Diskuse - Deprese v těhotenství

mě je 41 a dítě jsem nikdy moc nechtěla.Ale můj partner mě přesvědčil,že je to smysl života a tak jsem na to přistoupila a ihned otěhotněla.Teď jsem v 16 týdnu a začínam mit prapodivné stavy. V noci se vzbudím a mám pocit,že mám v břiše něco ,co tam nepatří a že to musí pryč, nebo zešílím. Je to hrozne,takový stav fobie. Vůbec nevím, jestli mám navštívit psychologa,či gynekologa, či zda se s tím vůbec můžu někomu svěřit. Musím podotknout, že mám dobře fungující vztah, finančně kompletní zabezpečení a nikdy jsem žádnými psychickými poruchami netrpěla. Jsem veselý a velmi spokojený člověk.Úplně mě tyto stavy děsí a bojim se ,že se budou zhoršovat, že se vážně zblázním... Existuje snad ještě někdo, kdo má něco podobného,anebo může mi někdo poradit. D2kuji L.

Ahoj lenale,
tvůj pocit znám. Byla jsem na tom dost podobně, s rozdílem věku:) Chci tě jen ubezpečit, že až se miminko narodí, vše se ihned (!!!) změní. Příroda to sama zařídí:) Ten pocit, kdy miminko poprvé uvidíš je nepopsatelný!!! Zaručuji ti, že to bude nejkrásnější zážitek v životě!!! Opravdu. Mé holčičce je nyní 18 měsíců a zbožňuji ji nadevše:) Je pro mě nedlůležitějším človíčkem v životě - ne nadarmo se říká, že mateřská láska je nejsilnějším druhem lásky!!! Teď už nechápu ženy (Helena Vondráčková), které jsou bezdětné. Přijdou o mnoho krásného, čemu se nic nevyrovná. Ještě den před porodem jsem necítila k miminku v bříšku vůbec nic, ale jakmile se narodilo, nechápala jsem, jak jsem bez miminka mohla vůbec existovat! Nedělej si hlavu:)!!!

Ahoj, mně je 33 let a po dítěti jsem toužila cca od třiceti. Teď jsem v sedmém měsíci a mám stejné pocity jako ty. Kdybych mohla vrátit čas, šla bych na potrat, protože tohle je peklo. Podotýkám, že dítě jsem chtěla já, on jen kvůli mně. Sám má již téměř dospělou dceru. Mám pocit, že přicházím o svou svobodu a nezávislost a to mě děsí. A že to není nadoživotí? Já to tak vidím....

Ahoj Lindo.Já bych to snad ani neměla psát,ale ja snad každý den doufám,že se něco stane a já potratím. Přitom jsem 17 týdnu, před měsícem jsem ještě na potrat mohla... Já měla super job, který už nikdy zpět s dítětem nedostanu a můj přítel si mě tím dítětem chtěl jen uvázat, jelikož špatně snášel,že jsem na tom finančně lépe než on. Teď je pozdě a já čekám dítě, které jsem vlastně vůbec nechtěla, jsem najednou závislá a hlavně hrozně nešťastná....

Ahoj, Lindo,
neboj, není to na doživotí.:-)Já mám starší dceru 13 letou a už dobře rok dva si můžu dělat, co chci, protože si vše obstará sama.Ale i teď s druhým těhotenstvím doufám, že to bude tak, že jak ho uvidím, bude vše O.K:, protože nevolnosti, bolesti v zádech, omezení pohybu - no, myslela jsem, že to hravě zvládnu,ale ...už mi to dává zabrat.

Ahoj, nevím, jak se jmenuješ, ale moc dobře ti rozumím...Já se modlím každý den, aby se to dítě nenarodilo. Měla jsem hezký vztah, teď se bojím, že nás dítě rozdělí. Přečetla jsem dost psychologických článků a je mi jasné, že dítě mnoho párů dokáže rozdělit. Je to logické, protože muž svůj život víceméně měnit nemusí, on žije stejně. Žena má úvazek tak na deset let, než je dítě trochu samostatné. Myslím na to, jak nám spolu bylo hezky, užívali jsme si jeden druhého a teď to skončí. V noci se budím a děsím se, že už brzy se vůbec nevyspím, budu shánět hlídání všude možně, protože tchýně je stará a moje matka žije jinde...Už chápu ženy, co nechtějí děti, protože ta oběť je moc velká...Chtěla jsem dítě, abych nebyla jednou sama, ale kde mám záruku, že sama nezůstanu? Jak ho můžu vychovat, když mám problémy sama se sebou...Asi ho budu mít proto, aby mě měl kdo odvést do domova pro seniory :o)

Holky, ženy, dámy ..

Jak tak čtu Vaše příběhy, je mi z toho smutno, chápu Vás a co je pro mne osobně nejhorší, je to, že já jsem měla naaprosto stejné pocity, svého partnera jsem nenáviděla, nevážila si ho, neměla chuť se s ním milovat, chtěla jsem být bez něho .. Jsme spolu 5.rok a je pravda, že poslední rok náš vztah upadal, ale tím způsobem, že jsme si každý žili po svém..nebydleli jsme spolu, ale vždy jsme se domluvili na návštěvě, přijel ke mě, nějakou dobu pobyl a já chtěla svoji svobodu .. První dva roky byly velice krásné, po rodině, po dítěti a on i po svatbě toužil neustále, já nechtěla, neměli jsme vyřešené bydlení .. Třetí rok trochu náš vztah "povadnul", asi pořád stejné - nikam jsme se neposunuli a čtvtý rok jsme dali dokupy byt .. no a do toho jsem otěhotněla, přítel tehdy zrovna odjel pracovně pryč, na týden byl v Praze, mezitím jsem měla takové pocity jaké uvádím a když se vrátil, bylo po všem .. byla jsem na interupci a teď mám z toho deprese. Brečím, je mi to líto, bude to již 6 týdnů a nemůžu se z toho vzpamatovat .. mooc toho litujeme, vztah jsme dali dohromady, žijeme spolu, není to ideální partner v tom smyslu, že mi není přílišnou oporou, udělá pro mne téměř vše, ale někdy mu chybí soudnost, znáte to, takové trošičku bez mantinelů, ale zvykla jsem si .. kdo z nás nemá charakterovou chybu .. a velice toho litujeme oba dva, nechceme o tom pořád mluvit, řekli jsme si toho o té záležitosti již dost, moje bolest pořád nepřechází, ale snad pomůže čas ... miminko plánujeme, snad to ještě později půjde .. mě je 32 let, také už bezpočet času nemám .. chtěla jsem Vám tímto povídáním, smutném povídáním, říci hlavně to, že pocity, které máte ke svým partnerům, negativní, jsou normální .. pravda, muži to málo chápou, to je problém, ale jinak, takové pocity má asi každá těhotná žena, vlivem hormonů .. vydržte to, neudělejte takovou životní chybu jako já .. mějte se hezky, těhulky ..

Ahoj, tak i já přispívám svojí troškou... jsem v 8 týdnu (takže sranda) že jsem těhotná vím 2 týdny... přítel je nadšený, jeho rodina taky.. ale... já se na to necítím.. moje rodina mého přítele nemusí, nutí mě v 27 letech jít na potrat a s přítelem se rozejít (10 let už bydlím sama!!) nejsme spolu ani nějak dlouho... říkám si, že je to špatně, že je na to ještě moc brzy.. teprve teď spolu začínáme bydlet, dřív jsme se viděli jen o víkendy... mám pocity, že to nezvládnu, chce se mi brečet, říkám si, že není ten pravý, že dítě je na celý život, a co když to nevyjde, co když i moje dítě nebude mít celou a úplnou rodinu, jako jsem neměla já.. je to spousta pochybností, ale asi nejvíc ze všeho je tam ten strach.. ani si nepřipadám jako máma, nijak se netěším, a spíš si říkám, že bych byla radši, abych to miminko ni neměla... místo úsměvu a radosti, který jsem měla pro každého je ze mě unavená baba, která by pořád jen spala, která není schopná nic udělat, protože se jí nechce a nebo je unavená, do toho je mi celý den špatně, už nějak nevím, co mám dělat... nejradši bych usnula a zapsala úplně všechno, prostě od toho utekla...

Ahojky Evino, moc děkuju! :) To co píšeš, je pravda. :) S doktorkou jsem za tu dobu již mluvila a nakonec AD začala v nizoučkých dávkách opět brát. A? Je mi o 100% lépe! :))Člověk by ani nevěřil, jak to pomůže. Jsem odolnější, řeči kolem mi už tolik neubližují a když se něco děje, pohladím bříško a říkám si, že je to naše věc! ;) I s přítelem je vše úplně jinak. Deprese jsou fakt svinstvo, člověk začne ztrácet sílu i naději, že vše dopadne dobře. Teď se mi ulevilo, vidím, že mám ohromné štěstí. Mám vedle sebe chlapa, který bude milující táta. Má své mouchy, ale to má každý chlap. I ženská, že.. :D A vše je najednou zase řešitelné.. Jsem ráda, žes mi napsala, to cos napsala.. člověk to občas ve víru těch depresí úplně zapomene.. Nic se neděje jen tak a miminko si vybralo opravdu mě a partnera a vědělo proč. ;) Vím, že se mu budu snažit dát vše, včetně klidu, tak snad jsem si to nepříjemn vybrala teď na začátku a už bude jen dobře! :) Děkuju a opatruj se!

Ahoj, Lindo,
to je to : NESNÁŠÍM,že přítel se svého svobodného života nevzdal, dělá si, co chce, jezdí za kamarády, v osmém měsíci mě nechal tři víkendy samotnou doma, protože " musel" na vodu, na koňskej tábor, atd. Samý důležitý věci.A povím Ti jedno - dík DÍTĚTI, který jsem dokonce měla ZA SVOBODNA, bez všech jistot, jen starosti, nejistota - DÍK tomuhle dítěti jsem to doma sama zvládla.A tohle moje dítě - třináct let - JE MŮJ NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ČLOVĚK NA SVĚTĚ.Ty starosti takhle dopředu jen VYPADAJÍ tak velký, nakonec to zvládneš tak jako já a já to od konce září zvládnu zase celé odznova.DRŽÍM VŠEM HOLKÁM TADY PALCE, AŤ TO ZVLÁDÁTE ( ZVLÁDÁME) CO NEJLÍP TO JDE.A chlapi to budou muset taky překousnout.:-)

Ahoj Moni, já tě taky chápu...Jsem s přítelem 2 roky, jsem s ním těhotná potřetí. Poprvé nechtěl ani slyšet, šla jsem na potrat a nemohla mu to odpustit. Pak tedy změnil názor, já otěhotněla znovu, jenže jsem si to brzy rozmyslela. A teď jsem těhotná potřetí a opět toho lituji...Chci tím říct, že se nemusíš bát, když budeš chtít dítě, zase se to podaří. Teď máš ještě šestinedělí, ale pak už bude jen líp. Brzy zapomeneš...

Ahoj Lino,
taky si říkám, že jsem se nechala zmanipulovat babyboomem, i když nejsem nijak mateřský typ. No a teď všichni, když jsem jako těhotná, tak než mi skončí mateřská, tak hned podruhé otěhotním. Tak přesně dopředu vím, že druhé dítě nechci a nehodlám do čyřiceti sedět doma na mateřské. Už teď trpím jako zvíře, lituju rozhodnutí mít dítěm, připadám si sama jako dítě. A partner o dítě vlastně taky nikdy nestál. Udělal to jen kvůli mně. Přála bych si umřít a mít už jen klid...

Zdravím,tak nevím,co si o některých příspěvcích mám myslet.Nepřijde mi,že by některé z vás trpěly depresemi,ale jen máte potíže se svými partnery,nebo jen se svou sobeckostí.Sama jsem se s depresemi už léčila a tohle mi jako deprese moc nepřijde.Nechápu,že pokud někdo dítě nechce,že do toho jde a navíc,co by některý ženský za to daly,kdyby dítě mít mohly.Měly by jste se nad sebou zamyslet.

Ahoj, lee,
Ty jsi těhotná? Připadá mi podle Tvého příspěvku, že ne.A co si máš o příspěvcích myslet? Jen to, že ať si holky o těhotenství myslely cokoliv, ať o něm přemýšlely předem nebo ne, ať mají problémové partnery nebo ne, sem se chodí vzájemně svěřit s tím, co je jednu jako druhou trápí a co jim případně pomohlo.Dík za názor, co je to deprese a kdo si měl co rozmyslet, ale ...nějak mi Tvůj názor nic nedává a pochybuju, že těm ostatním jo.A jestli ty těhotenské nejsou opravdické deprese - pak díky Bohu za to!!! Ta klasická se léčí mnohem dýl než trvá těhotenství.

Ahoj,
souhlasím s Evinou. Já jsem dítě chtěla a těšila se na něj. Že to teď cítím opačně, za to přece nemůžu, nechci tak myslet a přesto si neporučím...Co jiného by to bylo než deprese...