brát Lexaurin a jsem klidnější, ale četla jsem, že je návykový, tak jsem dnes už zase vysadila. No a už zase brečím, ach jo.

Evi, neomlouvej se. Ráda sem napíšu, vím jak moc mi to pomáhalo, když jsem byla na začátku. Ničeho se neboj, bude to lepší. Sice to asi bude chvíli trvat, ale určitě se dočkáš. Lexaurin je fakt návykový, můžeš si vzít místo něj persen. Jsou to jen kytičky, sice není až tak silný, ale taky trošku pomůže.

Přeji všem hezkého a poklidného Silvestra a v novém roce hodně štěstí a hlavně zdraví. Ať všechny psychické problémy odejdou a zůstane jen pohoda a duševní rovnováha. :-)

stop depresím

depresím v novém roce

nestop