Diskuse - rakovina slinivky břišní

Helča: To, že jste to mamince zatajili naprosto chápu, my jsme to naší babičce taky neřekli a myslím, že to bylo nakonec dobře, ale jak už tady psali ostatní, hodně záleží na člověku jak by to kdo byl schopný vzít. Buďte s maminkou teď co nejvíce a hlavně před ní nevypadejte utrápeně a už vůbec ne, aby jste brečela. Vím, že je to vše hrozně moc těžké, ale držte se před ní. Moc Vám držím pěsti, ať to zvládnete.

Milá Helčo,
je to moc smutné a zlé. Moji rodiče byli spolu spokojeni 41 let. Společně budovali domek, společně chodili plno let do zaměstníní a odpoledne se vraceli domů. Jezdili na hory, pod stan, zkrátka všude spolu celý život. Pamatuji asi jen jedinou hádku mezi nimu, jinak drobné škorpení. Doplňovali se celý život.
Až začátkem srpna přišla pomalu a nečekaně tahle zlá a neúprosná nemoc a maminka po těžké operaci v říjnu zemřela. Byla o 8 let mladší.
Také se to nedozvěděla, smrt nečekala ona ani my.
Tatínek zůstal sám, je to moc těžké, zrovna včera jsme opět probírali, jak je to neskutečné, že tady s námi není. Nikdo z nás to nemůže stále pochopit. Zatím jsme se s tím nevyrovnali.
Navštěvuj maminku jak jen to půjde a užívej každou chvilku s ní.
Držím palce ať máte pevné nervy a maminka moc netrpí.

Milá Helčo,máte před sebou to nejtěžší v životě, potvrzuji slova paní Veroniky, není nutné, aby maminka věděla, že umírá, skutečně, ne každý se s tím umí vypořádat, těžko se s tím vyrovnáte Vy, její nejbližší, jak by asi bylo ji, kdyby to věděla, jak už jsem tu několikrát psala, stránky cesta domů vám o tomhle hodně napovědí, něco objasní, ale ta skutečnost je taková, rozum to nebere, ani nemůže, na tohle se nedá připravit, můžete se dočíst, co všechno přijde, ale projít si tím musíte tak jako tak, i když by člověk nejraději zalezl a počkal, až to přejde, nebrečte, ne před ní, nedělejte ji to těžší, je to nejdražší člověk na světě, dokážete to, musíte.

Dobrý den všem, četla jsem tuto diskuzy a bojím se snad víc než předtím. Maminka má rakovinu hlavy slinivky, metastáze v nadledvinách. Zhubla nám od srpna kdy sežloutla 25 kg, vše co sní z ní za chvilku vyjde.Nic jí nebolí , teď se začala plnit vodou a každý týden z ní pan doktor vytáhne přes 5 litrů.Ona je plná optimismu a pořád věří, že jí chemoterapie pomůže, mě pak doktor vysvětlil, že už to nemá smysl, že by jen trpěla víc.Jí jsem to samozřejmě neřekla, chtěla bych jí to alespoň ulehčit a nejvíc jí asi trápí ta voda, nemáte někdo zkušenost jak tu tvorbu omezit. Děkuji a všem co někdo zemřel, přeji upřímnou soustrast a těm co bojují, hodně štěstí a pevné nervy.

Milá Helčo,
je to opravdu velice těžké, já jsem to prožívala, když mi odcházel milovaný manžel, bylo mu 53 a byli jsme spolu 30 let. Také jsme si plánovali, co budeme podnikat, těšili se na vnoučátka a na více času pro sebe navzájem. Milovala jsem ho a miluji, to se nezmění. Ale vím, díky němu, že musím žít. On to věděl,že má zhoubný nádor na slinivce, paní doktorka nám to řekla oběma najednou a naplno. Že už se nedá nic dělat. A já, jsem tady už psala, že jsem byla při vší té hrůze sobecky ráda, že se nemusím přetvařovat. Kdybych to věděla a on ne, myslím, že bych se zhroutila, byli jsme tak propojení, že by to na mě stejně musel poznat. Takhle jsme na to byli zase dva. On věděl, že jsem v tom s ním a budu do jeho smrti. A myslím, že ač to je nepředstavitelné pomyšlení, co těm nemocným musí letět hlavou, nějak je usmiřuje to, že mohou o tom mluvit, zařizovat věci, které jsou potřeba, poradit nám, vyřknout svá přání, jak by co chtěli aby bylo potom.A bilancovat život, a mít pocit, že zažili hodně krásného ve svém životě, že to za to stálo.I ten pocit je důležitý. A i když můj manžel hodně často plakal,protože nechtěl odejít, byl v životě spokojený a šťastný optimista, plakali jsme spolu a já jsem mu musela slíbit, že tady zůstanu a dokončím, co on nestihl. Byl to silnej chlap a moc mi pomáhal, paradoxně chlácholil on mě. Víte, zkuste si promluvit o tom s tatínkem. To pro něho to musí být strašná rána, snad větší než pro vás.Já vím, jak to sebralo syny, takže vaši bolest cítím. Ale tatínkovi odchází životní druh. A nevím, jestli by to nebylo pro ně oba lepší, kdyby o tom mohli s maminkou mluvit, objímat se a tu tíhu jeden z druhého snímat. Třeba je silnější než já, nevím, vydrží se přetvařovat. Ale bude mezi nimi něco nevyřčeného..Ještě pouvažujte. Chápu předešlé názory a pro toho odcházejícího je to svým způsobem jednodužší, když to neví. Ale ona odejde a pro ní by bylo lehčí odcházet s pocitem, že to tady bez ní zvládne on i vy. On tu zůstane. A na něm bude ještě třeba mnoho let v sobě probírat co jí toho chtěl říct a neřekl. A když by ho ona přesvědčila proč má žít dál, bylo by to pro něho motivací. A dejte pozor na to aby jste to nakonec zbytečně netajili jeden před druhým. Myslím, že to maminka brzy pochopí sama jak na tom je a tak aby vás před tím zbytečně nechtěla chránit.To je zase můj názor. Samozřejmě si to musíte rozhodnout vy. Hodně síly v boji. Protože bojujete tak jako tak a i když je konec bitvy nejspíše jasný, i když naděje opravdu umírá poslední, přeji ať utržíte alespoň co nejméně bolesti a ran.

Dobry den Helenko,ja uplne souhlasim s pani Vaclavou.A porad nedokazu pochopit,jak je mozne,ze o sve nemoci se pacient nedozvi,to je snad hloupost,nemyslite?Podle me vedi vsichni vsechno,protoze neni mozne,kdyz jdou na vsechna vysetreni+dostavaji kapacky injekce atd.aby to nepochopili!Ja jsem se stimto pristupem od doktoru jeste nikdy nesetkala.Vzdycky to prvni vedel pacient a pak rodina.U nas to bylo taky tak jako u Vaclavy,rekla jsem memu priteli uplne vsechno co jsi preji,kdyby to nevyslo!Plakali jsme taky spolu a potom,kdyz se nekdy stalo,ze nas videli deti,tak jsme jim museli rict malou lez(ze placeme stestim jaka jsme hezka rodinka)protoze byli male 1,5 roku a druhy mel 2,5roku.Ale taky vedeli,ze jdu na operaci.Preji Vam i Vasi mamince hodne sil.

Romča: Ohledně toho, že moje babička nevěděla, jak moc špatně na tom je.... Moje babička byla hrozně velká bojovnice a 5 dní před smrtí nám s mamkou říkala, ať hned zavoláme do ostravy na kliniky, kde můžou nádor "vyříznout". 5 Dní před smrtí pořád věřila, že se vyléčí a říkala nám, co budeme spolu všichni podnikat v létě a tak. Pro nás jako pro rodinu tyhle její slova byla nejtěžší, ale drželi jsme se.
Babičku neposlali na chemoterapie a my jsme si předem zašli za jejím onkologem a domluvili jsme se, aby jí to neříkali. Dali jí jen nějakou výživu kapačkou a řeklo se, že na chemoterapie půjde po novém roce se domluvit, že přes svátky to tam nejde a bylo jí to nějak vysvětleno. Opravdu to jde udělat a myslím si, že to tak bylo dobře. Poslední den, kdy jsme odvezli babičku do hospicu, protože na onkologii nám řekli, že nám ji domů nedají (23. prosince), že už je na tom příliš špatně. Přijeli jsme do hospicu a babička, když jsme jí sundávali ponožky řekla: "Mám nateklé nohy, tak to jsme přijeli právě včas." Nikdy na tu větu nezapomenu... v poledne tohle řekla a za pár hodin.... Ikdyž jsme jí to neřekli, věděla to nakonec, ale nic víc nám neřekla. Bylo pořád hodná... a hrozně moc unavená.
Takže.... to, jestli říct nebo neříct. Hodně záleží na tom, jak ta rodina si je jistá. Já jsem přesvědčená, že jsme udělali dobře. Nedovedu si představit, že by babička věděla, že umře a že se s ní loučíme. Místo toho se snažila bojovat a být silná, nepoddávala se tomu a do poslední chvíle byla moc statečná. Podlě mě by jí to jen psychicky velmi ublížilo ta skutečnost. Ale tohle je opravdu hodně individuální, jak kdo své blízké zná. Ale z vlastní zkušenosti, ano... jde to zařídit tak, že se to nemocný nedozví, jak moc zle na tom je, že už se nedá vůbec nic dělat a jen čekat...

Renatko B,je samozřejmé, že se bojíte, zvláště když už je maminka na tom takhle zle. S tou vodou nevím, ale dost lidí sem o tom psalo. U mého manžela k tomuhle nedošlo. Ani nezvracel. je to u každého individuální, jak co je asi silně napadené. Je to trápení, to bezesporu a určitě bolí i to odsávání vody. Kdyby tomu nějak šlo zabránit, pravděpodobně by to lékaři udělali. Píšete, že jí nic nebolí, takže alespoň to, to je hodně dobře. Stačí ty nepříjemnosti kolem. Pokud by jí začaly nějaké bolesti, potom neváhejte a požádejte lékaře o dobrý zásah proti bolesti. U slinivky se musí zkoušet, co je proti bolesti nejúčinější, protože zrovna u téhle nemoci to jde hůře dostat pod kontrolu. To jsem viděla, jak trpěl šílenými bolestmi můj manžel a jak jsme běhali po všech možných lékařích a prosili o nějakou účinnou medikaci. Snad to tak u vaší maminky nebude a dožije bez velkých bolestí. Jak už zde bylo tolikrát napsáno, nejhorší je pro nás ta bezmoc, ale pořád více si uvědomuji, že můžeme udělat to nejdůležitější. Neuzdravíme tělo, nepomůžeme zdolat nemoc, když to nedokáží ani lékaři. Ale můžeme těšit jejich myšlenky a duše tím, že jim dáváme ze srdce pocítit naši lásku k nim. Hodně síly Vám i Vaší mamince.

Lidé milí,kdykoliv se podívám na tyto stránky,uvědomím si,jak nepodstatné jsou naše běžné "starosti". Člověk celý život řeší "veledůležité " prkotiny.....co je všechno to pomyslné trápení proti té bestii zákeřné?

Václavo, děkuji, jsou dny, kdy si myslím, že jen zhubla, jinak jí je vcelku dobře. Je to jak na hopupačce, a máte pravdu, vidět její oči jak září nad vnoučaty, kteří vůbec nechápou co se děje, je krásné, budeme ji tu lásku ukazovat do poslední minuty.

zdravím, mojí mamince diagnozu ještě nesdělili,.Jsem dcera a nepřála jsem si ve snaze ji uchránít bolesti a šoku, aby ji tu diagnozu řekli. Stanovili ji asi před týdnem. Mám hrozný strach, co bude dál, jedná se prý též o neoperabilni, tedy beznadějné, jakou prognozu prežití vám prosím sdělili?
Myslíte si že je správné, aby tu krutou skutečnost věděla ?
děkuji za odpověď, Petra

zdravím,
jsem na tom úplně stejně. Mamince stanovili diagnozu před týdnem a zatím to neví. V duši mám strašný boj s tím, zda jí to říci nebo neříci. Co je menší zlo. Prožívám strašné stavy beznaděje a neumím rozumu vysvětlit, že neexistuje žádná léčba. Vůbec nšvím co mám dělat?

pro Petru: Petro,tady je těžká rada,ale myslím si,že by to asi měla vědět a sama si rozhodnout,jestli chce nebo nechce podstupovat tu či onu náročnou léčbu,jestli vůbec chce podstoupit terapii,která dle mého názoru nic moc nevyřeší,jen dělá z lidí trosky a utroení jim prodlouží. Asi by jste jí to měla říci,i když je to nepředstavitelně těžké.

Není na to rada, která by byla nějak univerzální. Svůj názor jsemn napsala, ale je to hodně individuální. Ve vašich případech by asi bylo dobré nějak postupně a opatrně, ale i s dávkou naděje. Naději má ostatně každý v sobě tak jako pud sebezáchovy. Naděje nám zůstává i když by nám kdokoli tvrdil, že už žádnáá není. Ale vědět jak na tom je by měl podle mě každý člověk. Ony se vás na to zeptají, protože jim bude pořád zle a budou cítit jak slábnou. A odepírat jim to aby se na to mohly připravit ty vaše maminky a ostatně připravit na to i vás, svoje dcery, na to myslím mají právo. Ale poraďte se se svojí rodinou, s příbuznýmii. Třeba najdou alternativu, která se vám bude zdát nejlepší. O prognóze, také individuální, podle toho, jaké se přidají komplikace. Obecně je průměr 4 - 6 měsíců od diagnózy. Můj manžel zemřel po měsíci a kousku. Znám lidi s touto diagnózou, kteří přežívali více než rok. Obecně jsem slyšela, že to je i podle věku. Že čím je člověk mladší, tím to postupuje rychleji. Přeji hhodně síly.

Radka tady na stránce 212 doporučovala biotroniku-za pokus by to určitě stálo. Str,. 212 dole.