Diskuse - Deprese v těhotenství

Jo, to mě také zajímá, protože to prožívala s námi, tak schválně...jestli je to pravda. A skutečně je to takový obrat. Říkají to všechny. Závidím dva týdny do porodu, už bych to také chtěla mít porozené. Akorát mám fobii z nemocnic a nemůžu tam nic pozřít, tak jsem zvědavá...:-). No nic, milé těhulky, maminy jedny, ještě že máme toto diskuzní forum a vidíme, že nejsme zas tak "nenormální" :-)

Určitě budu psát, holky a nic než pravdu...Zatím pořád nic, jen už mám předporodní depresi. Taky nesnáším nemocnice a i když jsem docela drsná, bojím se dlouhotrvající bolesti. Radši bych fakt císařský řez, fik a je to. Ale doktor to jen tak nenapíše, takže budu trpět.

Jestlipak už Linda porodila..:-). Tak šup!! Povídej!! Všichni na to čekáme! :-)

Ahoj holky,
tak pořád nic...Už sotva chodím, bolí mě žebra a to zase tak velké břicho a kila navíc nemám...Termín mám příští středu. Já už se jen těším na prázdné břicho. Vypadalo to, že porodím dřív a nakonec budu ráda, že to bude na termín. Všechny moje kamarádky porodily nebo se na to chystají a jsou šťastné a já si pořád vyjmenovávám pozitiva a negativa mateřství. Shrnu to tak, že se moc netěším ...
A co vy, holky, jste v pohodě?

Ahoj Marti a ostatní holky,
zatím jsem stále 2v1, zítra mám termín a kontrolu v nemocnici. Dnes jsem opět z formy, bolí mě břicho...
Marti, tobě se ani nedivím, že máš takovéto stavy. Kvůli tomu, co píšeš, jsem odešla po 9 letech do bývalého přítele, protože vidina toho, že jednou budu s dítětem zavřená na vesnici a odříznutá od civilizace, mě přímo děsila. Teď mám jiného, koupili jsme byt v centru a jsem spokojená (až na ty těhotenské deprese). Všechno mám po ruce, do práce 10 minut pěšky (jestli se do ní ještě vrátím), kousek je školka i škola. Šla jsem za přítelem do jiného města a nakonec jsem si tam našla dost přátel. Pravda je, že se taky bojím sociální izolace, i když jsem ve městě. Myslím, že až se ti malé narodí, tak si tam najdeš taky spřízněné duše, co mají děti...Ani nepíšeš, jestli dítě bylo plánované. To naše jo, ale radost nakonec vystřídala deprese, že nevím, jestli na to vůbec mám. Aneb, jak říká kamarádka, dítě je nejistá investice....

Ahoj Lindo
děkuju za odpověd, jsem moc ráda, že se můžu někomu svěřit.Myslím, že kdo si to neprožil, tak to nedokáže pochopit. Miminko v plánu nebylo a když to přišlo, byla jsem dost v šoku a přikláněla jsem se k potratu, ale na druhou stranu jsem věděla, že když to udělám, tak o přítele přijdu, protože on mimčo chtěl a asi by mi to neodpustil. Tak jsem si vyslechla, jak ho dítě změní, jak bude zodpovědnější, atd, atd..A šli jsme do toho, ale kdyby jsem věděla, co mě čeká a co dobrovolně podstupuju, tak bych si to asi rozmyslela. Ted sháníme byt v Praze, už jsme se byli na nějaké podívat, ale samozřejmě nejsou peníze a prý to bude lepší až po Vánocích. Ale že já už to tady nemůžu vydržet ani minutu, to ho nezajímá a jediná jeho odpověd je "a co mám dělat"??A takhle je to se vším. Ustoupila jsem mu v tolika věcech, ale vždycky jsou na prvním místě poplatky a dluhy a pak někde v zádu já a moje potřeby. Už jsem se mu několikrát vybrečela na rameni, řvala na něj, jak mi je, čím si procházím a myslela jsem si, že to něčemu pomůže, ale všechno je pořád ve starých kolejích a mě už to vážně vysiluje. Proč mě nenechal jít na potrat, když věděl, jak na tom finančně jsme??Opustit ho nedokážu, protože přes to všechno ho miluju a na to malý se strašně těším a nechtěla bych ho připravit o tátu, takže mi asi nezbývá nic jiného než dál trpět a všechno snášet a doufat, že se to po porodu změní. Tak nějak jsem si vždycky myslela, že těhotenství je radost a že to musí být krásný období, kdy si ženská odpočine od všeho a je jí fajn:-)

Milá Zuzko, jsem dnes ve 14+4.je mi 36 let, dítě jsme chtěli oba.otěhotněla jsem téměř po 4 letech.jsem absolutně nešťastná.mám naprosto stejný pocit jako ty o nejkrásnějším období v životě ženy.jsem taky na neschopence,bez peněz,partner přišel o práci...je to tolik.no a už 3 rok se léčím na endogenní depresi,ale stavy,které prožívám teĎ vím,že depresivní atakou nejsou.ano,máš pravdu,je to složitý a já to jako ty otevřeně přiznávám.jsem strašně nešťastná.i přesto ti přeji,ať je líp:)

Ahoj holky,
já sem vlastně už nepatřím, ve středu ráno 25.11. se mi narodila holčička...Teprve si na ni zvykám, je to zvláštní pocit, ale je to kus mne a mám ji moc ráda. Bála jsem se laktační psychózy po stavech v těhotenství, zatím jsem jen taková lítostivá, ale snad to brzy odezní.
Tak se, holky, držte, bude to určitě lepší. (Až na ten spánkový deficit) :o)

Ahoj Lauro,
já jsem dnes ve 21+2 a je to pořád stejný. Teď jsem byla pár dní v pohodě, ale dneska jsem zase naštvaná na celý svět a nejradši bych se sbalila a ujela někam hodně daleko...A ze všeho nejradši bych si to prohodila s partnerem, aby si to aspoň na týden zkusil. Nevím, jak je to u tebe, ale myslim, že mým největším problémem je, že nemůžu pracovat a jsem na někom finančně závislá, s tím se prostě jen tak nesrovnám. Já ti taky přeju, aby jsi se cítila líp, ale obě víme, že to není jednoduchý. Budu ráda, když napíšeš:-) Pa Martina

Lindě moc gratuluji a přeji hodně moc štěstí:-)

Lindo, veliká gratulace a svěřuj se nám "v očekávání", jak to všechno prožíváš a cítíš. Přeji Ti hodně sil a miminku zdraví a radost!!!

Tak gratuluji Lindo. Lehke to s ní mít asi nebudeš, já jsem 24.11 a se střelci to není vždy lehké. Ale budeš ji mít dlouho pro sebe. Střelci se neradi vážou a tíhnou ke svobodě. Ale vždy se vrací zpět k rodině...

Ahoj holky,
moc děkuju...Mám teď míň času a jen jednu ruku, ve druhé uspávám malou. Popravdě s miminkem není na deprese moc času, to je na tom pozitivní. Budu průběžně psát. My si teprve zvykáme na nový režim, tak budeme snad brzy v pohodě a vy budete taky.
Opatrujte se, pa pa...

Lidičkové, děkuju za to, že nejsem sama, celou dobu jsem si říkala, že jsem asi ňáááký šíblo, protože jen brečím, všechno si moc beru, ale zároveň si myslím že oprávněně. Ale kdo ví, už nevěřím ani sama sobě. Četla jsem o tom, že když trpím těhotenskou depresí, odrazí se to ve stavu miminka a pak mám zas výčitky svědomí. No hnus, já vám teda povím, že jestli tohle je to nejkrásnější období ženy tak jsem v tom asi mimo, protože jsem pořád jak citové houpačce. Jsem na všechny naštvaná, včetně sebe, prostě už si lezu na nervy jak mi leze všechno na nervy. Doufám že to přejde, jinak nevím......

Ahoj holky,
po dlouhé době zase píšu, mojí malé už bude příští týden měsíc, utíká to. Já se těším na konec šestinedělí, to je docela těžké období, člověk je unavený a musí si zvyknout na zcela nový režim. Chybí mi ponocování u televize a kvalitní spánek. Snažím se dospávat dopoledne, pokud nic nemusím. Dlouho se neozvaly Lenale a Luluna, jak se máte, holky, je to aspoň trochu lepší? Já měla ještě větší depku před porodem...
Tak se tu opatrujte a držte se...