Diskuse - Deprese v těhotenství

Ahoj Luluno. Tak já bych se nad tím zamyslela, než se rozhodneš pro dítě. Já jsem v 22 týdnu a je mi skoro 42. Bude to moje první dítě a mám za sebou už dva potraty.Já myslim, že dítě by jsi určitě ještě mít mohla. Ale na toho pravého čekat také nemusíš, oni jsou všichni stejní. Musíš vědět ty , či to chceš .Já se 12 týdnů rozhodovala, pak jsem pustila svoji práci, kde jsem vydělávala super peníze a teď sedím doma a jsem nešťastná. Musím úplně změnit život a to je v mém věku těžké. Navíc už nikdy tu práci s dítětem vykonávat nebudu moci a tak sedím doma a čekám, na nějaký mateřský pud, který se bohužel zatím nějak nedostavil...
Tak si to pořádně nechej rozležet , dokud se můžeš rozhodnout.

No tak děkuji vám oběma za rozdílné příspěvky :-). Já mám děti hrozně ráda a vždy jsem si ho přála, ale jak píšeš Lenale, čekala jsem stále na toho pravého,který nepřicházel.Nejhorší je, že jsem nový vztah začala po 5-ti letém velmi divokém, ale hlubokém vztahu, který mi mnohé vzal a dal. Každopádně můj ex-přítel je se mnou stále v kontaktu. Pořád se milujeme, ale nemůžeme spolu být. Když se dozví, že čekám dítě s někým jiným, bude to pro něj smrtelná rána. A pro mě vlastně taky. Můj nový "přítel", nebo jak ho mám nazývat, byla moje náplast a pomoc, abych se konečně vymanila a odpoutala. I když vypadá jako hodný a pozorný muž, vůbec netuším, jak takovou závažnou věc vezme. Vidím to tak, že skončím jako svobodná matka. Potrat kvůli práci, nesmyslnému vztahu a jako nejjednodušší řešení volit nechci. Asi to tak má být. Také mi dělá starost práce - jsem podnikatelka - a pro ty není příliš sociálního pochopení na mateřské :-). Docela jsem ráda, že jsem našla i další spřízněné duše, které řeší též nemalé problémy a pocity..díky za pomoc :-)

Ahoj Luluno,
mně je 33 let, čekám první dítě a taky mám za sebou pár potratů, naposledy ve 32 letech. Nechci radit, já osobně bych v dnešní době nevolila cestu svobodné matky. Vím, že to není lehké rozhodování...Dítě ti převrátí život naruby, všechno je drahé, doba je zlá. Určitě bych to partnerovi řekla a zkusila se zařídit podle toho. I když po tak krátké známosti asi nemůžeš úplně vědět, co od něj máš očekávat...
PS Mám spoustu kamarádek a známých po interrupci a ani jedna z nich pak neměla problém otěhotnět. Uvidíš, držím palečky, ať to všechno zvládneš...

Díky, Lindo :-). Jenže u mě byl problém, že pokud bych neotěhotněla tímto šokem, pak bych asi dítě neměla nikdy. Víš, cítila jsem to tak. A teď ho najednou mám a všechno se mi obrátilo. Cítím, že ho chci a když ho dám pryč, tak toho budu litovat a vrátím se do bludného kruhu práce-párty-povrchní vztahy-neochota usadit se. Asi mu to řeknu, dlouho už to také neututlám. Začíná to na mě být i pomalu vidět. Do kolikátého týdne je mini-interupce?? každopádně děkuji za podporu všech - je to úžasné !

Ahoj Luluno,
v podstatě máš pravdu (s tím bludným kruhem...).Jak jsem psala, je to těžké rozhodování. Já jsem si ani teď nebyla jistá, jestli je ta správná doba a ten správný muž. Jenže to stejně nikdy nevíš. Miniinterrupce je do 8. týdne, jinak je to možné až do 12. týdne. Vlastně je to jedno, protože naposledy v nemocnici jsem se ptala, jaký je v tom rozdíl a bylo mi řečeno, že skoro žádný, jen při mini se používají menší nástroje. Ale jasně že čím dřív, tím líp, kvůli případným komplikacím a pak v různých nemocnicích mají různé objednací doby. Naposledy jsem měla jít na mini a než mě objednali, byla jsem už pomalu v 10. tt.

No, já myslím, Lindo, že to přemýšlení je také hodně způsobeno tím, že je nám už 32 let a jen tak do něčeho nejdeme po hlavě. Tak já to teď zkusím a uvidíme. Vím, že za 10 let toho nebudu litovat - nakonec jsou všechny ženský rády za své děti, že je mají..co ty na to?? :-) Díky a držím ti palce s miminkem, ať je zdravý a roste.

Ahoj Luluno, ak jako bych slyšela sebe. Do 41. party, drahé dovolené ,vydělávání peněz a povrchní známosti. Teď mám super partnera ,co se na dítě těší a i finančně není problém, ačkoliv ze svých životních kvalit a zvyklostí budu muset dost citelně slevit. Ale i přesto pořád uvažuji, že jsem mohla ještě rok počkat, ještě něco vydělat... Tím chci říct, že s takovým přístupem, jako mám já, by jsi to mimčo neměla nikdy anebo moc pozdě jako já. Myslím,že po 30-ce je ideální věk že bude dobře , když si to necháš.A díky za tu větu "nakonec jsou všechny ženský rády za své děti...". Ta mě drží také nad vodou...

Taky čekám druhý mimi. Starší holčičce je rok a půl, s ní bylo těhotenství nádherný, všechno vycházelo skvěle, krásný porod, po porodu žádný deprese, všechno jsme zvládali a mateřskou jsem si opravdu užívala. Pak jsem otěhotněla podruhé, tentokrát neplánovaně. Ale řekli jsme si tak co, když to přišlo, nějak to zvládneme. Bydlíme v malinkém bytě ještě se psem a stěhovat se sice chystáme, ale až tak nejdřív za půl roku. Teď jsem ve 25. týdnu. Prošli jsme si amniocentézou, protože nás strašili rozštěpovými vadami, ale dopadlo to dobře a potvrdili nám, že čekáme klučíka, z čehož jsme měli opravdu radost. Pak to ale přišlo, zjistila jsem, že manželovy večerní výlety nejsou až tak nevinné, jak jsem si já důvěřivá kráva myslela... A přišly hádky, vyčítání, deprese. Začala jsem i litovat toho, že jsem znovu otěhotněla. Kdybych nebyla těhotná, možná bych to snášela líp. Co ale může dělat ženská s dítětem a těhotná, jak se může bránit? Jak se z toho mám sama vyhrabat? Připadám si podvedená (i když tvrdí, že o nic nešlo, jen flirt) a hlavně jsem se v něm strašně zklamala. Nedovedu si představit budoucnost. Budu mu ještě někdy schopná věřit? Připadám si strašně sama a nejvíc je mi líto těch dětí. O dcerku se postarám, ale už s ní nemám tolik trpělivosti a na legrácky vůbec nemám pomyšlení. A co teprv ten malej, chudáček, všechno prožívá se mnou. Nemůžu ale dělat nic, než to vydržet. Manžela opouštět nechci, pořád ho miluju a hlavně nechci připravit děti o tátu. Jediná cesta je překousnout to, pokusit se znovu důvěřovat a žít dál. Kvůli dětem a nám všem. Snad to čas spraví a bude zase dobře. Jen kdyby z tý deprese bylo cesty. Uvažuju o psychiatrovi. Dzřte se, život musí jít dál.

Ahoj Lenale, ano, to je přesně ono. Pořád vlastně nemáš dost, pořád není ta pravá míra peněz, pořád ještě tahle párty, tam jet, tohle zažít, to udělat. A život frčí mezi prsty. Dneska jsem byla pro průkazku. A na ultrazvuku. Moje dítě už má srdce a ploutvičky :-). Přišlo mi to tak hrozně roztomilé, že jsem na 100% věděla, že už ho nemůžu nechat rozervat ocelovými výsavkami. Těš se na to, Lenale, já už se taky docela těším. Asi skutečně není nikdy ten pravý čas, že si řekneš, tak a teď chci být těhotná, pokud nejsi ten typ "matky". A to my dvě, jak tak vidím, asi úplně nejsme :-). Přeju ti hlavně zdraví pro děťáko. V jakým jsi týdnu? A ještě mě zajímá, proč jsi přestala pracovat? Myslím, že jsem to tam někde četla. Já plánuji pracovat až téměř do porodu. Jsem OSVČ a tak mě nutí okolnosti, jinak můžu firmu položit, jsem vázaná smlouvami...A taky plánuju hned jít zpět do práce. Ale to prý nezvládnu..:-(

A propos, ani jedna z mých kamarádek, co mají děti a že jich je dost, nikdy nelitovaly, že je měly.

Ahoj, holky,nezoufejte!!!
Myslím,že většině z Vás to mimčo všechno nahradí. Já měla ( a mám) s partnerem velké problémy, znali jsme se 3 měs.a čekali dítě.Těhotenství vůbec nebylo takové, jak bych si ho představovala - mám už 13 letou holku ( za svobodna) a chtěla jsem, aby to bylo opravdu jiné, opravdu krásné, opravdu těšení se. Bylo zvracení, nenálady, depky, nenávidění partnera, pláč.
Teď je mojí holčičce 11 dní a jsem za ni moc ráda, dokonce uvažuju, že bych dala za dva roky ještě jedno miminko. ( A třetí císařský řez - i když to bolelo!) Partner nechce, na něj ty problémy byly asi moc.Pomáhá mi ( a hodně) starší dcera.Luluno - jsem opravdu ráda za svoje děti, to jsi vystihla.HOLKY, NEZOUFEJTE, ONO TO FAKT PŘEJDE! JEN SE SNAŽTE ZAJISTIT SI TROCHU POMOC V ŠESTINEDĚLÍ.:-)

Diky Lindo a Evo H. , dnes jsem už rozhodnutá, že své dítě chci a těším se na něj. Partnerovi jsem to ale, bohužel, prozatím ještě stále neřekla. Vůbec nevím, jak. Hrozně se bojím reakce, přestože by mi určitě pomohla v tom smyslu, že bych věděla, jak se zachovat. Ach jo, plácám se v tom...:-(. A to už vím měsíc!!

Ahoj Lulu,
neblbni a řekni mu to...Jen problém oddaluješ...

Ahoj Lindo, tak jsem to řekla...no a docela jsem se dočkala podpory a pomocné ruky. I tak jsme se však prozatím rozhodla pro roli svobodné matky, přestože si mě partner navrhl vzít..je mi nějak poslední dobou bídně..:-(

Luluno, stůj si za svým! ;) Pokud cítíš, že miminko chceš a litovala bys, kdybys na potrat šla, prostě si ho nech a věř tomu, že je to správné!!! Ač je to těžké si to vše teď představit, uvidíš, že to bude stát za to! :) To, že Ti partner potrat navrhl, je asi normální, jelikož mu to přijde jako krátká chvíle a neví, co máš za postoj. Ale pokud nebyl zásadně proti a vyjádřil Ti podporu, snad by to vše mohl respektovat. Pokud vnitřně opravdu cítíš, že se na chvíli vzdát své práce a společenského života určitě dokážeš a cítíš, že miminko je to, co Tě naplňuje v tuhle chvíli víc a jinak bys ho třeba "prošvihla", jdi do toho, litovat tak určitě nebudeš a právě naopak! :) Moc Ti držím palce a ať jste oba dva zdraví nebo zdravé! To, že Ti je nyní bídně, je tak nějak zcela normální a pochopitelné. Tvá situace stojí určité nervové vypětí a rozhodně není procházkou růžovým sadem,ale věř tomu, že i to pomine. Ač je to asi teď těžké, zkus co nejčastěji odpočívat a relaxovat. Už teď mluvit na bříško a víc se hýčkat. Moc to pomáhá. Kdyby se cokoli dělo, vhledej alespoň psychologa. Rozhodně Tě neukousne a může nastínit situaci zase z jiného úhlu, který nevidíš a může Ti pomoct. A i kdybys byla svobodnou maminkou, a co? Nebyla bys ani první ani poslední,ale měla bys to svoje štěstí, které za to všechno stojí! Věř svému rozhodnutí a klidně to partnerovi řekni..jak to cítíš. Že respektuješ jeho postoj,ale je to zásah do Tvého těla a miminka. A že počítáš s variantou svobodné matky. Ať se rozhodne jak chce,ale Ty to miminko chceš a když už přišlo, necháš si ho. Pokud Ti dal podporu, myslím, že by mohl klidně chvíli naslouchat a trochu Tě pochopit. Uvidíš, každopádně od teď už nikdy nebudeš sama! ;) Budete dva nebo dvě! :)