Diskuse - Fobie z řízení auta

No tak já se taky přemluvila a za volant sedla, bylo mi strašně, něco jako čekárna u zubaře....jezdila jsem s přítelem po silničce, kde se auto moc nepotká, po nějakym tom kole to bylo lepší, jen mě znervozňovalo to, že s auta nic nevidim. No jistá si nejsem ani trochu a mám panický strach z toho, že bych potkala nějaké auto. Přitom kdysi jsem jezdila dobře, dokonce už jsem se ani tak nemusela soustředit na řízení a v klidu mohla poslouchat radio, bavit se s přítelem...ale sama jsem nikdy neměla odvahu vyjet. Po 2 letech začínám nanovo. Uvidíme jak to vše dopadne, ale zatím pořád nic moc:-((( Snad to všechny jednou překonáme....

Ahoj holky dnes jsem děla řidičák a neuděla jsem jízdy,bylo to strašný .Mám totiž takovej strach že to pak vždy kazim budu dělat opravky ale bojim se všem vám to moc přeju abyjste se rozjezdily pa Marketa

Ahoj Markétko, moc bych Ti přála abys ty opravky udělala a jakou radu Ti dát? Snad jen ničeho se neboj a jdi do toho. Když si vzpomenu na svou zkoušku z jízdy byla jsem rozklepaná a k mé hrůze zkoušející byla žena a chtěla po mě abych jela přes šílenou křižovatku (pro mě šílenou). Ani nevím jak jsem to zvládla, protože nájezd na ní byl do kopce + 2x semafory+ velký provoz, ale měla jsem štěstí v tom, že byla všude zelená a já se nemusela rozjíždět na ručku. Pak jsem dostala za úkol na parkovišti zacouvat mezi dvě auta a to už jsem si říkala, že to neudělám, ale udělala!!! Sice mi bylo vytknuto, že stojím nakřivo, ale pro mě bylo důležité že jsem nesejmula ty auta mezi která jsem couvala.
Děvčata tužte se a jezděte a hezký den. Dana

Ahoj všichni,moc děkuji zatyto stránky,které mě spolupomohly se rozhodnout a po pětadvaceti letech si sednout za volant.Měla jsem z toho takovou hrůzu,že jsem to stále odkládala a hledala výmluvy, i když okolnosti a můj manžel mě do toho poslední 4 roky intenzivně tlačí.Po přečtení těchto stránek jsem se přihlásila na kondičky a znovu to zkouším.V těchto letech už to jde trochu hůř než jak za mlada,ale snažím se a jsem rozhodnuta vytrvat.Jediná výhoda je,že když sednu za volant,strach ze mě spadne(možná je to i pocitem bezva instruktora vedle mě),ale jakmile vylezu z auta,dopadne na mě tíha odpovědnosti a pocitu,co vše se může stát a strach je zpátky.Zatím jsem se neodvážila jet sama jiným autem než autem autoškoly,ale snad se mi podaří překonat i to.Možná až mě přinutí okolnosti.Proto držím všem palce a neváhejte jezdit.Hezký den a cesty bez nehod.Jana

Vážení už jsem nejela - neřídila dobrých 1O let autem, mám nově obnovený řidičák, comi doporučujete? Dík

Ono doporučovat je jednoduchý, ale vim jak se cítíte, když každý říká jak je to snadný, jak to zvládnete... Ale ten pocit strachu už nechápou. Buď tedy kondiční jízdy, což je asi nejlepší, pokud nejste jako já a neni vám trapný jít i tam. Mě pomohl přítel, naštěstí není jeden z těch co by křičel a trpěl. A auto je společný, tak nemuže říct, že mu něco ničim:-))) Chce to hodně jezdit, ja se teď snažim, ale jezdim jen s ním a to postraníma uličkama a co nejpozdějc. Nedokážu si sama věřit...

Ahoj lidicky vsechny vas moc zdravim a dekuji za toto tema. Mam podobny problem jako vy a uz jsem se bala ze jsem v tom sama. Ridicak mam uz 10let ale vubec nejezdim.Kdyz jsem mela ridicak dva roky a zacinala si verit tak do me naboural jeden silenej a sprostej chlap.Me a detem se na stesti nic nestalo ale auto bylo zmackane docela dost.A to byl konec zacatku meho jezdeni.Pak jsem nastoupila na materskou a tak jsem ridicak nepotrebovala jenze dnes uz je to jinak dcera zacala chodit do skoly a ja bych mela zacit ridit jenze to nejak nezvladam.Kdykoli sednu za volant tak citim ten naraz a strach o deti. Manzel se jen bavi na muj ucet a ja uz nevim kudy kam.Bydlim na vesnici a tak tu jsou uzke silnice a vsude traktory a to na odvaze zrovna moc neprida. Oporu ve svem okoli nemam a tak prosim vas.Jak se z toho vymotat a zacit znova?

Když jsem si přečetl výše zmíněné příspěvky myslím, že jsem prvním mužem, který do této diskuse přispívá. Pravdou však je, že i mužů, kteří neumí řídit auto je hodně. Jenom se o této menšině (ještě) nemluví. Sám neumím řídit auto. Pokud občas provedu svůj „automobilový coming out“ nacházím další a další muže, kteří neumí řídit a bojí se sednout za volant. A stydí se o tom mluvit. Řidičák jsem si udělal hned v 18 letech, což už je nějakých dvacet let. Po pár jízdách v tátově autě, které jsem jednou málem napral pod náklaďák jsem přestal jezdit. Mám strach. Dnes kvůli nové práci musím (měl bych) jezdit služebním autem, pokud možno do zahraničí. Zaplatil jsme si kondiční jízdy a je to jako kdybych začínal od nuly. Navíc mi to opravdu nejde – zhasíná mi motor, neorientuji se na křižovatkách ve městě, pomalu reaguji, pletu si pravou – levou stranu. Jsem nervózní. Nakonec jsem poprosil kamarádku se kterou se učím jezdím v její staré Felícii po okrskách a v noci po městě. S ní je to v pohodě, nemám strach. Sám bych však do auta ještě nesedl a budu si platit další kondiční jízdy. V jiné autoškole. Snad mi to pomůže.

Ahoj Pavle moc Vás zdravim a obdivuji za to ze jste to dokazal priznat. Myslim si ze to je prvnim krokem k uspechu. Budu Vam moc drzet palce a verim ze to zvladnete dulezite je to nevzdavat. A hlavne verte si zase bude lip.Ja bohuzel tu odvahu nemam a po pravde ani moc casu a ty spravne lidi kolem sebe kteri by pomohli.Bojujte a strach nemuze vyhrat! Hlavu vzhuru

Ahoj řidičák jsem si udělala přes odpor tehdejšího přítele před 15 lety a nikdy za volantem neseděla. Koupila jsem si ale mopeda a na něm drandila celých 14 let. Nejprve na chatu, pak po městě a bylo to báječné. Naučila jsem se zvládat křižovatky, číst provoz a nebát se. Pak mi mopeda někdo ukradl, já se vdala a manžel mě začal nutit jezdit autem. Asi půl roku jsem se bránila, ale pak sedla za volant, on jezdil se mnou a učil.
Je to necelý půlrok. Už jezdím sama, i dlouhé vzdálenosti i v noci....a autu jsem propadla :-))) Jsem ráda, že ze začátku byl se mnou- nezlobil se, byl trpělivý a měl odvahu. Taky vím, že je to velká zásluha právě mopedu. Takže pokud je možnost- a čas, projezděte léto na něčem takovým. Buďte opatrní, ale za volantem se vám to vrátí! Jo, a pro ty, co se bojí, že se nevejdou... vejdou- jezdím v hodně velkým kombíku. Chce to odvahu a také si zapamatujte- mladší, šikovnější a rychlejší už nikdy nebudu..... Držím palce! A ještě- když jsem vyjela poprvé sama, tak jsem rozbila přední blinkr.... aby si o mně někdo nemyslel, že jsem mistr :-)))) ... a je mi 47... takže žádná mladice. Držím všem bojácným palce.

Mám stejný problém.Autem jsem nejela už 6let.Nyni jsem měla možnost projet se parkrát v autě s automatem a už o jiném ani neuvažuji.Opravdu má člověk více času věnovat se provozu a né přemýšlet, co mám zařazeno nebo co zařadit.Můj manžel je velmi dobrý řidič, máme Fabii ale i on uznal, že automat je opravdu svělá věc i pro dobrého řidiče.Ovšem je mi líto, že do nových aut je automat většinou za strašný příplatek a ojeté automaty se u nás skoro koupit nedají. My se proto díváme na netu po bazarech v Německu.Přeji hodně štěstí a hlavně se nenech stresovat slovy mnohých řidičů že automat je jen pro blbce a ženské.

Všem, co mají strach z řízení auta, prosím uvedomte si: 1) nikde není psáno, že právě v protijedoucím autě nesedí neště větší nemehlo, než jste vy, nebo za jaké se sami sebe považujete. 2) všechno je otázka aktivního postoje. Když si naprogramujete, že jste schopni se s autem naužit jezdit stane se. Nepřipusťte k tělu myšlenky, že "vám to nejde"! 3) Začněte na okreskách s malým provozem. 4) Nevšímejte si blikání, troubení a posunků těch rádoby králů silnic. I oni začínali jako vyjevená ucha, která nevěděla, kde je spojka nebo brzda. Když budou příliš arogantní, sevřete ruku v pěst, povysuňte ruku na úroveň ramene asi v úhlu 45 stupňů a vztyčte prostředník. 5) Po několika panácích skotské určitě přestanete mít i strach z řidičů, jedoucích v protisměru. 6) Chce to jezdit, jezdit a jezdit. Vytrváte-li, po několika týdnech se váš manžel či přítel na sedadle spolujezdce přestane modlit a vzbuzovat účinnou lítost nad všemi hříchy, kterých se v životě dopustil a vy se stanete rovnoprávným účastníkem silničního provozu. Přeji hodně štěstí.

Ale pane Michale,tu skotskou za volantem snad ne

Pane Jardo! Samozřejmě že ne! Od bodu 4 jsem psal převážně nevážně, ale to jste asi pochopil.

Zdravím všechny,od 18let jsem si přála řidičák,ale panika mi to nedovolila,pak jsme se přestěhovali na vesnici-no a doprava začala být problémem-vlak 0,atobus 4krát denně-jeden den přišel manžel z práce,podal mi přihlášku a osmičku k tomu,se slovy ve čtvrtek máš první lekci a už tři roky řídím,ani nevím,jak jsem těch 10let mohla fungovat,z auta snad nevylezu.A děti vyžadují za volantem mě,s taťkou totiž zvrací. Michal má pravdu-nevšímat si těch troubilů a nerváků.