Diskuse - Deprese v těhotenství

Já u malé byla taky šíleně zoufalá, byla jsem totiž zvyklá myslet jen na sebe, pomatuju se, jak jsem po porodu doma přemýšlela, jaký byl život bez malé super, že jsem se vyspala a všechno jsem mohla, že jsem měla svůj život atp. Taky si moc dobře pamatuju, jak mne před porodem zavřeli na porodní sál, že má mimi špatné monitory a celou noc a celý den mne tam drželi, než mne nakonec šli kuchnout. Já řvala jak blázen a sestry mne uklidňovaly, že ať se nebojím, že malá bude Ok. Jenže paradox je, že já neřvala kvůli ní, já litovala sebe! Ještě, že mi nikdo v té chvíli neviděl do hlavy, ani manžel. Ten miloval malou hned od začátku. Dnes jsou malé dva a je to přesně naopak, je mi divné, když mi nestojí hned za zadkem. Když jedu sama, jsem nervozni, je mi divné, že jsem sama, mám z toho až takový nepříjemný pocit. Když totiž člověk dojde do stavu, že už ani na záchod nechodí sám, prostě si na to zvykne, dřív nebo později. To mi věřte. Spíš si pak skutečně uvědomí, jaký dar to je, že to dítě má zdravé. Protože pak ty starosti nejsou skutečné starostik které by se nedaly vyřešit.To je to, za co se teď nejvíc modlím, aby bylo moje druhé v pohodě.

Ahoj, holky,
děkuju za psychickou podporu. Já taky před porodem brečela, jak strašně dítě nechci. A bojím se, že se to už nezlepší. Můj partner mi do hlavy bohužel vidí, protože já si svoje myšlenky nemůžu nechat pro sebe. Neumím se přetvařovat a lhát. A pak si říkám, proč má člověk děti, když s věkem se jejich požadavky stupňují a vyrostou z nich puberťáci? Jak to říkal Milan Steindler ve Vrať se do hrobu. Prostě z nich vyrostou stejní blbci jako jsme my... :o). Ale hlavně ať máte děti zdravé a jste v pohodě.

Víš, zajímalo by mne, jaký budeš mít názor třeba za rok až malá se na Tebe bude usmívat, vztahovat k Tobě ručičky a bude Tě brát jako takového poloboha. To Ty očíčka pak jedou a rejdí jen aby Tě našly a když Tě malá neuvidí, tak se rozpláče. Já si po tom roce rozhodla doplňovat vzdělání a jezdila jsem na týden mimo a hlídala tchýně a manžel atp. No, když jsem se vrátila, tak malá ke mne letěla a očička se jí rozzářila do tak krásného a blaženého úsměvu, jako by se jí její slunce opět vrátilo a nechtěla mne vůbec pustit. To prostě člověka nenechá chladným.
Jo, předtím, ten první půl rok, já byla fakt hrozná, já ji vnímala jako takového malého upírka, co mi sice nesaje krev, ale pro mne to bylo jedno, měla jsem pocit, že se na mne sápá a jenom to mlíko jí zajímá. V duchu jsem se za to na ní zlobila, i když za to chudák nemohla. Pořád jsem říkala, vždyť ona mne vůbec nevnímá, jí jde jen o to jídlo. No, prostě spolehlivě můžu říct, že malá mimina nemusím. Prostě za to nemůžu a je to tak a prý nejsem sama, tohle říkala i švagrová a nejen ona i jiné znám. Ale pozor na to, některé tyhle pocity mohou být spojené s poporodní depresí a celkovou únavou organismu.

Musí se to prostě hlídat, aby se člověk nedostal do fáze, kdy bude nebezpečný sobě i okolí. Jinak ty pocity mateřství jsou u každého strašně různé, jsou závislé na výchově v rodině, jaké zkušenosti má vůbec člověk s dětmi, já třeba neměla naprosto žádné, sourozence nemám a v mém okolí děti nikdo neměl.Takže jsem si zvykala, těhotenství jsem problila a protrpěla, nejdříve zvracení, pak zácpy, pak špatné monitory, šup na sál a najednou tu byla malá a já na to byla zoufale nepřipravená. Já nevěděla, co s ní, nejradši bych ji nechala sestrám na sesterně, což zase nechtěly ony a tvářily se na mne jako na krkavčí matku. Doma jsem taky nevěděla, co si počít, nejvíc času jsem trávila na netu a malou jsem měla co nejdál, když to takhle blbě řeknu. No, první tři měsíce jsem proskřípala zubama, druhé tři měsíce nebyly o nic lepší a pak uf, půl rok byl pryč a já se z toho pomalu začala dostávat. Všechno se to tak nějak začalo obracet k lepšímu, ne rychle, ale plíživě, teď jsou malé dva a my čekáme další mimi. No, první půl rok budu chcípat, to mi je jasné, ale všechno se přežije, jen když dítě je zdravé. Protože co je to půl rok? V životě člověka prakticky nic.

Děkuji za moc hezké příspěvky bez jména. Moc mě to pomohlo,alespoň trochu světla, teď měsíc před porodem. To zní dobře, na to se těším, že to tak snad také jednou budu vnímat.

Ahoj, holky!
Ahoj, Lindo!
Zase jednou se jdu na Vás podívat.Dneska je hezky, sněhu plno, raduju se z miminka. Jsem přece na "dovolené":-)To mi jednou řekl ten "můj"(zatím můj).Pak kritizoval, že není vařeno a já na to:"Vzpamatuj se, na dovolený přece nebudu vařit!":-)Jinak - někdy je to o nervy, nevyspalá bývám agresivní a bála bych se sama sebe.Většinou si ale spíš užívám prcka a ten" můj " zas péče svojí maminky,Už spolu skoro nemluvíme,nejíme a nespíme vůbec.Vrcholem bylo, když mi řekl, žejá jsem přece neporodila naše dítě.(císařský řez). tak to mě fakt dojal.
Jenže po noci se rozední.
A mě nedávno napsal jeden kluk ( a o dost mladší:-)): Jsi fantasticky hezká.

A tak - nezoufejte, dobře jezte, dobře odpočívejte, chlapi by to dělali taky tak a ještě vyzdvihovali svou jedinečnost a svoje zásluhy na budoucnosti lidstva.:-))
Všem krásný nový rok a zdravá miminka!!!
A zdravím, tuším, Lenale - narodily jsme se ve stejný den!Vím přesně o čem v příspěvku k Lindě mluvíš.:-)Hodně radosti do roku 2010.

Ahoj holky,
po delší době jsem si přečetla všechny vaše příspěvky a musím říct, že je mi až trochu trapně. Myslela jsem si, že jsem největší chudinka na světě, ale v porovnání s problémy některých z vás si člověk uvědomí, že by mohlo být vlastně ještě mnohem hůř. Před pár měsíci jsem den po dni probrečela a byla jsem zralá na lano kolem krku, ale musím říct, že se to postupně zlepšilo, i když to pořád ještě není ono. Pořád bojuju s pocitama, že jsem měla jít na potrat a že na dítě nejsem připravená..A že jsem si nechala sebrat kus života a musim sedět doma na zadku a nemůžu nikam..hlavně do práce, ta mi chybí ze všeho nejvíc.Zároveň se ale na malou strašně těším. Jen to prostě asi tak neprožívám.Nevím čím to je. Všechny těhotný ženský, který potkávám, mají pusu od ucha k uchu a je na nich to štěstí vyloženě vidět. Já to beru tak, že to prostě musím ještě tři měsíce vydržet a bude to za mnou. Doufam a věřim tomu, že to jsou prostě fakt jen ty hormony a po porodu to bude lepší:-)

Ahoj Holky, vypadá asi divně, že se hlásím anonymně, ale jsem na úplném začátku 2.těhu, tak nechci zakřiknout, já už léta beru AD a musím je brát i v těhu, tak ty moje nálady jsou adekvátní tomu. Trpím úzkostnou poruchou a spíš u mne v současné době dominují pocity strachu o mimi, co se ještě nenarodilo.Trpěla jsem nespavostí, úzkostmi, pořád jsem se kontrolovala, jestli mne nepíchlo tu a tam, prostě na palici, to mi věřte.

Všechny Vaše pocity, co tu píšete se mi velice dobře vybavují z prvního těhu. Já se za ně dost styděla a neventilovala jsem je raději moc, aby mne někdo neodsoudil. Naštěstí u druhého mimi člověk už ví, do čeho jde. Ne že by se ovšem daly vyloučit všechny ty nálady. Ty prostě vyplývají z hormonálních změn a celkové vyčerpanosti, tak to prostě je.Hlavně ta věčná nespavost po porodu je fakt strašná. Čím je člověk starší, tím to fakt snáší hůř. Nedávno jsme si telefonovali s rodinkou, co mají čerstvě druhé a tam snad lítaly i kusy nábytku. Prostě je to všechno hodně náročné, to beze sporu.

A takové řeči od chlapů, to je bez prominutí, na nakopání do p**ele. Můj je naštěstí v tomhle zlatej. Je ze 3 dětí, tak není sobec, ale co tu čtu, to je fakt síla.

Z mého pohledu to bylo po porodu ještě horší, tedy dočasně, ale pak se to fakt zlepšovalo. Po porodu totiž nastanou strašně prudké hormonální změny a pokud není někdo pohodář, nesnáší se to moc dobře. Taky jsem se divila, že v porodnici všechny ženské řvaly bez ohledu na stáří, vzdělání a povahu. Některé v tom pokračují až celé šestinedělí a někdy i déle, třeba já. Ne, chce to zatnout zuby a vydržet. Ale holky, zapojte do toho ty své chlapy, zkuste to postupně, ale důsledně. Asi se v tomhle pak skutenčně dá oddělit zrno od plev, jak se říká.

Souhlasím s Irčou s tím oddělením zrna od plev. Když jsme se rozhodovala, jestli si partnera i dítě nechám, myslela jsem si, že je to ta nejtěžší zkouška, která v našem vztahu nastala.A když ted vidím, jak se o mě stará, tak jsem štastná, že ho mám a obdivuju ho, že zvládá pracovat od rána do večera každý den a přitom ještě poslouchat moje výčitky a nářky. Nic co udělal mi nebylo dobrý, když dělal hodně, vadilo mi, že je málo se mnou a a když byl se mnou, tak jsem mu vyčítala, že nejsou peníze a tak pořád dokola. Ale uvědomila jsem si, že má taky jenom jedny nervy a nechtěla bych o něj přijít..

No, já po porodu byla fakt šílená, já jak trpím těmi úzkostmi a nebrala jsem AD, tak jsem prostě šílela. To byly stavy osamělosti a skepse, řvala jsem, že mne kojení bolí a hodně jsem teda byla na manžela nepřijemná. On se přitom fakt snažil, vzal si malou k televizi, abych mohla mít zvečera klid a měl ji třeba do jedné, do dvou do noci. Já totiž v tom svém poporodním stavu jsem prostě malou tak nějak odmítala, prostě jsem nemohla spát v místnosti s ní a přes den jsem byla co nejdál a měla jí v postýlce.Prostě úplný opak těch mamin, co nespí a kontrolují, zda dítě dýchá. To zase dělal manžel, naštěstí jsme měli monitor dechu a ten to kontroloval za nás, jinak by asi nespal vůbec. Mně totiž v místnosti s ní přepadaly šílené paniky, že prostě nevím, co s ní a co že jsem to udělala, že jsem si dítě pořídila atp. Prostě viz vduchu všech těch příspěvků. Já teda jak výše zmíněno obecně trpím úzkostnou poruchou a jak ty hormony lítaly, tak já byla úplně mimo, prostě něco šíleného. Pak se to přelilo do mého vztahu ke kojení, kdy jsem měla pocit, že bolestí snad umřu, přitom na těch bradavkách nebylo samozřejmě nic vidět, prostě psychika. Tak mi byla nasazena AD a po nějaké době se to fakt zlepšilo. Dok říkala, že právě mateřství do její ordinace nažene hodně mamin, prostě ty hormonální změny a vůbec všechny změny jsou tak dramatické, že se to tak dít může.Na druhé straně spousta mých kamarádek to zvládla naprosto s přehledem, ale ono prostě záleží na povaze obecně, pokud je člověk pohodář, tak bude i v téhle situaci pohodář, pokud je přesný opak, tak pak pravděpodobně bude všechno nést těžce. Jak říkala jedna moje známá, celé šestinedělí jsem prořvala, já teda cca celé 3 měsíce, takže asi tak.
Teď to už fakt cítím jinak, těším se na to miminko strašně moc, ale zároveň mám strašný strach, aby to vyšlo, myslím si, že teď se daleko víc bojím o to malé, než o sebe.

Ahoj, holky,
já teda nezvládám nic a do toho musím poslouchat řeči od partnera, jak jsou ostatní mámy šťastné, proč jsem jiná a že musím mít malou ráda. A jak to mám udělat, abych byla šťastná? Chybí mi můj život a pocit svobody bez závazků. To už nejde vrátit. Až malá vyroste, bude mi už hodně přes padesát. A ještě známí si přihazujou, jakože výchova dítěte za těch 20 let vyjde na 3.000.000Kč. Jestli zůstanu někdy sama a to se dá předpokládat, nebudu schopná se o ni postarat, mám co dělat sama se sebou. Jsem opravdu nešťastná.

Ahoj, Irčo,
děkuju za podporu. Je mi 34 let a mému příteli přes 40, takže se není čemu divit. Typický příklad stárnoucích unavených rodičů. Já se k psychoušovi chystám, loni jsem tam taky chodila. Jenže on mi nacpe antidepresiva a podle mne to neřeší příčinu, ale následek. myslím, že tudy cesta nevede. Já se snažím odpočívat, co to jde, jenže ještě studuji, tak se musím věnovat učení. Nechci zahodit ty roky. Jenže času na učení teď mám fakt málo. Už aby skončil semestr a snad příští už to bude lepší. Takže já se ani zhroutit nemůžu, musím prostě fungovat, jak to jde. Taky nakupuju starší věci, na ty malé děti je to v pohodě, na starší už to bude horší. Všechno od kočárku až po oblečení mám přes internet...Děkuju a já zase napíšu...Opatrujte se, holky...

No, ono přijde na to, třeba já vím, že se bez AD prostě neobejdu, to je můj problém. Trpím úzkostnou poruchou, když je beru, je to Ok. Přestanu a do nějaké doby se mi vrátí stavy úzkosti, nespavosti a podobné potíže. Trošku se to přelívá, jednou mám úzkosti z práce, podruhé z kojení a naposledy se mi objevily bez jakékoliv příčiny na podzim a byla to hrůza. Mučila jsem se, nemohla spát atd. atd.