Diskuse - Fobie z řízení auta

Taky jsem roky neřídila a když teď sedám za volant, mám strach. Myslím, že se toho strachu úplně nezbavím nikdy. Příliš mnoho si uvědomuji, že auto může být smrtícím nástrojem, když udělám chybu. Když bych zabila sebe, nebylo by to tak hrozné, jako kdybych zabila někoho druhého...
Na druhou stranu možná právě ten strach je to, co mě nutí nepřeceňovat své síly, jet opatrně, dodržovat předpisy... Takže ti asi neporadím - chce to cvik, cvik a zase jen cvik. A zůstat ohleduplná k ostatním.

Zdravím všechny řidičky a řidiče
Souhlasím s tím, že jdyž mám z řízení strach, raději za ti nelézt. A když tak jen ve chvílích nutnosti, nebo na chvilku trénovat abychom si zvýšili cit a zjistili, že to nic není...
Fóbie, jakákoli, je odstranitelná. Při EFT lze odstranit emocionální příčinu strachu.
Rád poskytnu více informací. Ptejte se

Ahoj všem, opravdu musím říct, že jsem ráda za tohle téma. Právě dělám řidičák, zítra mě čeká pátá jízda a už teď mi není nejlíp, když si na to vzpomenu. Uklidňuje mě, že i lidi s řidičákem mají podobné pocity. A svatá pravda je, že záleží na instruktorovi, já jedu pokaždé s někým jiným a taky jsem natrefila na cholerika a byla jsem tak nervozní a celou jízdu jsem se modlila ať je to už za mnou. Jenže řidičák je potřeba a jsem ráda, že jsem se ve 29 letech konečně rozhodla. Takže si na vás všechny zítra vzpomenu a snad ten strach bude menší a jednou úplně zmizí. Řízení zdar.

Jardo, dovoluji si s vámi tak trochu nesouhlasit. Pokud mám strach a budu jezdit minimálně, stak se toho strachu nikdy nezbavím. Je to naprosto stejné jako strach z vody a plavání. Podle vaší logiky by neplavec měl chodit do vody jen, když se potřebuje nutně umýt? Naopak chce to jezdit a jezdit a jezdit a ten strach postupně přejde. Vím, jak jsem učil řídit svou exmanželku. Ten strach jsme na začátku měli oba, já možná ještě větší. Váš příspěvek beru spíše z toho pohledu, že si chcete nějakým způsobem udělat reklamu na svoji živnost. Budiž. Ať se vám daří.

Jsem pyšný (?) vlastník ŘP skupin ABT už cca 15 let a stejně dlouho dobu je nevyužívám.Tedy- kdysi jsem tak 3x jela a ani jednou auto nevrátila bez škrábance nebo jiné malé deformace. Trpím stejnou fobií s příznaky, které uvádí většina s z vás. Přitom v autoškole jsem prý byla nejlepší řidička z 28lidí!!
Vše je o mysli- a taky o okolnostech. Nejdřív by měl člověk nechat svou mysl dozrát-tedy pracovat na ní. Co je pro Tebe nemyslitelné, nestane se skutečností. S příliš "hubeným" sebevědomím ve schopnosti řídit auto, můžeš způsobit havárku i na prázdném letišti :-)) Zjištění, že druzí mají podobný strach, my pomáhá srovnávat se s tím mým. Jak říkají psychologové: strach, když je ve správné míře, je UŽITEČNÝ, protože díky němu jsme připravenější a pozornější!!!
Nejde jen o to, co je uvnitř Tebe. Okolnosti mohou být pomocí nebo přítěží pro budování mých řidičských zkušeností. Je lepší jezdit menším autem, co můřeš odřít, zpočátku na nefrekventovaných a známých místech, s klidným člověkem a tichem apod.I okolnosti tedy máš HODNĚ ve svých rukou!
Snad i já někoho povzbudila, tak jako Vy mě! Jela jsem teprve kilometr, ale tuším, o čem všem to je :-)

Zdravím Michale
Já tam o tréninku píšu. Myslím tak, že začínat s malými dávkami na klidných cestách..... A bez toho, že bychom si jakoukoli dovednost trénovali tak ji známe jen teoreticky.
Na druhou stranu tady se píše o tom, že možnost tréninku zde je.... Přesto strach přetrvává..... Co s tím, když každá další jízda přináší nikoli větší jistotu, ale větší obavy?

Úplně náhodou jsem narazila na tyhle stránky a zrovna se potýkám s tímto problémem. Je hezké vědět, že nejsem sama, kdo se řídit bojí. Mám řidičák už 9 let, ale moc sem toho nenajezdila a posledních 6 let už vůbec, jako vdaná žena jsem to nepotřebovala (naštěstí řídil manžel). Jenže teď se rozvádíme a jelikož bydlím na vesnici, k tomu dvě děti, řídit budu muset. Už jsem zkusila jet trasu cca 20 km, bez nehody (řídím dobře, jen se moc bojím), dojela jsem domu ani nevím jak a pak jsem se ještě půl hodiny klepala. Určitě si udělám kondiční jízdy, snad mě ten strach přejde. Držím palce i Vám ostatním.

Ahoj skorořidičko! Když jsem já dělala řidičák před 16 lety, můj instruktor byl kliďas, pokaždé svačil tlačenku s cibulí a myslím ani nevnímal, jak jedu.Já se těšila na řidičák jen proto, že už ty tlačenkové jízdy skončí. Bohužel jsem u zkušebních jízd prolítla a musela si připlatit další. Napodruhé už ok. Jen dodnes nemusím tlačenku. Tak ať se ti daří a hodně najetých kilometrů bez nehod!

Pane Jardo, mám tu zkušenost, že když se člověk snaží nebo dokonce musí svůj strach z čehokoliv přemoci, nakonec se to vždy povede (tím ovšem nechci tvrdit, že je ta moje zkušenost univerzální pro všechny lidi). Jde jen o to stále to zkoušet a nevzdat se. Chce to jen najít tu špetku zdravé zarputilosti (a ženské ji rozhodně v sobě mají) a taky rozumově rozebrat příčiny svého strachu a ujistit se, že to, čeho se bojím, ve skutečnosti není tak hrozně těžké, když to umí po světě stamiliony lidí. A říkat si stále, že na světě jezdí za volantem ještě mnohem větší nemehla, než jsem já. Abych pravdu řekl, nebojím se na silnici tolik ženských, jako pána ve věku okolo 70 s kloboukem na hlavě ve staré Š 120 nebo favoritu a s venkovskou poznávací značkou. To jsou mnohem horší piráti, než mamina s dítětem na zadním sedadle (jeden takový mě málem zabil, když mi nedal přednost na silnici 1. třídy). Takže bych tímto chtěl ujistit všechny začínající a znovuzačínající řidičky: Buďte v pohodě, prostě si naprogramujte v té své hlavince, že prostě vždycky spolehlivě a bezpečně dojedete tam, kam potřebujete. A uvědomte si, že andělíček strážníček sice asi do autoškoly nechodil, ale v případě nouze nejvyšší dokáže řídit naprosto perfektně. Hodně zdaru a štěstí na silnici i mimo ni všem.

Řidičák jsem si dělala před 36ti lety, když manželovi vzali řidičák ,pro alkohol. Jezdila jsem jen do doby než mu ho vrátili a byl to pro mě dost horor /myslím ty jízdy s manželem/ Vždy jsem tvrdila že se budu raděj vozit a že řídit nemusím., Pak jsem ale uviděla malého Smartíka a tak moc se mi líbil že jsem si řekla, že to je snad jediné auto, kvůli kterému bych se znovu učila řídit. Autíčko mám už rok a prožívám vše o čem se tady píše. Nervy, když jedu s manželem a strach. Pomáhám si tím, že když je nejhůř ,tak si říkám, mysli si že jedeš na kole. To bys přece zvládla. A právě ted mi pomohl příspěvek ,kdy paní jezdila pod dohledem manžela čtrvrt hodiny tam a zpátky. Včera jsem do toho sedla poprvé úplně sama a rozhodla se objet kolem domu. Mám automat, podařilo se mi nastartovat rožnout světla i odbrzdit. Auto se pomalu rozjelo, přidala jsem plyn a nic. Pak mi došlo, že jsem nezařadila rychlost. Po chvice jízdy jsem si uvědomila že je v autě nezvykle světlo(jela jsem večer) a vida, neměla jsem dovřené dveře. Dnes jsem udělala další pokrok. Vyjela jsem na parkoviště a učila jsem se couvat. Parkoviště bylo prázdné, a na hodinách skoro půlnoc.Jinak bych si to samozřejmě nedovolila a taky má průměrná rychlost byla asi 4O km hod.

Ten strach po skoro 30 letech od získání řidičáku je prostě hrozný. Byly mi nabídnuty mým ředitelem kondiční jízdy a taková věc se prostě neodmítá.Tak jsem začala, už jsem při parkování ťukla služební auto, já samozřejmě měla nervy, ale přístup ostatních včetně manžela naprosto bezvadný (můj muž v počátcích taky naboural pár popelnic). Jezdím chvíli a občas, takže pořád doufám, že ten strach jednou přejde, fakt je, že když jsem jela sama poprvé, byla to doslova jízda smrti. Ale při tom všem mám výhodu, že nějací troubící blbci, když auto chcípne mi jsou ukradení (největší trotl byl ten, který troubil, když jsem jela ještě v autě autoškoly - to nemám slov).Na druhou stranu když dojedu ve zdraví do cíle, mám vyloženě euforii. Nevzdát se a jezdit, jezdit, to je jediná rada. Zdravím všechny začátečníky.

Ahoj všichni, chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh. ŘP mám už bezmála 3 roky. Hrozně jsem se těšila na chvíli, kdy se sama projedu v autě. Beze sporu to bylo způsobeno i tím, že na mne před domem čekalo malé autíčko (Renault Twingo), které jsem "zdědila po mamince. Mé nadšení ovšem opadlo po této mé první jízdě... Jela jsem jeden víkendový den pro pečivo do nedaleké samoobsluhy a při parkování mi sjela noha z brzdy a já narazila zadkem auta do sloupu... Rozbilo se zadní okno, trochu promáčly dveře kufru. Byla jsem tak v šoku, že jsem nebyla schopná dojet domů. Určitě si dokážete představit, jak bylo potupné volat rodičům, že jsem bourala a jak... Navíc jsem musela stopnout projíždějící auto, protože jsem měla telefon na kredit a ten jsem už vyčerpala... Připadala jsem si jako ve zlém snu, rodiče naštěstí moc nenadávali, spíš se rozčiloval táta na maminku, že měla jet se mnou... Od té doby jsem se zařekla, že za volant nevlezu.Pak uběhlo asi půl roku, asi dvakrát jsem jela, už ale ne sama a jednou s tím mým otloukánkem, podruhé s přítelovým autem, ale hodně jsem se bála. Navíc když jsem jela v mém Twingo, třeba i jako spolujezdec, neměla jsem dobrý pocit. Asi to zní divně, ale tu bouračku mi připomínal ten typický twingovsko-benzínový zvuk motoru..Pak už jsem odmítala jezdit a rodičům došla trpělivost a mé auto prodali. Vážně bylo zbytečné, aby stálo před domem a "trpělo"... (Prodali jsme ho mému bratranci a ten jej má doteď :-) Nemůže si ho vynachválit). Jenže tímto prodejem jsem ztratila i šanci jezdit. Ne, že by mi rodiče anebo přítel auto nepůjčili, ale měla jsem strach, že jim auto zřídím... Až po Vánocích se přítel nabídl, že mě bude učit řidit. Koupil si totiž nové auto a to jeho předchozí plánuje dát bratrovi k osmnáctinám. Ale než si jeho brácha udělá řidičák, bude "moje" :-) No a od té doby vážně jezdím!!! Ještě ne sama, to se bojím, ale vždy jedeme spolu na nějaký pěkný výlet, kdy řídím já a přítel si to náramě pochvaluje, protože si konečně po dlouhé době na našich výletech po Republice může dát pivo :-) Navíc je to kliďas, nenadává mi za chyby, které občas ještě udělám. Naopak mi radí. Za to mu moc děkuju... Bez něj bych se nikdy neodvážila... Proto neztrácejte naději, nezatracujte řízení auta i po menších nezdarech. Nestojí to za to... Teď si vyčítám, že jsem ten blok nepřekonala hned a musela jsem začínat skoro od začátku... Čím delší dobu nepojedete a také čím více vám bude roků, tím bude odhodlání menší a strach větší. Pamatujte na to...Mějte se krásně, přeju vám hodně šťastně ujetých kilometrů. Z.

A ještě jsem zapomněla napsat, že příští týden pojedu porvé sama - přezout pneu do Slavkova. Přítel pojede přede mnou se svým novým autem, já za ním s tím, ve kterém se učím... Mám z toho trochu strach, ale snad to proběhne v pořádku. Bude sobota, žádný provoz, navíc nebudeme projíždět centrem. Každopádně mi držte palečky, ať se v pořádku vrátíme zpět :-) Pak vám napíšu, jak to proběhlo (doufám) :-) Z.

Zuzko, tak toho kliďase Ti teda závidím.

Zdravím všechny, slíbila jsem, že napíšu, až se vrátím ze Slavkova. Takže: Vše proběhlo ok, přítel jel přede mnou, což bylo fajn a když se mezi nás náhodou dostalo nějaké auto, na nějakém širším úseku vozovky na mě vždycky počkal, aby se mi neztratil. Jsem na sebe hrdá, že jsem zvládla tuhle cestu ve zdraví :)