Diskuse - Panická porucha

OREMKO: Já Seropram brala, ale dva měsíce před těhu vynechala a začala brát až po ukončení kojení. Ta doba byla šíllená, chvílemi jsem myslela, že zešílím. Ale zvládlo se to. Pak jsem brala Seroxat, neplánovaně otěhotněla a přestala ho úplně brát až po 3 měsíci těhotenství. Hlídal mě jak gynekolog tak psychiatr, dovolili mi postupně vysadit. Ale oba říkali, že léky se v daleko nižší koncentraci kostanou k plodu přes placentu, než v mateřském mléce. Takže během kojení jsem nic nebrala, držela se zuby nehty a modlila se, aby se malej už odstavil. Stalo se tak v jeho 6 měsících, bylo to jen tak tak, rozjížděla se mi znovu těžká deprese a panická porucha. Při kojení jsem nárazově brala Lexaurin. Ty máš Seropram během kojení povolený? Nešlo by to zvládnout bez něj nebo zkusit umělou výživu? Petra

Ahoj Pet, já jsem na začátku mých potíží taky měla pocit, že se mi motá hlava, cukalo mi ve svalech, měla jsem stavy úzkosti, bušilo mi srdce a cítila jsem se strašně nervozní a "tak nějak divně". Chodila jsem po různých doktorech a všechno bylo v pořádku. Jen já jsem se cítila pořád mizerně a měla tušení, že je to psychického původu - ale strašně jsem se styděla a radši se v tom topila dál. Ani jsem vlastně pořádně nevěděla, co mi je a měla pocit, že by to nikdo nepochopil. Asi po půl roce (kdy už jsem se fakt cítila na dně a půl dne jsem byla schopná probrečet), jsem zavolala k paní psycholožce a to mi strašně pomohlo. Doporučila mi výbornou psychiatričku, dostala jsem AD, chodila jsem na sezení k psycholožce a asi po dvou měsících jsem se zase začala cítit jako člověk - nádherný pocit :-) Asi 7 měsíců jsem s AD cítila opravdu dobře. Po 3/4 roce jsme AD zkusily vysadit, ale potíže se mi teď pře vánocema vrátily, tak se v tom plácám znovu a čekám, že zase bude líp! Z vlastní zkušenosti ti můžu návštěvu psychologa jenom doporučit! Opravdu se není zač stydět a svěřit se odborníkovi, který chápe tvé problémy ti pomůže. Atarax osobně neznám, ale na netu jsem našla, že je to lék k léčbě úzkostí (něco jako neurol). Takže se asi nejedná o antidepresivum. Držím ti pěstičky a drž se, bude zase líp :-) Peťa.

ahoj pěťo děkuju že jsi mi odpověděla!...je naprostá pravda že tady si můžu s někým o tom popovídat kdo mě chápe a nebere mě jako nějakýho psycho blázna protože normalní lidé kteří nemají takové problémy to nepochopí!.. mě nikdy nenapadlo že by to mohlo být psychický!...a co to je AD??...a jestli se mohu zeptat z jakých příčin ti to začalo?..jinak tobě taky držim palečky a doufám že se z toho dostanem!..:-) pa Peť

Ahojky Peť, AD je zkratka pro antidepresiva. A z jakých příčin začaly moje problémy... jsem na mateřské a malá byla od narození pěkně živé mimčo. Přes den skoro nespala a v noci se budila pravidelně co hodinu - celý rok. Cítila jsem se strašně unavená a vyčerpaná. A jednoho dne jsem se začala cítit "divně". Byla jsem nachlazená, ale něco mi pořád říkalo, že jsem vážně nemocná, že mám rakovinu nebo co... Začala jsem se hodně pozorovat a zamotávat se do toho. Bušilo mi srdce, v noci jsem nespala, byla jsem strašně nervozní, napjatá, vystresovaná atd. ... a zbytek už jsem psala minule. Měj se hezky a drž se... a to víš, že se z toho dostaneme, věřím tomu ;-) Pa Peťa.

Péťo a Betty, som absolútne na tom rovnako ako Vy - tiež trpím depresívne- úzkostnou poruchou s hypochodrickými obavami. Je to rpíšerné peklo žiť takto oklieštená úzosťami a trvalým strachom a bolesť krku, stiahnuté hrdlo, to mám denne, hodne som už vyčerpaná z toho. Chodím do diskusie na panikářky 7, tam je nás aktuálne hodne s týmto problémom. Ivana

Ahojky,dneska pročítám vaše řádky poprvé a musím přiznat,že mám skoro stejné problémy.Bolesti hlavy,na hrudi,brnění končetim,pocení,bolesti páteře hlavně krční. Lítám od jednoho doktora k druhýmu a nic. Jsem doma ani do práce nemůžu,mám strach,že to tam nezvládnu a zkolabuju. Už nevím co mám dělat,jednou jsem k psychiatrovi chodila,ale vždycky se jen zeptal jak mi je,napsal další AD a za pět minut jsem byla venku.Snažím se věřit,že se to zlepší,mám skvělého přítele a chtěla bych mimi,ale nedaří se. Už jsem opravdu zoufalá.

Ahoj Kyti, jestli můžu poradit, tak já bych ti doporučovala zajít za dobrým psychologem. Opravdu to hodně pomáhá, když se můžeš někomu vypovídat a s někým společně hledat řešení tvých potíží. Já se ke své psycholožce vždycky těším, probereme všechno, co mě trápí a cítím se potom o dost lépe. Hodně mi to pomáhá. Měj se hezky a hodně štěstí, Peťa.

Ahoj Péťo,děkuji za radu,udělám to. Teď jsem zrovna sama doma a šílím,mám strach,co kdyby se mi udělalo špatně a nikdo tady neni. Musím s tim něco udělat.Hned začnu hledat nějakého psychologa,doufám,že budu mít lepší zkušenost něž naposled. Měj se hezky.

Kyti, ani nevíš, jak dobře ti rozumím! Moc dobře znám ty šílené pocity, že se mi něco stane a nikdo mi nepomůže... Já mám navíc tříletou holčičku a ta představa, že omdlím a co bude s ní pro mě byla děsná. Naštěstí mám kolem sebe chápavého manžela i rodiče a taky jsem měla štěstí na skvělou psycholožku. Ta mi vysvětlila, že jde o akutní úzkost a že se mi opravdu nic nestane, i když jsem v tu chvíli přesvědčená, že je se mnou konec. Teď beru asi měsíc AD a začínám věřit, že bude líp. Hodně mi pomáhá právě ta psychoterapie, když ti někdo vysvětlí, co se s tebou děje, proč to tak je a jak pracovat na tom, aby ses zase cítila dobře. Držím ti pěstičky a měj se hezky, ahojky Peťa.

Péťo,ani nevíš jak jsem ráda,že jsi mi odepsala. Můj přítel je taky velmi chápavý,ale nejvíc ho rozčiluje,že mi nemůže pomoct tak se mu snažím vysvětlit,že mi pomáhá tím,že je semnou,ale jasně nejde to pořád.Našla jsem několik psychologů tak to v pondělí obtelefonuji a snad budu mít štěstí jako ty.Moc ti přeji aby ti bylo dobře.Měj se moc hezky.

Kyti, to je skvělé, že máš tak hodného a chápajícího přítele. Ono to moc pomáhá, když víš, že v něm máš oporu, můžeš se mu vypovídat, nebo třeba i vybrečet... prostě, že je s tebou :-) Držím pěstičky, ať najdeš dobrého psychologa a uvidíš, že brzy bude zase líp! A třeba se podaří i to mimi ;-) Měj se hezky a když budeš mít chuť, tak zase napiš, Peťa.

Ahoj Petro!
Předně Ti chci moc poděkovat za Tvůj čas a zkušenosti!
Plně se ZTOTOŽŇUJI s Tvými pocity během těhotenství a kojení (zoufalosti a hrůzy, kterou panická porucha způsobuje - osobně trpím panickou poruchou s úzkostnými atakami) i rozhodnutím NEBRAT Seropram během těhotenství i kojení. Dospět k tomuto názoru bylo pro mě STRAŠNĚ TĚŽKÉ (co doktor či maminka z různých diskuzí, to jiný názor) a vůbec netvrdím, že je to rozhodnutí správné! Ale jsem schopná si za tímto názorem stát, obhájit ho a v případě nějakých problémů u dítěte do budoucna i nést následky. A to je pro mě, mou psychiku i sebevědomí to nejdůležitější!
I když na toto téma existuje co člověk a co psychiatr JINÝ NÁZOR. Co se týče SEROPRAMU a TĚHOTENSTVÍ, v 2. a 3. trimestru panuje mezi psychiatry SHODA - BRÁT. Placenta tvoří "jakýsi filtr- bariéru". Je bezpečný, jedná se o moderní nenávykové antidepresivum "3.generace" z řady SSRI Samozřejmě nebrat ho automaticky, ale při individuálním posouzení přínosu pro matku a dítě psychiatrem. Co se týče SEROPRAMU A KOJENÍ názor jednotný není. Právě z důvodu toho, že "pravděpodobně" asi 5% z citalopramu-účinné látky denně "smlaskne" i miminko. A nikdo není schopen říct, jak to jeho psychiku může z DLOUHODOBÉHO HLEDISKA OVLIVNIT (tím myslím roky 10, 20let)), protože údajně dochází "k ovlivnění receptorů v mozku kojence". To, že při kojení vypadá miminko "v pohodě", mně osobně jako důkaz o bezpečnosti nestačí. Právě z důvodu, že si můj psychiatr jistý není, tak jsem se přes internet či telefonicky dotázala celkem 5ti dalších jeho kolegů. A výsledek? 1 je pro braní, 1 víceméně také - rozhodnutí a odpovědnost ale nechává na pacientce, 3 jsou proti (když k tomu přidám názor Tvého psychiatra, tak to jsou 4). Protože právě asi v souvislosti "se svou poruchou" se stále snažím v životě "hrát na jistotu" (i když vím a můj psycholog mi to také radí, že je to NESMYSL, v životě nikdy žádná jistota není ...jen ta jedna...), tak tyto názory mě k braní Seropramu při kojení nepřesvědčily, resp. mám strach nést zodpovědnost z případných negativních vlivů na miminko.
Na druhou stranu tu zůstává fakt-výčitky svědomí typu "že jsem špatná matka co selhala, nekojila a dítě dala na flašku" s kterými se musím vyrovnat. Bohužel je na to dnes "blbá doba", kdy se kojení propaguje jako JEDINÁ A SPRÁVNÁ CESTA. Odstavit předčasně dítě je pro nás TABU, a tak kojíme do "roztrhání těla", až skončíme s různými zdravotními či psychickými problémy (jako třeba já) a stejně musíme nakonec přestat kojit....ale to už jsme úplně na dně a miminku nejsme zdaleka oporou, jakou by v nás potřebovalo mít!!!!!! Ale je mi jasné, že naopak určitě je spoustu maminek, které se mnou souhlasit nebudou. Souhlasím, že je to moc těžké a každý se rozhoduje individuálně v závislosti na svém přesvědčení - svědomí, vlivu názoru okolí, dle konkrétního psychického a zdravotního stavu a TO JE HODNĚ NEPOROVNATELNÝCH FAKTORŮ NAJEDNOU, takže určitě nikoho s opačným rozhodnutím nesoudím!!!!!!
Jinak k Tvým dotazům jsem částečně už odpověděla, ale shrnu to. Při prvním těhotenství jsem nebrala nic, to jsem "ještě byla bez problémů". Při kojení jsem začala mít problémy, ale netušila jsem ještě "o co jde" a nárazově brala Lexaurin 1.5mg, ale vzala ho párkrát, protože jsem se po 3.měsících zhroutila. Musela jsem ze dne na den přestat kojit, dostala Seropram, Lexaurin 3mg a Stilnox (na spaní). Pak jsem ještě 2 roky brala Seropram, bylo mi "dobře" a po dohodě s lékařem jsem ho postupně vysadila. Protože jsme chtěli ještě jedno miminko a Seropram se během 1. trimestru nesmí, a mě bez Seropramu opět nebylo "dobře", nastoupila jsem na individuální terapii k psychologovi. Hodně mi pomohl, resp. dostal mě z nejhoršího tak, abych "život", resp. další těhotenství zvládla bez léků (i když za 1/2 roku terapie roku jsem nečekala zázraky, stojím nohama na zemi, k úplnému vyléčení budu potřebovat mnohem delší dobu terapie) a jsem přesvědčena, že víceméně s jeho pomocí, dosud "zvládám" druhé těhotenství (jsem v 7. měs.) bez Seropramu. Ale lhala bych, že mi je dobře. To zdaleka ne. Je mi celé těhotenství STŘÍDAVĚ OBLAČNO, jak na houpačce. Přes den problémy nemám, resp. minimální, ale v noci trpím úzkostmi a pokud občas přijde panická ataka (třes, bušení srdce, děs že omdlím, umřu, někdy i zvracení a průjem), mám vůči miminku výčitky. Ale protože je to spíše méně (ne každou noc) a jinak přes den je mi téměř celé těhotenství dobře, tak STÁLE NECHCI SVŮJ BOJ VZDÁT! Už jsem tomu obětovala docela dost a stále se můj celkový psychický stav nepřehoupl do druhé strany tak, abych si řekla, teď už je pro miminko menší zlo Seropram. Nehledě na to, že mě tento prozatím "úspěšný boj bez Seropramu", dodává velké sebevědomí nejen pro současnost, ale i pro budoucí "boj s mou poruchou". Také jsem se během tohoto těhotenství, tím "že mi Seropram nepomáhá" dozvěděla o své poruše a sobě strašně hodně, jako za půlku terapie ne a hodně mě to posunulo dopředu. Ale jak říkám, JE TO OTÁZKA PRIORIT, spousty maminek se mnou nebude určitě souhlasit a ani já netvrdím, že dělám dobře. I já stále pochybuju, ale dala jsem se určitou cestou a abych se mohla obrátit nebo dívat sama sobě do očí, CHCI V NÍ VYTRVAT. Takže Seropram neberu, i když mě můj psychiatr nechápe a od začátku 2. trim. by mě ho napsal. Tak cca jednou do měsíce, kdy se dostane ataka už mimo mou kontrolu, vemu si Lexaurin 3mg, který mi psychiatr nárazově od 2. trim. dovolil. Zda brát a jak často Lexaurin při kojení, jsem zatím s psychiatrem neřešila (při prvním kojení jsem měla jiného psychiatra). K Tvé poslední otázce. Nepředpokládám, že bych "náročné bezespánkové období kojení" zvládla bez Seropramu (poprvé mně stačily ke zhroucení 3 měsíce a to jsem "neměla rozjetou poruchu"). Takže jak jsem psala své rozhodnutí výše, že nechci při Seropramu kojit, mám 2 měsíce času na to, abych se smířila s tím, že miminko "víceméně dříve či později" po porodu odstavím a zvolím MENŠÍ ZLO UMÉLOU VÝŽIVU. Ale jak říkám, je to opět OTÁZKA PRIORIT! Ozvaly se mi maminky, které při Seropramu kojily a ty se mnou souhlasit nebudou.
Přeji Tobě i Tvým dětem hodně zdraví, síly, optimismu a POHODY! oremka

teď si uvědomuju, že mám problémy s hlasem, jakoby stáhnuté hrdlo, zhoršuje se to s příchodem paniky nebo když mám dělat něco stresujícího,s někým se setkat atd. myslíte, že problémy s hlasem a krkem opravdu souvisí s úzkostmi a panikou?

obdivuju všechny holky a ženy, které vychovávají děti a samy mají panickou poruchu. já si strašně přeju miminko, ale zároveň mám strach, co by se stalo, kdyby mi v těhotenství a pak s miminkem vypukla úzkostně-depresivni porucha. léčím se na ní, začíná mi být líp, ale když si představím, prožívat ty stavy a ještě mít na starosti dítě...jaké máte zkušenosti s těhotenstvím a mateřstvím s touto chorobou?

Ahoj Leni, myslím si, že problémy s krkem a hlasem asi s úzkostí a panikou až tak moc nesouvisejí, spíš když pociťuješ úzkost, tak se ti stáhne hrdlo, nemůžeš mluvit, atd... Já osobně jsem se na ten krk zaměřila po prodělané angíně, tak asi proto... Kdybych měla např. problémy se zažíváním, tak se zaměřím na žaludek, střeva.... ;-)