Diskuse - Deprese v těhotenství

To záleží jen na Tobě, co si z toho vezmeš a zda se budeš jen litovat, cos mohla a nemůžeš a tak. Ve třech letech ji už v klidu můžeš posadit na lyže a můžete jezdit spolu. Co jsou 3 roky v lidském životě, kde Ty jsi byla před třemi lety? Jistě se Ti to zdá nedávno. Teď Ti je 40, ale pak by Ti bylo padesát, začne artóza a už by Tě ty hory ani třeba tolik nebavili ani to posezení s přáteli už by nebylo takové. Já to vidím na máminém přítelovi, taky si užíval, jezdil a pracoval v cizině, mohl co chtěl, nechtěl se vázat, máma měla mne a on na další dítě už netlačil, ale teď bych řekla, že fest lituje. Taky kolem malé běhá jako kolem malovaného vajíčka, chce ji hlídat a stará se víc než moje mamka. Pro něj je to vzácné, on to nezažil. Jenže asi to stejně není úplně ono vlastní a cizí dítě...Ono Ti to ze začátku přijde strašně dlouhé a únavné, kór v tomhle věku je to jiné než ve dvaceti, to nespaní a ranní vstávání a to že nejsi zvyklá, že někoho musíš pořád vodit s sebou k doktorovi a na nákup a prostě všude, vaříš a máš ji u sebe, už to není, že se zbalíš a půjdeš a člověk je hlavně ze začátku hrozně pomalý, protože mu nic neodsejpá od ruky, ať už přebalování nebo oblíkání nebo cokoliv. Já ze začátku byla úplně zpocená, než jsme se vychystaly ven. Budeš si připadat, že jsi na všechno levá, že ostatním to jde a Ty jsi úplně nemožná a blbá. Je to normální, chce to čas, jako všechno. Ze začátku, kór když máš tyhle pocity, tak bude trvat čas, než Ti přiroste k srdci, u mne to byl cca ten zlomový půl rok. Tak nepanikař, zkus si najít nějakou společnou zábavu, nějaké to plavání, cvičení s kojenci nebo i to cvičení maminek s hlídáním dětí. Ne hned, jasně, ale nějak po tom šestinedělí. Prostě pracuj na sobě a svojí změně a nebabrej se v tom, co bylo a jaké to mohlo být, to je k ničemu a ničemu a nikomu to neprospívá. Přeju hodně štěstí.

Já mám taky depky, ale ne z toho, že čekám mimi, ale z toho, že mi úplně nezabírají léky,trpím občas silnými úzkostmi a skoro se až klepu, to počasí mi taky nedodává. Navíc je mi pořád trochu šoufl, na druhé straně jsem 12+5tt a ještě necítím pohyby, tak nevím, jestli se tomu mimi daří nebo ne, jsem odkázaná jen na ty ultrazvuky. Taky počítám každý den 12+5, 12+6 a kdy to bude 13 a už aby bylo alespoň 24tt, to už to mimi mohou doktoři třeba zachránit, kdyby něco. Tak tohle je taky psycho, fakt. Já vím, manžel říká, ať nepočítám, že je to na cvokhaus, ale mně to prostě nějak nejde. Tak vidíte, každá máme něco. Já bych si to Vaše mimi hned vzala a odnesla, přemýšlela jsem třeba i o adopci, jenže právě jsem si dělala na mateřské pedagogické minimum a učila nás jedna a ta dělá právě v děcáku, ale tam opravdu zůstávají jen ty nejhorší případy, buď děti postižené nebo cikáni, ale taky většinou třeba nějak postižení nebo děti narkomanů a to je fakt šílené riziko. To je zodpovědnost na celý život a stejně člověk nemá jistotu, že to dobře dopadne, ve většině případů to totiž stejně dopadá blbě, ta genetická dispozice je totiž příliš silná a převáží nad tou Vaší vychovou. Naštěsti se mi podařilo ještě otěhotnět a jsem fakt moc ráda, tak snad se zadaří a vše proběhne zdárně. Já si myslím, že na takové zdravé dítě z neproblematické rodiny by stály zástupy třeba 1000ce lidí. Ono těch neplodných nebo lidí, co nemohou otěhotnět je strašně moc. S jednou holčinou si píšu na chatu a je fakt zoufalá, už měla nějaké pokusy o umělé a zatím to nevyšlo a strašně se tím trápí. Naši známí se pokoušeli 12 let a nakonec prodělali 4 krát umělé oplodnění a na počtvrté se zadařilo, ještě jsme tu malou ani neviděli, jak se o ní bojí.

To máš pravdu, že na kdyby se nehraje a že si tím zrovna nepřidám. A hlavně nemá smysl přemýšlet o něčem, co se nedá změnit. Navíc já bych tu svoji práci mohla dělat tak tři, při stěstí a zdraví čtyři roky a to bych už stejně byla v tom, že jsem na to stará. A co potom. Ten na mě čekal čtyři roky až se konečně rozhodnu vrátit a ž´ít normálně. Ale já si pořád říkám,že jsem měla alespoň rok ještě počkat, ačkoliv, je mi 42 a ono už v tomto věku moc není čekat na co. Ale to si můžu říkat stokrát, ale na pocitu pohody a spokojenosti mi to nepřidá. S každým dnem jsem nešťastnější. A přitom mám všechno. Také se občas dívám na pořady o lidech ,co tak bojují za děti. Já vysadila prášky, navzdory svému věku ihned otěhotněla, mám naprosto bezproblémové těhotenství... Já vím, většina si bude myslet, že by mě měl někdo prolisknout, abych se probrala. Souhlasím,ale na pocitu spokojenosti, mi to přesto nepřidá.

Tak to máš štěstí, žes svou práci měla tak ráda, mně se při představě návratu do práce ježí kůže. Vůbec mne to neláká, já si snad kvůli tomu fakt pořídím ještě to třetí. Já nevím, dítě je fakt dar a pokud bys tu práci mohla opravdu vykonávat jen už tak krátce, tak stejně není čeho litovat. A co to bylo, jestli se můžu zeptat? Tos měla opravdu velké štěstí ve 42 letech takhle otěhotnět, ale prostě je to tak, že člověk už není nejmladší a fakt všechno hůř nese, je to záhul na to tělo. Těhotenství, to vstávání atd. atd. Dřív měli lidi děti ve 20 právě proto, aby si už v těch 42letech mohli užívat zaslouženého odpočinku. Teď je to tak nějak všechno otočené. I když jsem si všimla, že u těch mladých se to vnímání taky už otáčí, mně je tedy 31, ale myslím u těch 23,24,25,26...Ta naše generace měla takovou tu touhu podívat se do zahraničí, jet někam na stáž, pracovat v zahraničí. To ta nová generace už nemá, tím, že nezažili dobu komunismu je to ven tolik neláká a právě třeba zakládají i rodinu dřív, to jsem si všimla, jak jsem si dodělávala to pedagogické minimu, tak právě spousta těhle mladších ročníků už děti chtěla a plánovala. Malé jsou teď cca 2 roky a 2 měsíce a já byla ze spolužáků z vejšky v podstatě první, kdo měl dítě, tak jsem jim hodně zpočátku záviděla, že ještě jedou tam na tu akci a tam. Teď oni mají miminka a my už bychom s malou mohly. Tedy v létě už zase ne, že jo, to už tu, doufám, bude další novorozenec.

Jinak jsem si ale všimla jedné věci, že všichni, co mají ta mimina, tak nějak spohodlní, vždyť i s mimčem se dá vyrazit na výlet, někde se nakojí po cestě a vyspí se v kočárku, vždyť jemu je to jedno, já se naučila hbitě i v kočárku přebalit. Existují ty šátky, když mamča chce vyrazit bez kočáru, ale všichni spíš dřepí doma a nechce se jim ani ven každý den chodit, vždyť to není žádný problém, když je jen to jedno. Já alespoň každý den s malou razila na procházku, to kámoška s malým tři dny sedí doma a ani ven nevyjdou, to nechápu.Máme taky tu krosničku na malou a byli jsem s ní několikrát v Českém ráji a taky na Kokořínsku a v Adršpachu. Jo, je to občas trochu horší, to je fakt, na jaře, jak jsem byli v tom Adršpachu, tak malá v penzionu do 12ti řvala a manžel mne chtěl málem zabít, že jsem si tu akci vymyslela, protože nám ťukali na dveře jako že jestli malou nevraždíme, ale to byl jen první den, pak si zvykla a bylo to OK. Takže je to tak, jak si to každý udělá, vždyť se dají pronajmout i různé apartmány, kde je člověk trochu oddělený a dá se tam vařit. Spíš je otázka, jestli dotyčný chce a mne se zdá, že většina už pak nechce dělat nic.

Tak já jsem se před třemi lety rozcházela s bývalým přítelem. Po devíti letech, navíc jsem u něj pracovala, takže jsem byla úpe v p...To si vybavuji velice dobře. Pak jsem chvilku střídala známosti a nakonec potkala otce mého dítěte. Byl úplně jiný než ostatní, milý a hodný...A dnes? Jsme spolu snad jen kvůli malé.

Já nevím, Lindo, nezdá se Ti to tak černé, protože se Ti momentálně zdá černé úplně všechno?Co když on má nějaké nejistoty v sobě a možná potřeboval postrčit tím správným směrem a tím, žes do toho takhle spadla a říkáš mu takové věci, jako žes dítě něchtěla a tedy nevím, co jste si všechno řekli, ale chlapi to moc nepochopí. Oni prostě očekávají, že se toho žena ujme, že ona bude vědět co a jak se má dělat, že ona to má tak nějak v sobě a pak když přijde s tím, že to dítě vlasntě nechtěla a že ho ani nechce, taky neví co a jak. Podle mne Ty hlavně potřebuješ nabrat jistotu a klid, pomůžou-li Ti v tom AD jako mně, fajn, pomůže-li Ti něco jiného, taky fajn. Povídaly jsme si s kamarádkou, ta má 5 měsíční holčičku, ptala se mne na antikoncepci, že to začala řešit až teď jelikož první 3-4 měsíce pro ně oba byla malá dostatečnou antikoncepcí.Prostě byli utahaní jak koťata a neměli na hrátky chuť. Totéž si pamatuju, že něco takového říkala švagrová, to je asi dost normální. Např. nevím jak jste to měly se sexem v těhu, já tedy na to vůbec nemám chuť a manžel to chápe a je v pohodě. Hlavně nesmí člověk s tím druhým přestat komunikovat. A to že Vás spojuje jen ta malá? Tak to by snad měl být dostatečný důvod, ne? Tedy určitě silnější než cokoliv jiného. Ono totiž to spojení je na celý život, ať už spolu budete nebo ne, to je fuk.

Asi máš pravdu, Irčo, jen mi tak připadá, že ty páry, co nemají děti, žijí prostě víc harmonicky, případně když děti nemají společné. Takhle se pořád něco řeší, někam se musí, pořád se spěchá. A já jsem brzda sama o sobě, natož s malou. A ten můj je taky asi unavený, možná už tím věkem. Na malou jsem sama, nemá mi kdo pomoci. On se jí věnuje třeba hodinu denně, když přijde z práce, ale jinak s námi ani nespí, tak si nemůže stěžovat, že by se nevyspal. A sex, ten nemáme, v těhotenství občas a ani předtím ho moc nebylo. No spíš z jeho strany. Jak říkám, je to tím věkem...

No, bezdětné páry jsou možná ze začátku a na první pohled harmonické, ale to se, myslím, za nějakou dobu změní. Časem si přestanou mít co říci, děti a rodina je spojují a myslíte, že to není fajn, když se pak ke stáří všichni sejdete, nejste sami, máte děti, které vám dávají smysl žít. Znám jednu holku, dneska už teda ženskou přes 40. Má manžela a řekli si, že děti nechtějí. Netoužila po nich a on taky ne. Když byli mladší, nebylo na tom nic divného, ale teď je z ní sobecká stárnoucí ženská a vlastně je úplně jinde, než ostatní. Nikomu nechci nic vytýkat, zakazovat, každý se může rozhodnout, ale já věřím tomu, že my všechny, které to tak špatně prožíváme a cítíme omezení, nutnost slevit z našich svobodných životů, budeme jednou (třeba) vzpomínat, jak jsme mohly být takhle hloupé :-). A bude to tehdy, až se podíváme na naše odrostlé dítka a uvědomíme si, jak jsme bez nich dřív vůbec mohly žít...co vy na to? Lindo, 'Evo, Lenale? Irča potvrdí ???

No, bezdětné páry jsou možná ze začátku a na první pohled harmonické, ale to se, myslím, za nějakou dobu změní. Časem si přestanou mít co říci, děti a rodina je spojují a myslíte, že to není fajn, když se pak ke stáří všichni sejdete, nejste sami, máte děti, které vám dávají smysl žít. Znám jednu holku, dneska už teda ženskou přes 40. Má manžela a řekli si, že děti nechtějí. Netoužila po nich a on taky ne. Když byli mladší, nebylo na tom nic divného, ale teď je z ní sobecká stárnoucí ženská a vlastně je úplně jinde, než ostatní. Nikomu nechci nic vytýkat, zakazovat, každý se může rozhodnout, ale já věřím tomu, že my všechny, které to tak špatně prožíváme a cítíme omezení, nutnost slevit z našich svobodných životů, budeme jednou (třeba) vzpomínat, jak jsme mohly být takhle hloupé :-). A bude to tehdy, až se podíváme na naše odrostlá dítka a uvědomíme si, jak jsme bez nich dřív vůbec mohly žít...co vy na to? Lindo, 'Evo, Lenale? Irča potvrdí ???

Tak manžel se naštěstí u malé neodstěhoval a pomáhal mi dokonce i v noci odříhávat, ale teď to asi bude o dost horší a taky se začínáme dohadovat co jak kdo bude dělat. On by chtěl mít po celém dni práce večeři na stole a já po celém dni chci mít taky klid a taky mi pořád není dobře. Záleží jakou práci dělá a jak je náročná, ten můj si stěžuje, že je fakt z práce děsně vystresovaný a unavený. Jinak to, že se manžel odstěhuje je dost běžná záležitost, ta moje kámoška se sama s malou odstěhovala vedle, aby manžela nerušila a ta druhá, ten její manžel spal v obýváku.Takže nic divného a s tím sexem to u všech vyjde asi tak nastejno...Takž žádné stresy. No, já teda taky buhví jakou pomoc nemám, máma s přitelem sice bydlí kousek, ale to je tak, že se staví pokecá s babičkou a zase letí. Hlídací ona teda moc není a ani asi nebude, pořád tvrdí, že má ještě ctižádost v životě něco dokázat a my ji prý brzdíme. Manžel je ze třech dětí a malá je jejich šesté vnouče, tak to ani nestíhají. Prostě normálka. Tak s tím taky víceméně musí člověk bojovat sám jak umí. Jo, myslím, že s tím druhým dítětem půjde do tuhého, ale já tedy nejsem nějak na pořádek vysazená, takže u mne by klidně platilo, co bude to bude a co holt nebude, tak nebude, ale manžel je docela pedant, tak nevím, asi nastanou ještě krušné chvíle. No, uvidíme.

Každopádně si nemyslím, že vztahy bez dětí jsou stabilnější, spíš naopak, něco neklape, nevyhovuje? Tak jdou od sebe, není nic snažšího, že?

O jé, já mám pocit, že když je člověku 40, tak je podle Vás skoro už mrtvej...Ale já to dřív také tak viděla a chápu to. Já si ba naopak myslím, že pokud má jeden dobrou práci, tak je lepší cestovat , hlavně vydělat ,dokud má nějaké ty ambice a po 40. už je stejně v dnešním světě na kariéru starý a tak se může začit bavit dětmi, které jak cítím, asi k životu patří, akorát moje mozková buňka to ještě nepochopila...Ale přesto jsem přesvědčená, že jsem mohla ještě rok počkat.
Já pracovala pro jednoho pána, co má spostu hotelů po celé Evropě, nejvíce ve Švýcarsku a když byl nějaký problém poslal mě tam na půl roku a většinou se to dalo do pořádku. Mám na to docela slušné vzdělání, a asi jsem měla navíc štěstí.,že to většinou vyšlo. Navíc jsem pracovala pro firmu, kde si zbohatlíci mohou objednat doprovod na lyžování,tedy takový průvodce po horách. Většinou se jedná o heli-ski do Kanady či Ameriky, Já dřív dělala trikové lyžování. tudíž jsem se podílela na různých promotion pro Salamon atd.
Ale na to vše už jsem stará, no , teda jsem ještě měla nabídky , ale už je to takové, že kolegové byli o dvacet let mladší. Stejně toho lituji, rok se ještě dal...
Já si nedovedu představit, že by se ten můj sbalil a odešel bydlet jinam, že by jej malá budila. Je pravda,že dítě byl hlavně jeho nápad a že ji máme napůl. Což by mělo znamenat,že bude hlídat také na padesát procent. Ale to samozřejmě nepůjde, jelikož já nepracuji a on ano. Ale podílet se přece musí. No já vím, teď dělám chytrou a kdo ví jak to pak bude.
Luluno, já také pořád doufám,že se mi rozsvítí a jednoho dne si řeknu "co bych já bez té malé dělala!" Ale momentálně mě ta malá připomíná vězení, neštěstí ,obezitu a budoucnost bez ambicí. Snad se to brzy změní.

No, Lenale, v tomhle to máme podobné. Já dělám pro Rusa (kterému jsem to mimochodem ještě pořád neměla odvahu říct!!! :-)), který má hotely a já se mu o jeden v ČR starám. Tys to měla ještě zajímavější v tom, že jsi si takhle cestovala. Já také, ale jen krátce, po výstavách, ale stihla jsem spoustu zemí, včetně exotických a také já si nyní říkám, že ještě rok, ještě dva a pak určitě...Ale Lenale, to bychom si říkaly ještě 10 let, protože dle mých zkušeností ještě nepřišel ten ROK, který by byl vhodný. On za mnou teď v prosinci přišel, že mě chce od příštího roku poslat do Berlína na specializovanou univerzitu, kde se studuje cestovní ruch, hotelnictví atd...Nebo do Moskvy. Bohužel, jen já jsem uvnitř věděla, že tyto plány jsou pasé. Můj pátý měsíc tenkrát napovídal, že tento plán určitě nevyjde. Jenže...co vlastně má v životě cenu? Peníze? Ano - určitě do jisté míry poskytují svobodu a nezávislost. Kariéra? Ano - uspokojuje naše ego, zabezpečuje přísun peněz. Ale..co by to vše bylo, kdybychom zůstaly samy, s těmi penězi, staré, bezdětné, vrásčité, opuštěné a sobecké? NIC! Lenale, ani já ještě nedokážu moji malou milovat a jsem zvědavá, kdy to přijde. Tedy ano, miluji jí, ale né tak jako ostatní matky, které vídám, jak si hladí neustále břicho, usmívají se plné štěstím, šišlají o miminech. Kdepak. A ještě: určitě si nemyslím, že ženská po 40 je out. Naopak. Ale stárnoucí ženská přes 40, která je sobecká a snaží se být mladiství (případ té mé známé) je spíše k politování. Tak nějak mi přestane připomínat ženskou. Víš, jak to myslím. A nic se neboj, kariéra bude na hřebíčku třeba rok, dva, anebo ani to ne. Bude to jinak, ale když budeš chtít, vše se vydaří. Uvidíš!! (No, možná jsem vážně ještě nic nepochopila :-))))

Mě připadne, že to to máš lepší v tom, že pro pána budeš moci zase za dva roky pracovat. Ale já se po 25 letech vrátila do ČR a těžko si poletím na dva měsíce do Kanady zalyžovat s panem "bohatým". To je pasé, ten můj by mě zabil.4 roky jsme se kvuli mé práci rozcházeli, hádali a já se po tom všem rozhodla s ním mít dítě. Teď bych už to neudělala, ale já si říkala, že když dítě , tak jedině s ním.
Anebo odjet někam vymyslet, jak zvýšit výnosnost hotelu na půl roku, kde se pracuje 16 hodin denně. Já pak třeba půl roku nepracovala, kromě nějakých menších akcí,Ale toho půl roku ,tam je třeba tam být a to s malou nebudu moci.To už jak jsem sefovi oznámila v červenci, že jsem těhotná, ale že bych ještě třeba něco menšího vzala, naznal, že v mém stavu určitě ne, ať se soustředím mít zdravé dítě a raduji se. On má teď tři po sobě , půl roku ,3 a 4 roky. Ten už mi práci nedá , navíc ten můj má firmu , z které sice nic moc není,ale mne by už jít nenechal, na půl roku s malou,ani bez ní, to nehrozí.
Já ten pohled na tzv. stárnocí bezdětné až tak nesdílím. Ale není to jen tvůj názor , mnohé moje známé i ten můj to tak vidí. Ale já si myslím, že pokud nějaká žena děti nechce, nenechá se zvyklat společnosí , žije si svůj život , cestuje , čas občas vyplní nějakou zkrášlející op, aby se cítila dobře , proč ne? Hlavně ,že je člověk spokojený a je poměrně jedno , jak toho dosáhne... Pravda, já se rozhodla pro dítě, zcela dobrovolně i když toho dnes lituji,ale snad příjde čas, kdy budu ráda. Akorát je škoda, že se to tak nějak nedá říct dopředu, co je to pravé ořechové...

No, tedy, já se asi špatně vyjádřila. 40 mně taky nepřijde nějaký extra věk, ale na dítě i z dnešního pohledu už to věk je, myslím biologicky, to se nedá nic dělat. Právě švagrová, která měla dítě v 19ti a třetí ve 33 říkala, jak to u toho prvního zvládala úplně jinak, tu nespavost atd. atd. Tys Lenale asi hoodně sportovní tip, asi bych se být Tebou toho přirozeného porodu fakt nebála, divím se, že ses tak bála. Tohle, co ale popisuješ je opravdu ale práce, která se dá vykonávat jen nějakou dobu, bohužel to tak je. Už asi byl čas se posunout dál, protože ti mladí by Tě asi časem stejně vyšoupli, svět je dneska krutý a pak už by bylo i na rodinu pozdě. Snažila bych si v tom nalézt pozitiva. Dnes 40cet opravdu není žádné stáří, ale pořád tady mluvíme jak na co. Třeba sportovci, hokejisté, fotbalisté už v těch 40ti odchází do důchodu a nějaký důvod to musí mít.A pak jsou jiné sporty, kde to třeba tak nevadí, to opravdu záleží.

Takže nějak tak, abych to dala na pravou míru. Jinak to je těžké, ten chlap pak musí vstávat do práce a tudíž ty role se nutně musí rozdělit, záleží taky, co dělá, jak se musí soustředit. Třeba ten můj dělá účetního a tam se stačí o řádek přehlídnout a je to v p....Jemu ale zase třeba s námi spát tak nevadilo, on prostě usnul jako pařez a malá neměla šanci ho vzbudit. To je pak opravdu na tom, jaký ten chlap je. Pokud je neuróza a každé šustnutí ho vzbudí, tak holt asi musí spát vedle. To je jen a jen na domluvě těch dvou. Ale řekla bych, že párů, co to takhle dělají, je tak 75%. Takže nic neobvyklého. Prostě v té chvíli jeden musí dělat a vydělávat a druhý je doma a stará se o miminko. Jenže když teď třeba u nás budou ty dvě, tak já to plánuju zatím udělat tak, že z pracovny uděláme dětský pokoj a manžel bude s malou spát tak 10-12měsíců v něm a pak se s mimčem prohodí. Teda to je ideální stav, jak to bude ve skutečnosti se uvidí. Prostě, že by si malou vzal dočasně pod palec on, abych já nebyla úplně vyřízená, což jsem minule z toho nespaní byla a plahočila jsem se po bytě jako šnek. Jenže když jsem měla jenom malou, tak když jsem nechtěla, tak jsem vařit nemusela, když jsem chtěla, tak jsem si lehla. To teď ale už nepůjde, té malé musím něco uvařit a taky s ní v podstatě musím jít ven, protože je pak protivná a nemá stání. Takže manžel by spal s ní a ráno by jí oblíkl a nasnídali se a já bys se mezitím nějak vyhrabala. Pro mne by zase bylo nejlepší mít malou v manželské posteli a kojit jí tam, já se totiž dobře naučila kojit v leže a u toho se dá i pochrupávat. Jenže manžel bude asi vyvádět, je hrozná neuróza a minule chtěl, aby malá spala jen v postýlce a tam měla monitor dechu a to je vážně na palici, to nejdřív ten stroj musíte vypnout, pak malou vyjmout, nakojit a zase položit zpět a zapnout a běda že to uděláte blbě, tak blbec začne houkat jak magor. Navíc tedy u těch malých dětí cca do 3 měsíců by jste po kojení měli cca 20-30 min počkat, než si odříhne, za prvé aby nemělo prdy a za druhé ono to malé může začít blinkat a tím se zadusit. Takže režim v podstatě vypadá následovně, co 3 h kojení, kojí se 20 min, aby se malé stačilo napít, protože ono ještě nemá sílu a nevytahá a tak 20 min čekat na odříhnutí a za necelé 3 h znovu opakovat. Takže fakt náročné, nejnáročnější jsou právě ty první tři měsíce, pak už jsem často na to odříhávání prděla neb jsem neměla sílu. Švagrová právě říká, že u toho druhého na to odříhávání prděla úplně, jenže jsem to naznačila manželovi a ten hned, že se nám mimi udusí a že ho na tom monitoru mít musím a blablabla. Prostě nervák. Tak ještě nějaké třenice asi budou.

Teda holky, já zírám!
Takové samé schopné a vzdělané jste tady holky? A čeho se, proboha, bojíte? Vždyť inteligence je prý jen schopnost přežít?!:-)
Fakt si začínám považovat za čest, že tu s vámi můžu být.
O tom stárnutí - je mi pětatřicet, měla jsem šéfku, bylo jí osmatřicet, navíc byla velká, silná, děti by i chtěla, ale nějak nebylo s kým...To stárnutí na ní bylo ..nesympatické v tom,že ona zůstala svobodná holka, taková dvacítka věčná, ale ono bez toho partnera a bez dětí to vypadalo divně. Jako když se dospělý vozí na kolotoči pro dětičky nebo tak.Prostě divně.
To se mi to kecá a jsem sama divná.:-))Ach jo.A " tvořivá" - v noci jsem vymyslela, koho by ten můj chtěl víc než mě, koho tajně miluje už celou dobu, co jsme spolu! A taky jsem mu to zatepla v pět ráno šupla do mailu. Že já už vím!!! No, ten se pobaví, jestli to celé přečte. Občas mu říkám, že se nenudím na mateřské, jen můj mozek se nudí - a to je asi výsledek!!! :o(