Diskuse - Deprese v těhotenství

Každopádně ona to nevidí ani jako překážku v těhu ani jako překážku v kojení. Jo, minule jsem to ani pediatričce neřekla, jelikož jsem je začala brát až po porodu, tentokrát to bude ve zprávě z porodnice, tak jsem zvědavá, jak na to bude reagovat, ale nebudu to nijak řešit.

Děkuji ti moc a ty jsi je minulé těhotenství nebrala?já je beru od 4 měsíce a musím říct.že jsem v naprosté pohodičce chodím na kontrolu na psychiatrii jednou za 2 měsíce.Kamarádka je taky začala brát poprvé až když začala kojit jinak nikdy neměla žádný problém.

Mám to napsané i v průkazce že je beru ale kašlu na jejich názor hlavně chci být v pohodě pro mého chlapečka.

Mám to napsané i v průkazce že je beru ale kašlu na jejich názor hlavně chci být v pohodě pro mého chlapečka.

Mne začala ta úzkost z práce, začala jsem je brát jenže v představě, že když otěhotním nebudu jaksi muset pracovat a tudíž problém zmizí jsem otěhotněla, tehdá mi doktor poradil vysadit. Celé těhu jsem je nebrala a pak kojení a nespavost a spadla jsem do toho znovu a tak jsem je pak při kojení brala a kvůli druhému mimi vysadila a zase se mi vrátily úzkosti, tak je už zase po třetí beru, takže jako na houpačce. Vypadá to že trpím generalizovanou úzkostnou poruchou, jsem prostě nad míru ze všeho vyplašená, mám úzkosti i z blbostí a bez příčiny a nemůžu spát a mučím se a tak. S AD jsem relativně v pohodě, beru Cipralex, tu nejmenší dávku, na gyndě to vzali jako fakt a nějak moc se to neřeší.

Ono je fakt lepší to asi nevysazovat než se pak trápit za jak dlouho to zase zabere.Já teda pěvně doufám,že ¨mě snad žádné úzkosti a laktační psychoza nečekaj,když už ty prášky beru tak uvidíme no.

Tak já těmi úzkostmi trpím, bohužel, nezávisle na těhu, dokonce si dovolím tvrdit, že se mi to v těhu zlepšilo, na mimi se moc těším, zbytek problému odkládám na potom, to stejně nemá cenu řešit teď, co nastane pak.

Ahoj děvčata, pokud na to přistoupíte, chtěla bych Vám poradit. Stresy a deprese škodí Vašemu děťátku. Slyšely jste něco o metodě ONE BRAIN (kineziologii)? Je to odblokování na základě svalového testu. Kineziolog se například ptá, kdy byla příčina toho, že máte dnes deprese. Jde postupně od současnosti až do doby Vašeho narození, těhotenství, může se jít i do generace rodičů. V genech jsou uloženy všechny stresy i stresy Vašich rodičů. Sval se oslabí ve správném věku, protože podvědomí, kde je všechno uloženo, je rychlejší, než jakákoli myšlenka. Problém vyjde napovrch a nás už to nestraší. Přeji Vám i Vašim dětem zdraví a pohodu. Zdraví Vás Helena Říhová.

Zní to hezky, co holky? Bohužel já příčinu svých úzkostí znám a je to rozhodně můj otec, který se k mámě nechoval dobře ani v těhu ani po tom, co jsem se narodila.Tedy v těhu odjel na stáž do zahraničí a vrátil se až po mém narození a první jeho kroky vedly k mamince, aby se vyhajal, ani se nepřišel na svoji dceru podívat. Jo a pak aby jsme ho nerušily, tak bydlel u své maminky a máma se starala. Někteří mužský jsou na přes hubu. No a pak aby se to nepletlo mně celých dlouhých patnáct let ničil život, málem jsem skončila v jeho péči, fakt šílená představa.

Takže, takže. A jak se máte, holky? Já s tou svou úzkostnou teď nic moc, mám dost problémy se spánkem, ach jo.

Ahoj, holky,
já jsem o kineziologii slyšela a jsem dokonce na to objednaná. Chci to aspoň zkusit. Je to docela drahá terapie, ale v životě už jsem utratila větší peníz. Nemám co ztratit. Tak jsem zvědavá a pak vám napíšu, jestli to pomohlo. Jdu koncem ledna.

No, všechno,co pomůže stojí za to. Já opravdu trpím těma blbejma úzkostma a nemůžu v noci spát atd. Nedělám si iluze, že se to s narozením mimi zlepší, protože mít jedno malinkaté miminko a k tomu ještě skoro 3. letou holčičku, která vyžaduje pozornost je fakt náročné. Zase ale budu ráda, že to mimi už bude na světě a že ho nějakejma podělanejma stavama neohrozím.Tak dej vědět, jak to zabírá, já bych teda nejspíš potřebovala palicí po hlavě.

Ahoj holky, já na kineziologii chodila tak zhruba před rokem a musím říct, že v některých věcech je to docela síla. Nevím, jakým způsobem to probíhalo u vás, ale mě vracela v mém podvědomí až do prenatálního věku, pak jsem sama sebe držela v náruči a vůbec jsem viděla souvislosti, které mi v mnohém pomohly. Ale dnes, přestože jsem toto podstoupila, mé stavy stále trvají a domnívám se, že je to zkrátka dáno povahou. Někdo přemýšlí moc a někdo málo. A v tom to je. Moc ráda bych někdy byla bezstarostná, bezmyšlenkovitá a šťastná. Ale takových dnů jsem měla ve svém životě málo. Vše je o přístupu k daným věcem a "naprogramování" našich myslí. Myslím, že kineziologie neodstraní úplně ten daný problém, pouze vám ho pomůže najít a přijmout. Někdy je to těžké...Tak hodně síly!! :-)

Jo, všechno je to pravda. Já jsem si pozdě uvědomila, že jsem dítě mít radši neměla. Lásku v rodině jsem opravdu nezažila. Moje povaha je velmi komplikovaná a mateřství mé negativní vlastnosti ještě více prohloubilo. Aspoň by se přerušily ty špatné geny. Sice bych celý život přemýšlela, že jsem měla mít dítě, ale bylo by to lepší, než učinit dalšího člověka nešťastným.

No, já pravda na tyhle věci moc nevěřím. Teda nevím, jestli bych se chtěla držet v náručí, máma to v tom mém miminkovském období měla fakt úplně naprd, žila s mou babičkou a s dědou, otec byl doma u maminky, prachy jí žádné nedával, lásku taky ne, jen vyžadoval, aby pravidelně za ním jezdila, takže furt se přemisťovala se mnou, tu jsem byla u jedné babičky, tu u druhé.No, ale třeba mi to tolik nevadilo, čert ví. Vadilo mi to spíš až později, když se naši rozvedli a já musela chodit k otci na návštěvu. Kolikrát si vybavuju, že jsem stála u okna a brečela, že nechci k tátovi. Co ale máma mohla dělat, že jo? Pokaždé když jsem jí překecala, že nepůjdu nebo tak něco, tak jí soud napařil takovou pokutu, že se z toho mohla pos...Prostě zkráceně nemůžu říct, že bych svoje dětství považovala za nějak moc pěkné a ještě se do toho období vracet, no nevím, nevím.

Podle mne ale to, že někdo něco nějak prožil, ještě nevysvětluje nebo neobjasňuje, jestli dokáže dát lásku sám. Já jsem podle mne taky docela sobec, viz mé pocity po porodu a tak. Na druhé straně malou miluju, to vím. Je samozřejmě otázka, do jaké míry se pro ní dokážu obětovat. On totiž si myslím, že člověk k tomu mateřství musí tak nějak dorůst. Prostě naučit se myslet na toho druhého stejně jako na sebe. Já to třeba dělám tak, že je mi zima, jdu se oblíct a automaticky teď navlíknu i malou, mám žízeň, jdu se napít a automaticky dám i malé. Prostě to, co dávám sobě se snažím dávat i jí, abych na ní nezapomněla a o něco ji neochudila.Je to ale otázka tréningu. Dřív jsem to tak nějak nechápala. Hlavně mi strašně dlouho trvalo, než jsem ji tak nějak začala vnímat jako lidskou bytost, hrozně dlouho jsem jí vnímala jako takovou panenku na hraní, která mne nenechá v noci spát a pořád něco vyžaduje. No, fakt je, že se teď už její osobnost přehlédnout nedá, když tak pěkně mluví a taky mne pěkně komanduje.

Je to prostě jiné, miminka jsou miminka a zase pak už ty větší děti, to je o něčem jiném. Snad tedy to moje počáteční rozpolcení nad mateřskou rolí se na ní nějak nepodepíše, ale myslím si, že snad ne. Ono totiž je teď pro mne takové pěkné, když mne obejme a řekne mi, že mne má ráda a že jsem její maminečka. Předtím člověk víc musí dávat sám a to dítě to jen přijímá, ale nic nevysílá.Ono to určitě vnímá, ale prostě to není tak znát. Jsem hrozně zvědavá, jak to budu vnímat u toho druhého, jestli stejně a budu si těžko na to mimi zvykat a bude déle trvat, než ho přijmu a nebo to naopak po předchozí zkušenosti půjde samo.Říkají, že v tomhle to mají druhorodičky lehčí, protože už vědí, co je čeká. No, hlavně, aby to zdraví bylo, pak se dá překousnout všechno.