Diskuse - Fobie z řízení auta

AHoj všem, ani nevíte, jak moc rozumím všemu, co tady píšete. od trablů s instruktorem v první autoškole, který mi dělal nemravné návrhy a jelikož jsem řekla ne, tak se na mě pak s komisařem dohodli, ze dvou termínu mě vyhodili jen tak a za třetí jsme si už mohla sama, protože jsme z toho měla nejrvy na dranc a přejela kužely, mezi kterými bylo auto zaparkované u autoškoly, pak jsem dělala autoškolu podruhé celou doma, ne v Brně, a to bylo super. Instruktor mi seděl, vše mě naučil, cítila sem se kompetentní vyjet i sama do provozu. U zkoušej jsme uviděla policajta a jela jsem jako i**ot. Ale dali mi to, instruktor policajtovi vysvětlil, že jsme si s autoškolama užila u své. S řidičákem v kapse jsme si myslela, že mě rodiče nechají řídit, abych se vyjezdila, třeba aspoň do sousedního městečka na bazén, ale nic z toho nebylo pravdou. Máti mě nechala řídit jednou po liduprázdné cestičce, nutila mě jet třicet a vymetat příkopy, kdyby někdo jel, otec mě nechal jendou řídidt asi osmdesát kilometrů ale celou cestu nezavřel pusu, jak mě buzeroval. Dojela jsem před barák, rozbrečela se a věděla jse, že už s nima takto do auta nesednu. Bývalý přítel měl neustále drahá služební auta, taky mě nemohl nechat řídit, kdykoli. Párkrát mě nechal, když nebyl na dálnici provz, bydleli jsme v zahraničí, tak aby si odpočinul. Chtěl mě podpořit tím, že si dal nohy na palubní desku a klidně si usnul. Tvrdil, že řídím naprosto normálně, že si jen musím sama sobě začít věřit. Ale jak míjela léta od autoškoly, pak jsme se i rozešla a já už neměla ani tuto malou šanci párkrát do roka chytit do ruky volant. teď jsem čtyři roky neřídila, neměla jsem co, a platit si kondice nemělo smysl, když jsem neměla za co si pořídit auto. Blokovalo mě to ve výběru zaměstnání i omezovalo ve volnočasových aktivitách, v prožívání života vůbec. teď jsem začala pracovat v zahraničí, kde si mohu auto klidně vzhledem k financím poříditt a i ho potřebuju, jelikož je tady špatná hromadná doprava. zítra mám provní kondici. Někd,y když jedu s někým autem, tak mám úplnou chuť řídit místo něj, připadá mi, že bych to dělala líp, ale jakmile přijde nějaká složitělší dopravní situace úplně mě polije hrůza jen z té představy. I jen z toho, že tady zavolám do autoškoly a budu muset začít řídit, mě polívala hrůza, až na mě udělal podfuk jeden slovenský kolega a zavolal uinstruktorovi dopředu sám. A pak na mě furt tlačil, aT´tam zavolám. prý na tom byl stejně, když sem přišel, taky měl jen řidičák a žádnou praxi...zítra mám první autoškolu a zároveň ve čtvrtek podepíšu papíry na své nové auto. Myslím, že mi nějakou chvíli bude stát ještě před barákem, ale snad se mi podaří tuhle fobii překonat a já budu nejšťastnější ženská na světě!

AHoj všem, ani nevíte, jak moc rozumím všemu, co tady píšete. od trablů s instruktorem v první autoškole, který mi dělal nemravné návrhy a jelikož jsem řekla ne, tak se na mě pak s komisařem dohodli, ze dvou termínu mě vyhodili jen tak a za třetí jsme si už mohla sama, protože jsme z toho měla nejrvy na dranc a přejela kužely, mezi kterými bylo auto zaparkované u autoškoly, pak jsem dělala autoškolu podruhé celou doma, ne v Brně, a to bylo super. Instruktor mi seděl, vše mě naučil, cítila sem se kompetentní vyjet i sama do provozu. U zkoušej jsme uviděla policajta a jela jsem jako i**ot. Ale dali mi to, instruktor policajtovi vysvětlil, že jsme si s autoškolama užila u své. S řidičákem v kapse jsme si myslela, že mě rodiče nechají řídit, abych se vyjezdila, třeba aspoň do sousedního městečka na bazén, ale nic z toho nebylo pravdou. Máti mě nechala řídit jednou po liduprázdné cestičce, nutila mě jet třicet a vymetat příkopy, kdyby někdo jel, otec mě nechal jendou řídidt asi osmdesát kilometrů ale celou cestu nezavřel pusu, jak mě buzeroval. Dojela jsem před barák, rozbrečela se a věděla jse, že už s nima takto do auta nesednu. Bývalý přítel měl neustále drahá služební auta, taky mě nemohl nechat řídit, kdykoli. Párkrát mě nechal, když nebyl na dálnici provz, bydleli jsme v zahraničí, tak aby si odpočinul. Chtěl mě podpořit tím, že si dal nohy na palubní desku a klidně si usnul. Tvrdil, že řídím naprosto normálně, že si jen musím sama sobě začít věřit. Ale jak míjela léta od autoškoly, pak jsme se i rozešla a já už neměla ani tuto malou šanci párkrát do roka chytit do ruky volant. teď jsem čtyři roky neřídila, neměla jsem co, a platit si kondice nemělo smysl, když jsem neměla za co si pořídit auto. Blokovalo mě to ve výběru zaměstnání i omezovalo ve volnočasových aktivitách, v prožívání života vůbec. teď jsem začala pracovat v zahraničí, kde si mohu auto klidně vzhledem k financím poříditt a i ho potřebuju, jelikož je tady špatná hromadná doprava. zítra mám provní kondici. Někd,y když jedu s někým autem, tak mám úplnou chuť řídit místo něj, připadá mi, že bych to dělala líp, ale jakmile přijde nějaká složitělší dopravní situace úplně mě polije hrůza jen z té představy. I jen z toho, že tady zavolám do autoškoly a budu muset začít řídit, mě polívala hrůza, až na mě udělal podfuk jeden slovenský kolega a zavolal uinstruktorovi dopředu sám. A pak na mě furt tlačil, aT´tam zavolám. prý na tom byl stejně, když sem přišel, taky měl jen řidičák a žádnou praxi...zítra mám první autoškolu a zároveň ve čtvrtek podepíšu papíry na své nové auto. Myslím, že mi nějakou chvíli bude stát ještě před barákem, ale snad se mi podaří tuhle fobii překonat a já budu nejšťastnější ženská na světě!

tak to mě mrzí,moc jsem Ti to přála a těšila se jak se mrknu tady na stránky a budu číst jak jásáš,příště to určitě zvládneš,však víš,že jezdíš dobře a nějaký nedostatek zvládneš příště levou zadní.

No Romčo, ty máš tedy pech! :-(
To je mě moc líto. Ale, tak prostě příště....myslím, že pokud bys na řízení opravdu nebyla, už by Ti to instruktor řekl.
Můžeš napsat, alespoň přibližně, odkud jsi? A to děláš vždy u stejného komisaře?

Ahoj Romčo, tak já ti taky musím vyjádřit účast. Prostě se to stává, na poprvé bych to asi udělala jenom se štěstím- když si člověk uvědomí, že stačí jen jednou se nepodívat třeba do nějaké boční ulice zprava. Je to pech, ale uvidíš, že nakonec to půjde, Vím, že se mi to už teď říká, ale taky nemám od zkoušek zas tak moc daleko, necelý rok, a ještě si ty svoje nervy sakra dobře pamatuju. Už jsi investovala dost času a peněz, trdlo taky nejsi, takže jak už tu někdo psal- uděláš, jenom je otázka, kdy:) Já to brala tak, že si připlatím jízdy navíc a alespoň se ještě pocvičím. A pokud jde o instruktora- u mě ta nervozita byla způsobená tím, že to byl mimořádně nerudný, protivný, zakrslý chlapík s botama na podpatcích- a instruktorka mi pak domluvila zkoušku s tím druhým, pohodovým fešákem:) Tak kdyby tam u vás taky takový byl, nebylo by to k zahození:)
Hodně štěstí a zas dej vědět.

Ahoj Mirko,

já jsem z Častolovic u Rychnova nad Kněžnou-východní Čechy. Instruktora mám nladýho, příjemnýho. Ale věčně nemá čas,ještě jezdí s autobusem a má jiné aktivity. Stále mi říká,nebojte se, to uděláte apod. Kdyby mi aspoň řekl, že je vše v pohodě, jezdíte dobře nebo tohle ještě doladíme, ale to ne. Nasliboval a pak neměl čas.
Komisař mi řekl, že jízda byla dobrá,pohodová, klidná až na ty chyby. Teď nevím, na co si mám dát dřív pozor,na chodce, na dávání přednosti,na rychlost apod. Jsem z toho dost nešťastná. Kdyby byla jen autoškola,ale doma klid není, můj chlap je nervově nemocný,takže často agresivní,napadá mě slovně a i jinak. Někdy toho mám nad hlavu. Komisaře prý měnit nemůžu, ale všichni na něj nadávaj,že lpí na maličkostech.
Dík za milá slova všem!

Ahoj holky,

vidím,že nejsem sama,která má problém s řízením auta. Řidičák mám taky 10 let, jezdím velice málo,a ted už jen když jsem donucena situaci. Ja už jenom co se přiblížím k autu, je mi špatně,motá se mi hlava, klepou se mi ruce a nohy, je to strašný pocit, který aspon jedna z vás určitě zná. Víte, ja už vyzkoušela spoustu možností, začala jsem kondiční jízdou, v autoškole mi řekli,že v mém řízení nevidí problém, že jezdím dobře. Ale jakmile jsem sedla do svého auta, konec, opět stejné problémy, a navíc, když se už donutím, a jedu, vždy když musím zastavit/křižovatka,semafory,přechod.../,pak mi auto scípne, a ja ve stresu nejsem schopna ho ani rozjet, to si umíte představit ty auta za mnou... Pak jsem zkoušela kineziologii, byla jsem asi na 7 sezeních a taky nic. jezdila jsem i každý den po troškách, a ja mám pocit,že můj strach se jenom zhoršuje. Jsem asi divná, na mě nic nezabírá, na tohle mi asi už radu nikdo nedá. Manžel říká, že se nemám trápit, a mám to vzdát. Jenomže, ja strašně toužím po tom, abych mohla bez problémů jezdit, dostanu se kamkoliv. Auto mi "rezaví" před barákem, a ja všude chodím pěšky , nebo autobusem. Nemáte někdo zkušenost, až s takhle blbou fóbii z řízení auta ? Myslíte, že se ten strach ještě dá nějak překonat, nebo to mám opravdu vzdát, jak mi radí manžel a rodina ? Ještě mi kamarádi říkají,že by možná pomohlo auto s automatem, kde se nebudu muset soustředit na řazení. Co myslíte ?

Evčo, chápu tvoje pocity, ale pokud máš v sobě touhu jezdit, tak to určitě nevzdávej. Jsem na tom hodně podobně, jenom s tím rozdílem, že jsem jezdila ráda, dokud mě manžel jako spolujezdec nezdeptal svou hysterií tak, že jsem se málem nervově zhroutila. Udělalo s mi špatně a nemohla jsem sednou za volant jak mi bušilo srdce, klepaly se mi nohy i ruce, ale ustála jsem to, v pondělí jsem jela přes celou Prahu a kašlala jsem na ty řidiče za mnou, asi proto, že jsem byla klidná mě to ani jednou nechcíplo :o)) Manžel má automat a jednou jsem s ním jela, musím říct, že je to pro tebe asi to nejvhodnější, žádné nervy a problémy s rozjezdem v sebevětším kopci, ale stejně ten strach co máš v sobě musíš překonat ty sama, automat asi nebude v tvém případě všespasitelný, i když hodně zjednodušší situaci :o)) Moc ti držím palce :o))

Hani, moc děkuji za podporu, ja to teda vzdávat nebudu, musím se snažit asi víc. No Prahu jako ty bych určitě nezvládla, to je strašák asi všech řidičů. Píšeš, že Tě manžel vydeptával při řízení jako spolujezdec, no tak to jsem si zažila taky, koukám, že jsou všichni asi stejní. Ze začátku jsem chtěla aby mi radil, jenže podle něj jsem dělala všechno špatně, takže s ním jako spolujesdcem opravdu jezdit nemohu. To mě stresuje ještě víc. No kdybych tak uměla hodit ten stres za hlavu jako ty, jenže když mi auto chcípne, tak všichni za mnou troubí,blikají,řvou z okínka, nebo dokonce ukazuji,že jsem magor, tak to se pak jde těžko uklidnit. Ted jsem nejela autem asi 2-3 měsíce, a dnes musím jet pro dceru ke škole, protože přijedou z výletu kolem pulnoci. Tak ja doufám jenom v to, že snad nebude jezdit o pulnoci moc aut, a že nebudu muset zastavovat na každé křižovatce. Tak drž pěsti. Teď mažu do práce, samozřejmě autobusem :o))

Evčo, dneska pozdě večer "to dáš" bude malý provoz, pojede se ti dobře. Taky mě strašně deptali řidiči, co za mnou při pomalejší jízdě, nebo když mi to chcíplo na semaforu houkali a blikali, byla jsem z toho zoufalá vystresovaná a dělala jsem tím víc chyb, ale vzpomněla jsem si na nějakou jinou diskuzi, kde nějaký řidič psal, ať na ty co jedou za náma nemyslíme, jasně že sleduju provoz za mnou, ale pokud mě to chcípne, je to jejich problém, jestli počkají s úsměvem, nebo vztekem, nebo mě nějak předjedou. Potom ještě psal, že nejlepší je jezdit sám, sám za sebe, žádného stresora vedle si nebrat. Najednou jsem právě to pondělí zjistila, že se touhle radou řídím, ne že se snažím se jí řídit, ale že to tak cítím. Takže, nejsi sama co se v tom stresu patláš, ale zmákneš to, stačí jedna vydařená jízda a trochu si budeš věřit víc :o)))

Evčo, já to vidím tak, že procházíš normálním procesem. Jezdíš totiž hodně málo, to prostě nejde, v začátku vyrazit jednou za čas. Každá přestávka Tě hodí zase zpět. Navíc, jak sama přiznáváš, auto ještě dostatečně neovládáš a to Tě také v podvědomí drtí......vydrž, na chlapa nedej, ale hlavně musíš jezdit. nic jiného ti nepomůže. Až získáš sebedůvěru, postupně se vytratí i nervozita, budeš mít auto zmáknuté, uvidíš, že to půjde.
Automat, pokud si ho můžeš dovolit, tak Ti pomůže, ale to pravé ježdění to není, věř mi.
Není nad to, tu řadící páku pokořit a pak si to užívat, stojí to za to. :-) a hlavně - jde to!

Romčo - velká škoda, že nejsi z většího města, přešla bys na zkoušky k jiné autoškole (a komisaři) a bylo by....to se prý běžně dělá, v -L- jsem se s tím také setkala.
Když Ti i komisař řekne, že jedeš dobře - ALE...pak prostě vydrž ještě ty dva týdny.:)
Ten stres dělá divy, to je jasné, něco provede každý, ale třeba zrovna rozhlížení se vpravo, to je docela hodně důležité. A že sis to ani neuvědomila, to je dílo také stresu.
Zvládneš to určitě, ale musíš prostě dávat pozor na včechno co píšeš a ještě něco navíc. To časem přijde samo, jen popojížděním v -L- se to nedá. A to ten komisař určitě ví, ale Ty máš prostě smůlu.
Pevné nervy Ti přeju....

..a co napsala Hanka, že nejlepší je jezdit -solo- mohu jen doporučit. Ono to vypadá hodně děsivě, na začátku, to prázdné auto, ale je to ta nejlepší škola.
Když mě auto poprvé chcíplo, jasně že na křižovatce, no - pamatuju si to dodnes, ale odjela jsem a až za nějakou chvíly jsem si to vlastně uvědomila, že jsem to zvládla, že tam netrčím ještě dnes a že to tedy asi půjde....a jde to. Jen holky jezděte, všude, jak Vám to situace a okolnosti dovolí, to je prostě ten správný lék!

Ahoj ,pozorně čtu vaše rady co se týkají řízení,je mi 44let moc bych si přála udělat autoškolu,ale přesně jak některé píšou teorií zvládám,křižovatky umím,jediný můj problém je,že jsem nervozní ,začne mi bušit srdce a mám pocit neschopnosti a to je špatně tím dělám právě chyby,ale jak s takových pocitů zbavit ,nevím.

..tak Evino, ještě v rychlosti, jsem stejně stará, tedy mladá, :-)
letos v lednu, v den kdy napadlo v Praze asi nejvíc sněhu za poslední zimy, jsem nastoupila do -L-. Koncem března jsem udělala zkoušky, počkala si na ŘP (hrozná kravina, čekat tři týdny) v dubnu jsem si koupila ojetinu a dnes mám najeto přes 7000km.
To co tu všem radím, jsou tedy pocity a zkušenosti naprosté začátečnice, která ještě v počátku tohoto roku měla sebevědomí na nule. V autě jako spolujezdec jsem byla hysterická a to že zvládnu přeřadit z jedničky na dvojku a nepoložit se u toho, bylo pro mne nemyslitelné.
Proto se sem nyní často vracím a chci podpořit všechny, co si nevěří a trápí se.
Závěr je jediný, stále se opakující - musíte, musíme jezdit, stále a furt, pak už nebude co řešit....