Diskuse - Deprese

Další d**ilní příspěvek d**ilní Soni..............tchýně sice nejsou nej,ale posuzovat tchýni podle toho, jaké dává dárky je nízké a ubohé.......dělá to jen primitiv........tchýně nemusí dávat žádné dárky .....prostě Sońa je největší dement z fora :

cituji:
Úžasný příspěvek. Pobavila jsem se. Je pravda, že chytrá snacha se s hroznou tchýní nestýká. Já to taky udělala. Pokud můžu, vůbec jí nevšímám. A už na to přišel i manžel, tak už se jí nevšímá taky. Sice to trvalo několik let, ale podařilo se. Občas se ozve, ale většinou nereagujeme ani jeden. Svého jediného vnuka vídá jen na narozeniny a Vánoce. Už jí ho nevozíme na návštěvky, nebo spíš manžel, na tyto svátky utratí nějakou tu korunku, zvedne telefon a zavolá. Její dárky nestojí za nic, objednává je z tv shopů. Poslední jí jel manžel dokonce vrátit, protože už toho má taky dost. A má tu drzost klidně zavolat, že by chtěla odvést k babičce pro zavařené okurky. Ať si vezme batoh a dojede si tam. Vždy jsem ji jako blbci vozili. Asi chce dát ty okurky malýmu k narozeninám, že se tak hlásí o odvoz. Mám jí jako tchýni 12 let a nemluvím s ní 10 let. 2 roky jsem se pokoušela navázat kontakt, ale tak hrozná ženská, jako jsem já si jejího synáčka přeci nezaslouží. Doporučuju chytrost a mazanost. Tchýně je zvlášní lidský druh. Nejsou všechny stejné. Znám i skvělé tchýně, ale ty patří úplně někomu jinému. Manžela bych nevyměnila, ale jí ano.

Ahoj hochu (nevím, kolik ti je),
chodíš k psychologovi? Vyzkoušel jsi už různá AD? Pokud ano a je ti pořád, jak popisuješ, nezbývá, než se s tím smířit a naučit se s tím žít (jako se invalida naučí žít i na vozíku, diabetik si musí neustále hlídat jídlo a píchat inzulín).
Když mi něco nejde, řeknu si, nojo, zase ta moje D a co má být? Asi jsem si ji zasloužila. Snažím se nelitovat se, ale vzít D, jako fakt. Co mi jde, to udělám, podniknu a co ne, tím se netrápím, protože to stejně nezměním.
Pokud pracuješ, myslím, že jsi silný a schopný a měl by ses za to pochválit :-)))
Žiješ v páru, nebo jsi single? Pokud ti to není proti srsti, napiš něco o sobě. A měj se tak dobře, jak je to jen možné!

Ahoj, Malířko, nesmíš říkat, že jsi si depresi zasloužila. Co já vím, v mém okolí, deprese postihuje podle mě hodné, citlivé a empatické lidi, za jaké se považuji já i Vy ostatní (mimo ...) na téhle diskuzi. A ti zlí, ti deprese nemají, chjo jak je to nespravedlivé.

Pěkné odpoledne všem.

Malířko, taky mě ta Tvoje slova vyloženě "praštila" do očí a chtěl Ti to napsat! Kikina si myslím, že má pravdu...a navíc, jak asi všichni víme endogenní deprese je prý zcela bez příčiny a postihne člověka "jako bacil" alespoň takto se mně to snažil vysvětlit můj psycholog, ale já mu stejně moc nevěřil. Myslím, že způsobem života, životního stylu, prostě tím jak žijeme, nebo spíš jestli žijeme tak, že nás život uspokojuje...to si myslím , že může dost ovlivnit působení a snad i vznik D.Tak jako může leukemie vzniknout za určitých "podmínek"...
Bohužel, Kikino, máš asi pravdu v tom, že spíš D trpí citliví, empatičtí apod. lidé , než ti, kterým stačí zajít po práci do hospody, vypít 12+8 (piv+kotlů), dopotácet se domů, nadat manželce a dětem, přespat a druhý den to samé....Takovým životem by asi z nás chtěl žít málokdo, ale bohužel, asi je to náš úděl, že na nás o to častěji zahrozí D...jo, kdyby mrcha hrozila! To by nám bylo asi všem fajn!
Tce psal o 6ti týdnech...sice o Tobě nevíme vůbec nic, ale pokud jsi četl víc stránek než tuhle, prostě někdy se člověk dostane až do fáze, kdy nic jiného než hospitalizace nepomůže. Naštěstí nás tu tolik asi není, ale někteří tuhle zkušenost máme...je to sice smutné, ale nic jiného by člověku stejně nepomohlo. Ale můžu Ti říct,(a myslím, že nejen já), že ono těch 6 týdnů k vyléčení stejně nestačí....pokud ale těžkou D nemáš, asi by nemělo smysl být "zavřený" .Ona totiž psychoterapie může spíš probíhat u psychologa a ne v nemocnici.Tam už je to trošku o něčem jiném.Ale žádná hrůza to zase není....to prostředí je asi to poslední co by Ti vadilo...stejně absolutně nejhorší je mít v sobě tu hrůzu D....ale s tím si za určitou mezí člověk sám a natož bez dobré léčby těžko poradí...tomu ani nevěřím, že by se někdo "silou vůle" mohl dostat zpět. To ale mluvím o té nejtěžší formě, takže se nelekej(te).No a okolí? V určité fázi by Ti na něm přestalo naprosto záležet!! Co si kdo myslí není moc směrodatné...tady je důležitý každý z nás jako člověk, osobnost a duše každého z nás....to je to nej.!!! Někteří jsme si prošli tou nejtěžší formou , takže tohle co píšu není nic vyčteného nebo odposlechnutého...Hlavní ale asi bude, svěřit se do rukou odborníka, získat dobré a účinné léky a pak to chce vytrpět si než začnou AD zabírat a hlavně pak fungovat. A že začnou, to Ti můžu,nejen já, říct skoro na 100%. Horší zpráva ale je, že to může být za týdny, někdy , bohužel i měsíce...Nikdy jsem tady nikomu nechtěl říkat a dávat naděje, které by se nezakládaly na vlastních zkušenostech, proto říkám i tu "horší" stránku. Ovšem to, že D je léčitelná a že se člověk vrátí zpět do "normálu", to je myslím zcela nejdůležitější informace, kterou tady můžu sdělit....takže držím pěsti nejen Tobě, ale všem , kteří to potřebují...
Pěkné odpoledne petr

Jasně ty jsi tak citlivá Kikino d**ilní, že klidně nadáváš lidem, které neznáš, například mě d**iléé...........Malířka si depku zaslouží, protže je lhářka prolhaná..........lže tady v jednom kuse, na Lefkádu s Petrem neletí, přestože se s tím chlubila .... k Romaně taky nejede,asi totiž vypadaá jinak než na fotkách a klidně tu prolhanou hnusnou Romanu podporuje v tom, že mě vulgárně napadá jako nick Kopretina..........totéž Petr..........leze do chráněného území v Tatrách a šlape po vzácných rostlinách a tady si sobec bude hrát na citlivku........proto já nemám deprese, protože jednám na rovinu a nelžu, napíšu rovnou co si myslím.......a o tom to jééé.....učte se ode mně.

Ahoj všem a Petrovi moc díky za postřehy z cest i další příspěvek, kde myslím v kostce jsi Petře naprosto výstižně napsal, jak to skutečně je - cesta k uzdravení je trnitá a bohužel mnohdy dlouhá, ale existuje a D je dnes léčitelná - to je to kladné a proto stojí za to ten boj bojovat a nevzdat při prvním neúspěchu - takže všem přeji hodně sil - Mony, Kiro, Kety, Tce - všichni naši noví milí přátelé a zdravím i všechny staré kamarádky a kamarády ..... Romana.

Milá Malířko,
nevím, jak začít - ale přesto zkouším vypsat, co cítím a to psaní adresuji Tobě - osobě povolané - nedávno jsi napsala v jednom příspěvku větu v tom smyslu, že nemůžeme na sebe brát tíhu celého světa. Později jsem nad tím přemýšlela - a hodně a uvědomuji si, že jsem dělala a konala tak, jak po mně nechtěl můj životní partner a jak nebylo nutné. Na vině všemu je, jak dnes vím s jistotou, výchova, přesněji řečeno tatínkova výchova. Proto žiju roky v té představě, že já jsem zodpovědná za výchovu svých synů a jejich neúspěch je moje vizitka, já jsem zodpovědná za pohodu a klid v rodině, já jsem ta, kdo by měl brousit hrany, foukat na bebínka na duších druhých ... uvědomuju si, jak šlo všechno celé roky v mém životě, kudy se ubírala moje výchova v pubertě, kdy jsem byla vedena k práci kolem stavby a domácnosti, k úctě k druhým, starším, ke schopnosti ustupovat. Je mi to hrozně líto, ale vím, že výchova mého otce nebyla správná a její následky mi vlastně znepříjemňují život. Pokud můj otec chtěl vyjádřit nesouhlas s počínáním mého manžela, nikdy mu to neřekl - řekl to mně. Montoval se do výchovy dětí, ale výhradně jsem ty litanie poslouchala já... proč ? Cítil podvědomě, že mého muže, byť je čestný, trpělivý, charakterní, je ale taky normální a přestalo by ho velice rychle bavit poslouchat poučování od mého tatínka, který mně jen tak s odůvodněním, že má náročné povolání nechal vyrůstat osm let u babičky, staré a nemocné, starající se o nemocného dědu z posledních sil ?
Vím, co mně překáží a sráží k zemi, trvá někdy roky, než dovedeme definovatr příčinu svého trápení,o to déle, že se zdráháme ji definovat, abychom někomu neublížili - je dobře na to přijít a teď je důležité, aby mně to poznání taky ukázalo správnou cestu se od špatného oprostit a jít dál jinak. Není všechna odpovědnost moje a můžu na sebe brát kolik unesu. Tatínek žije s přítelkyní a nářky jeho sestry a mojí tety, jak je opuštěný a že bychom se o něj měli více starat, nejsou opodstatněné. On sám není !! Po smrti maminky zvažovala tato teta, zda by nebylo dobře, abych nechala práce a přestěhovala se na Moravu k otci, abych se o něj postarala. Opustila bych asi podle ní muže, děti, kterým tehdy bylo 8 a 13 let, práci, domov a jezdila k rodině na víkendy uklidit a vyprat a žila s naprosto soběstačným otcem, který trpěl sebelítostí, vyhrožovat sebevraždou a já bych ho utěšovala, prala mu, vařila, poslouchala, jak se to nedá jíst a jak jsou límečky košil pokroucené a že maminka je měla jako padlý list ... kde bych skončila za pár měsíců , to je mi nad slunce jasnější. Říkám si, kdo dal tetě právo chtít po mně takové věci, i když vím, že ona cítí dotčenost, že jsem tuto variantu nepřipustila .... a trpěla jsem pak pocitem rozpolcenosti, viny, ... všechno špatně. Všechno se musí změnit.
Promiň, že jsem na Tebe vychrlila, co jsem vychrlila a otravuji Tě - díky Tobě jsem si ale líp uvědomila určité věci a dala jim správné pojmenování. Měj se moc hezky - s láskou Romana.

Pěkný den ,Tce- společnost nebo ti ,kteří neví co jsou to psychické nemoci a dívají se na lidi jako na blázny tak ta stále přetrvává.Myslím si , že každý se někdy za to stydí, spousta lidí o mě ví , že jsem byla v léčebně a taky to už netajím.Z léčebny jsem si odvezla i pěkné a vtipné zážitky , někdy tam byl i člověk na dně to jo..byla jsem na otevřeném oddělení.Setkala jsem se s několika lidmi s nemocnými depresí , PP , anorexií.Protože jsme byli na stejné vlně , bylo nám moc dobře.I má zkušenost se skupinovou terapií a bylo to moc fajn...záleží kam se člověk dostane a jaké lidi v životě potká.A i když se setká i s lidmi ,kteří nebyli jeho zrovna krevní skupina..:-((( přece si jenom něco i od nich vezmeme.Někdy je dobrý i tímto projít , ale samozřejmě musíš vědět , jak se cítíš , jestli to opravdu už nejde.. prostě někdy ta léčebna je nutná a k něčemu.Horší je pak znovu do reality.....to je těžší .Protože nikdo nejde z léčebny vyléčen.Jen nastartován.Ráda vzpomínám na své přátele, jen si sem tam dopisujeme , někteří z nich mají za sebou dost těžký a smutný život, ztratili své nejbližší násilnou smrtí, nebo přirozenou smrtí nebo někdo neunesl manipulaci ....atd....každý jsme jiný , my citlivější, zranitelnější ale vice dokážeme ty druhé nejen pochopit ale i podržet , jsme vnímaví ...Malířko - netrestej se !!! svoje "Já obracíš proti sobě, ale rozumím ti....nezlob se na mě musela jsem ti to napsat , ty jsi žena chápající , ty víš jak to myslím .Hezký večer

Pěkný večer,
Soňo, opravdu máme s přítelem tlamovce! Nedávno jsme přikoupili 8 samiček, aby je samečci neuštvali, divoši.

Co se týče mého výroku o tom, že mám to, co si zasloužím, měla jsem na mysli svou "karmu" (co zaseješ, to taky sklidíš) jedinou spravedlnost na tomto světě. Svůj osud, nebo úkol, chcete-li, si určujeme sami ještě v "bardu". Pokud si tuhle realitu uvědomuju, žije se mi o hodně líp, jestli mi rozumíte :-)) Ale je to dost složité..., vůbec ne jednoznačné.

Romanko, rozhodla ses správně, že jsi zůstala u své rodiny. A mě nikdy neotravuješ, jak tě to vůbec napadlo. Myslím, že tebe tvrdé životní zkušenosti poslaly na "cestu". Máš to v sobě perfektně srovnané. Tvoje teta ti do ničeho nemá co mluvit. Co dodat? Zůstaň sama sebou, to je v pořádku. Mám tě ráda :-))

Moc a moc Ti přeji, že se tady do tebe lidé naváží a urážejí tě, ty si totiž tak nesmírně zlý člověk, který si ani nic jiného nezaslouží.

Martas, neprošla jsem léčením ústavním, ale těžkou depresí ano. Prý larvovanou depresí. Depresí bez příčiny, což je horší, u té, která příčinu má, je jednodušší ji řešit, pokud příčinu odstranit lze. Dnes jsem přesvědčená, že moje deprese příčinu měla. A má. Psala jsem Malířce o svých trablech,nějak jsem ji holku zlatou zahltila svým problémem ...
Jsem přesvědčená, že deprese mně dostihne znovu. Nevím kdy a jak, ale vím, že to bude. Jak je to u endogenní deprese vždy. Nečekáš ji, ale dostihne tě. Vím, že se budu muset prát znovu a znovu. Jsem na to svým způsobem připravená, nastavená. Vím, že se s tím budu prát sama a že budu mít výčitky svědomí, že otravuju svoje okolí - svou rodinu a o to to bude horší.Tak si prostě musím vychutnat každý měsíc, týden, den bez její přítomnosti a být ráda, že její pravou tvář jsem poznala až po 38 letech svého žití - někdo nemá ani to štěstí ...
Prostě jsem se nevyrovanala se smrtí maminky a pak už jsem těch posledních pět let byla jiná, zranitelná, moje duševní já už bylo narušené, nevyzpytatelné a nemohla jsem se na ně spolehnout ... něco jako podlomené duševní zdraví ? Mamce jsem se nijak zvlášť nesvěřovala se svými problémy v dospívání a manželství, řešila jsem si je sama, nechtěla jsem nikoho zatěžovat, ale ta jistota, že tady mamka pro mně je, byla strašně důležitá. Věřila jsem a věděla, že by mi pomohla, kdyby bylo zle. Z té jistoty se dá žít, je to maják ve tmě, pilíř, o který se opřeš, když tě zmáhá závrať, když se otec tvým problémům vysmívá, když tvoje komplexy umocňuje .... vlastně jsem jí toho spoustu nestačila říct a najednou jsem zůstala sama v mužském světě - manžel, synové, otec - samí jedinci vyžadující mou péči a tak jsem tak nějak pečovala a pečovala, až jsem najednou zjistila, že jsem moc unavená a že bych potřebovala sama spoustu péče. Mohla bych ji i mít, ale byl tady zase problém - nechtěla jsem nikoho obtěžovat - byla jsem k tomu vedená odmalička - nikoho neobtěžovat. Tak se snažím neobtěžovat, poprat se se vším a čekám, až druzí zaujmou stejný postoj ke mně jako já - myslím, že k tomu nedojde ...
budu tedy myslet na mamčina slova - Romanko, když nejde o život, jde o h.... . Začnu se ve svém pozdním věku učit být sobecká. Začnu myslet na sebe. Přestanu se dívat za sebe, ale budu hledět před sebe. Budu tvrdá. K sobě i druhým.
Ani tohle po sobě nebudu číst, uvědomuju si, že blábolím, melu stokrát v mysli vyřčené.
Martas, mně asi přišlo přece jen trochu líto, že opouštím práci, kde jsem nechala deset let života. Kde mně, jak jsem při loučení zjistila, měli lidi rádi. Měli v očích slzy, já ne. Mám je až teď, když už mně nevidí, když už je loučení za mnou, kytky od nich ve vázách vadnou a já jen doufám, že příští práce bude fajn.
Prostě, jak napsal básník -
Bylo nám tu někdy dobře někdy zle, jak už to život nepřebrané nosí.
Snad i v tom zlém tu cosi ztrácíme. Snad i v tom zlém jsme milovali cosi.
Schválně - kdo napíše správně, kdo tento verš napsal ??????

Bude odměna ...... čekám na Vaše odpovědi a jsem s láskou Vaše - Romana.

Ahoj všichni, od pondělka nastupuji po půl roce zpět do zaměstnání, mám z toho trochu strach, ale cítím, že už to musí tak být. Doma by se to vracelo zase zpátky, potřebuji změnu, jen nevím jestli mi to pomůže v tom stejném prostředí, kde to všechno vzniklo. Jsem rozhodnutá udělat změny, říkat ne, když opravdu nechci apod. Zatím nemám jinou volbu, práci si sháním blíž domova, ale zatím bez výsledku. Ráda bych podpořila slova Petra, já jsem si před pár měsíci nedovedla návrat do normálního života vůbec poředstavit, měla jsem strach, že se mi nevrátí emoce, nenajdu ztracenou lásku k rodině. Dnes můžu říci, že ze 70% je to vše v kladném zpět. Občas se to ještě zhoupne, ale na to jsem vyzbrojená neurolem, neberu ho denně, ale pouze občas a musím říct, že mi stále ještě pomáhá. Nestydím se to tu napsat, vím, že mi bude pomáhat i pár prvních dní po nástupu do práce, ale dle slov mého lékaře, jedna tabletka při potížích ne pravidelně, závislost neudělá. Trvalo to dlouho, skoro půl roku, ale jsem z toho snad venku. Musela jsem změnit pohled na řadu věcí, řadu starostí osvobodit a pustit z hlavy. V pondělí Vám napíšu jak to šlo, a všem přeji hezký zbytek večera, a lepší zítřek.

Krásný podvečer všem hodným holkám a klukům.Určitě mi prominete,že budu trošku sobecký a budu si libovat v počasí jaké zrovna je.Já na sobě necítím tolik depresi,jako když svítí hodně sluníčko,ono taky svítí ale není tak silný.takže teď jsem si to užil a už vám zase přeju,aby jste měli krásně na dovolenou,mohli se smažit na koupácích,ať je léto jak má být.Naše 1% to přežije,aby si99%mohlo užívat sluníčka,vždyť jak by k tomu přišli lidé,třeba z masny,jako moje milá,kde dělají v sedmi stupních,přijde domů a hned se jde na dvůr opékat.
tce,jak už tady bylo psáno,spousta lidí by tady měla být v blázinci,protože tím,že si na nás ukazují to nemají v hlavě v pořádku.Já jsem měl v práci dobrej kolektiv,velice brzo jsem jim řekl,že chodím na psychiatrii,trošku nechápali,protože jsem dělal takovýho celoživotního šaška,chtěl jsem,aby se lidi smály,né aby se dohadovali,Když jsem byl v léčebně pořád mi psali dopisy a pohledy,když je mi hůř tak si je prohlížím,ale taky na mě padá smutek,když tam vidím podepsanou Irenku,to byla nejlepší kamarádka,jakou jsem měl,bohužel před čtyřmi roky náhle zemřela ve45letech.Byl jsem taky zrovna v léčebně,dali mi propustku na tři hodiny na pohřeb.Tak se tce neboj,nenech to rozjet,protože potom by si mohl být hospitalizován déle než šest týdnů.
Silvo,já nevím,ale naše dcera si se svými vrstevníky nikdy asi moc nerozuměla,protože moc kamarádek(dů)neměla.Moje manželka říkala,že to byl děsnej frajer,machroval,pamatuje si ho ze zábav,to je víc,než třicet roků,já si na něj nevzpomínám.Že byl hezkej,že na něj holky letěly.Bylo divný,že se celej život neoženil a neměl děti.Ale k seznámení,dcera dělala servírku a on trávil celý dny v hospodě a hrál karty.Jednou mu karta vůbec nešla,tak si chodil od Markéty půjčovat a pak měla manko 30000kč.Vrátil je brzo,víc si spolu začli povídat atak se dali do kupy.A zůstávali spolu někdy v hospodě do rána.taky začala dcera trochu pít.A dozvěděli jsme se to tak,že se manželka šla podívat do jejího pokoje k ránu a přišla v šoku,že tam s ní někdo v posteli spí.Tak nám to řekla.Ani jsme jí ho nějak nevymlouvali,jen jsme jí řekli,že ví,že je alkoholik a že může mít zkaženej život.A že má domů vždycky cestu otevřenou,kdyby se vzali a nešlo to.A taky jí jeho známí a sousedé a ženský s kterejma chodil,říkali,že bude bezdětná,že nemůže mít děti a najednou byla těhotná.A pak druhý,jsou spolu šťastný a pohádky je konec.Je bezva,rozumíme si sním,pořád něco vylepšuje na řadovce,tu teda měl,na tu si vydělal v dolech,ale byla psaná na jeho sestru,protože by jí prohrál nebo propil,Občas si v pátek zajde na pivo,ale to je v pořádku.Akorát mám obavy,jsou spolu pět let,až jemu bude 70 a jí přes čtyřicet.krásná ženská,jak to tam bude fungovat.Děti budou v pubertě,jestli na to bude mít nervy.A sex taky samozřejmě.To není jako u celebrit,kdy je chlap doma jen na chvilku,mají paní na hlídání.Přeju jim,aby jim to vydrželo,co nejdíl.Ahoj.Luboš.

Ahojky lidičky. Zatím co si Luboš libuje v tomhle počasí, tak já dostávám "depku", protože sedíme skoro celý den doma, nevíme , kdy zmoknem. Vím, že horka jsou pro některé lidičky hrozně vyčerpávající, ale já bych tak šla na koupálko. Nebo alespoň na zahradu do bazénu. Když se ráno vzbudím a otevřu okna a balkon, tak je hned líp, než když vidím tu ošklivou šedou oblohu. A mokrou silnici. Kytky z balkonu stále dávám nahoru a dolu, protože prší 5x denně. Kdyby se mi letos tak nepovedly, tak bych se na ně vyprdla.
Jinak, Luboši, ať to mladým dobře dopadne. Asi to nemají jednoduché, ale když zvládli to ostatní, tak to zvládnou i do budoucna.

Marcel, hodně štěstíčka v práci a vykroč pravou nohou. :-)))))

Romčo, jsem zvědavá, jestli ti někdo pošle správnou odpověď. Já to tedy nebudu, max že bych se do toho obula a zjišťovala. ( Ale ta nejinteligentnější z nás ti to možná napíše. To jsem pak zvědavá, jaká ta odměna bude ?!?)

Jsem od pěti vzhůru, tak jdu spinkat. Prostřední dítko má odjezd v sobotu na tábor a dneska si vymyslela teplotu a bolení svalů. Budu se modlit, ať je to nějaká viróza a je to brzy pryč. Vyháníme vším možným.

A moje mamča stále NEKOUŘÍ. Má opravdu můj obdiv. Je na tom s dýcháním mnohem líp. Může se i normálně hýbat, aby se nezadýchala. Myslím, že Romča psala, že deprese má nějaký důvod. Možná u mé mamči byl důvod deprese taky ten, že nemohla vlastně vůbec nic. Když se ohla, tak se musela vydýchat, nemohla pořádně popadnout dech. Do žádného kopce nemohla, dusila se, musela zastavovat. A po rovině musela chodit pomalu. Fyzická námaha, i malá, byla pro ní hrozná. A to jí začalo tak před těmi 10ti lety. Možná bylo víc důvodů, nahromadily se, ale tohle mohlo být hlavní. Pozoruju jí, že je spokojenější. A hlavně, že tohle dokázala. Myslím, že si nikdy nemyslela, že dokáže být víc jak týden bez cíga. Kouřila od 15 a je jí 60 let. Nekouří od minulého úterý, jen připomínám. Pro mě je to taky divné, protože od nich jdu a nesmrdím jak z hospody. Asi to pořád omílám, ale mám z toho opravdu radost. A bojím se, až mi řekne, že si zapálila. :-((((( Snad to nenastane a dostala trochu rozum.

Mějte se moc moc hezky, snad zítra bude vykukovat víc sluníčko a bude o pár stupínků tepleji. Tady bylo dnes 19st. a to bylo fakt málo.

Sluníčko do bolavých dušiček.

Milá MALÍŘKO,ROMI.........................nejdou mi často odeslat příspěvky a taky ač z toho bude mít někdo radost-jsem ko!Včera v noci jsem po gastru zvracela krev,po znecitlivění v krku mi otekly mandle a měla jsem celou noc pocit,že se udusím.A hlavně momentálně nedokáži poznat-jestli jsou horší mé tělesné nebo duševní bolesti.Chodím vás číst ale nemám sílu často psát-ALE MYSLÍM NA VÁS.Někdy to čtení je.......................?Na urážky na svou osobu atd. už kašlu!!!!!!!!!!!!!!!!!!!Osobka mě vůbec nezná a hlavně mi připadá,že neví o co jde.....................MĚJ TE SE MOC FAJN.Já nevím co dál........