Diskuse - Deprese

Nejhorší stav deprese poznáš až když ti začne bušení srdce, třas rukou, pocit úzkosti apod. Porad se s psychiatrem co a jak a potom uvidíš jak co a jak. Když na to budeš sama nepomůže ti to ahoj zdraví Zuzana

Nejhorší stav deprese poznáš až když ti začne bušení srdce, třas rukou, pocit úzkosti apod. Porad se s psychiatrem co a jak a potom uvidíš jak co a jak. Když na to budeš sama nepomůže ti to ahoj zdraví Zuzana

Nejhorší stav deprese poznáš až když ti začne bušení srdce, třas rukou, pocit úzkosti apod. Porad se s psychiatrem co a jak a potom uvidíš jak co a jak. Když na to budeš sama nepomůže ti to ahoj zdraví Zuzana

Psychický stav člověka je jeden s nejduležitějších věci, co se týče zdraví. s psychikou souvisí téměř vše. musíte si uvědomit jak dalece na tom jste. pukud přetrvává bušení srdce, pocit úzkoztí, třas končetin, celkový neklid atd. Je třeba vyhledat odborníka který nasadí antidepresíva. Ze jména nejčastější je podáván Rivotril, Prothiaden, Citalec, a jiné. Je třeba si uvědomit jak na tom jste a z toho vyvodit důsledek, jestli vyhledat odborníka nebo si dokázat pomoci sám zdravím Zuzana.

Diky za radu. Mám to co popisuješ. Vyhledám odborníka.

Ahoj,je mi 20 a tři roky jsem bral po pulrocích cipralex a občas oxazepam.Ted mám předepsanej Prozac. Deprese se u mě střídají pravidelně po půl roce zhruba.Půl rok jsem naprosto zdravej a pak se to vždy vrátí.Zajímá mě hlavně jestli o své depresi mluvíte s přáteli. Já jsem o tom párkrát mluvil,když sem byl zdravej,ale myslim že si to ani většina lidí nepamatuje.Myslíte že by to kámoši měli vědět na rovinu?Protože už sem kvůli tomu ztratil asi hodně lidí,spíš teda těch co sem ani moc neznal,ale děsim se aby se na mě nevykašlali i ty ostatní,když se jim dost dlouho neozvu a lidi si pak myslej svoje....Petr

Ahoj, mě sice je 2x tolik jako tobě, ale taky jsem si prošla depresí. Záměrně říkám depresí, protože ti kteří si řeknou, že máš jenom depku, neví o té nemoci vůvec nic. Začlo mi to víc jak přede 2 roky a trvalo mi víc jak rok než jsem byla o depresi schopná mluvit s kamarádkami a kamarády. Popsala jsem jim svoje pocity a všechno co mi ta potvora dělala a budeš se divit, ale měli doslova hrůzu z toho, že by je to mohlo potkat taky. Všechno pochopili a nemám s nimi žádný problém. Jenom se člověk musí přestat stydět za to co prožil. Teď už 14 dní neberu antidepresiva, tak jsem zvědavá jestli se mi ta hnusota nevrátí. Držím ti pěsti a určitě se svými kamarády o tom mlu. Řekni jim narovinu jak se to u tebe projevuje a aby se nedivili, když na ně opravdu nebudeš mít ne náladu, ale sílu.

Ahoj,je mi trochu nad 50 let,takže mam za sebou lehčí i těžké deprese,ale slovo depka mě docela vytáčí,protože ti lidé opravdu neví,očem mluví,a pořádnou depresi nikdy nezažili,ani jim to nepřeju.Já zkoušela občas někomu říct,jak mi je,a bohužel mně nikdo nepochopil.Moje matka ke mně přestala chodit,nebo se ve dveřích otočila,že přijde jindy,i moje sestra se zachovala stejně,takže se téměř nestýkáme.Vždy mě to moc mrzelo a brečela jsem,že nejbližší rodina se na mně vybodla,když jsem je nejvíc potřebovala.Aostatní mě berou,jako že mi nic není,abych prej se na nějaké deprese vybodla a začala žít.Takže když mi není dobře,nikam nechodím.Zkus cto říct kamarádům,pokud jsou rozumní,tak Tě pochopí,držím palce a měj se dobře.

Jarčo, tak to jsme vrstevnice a i já si tady pročítám vaše nářky. Měl by si je pročítat i nějaký skvělý psychiatr, který by nám udělil rady. Už od narození válčím s přecitlivělostí, podepsali se na mně mí rodiče, kteří se neustále hádali a řada okolností z toho plynoucích. Po smrti otce matka přitvrdila a já se poprvé doopravdy sesypala, což trvalo dva roky. Nebyla jsem pochopena tehdy ani lékařem, ani spolupracovníky, manželem, nikým. Takže naučila jsem se se svou bolestí žít sama. Mám syna a dalšího manžela, ani oni ani nevědí o mých stavech. Prášky nosím v kabelce a v případě nutnosti něco spolknu, aby to neviděli. Taky mám příb**nou, vždy byla zlá a arogantní, teď se na stará kolena taky sesypala a svou sprostotou mi taky přidala...sice jsem se rozhodla už ji ignorovat, ale na pár dnů mně prášky zase neminou. Taky, Jarčo, psychické stavy zhoršuje asi hormonální přechod. Kupuji si Sarapis pro ženy (mateří kašička, pyly a další prvky), vařím si bylinkové lektvary (dneska je ke všemu úplněk, který zesiluje všechny vlivy), no ale ať si to člověk vysvětluje všechno jak chce, ty pocity jsou hnusné, protože je v nich zoufalá bezmoc. Viď? Zbývá jen naděje, že se to zase aspoň zmírní.

Ahoj,to si vůbec nedokážu představit, i když sem to doma asi nikdy neměl ideální, když sem byl malej táta byl alkoholik a až asi před rokem se to doma sklidnilo co se věčnejch hádek týče. Ale naštěstí se o tom třeba s mámou dnes bavim (náhodně chodí ke stejné psychiatričce :-) No vůbec nevim co bych dělal kdybych to měl doma dnes špatný...Jinak se nejvíc bojim že to bude na celej život,i když psychiatrička řikala že nemusí,ale už sem těch epizod prodělal tolik, že si začínám uvědomovat že je to možný. A proto asi o tom budu muset s lidma mluvit,asi je to menší zlo než aby si mysleli, že na ně kašlu,no uvidim, teď se aspoň pozná kdo jakej je.Přeju Vám hodně síly a dík :-)

dekuji nechci

Petře, ono se to vracet nemusí, jen člověk nesmí dělat stále stejné chyby a takzvaně si to spouštět. Jistá labilita je člověku vrozena, ale dá se s tím válčit. Nesmí se to nechat přerůst přes hlavu. Důležité je také přijmout to jako jistou životní zkoušku, byť hnusnou...Musíme si uvědomit, že s tím nejsme sami. Deprese mají milióny lidí na celém Světě. Snad s námi cloumá všechna ta civilizace. Neslyšela jsem, že by domorodci v pralesech touto nemocí trpěli...

Jiško,nejhorší je,když se na Tebe vybodne rodina,ale i to se musí přežít,já přišla i pár kamarádek,když jsem mívala těžké deprese.Já jsem si kupovala Menofen,docela mi pomáhal,tet už neberu nic,zdá se mi,že je líp.Petře,já měla v mládí hodně těžké deprese,ale ono je to pořát jiné,i ted je mi blbě,ale ne tak moc,spíše úzkosti a napětí.Mám však pocit pokud člověk prožije tyhle psychické potíže,dívá se na svět úplně jinyma očima.

ahoj Tome,tvýmu problému rozumím .Myslím že bys neměl poslouchat lidi co reagujou "najdi si psychiatra tan to vyřeší,mysím že nevyřeší jen tě nadopuje práškama a tvůj problm se prohloubí místo aby se léčil,protože nikdo nebude pátrach po jeho kořenech ale jen se bude potlačovat do pohody.mám zkušenosti s psychologem moderního typu -bez farmak,pracuje s tebou postupně a podrobně až se sám dopracuješ k příčině úzkostných stavů nebo pocitům NEVĚŘÍM SI.taky před tím než jdu spát jdu několikrát zkontrolovat dveře i okna jestli sou skutečně zavřené,dřve to byli ještě drsnější stavy nedůvěry.tomu věř.ale dá se na tom pracovat docela nenásilnou formou,přeji odně síli a klidně se zase ozvi

Tak jsem rád,že tady taky píšou holky kolem padesátky,což pasuje i na mě,ale deprese se neptá na věk,ta může zasáhnout mladšího i staršího.Ale nepřeju to nikomu,ani těm co si na nás ukazují prstem.,,hele on chodí na psychiatrii,určitě je cvok",slýchávám,no hold jsme na malým městě.V práci,když jsem začal marodit,jsem jim hned řekl,že chodím k psychiatrovi,bezvadně se zachovali.Snažili se mi pomáhat,jak se dalo.Do léčebny mi posílali pohledy,blahopřání,moc mi to dělalo radost.Byly to bezva holky i kluci.Doma jsem to měl vždycky super,a mám.Říkám si.že si takovou hodnou manželku a děti ani nezasloužím,bez nich bych tady dávno nebyl.A přesto nemůžu tu potvoru porazit.Prve jsem přijel ze setkání duševně nemocných lidí.Jsme taková jedna rodina a je nám tam všem,,mezi svejma bezva".Přeju všem hezké dny.Ahoj