Diskuse - Deprese v těhotenství

jinak zitra jdu na odber krve - biochemicky screening. Daji mi uz zaroven tehotenskou prukazku. Trochu se tech odberu bojim, snad sebou tam nekdy pak neseknu ;-) Nesnasim ty vysetreni, doufam, ze mi upiri nejakou tu krev jeste nechaji ;-D

No, odběr krve, to je pohodička, oni myslím ani nebrali nějak zvlášť, ale odběr plodovky, to je teprve něco. Mně totiž screening vyšel špatně, riziko asi 1/250 na Downův syndrom. Doporučení bylo nechat si odebrat plodovku. Já se toho bála šíleně, že potratím, úplně jsem se klepala. Vy jste to některá možná podstoupily také, ale já se bála moc, moc. Sice je to taková tenká jehlička a doktor byl asi fakt profík, ale já stejně cítila takový tlak v podbříšku až do pochvy, možná to bylo víc o psychice než o čemkoliv jiném. A pak jak říkali, ležet, ležet, ležet. Já se bála normálně jít i na záchod. Ležela jsem a radši se ani nijak nepřevracela. Naštěstí to dopadlo dobře. To těhu ale stejně byly nervy, nejdřív na začátek, to jsem neměla za sebou ani 8. týdnů manžel chytil tu prasečí chřipku, chytit to já, bylo mi jasné, že je po mimi a pak ta plodovka. Jo, byl to boj, ale malé krásného chlapečka, stálo to za to.

Jinak, Nikol, já mám pořád takový věčný strach, že třeba až budu ještě starší a budu mít ty depky horší, že si třeba něco udělám a že tady nebudu pro své děti a podobné ptákoviny. Takhle to zní jasně absurdně pro někoho myslícího čistě racionálně, ale já se pořád bojím. Pořád se bojím, aby děti nebyly samy atd. atd. Tak nevím, doktorka tyhle stavy popisuje jako úzkosti, ale je to asi hodně do deprese, co? Těžko říct. Napadaly vás někdy takovéhle věci? Není to nic příjemného.

Musim rict, ze je mi dnes zase psychicky velmi spatne. Pripadam si jako nejaka mekota, ze jsem priteli ustoupila, prijde mi, ze jsem slevila ze svych zasad a tim jsem si hrozne ublizila. Uz se nemam tak rada jako driv. Prijde mi to jako sebezrada. A hlavne, tim ze nedodzruju sve vlastni zasady, tak se zacinam pomalu nenavidet. Je to opravdu hrozny pocit.

Terez, biochemický screening zní sice hrozně, ale nic to není, je to jen odběr krve. Já se na odběry klidně koukám, jak ta moje krev teče. V rámci cukrovky si odebírám krev denně a píchám si inzulín. Je to jen psychická záležitost. Jinak na plodovce jsem taky byla. Nebylo to příjemný, ale dalo se to vydržet..Pak jsem byla pár dní na neschopence. Den jsem tu ležela a bolelo mě trochu v podbřišku, pak dobrý. Potratu jsem se nebála, už to dneska uměj. Prý je tam stejný riziko (1:100) jako u normálního těhu. Ale to mi říkali na klinice asi, aby mě uklidnili. Kámoška to z důvodu rizika odmítla - bylo jí taky 39. Tak se Terez můžes svobodně rozhodnout. Ale já chtěla mít jistotu...Jo a řekli mi pohlaví - na 100%. I když Dr. na UZV mi to řekla taky a na dalších to povrdili.
Jinak jsme byli včera na matrice. Přítel se bál, aby se dítě nejmenovalo po mně, teda potažmo po ex... Jo a v papírech píšou, že přítel, když nejsme oddáni, tak má povinnost mě přispívat na živobytí, nejmíň do dvou let dítěte.. No, aspoň to má na papíře, kdyby měl nějaký kecy..No, bude mít co dělat. Dobře, že nějaký práva zakotvený jsou, byť já s mateřskou a podnikáním jeho příjem dost převyšuju....

Terko, my jsme taky chteli prvniho kluka a povedlo se.
Irco, takovy stavy jsem mela taky, ale daleko horsi, treba, ze pujdu utopit, protoze klukum bude beze mne lip apod. Deprese jak vysita, ted se bojim a jsem i na sebe hrozne opatrna, protoze jak ty rikas, co kdyby se neco stalo me. Tak tady bude manzel sam se dvema detma. Takze zadny lezeni na skaly, skakani padakem apod. veci u me uz neprichazeji v uvahu. A ty stavy co popisuje Tereza, tim jsem si taky prosla, akorat az po porodu, prvni tehu bylo fajn. Druhy bylo poznamenany tou nedolecenou postnatalni depresi, ale zase ted po porodu uz je to ok. Jdu najit nejaky papiry pro jesle a taky musim na postu. Mala lezi na play gymu a kouka na sebe do zrcatka. Malej je v jeslich a my si tady s manzelem vegetime, teda ja spis vegetim a on kuchti obed.

Problem je v tom, ze ja ty deti opravdu nikdy nechtela. Dost jsem se k tomu hlasila, pripada mi, ze tenhle postoj je moji naprosto prirozenou soucasti. Kamaradky jsou z meho tehotenstvi vedle, ze si to nikdy nemyslely a ja si pripadam proste uplne mimo v tomhle stavu. Vubec to ke me nepatri a kdyz mi nekdo rekne nahodou mamino, nebo neco, tak jsem schopna mu dat facku anebo zacinam okamzite brecet. Strasne me to vytoci. Proste je to muj konec!

Nekterym jsem o tom radsi ani nerekla, aby se mi nesmaly. Prijdu si opovrzenihodna, ze tohle cely podstupuju. A hlavne mam pocit, ze me musi vsichni hrozne litovat, protoze to je strasna zivotni pohroma.

Jako čím jsi opovrženihodná, že jsi těhotná??

Myslím, že to by člověk asi musel opovrhovat a litovat celou zeměkouli. Já sice chápu, že může člověk pochybovat o sobě, jestli to zvládne, ale nějak mi přijde, že to docela silně dramatizuješ. I když, těžko říct, asi bys možná měla zajít za odborníkem, jestli tohle není opravdu nějaká ta předporodní deprese nebo něco takového. Nejsem odborník na tyhle věci. Pravda je, že já po porodu měla taky takové ty nápady, jestli třeba dítěti nejsem schopna ublížit a podobně, no samozřejmě jsem nebyla, ale může to být něco takového, tak ať se to podchytí včas. Já akorát o tom prvním těhu nějak moc neuvažovala. Prostě jsem to brala, jak to přišlo. Řešila jsem to až po porodu.

Nemam zadnou predporodni depresi. Vzdy jsem byla vesela a nic me netrapilo. Tehotenstvi jsem si predstavovala jako nejvetsi nocni muru a ted se tak citim. Sama jsem tehotne vzdy litovala, ze jsou to jen ubohe slepicky, ktere nic poradneho v zivote nedokazaly, jen rodit ty deti. To dokaze uplne kazda, kdezto vydelavat byt uspesna a vydelavat dost penez urcite kazda nedokaze. Citila jsem vuci nim opovrzeni a litost. Vlastne citim i dneska. Akorat si pripadam jako uboha slepicka ja sama a to me uplne drti. Kdyz vidi tehotnou nebo matku s kocarem, prechazim a jinou stranu ulice nebo odvracim zrak. Vzdy jsem se vyhybala matkam v MHD, matkam s kocary atd. Takze u me je ten stav vyslovene dany tim tehotenstvim.

Jo a jeste chci dodat, ze ten odpor vuci tehotnym je ciste iracionalni zalezitost. Hlavou chapu, ze to tak asi neni, ale spontanne proste jednam jinak.

Terez, ja citila to same, ja jsem se vzdycky s kazdym hadala, protoze ja deti nikdy nechtela a lidi mi rikali, pockej az najdes toho praveho, nebo po tricitce se to zlomi a podobne hlasky a ja odpovidla, ze v manzelstvi a rodine nevidim zadne uplatneni a naplneni. Fakt jsem se hadala nekdy skoro do krve. No a kdyz jsem otehotnela, tak presne jak ty pises, jsem si rikala, ze se mi ty lidi musi posmivat, ze jsem zmenila nazor, taky jsem to nikomu nerekla, dokud se malej nenarodil. PRoste jsem se citila, ze jsem slevila z neceho, za cim jsem si tak dlouho stala, proste zradila sama sebe. Ale nakonec jsem byla tak zaneprazdnena behanim kolem malyho, ze jsem si na to uz ani pozdeji nevzpomnela a taky reakce okoli byly docela dobry, nikdo se mi neposmival nebo to nekomentoval nejakym blbym zpusobem.

Jenomze mne se zadne moje nazory po 30ce nezmenily a ani se to s tim pravym moc nepohnulo. Takze ja nic takoveho o sobe tvrdit nemuzu. Jedine, co citim, ze se mi vsichni posmivaji.

Citim se pod hroznym tlakem. Navic me zradila ta antikoncepce, to je snad to nejhorsi. Kdyby ne, tak bych si dite dobrovolne v zivote neporidila.