Diskuse - Deprese v těhotenství

Uprimne receno, ani nevim, zda jsem typ do paru. Mne bylo i docela dobre, kdyz jsem byla sama. Zivot ve dvou neni spatny, ale zase single zivot ma opravdu neco do sebe. Obcas si rikam, mela jsem ja tohle vsechno opravdu zapotrebi?

Já jsem taky jedináček a taky jsem myslela vždycky hlavně na sebe. Ale těmi dětmi se to fakt hodně změnilo. Troufám si říci, že oni jsou na prvním místě. I když asi stále jsem někdy v něčem sobecká. Věřím, že v životě je to postavené tak, že s čím člověk zachází s tím taky schází. Tj. rozhodneš-li se cestou singl života, musíš počítat s tím, že budeš sama a sama budeš i v podzimu života, který jednou přijde. Těžko může člověk očekávat, že bude od druhých jen dostávat a sám nebude dávat nic.

Ale ja jsem nic necekala. Naprosto vazne jsem si predstavovala podzim sveho zivota v domove duchodcu. Stejne si myslim, ze duchodci patri prirozene mezi dalsi duchodce.

No, to říkáš teď. Ale teda já byla v domovech důchodců a to je teda síla. Jeden je dokonce tady kousek od nás, byla v něm babiččina kamarádka a to je asi ještě dobrý, protože tam byly po dvou a byl to pokoj se záchodem, ale vypadalo to tam přesně jak v nemocnici dokonce včetně toho nemocničního stolku. Ta babiččina kamarádka byla ještě pohyblivá, ale té její spolubydlící bylo věčně blbě, takže kafrala, že má návštěvu a že si nemá pouštět televizi a pořád něco, byla fakt na odstřel. Jenže asi těžko jí to asi vyčítat, když jí bylo furt blbě, ale já si říkala, že to je pak lepší to skončit dřív, než se dostat do takovéhleho zařízení. Naše babi to taky pořád říká.

Jenže člověk prostě musí počítat s tím, že když se nějak rozhodne, vydá se tak říkajíc po nějaké cestě, tak po ní musí šlapat až do konce.

Jinak to, co tu píšu, je spíš polemika o životě, než že bych to 100% vztahovala na Tebe, aby sis to brala osobně.

Uprimne receno, je mi jasne, ze deti nejsou zadna zaruka toho, ze v tom domove duchodcu neskoncis jednou taky. Anebo ze me zitra sejme auto atd. Takze to je vsechno takove hypoteticky uvazovani. V kazdem pripade si myslim, ze je dobre mit ve stari dostatek penez a najmout si kdyztak placenou silou. Proto je dpbre premyslet o nejakem rozumnem zajisteni, samozrejme nemyslim tim nejakou pomoc od statu. Spis nejaky svuj podnik nebo projekt s dlouhodobym vynosem. Treba si nejakou nemovitost koupit a pak ji pronajimat. Ale nemusi to byt presne tohle, je treba si to dobre rozmyslet.

No, hodně záleží taky, jak ty děti vychováš. A ona jedna věc, je, že se o Tebe někdo postará fyzicky, druhá věc je ten pocit osamělosti, protože placená síla je vždy jen placená síla. Ale jak si kdo ustele, tak si lehne a to si člověk musí hlavou nechat projít.

Všechno je vždycky spojené se vším. A hlavní problém je, že my se v dnešní době všichni tak nějak honíme za věčným mládím, máme pocit, že když zůstaneme samy, bez závazků, budeme věčně žít tím mladistvím stylem života, budeme moci dělat, co chceme, jezdit, kam chceme,ale stejně čas nezastavíme. Bohužel, je to tak. I když Ty teď dítě mít nebudeš, jednou budeš pro svého zaměstnavatele a nejen pro něj stará.

Ale stara budu v kazdem pripade. Tomu nikdo neutece. Co z toho ma pro me plynout? Ze je nutne si poridit deti, abych se citila aspon pro nekoho uzitecna? Promin, porad nechapu, co se tim snazis naznacit.

Na pripade Lenale je ale krasne videt, ze opravdu neplati teorie, ze se ty opevovane materske city automaticky spusti po porodu. Osobne se spis priklanim k nazoru, ze ten myticky matersky cit snad ani neexistuje. Ale nektere zeny si ho dokazou samy vsugerovat. Anebo je to tlakem spolecnosti, ktera to od novopecenych matek ihned ocekava. Zkratka racionalne vzato ja na to neverim.

Snažím se tím říct, že čas strašně rychle plyne. Že ještě nedávno jsem byla holka chodící na gympl, potom vysokoškolačka, mladá holka a najednou je mi 32. Je to vlastně střední generace, když si vezmeme, že se má dělat do 65 let. Když se mi narodila malá, nějak jsem zprvu nemohla uvěřit, že to dítě je moje, nějak mi to nemohlo docvaknout, pořád jsem měla jakoby pocit, že malá musí být mé mámy, že to není možné, že už jsem máma já. Jak je to vlastně možné. Já nevím, měly jste to také. A i teď mne děsí, že ten čas tak neúprosně letí. A u těch dětí si to člověk uvědomuje ještě více, protože u nich jsou tři roky ohromný skok. Když je člověk nemá, tak jakoby zdánlivě ten čas plyne pomaleji, protože je to jakoby víc rutina, nevím, jak to říct. Uplynou třeba tři roky a člověk nemá pocit, že by se něco tak moc změnilo.

Proto mám takový pocit, že za tou nechutí mít děti je vlastně i strach nebo nechuť ze stárnutí. A já teda musím říct, že mne stárnutí děsí. Dnešní společnost nebo spíš dnešní politici si myslí, že lidi budou dělat pomalu až do sta, jenže ona to taková sranda není. Mnoho 60tníků má dnes spoustu zdravotních problémů, viz, maminka Tralala,a není jediná a taky postupem času se ztrácí mnoho mentálních schopností. Manžel, jak je účetní, tak dělá samozřejmě na účetním programu a říká, že jeho tatínek už není schopen využít možnosti toho programu, že dělá všechno děsně otrocky.A on mu tuhle právě nadával a tatínek mu dotčeně říkal, že prostě už si to nepamatuje. A to je mu 61. Manžel se zná s jedním chlapem, je to auditor, prý strašně chytrý chlap, znal prý zákony nazpaměť a spoustu věcí sypal z rukávu a on mu právě říkal, že se mu teď v poslední době stává, že vstane, chce pro něco jít a najednou neví, pro co vlastně jde. Je mu teď 62.

Takže jsem chtěla říct, že tak jako tak člověk čas nezastaví. Může se honit za chymérou, že může dělat vše a podívat se tam a onam, ale jednou se probudí, zjistí, že je mu 60 a jeho mentální kapacity už nejsou to, co bývaly a zalituje, že se nerozhodl nějak jinak, ale už bude pozdě.

Takže prostě takové zamyšlení nad životem. Někdy neškodí zastavit se a zamyslet. Jinak to, že mateřská láska neexistuje je samozřejmě kravina. Co Vy na tento názor, holky?

jeho mentální kapacity už nejsou to, co bývaly a zalituje, že se nerozhodl nějak jinak, ale už bude pozdě.

Ale jak konkretne to souvisi s tim, ze treba nema deti? Mentalni kapacity se s ditetem obnovuji, neco jak?