Diskuse - AGORAFOBIE

To je právě špatné KIK, že takhle sedíš doma, protože právě součástí terapie nejsou jen AD, ale právě to, že se nepříjemným situacím vystavuješ a čím víc se jim vystavuješ, tím méně Tě drtí.Důležitá je tady v tom rutina, rutina, rutina a AD jsou ta berlička, které se přidržíš, když máš pocit, že jsi na zhroucení. Opravdu jiný lék na to není.

Já teda asi nemám čistou sociofobii, mně to pořád přeskakuje a dalo by se říct, že už jsem si snad pomalu prošla všema různýma fobiema, sociofobií, fobií z kojení, kontrolovací fobii apod.Těmhle stavům se bohužel říká generalizovaná úzkostná porucha, prostě se mě to najednou chytne a jedu.Loni mi bylo strašně úzko a zrovna tak pitomně na dovolené, měla jsem tam manžela, malou, prostě pohodička a já se celou dobu klepala a v noci nespala, kdo to prostě nezná nepochopí. Co se týče těch fobíí, všichni říkají a já teda chodila k jednomu terapeutovi, psychiatrovi konkrétně na tu sociální fobii, že prostě se těm situacím NESMÍŠ vyhýbat, oni Tě naopak nutí trénovat, trénovat, trénovat. Prý to je jediná možná cesta, jak se alespoň trochu dostat z toho bludného kruhu a žít jako "normální" člověk.Jinak psychika je věc velmi křehká a univerzální rada na vše neexistuje. Já ještě chodím na diskusi ženy a sociofobie,tak nějak se to jmenuje a tam se jedna holčina vymanila z jednoho a spadla do depresí, takže teď se sice nebojí lidí, ale zase má strašné stavy depek a tak. Takže si chudák moc nepomohla.

A jinak tady jsme samé ženské, ale my s manželem známe jednoho chlapíka a ten zase chudák má fobii z toho, že je určitě nějak vážně nemocný a že má rakovinu a pořád obíhá doktory a ti mu samozřejmě nejsou schopni nic říct a prostě se na něj dívají jako na obtížný hmyz. Tohle je ale v podstatě taky druh fobie, taky už mu nasadili AD, ale co s tím, když on je vážně přesvědčený, že s ním něco není v pořádku. Navíc má malé dítě a manželku, tak se pořád bojí, co s nimi bude a tak.

Ahoj holky,

Adélko, jen si užívej, že můžeš být venku už skoro bez problémů a když ti to občas vyjde, tak se přijď pochlubit :-) taky za chvíli nebudu mít tolik času tady vysedávat jako do teď :-) Jen teda naší berušce se ven nějak nechce. Má sice ještě týden čas, ale i tak myslím, že budem přenášet. Na druhou stranu už je to takový trochu stres, že to může přijít kdykoliv. Zatím nemám žádné větší bolesti, tak uvidíme, jak nakonec všechno zvládnem.

Míšo, jsem ráda, že ses po dlouhý době ozvala. Teda ty záda jsou peklo, já pořád doufám, že to po porodu přejde! Neumím si představit to takhle mít delší dobu. Stačí ty poslední dva měsíce.

Kik, já jsem naprostý opak tebe. Já bych nikdy nemohla na dovolenou bez civilizace, to bych se asi zbláznila. Já myslím, že jsem příkladný agorafobik, protože venkovní prostory bez civilizace mě děsí. A třeba ty rodinný sešlosti, to by mi až tak nevadilo. U našich jsem na to zvyklá nebyla, my jsme nikdy neslavili všechno. Teď když něco je, sejdem se tam jen naši a my se segrama, většinou ne babičky a už vůbec ne tetičky. To zas je třeba zvykem u manželovy strany. Hlavně teda naše švagrová, tam se slaví úplně všechno, vždycky ty stejní lidi, já si tam připadám zvláštně, ale zvykám si. Když jdeme k nim na oslavu, tak mi to ani nepřijde, ale když jsme dřív chodili na oslavu jejího nevlastního táty, to mi přišlo dost blbý. Cizí člověk pro mě.. Jenže tam už je to takový. Řekla bych, že se slaví úplně všechno až na moje narozeniny. Já jsem kolikrát tchýni řekla, že to nemám ráda, tak asi i proto. Na druhou stranu teď, když jsme už ve svém, tak by mi to třeba taky nevadilo. Já mám návštěvy ráda a třeba Martinův brácha s rodinou u nás ještě ani nebyli, co jsme se přestěhovali v prosinci. Teda jeho brácha se synem se tu stavovali na Velikonoce a brácha nám i pomáhal stěhovat komodu nebo něco, ale třeba švagrová ani neteř tu ještě nebyly. Jsem zvědavá, jestli se vůbec přijdou podívat na malou. Já si se švagrovou nemám moc co říct, spíš vůbec a nechápu, jak si jí mohl švára vzít, každý jsou úplně jiný. U nás je teda i dost velký věkový rozdíl, takže i proto si možná nerozumíme. Mně bude teď v květnu 24 a jí bude myslím v létě 40. Neteři je 18, synovci bude 16, takže fakt úplně jiný svět. Ale třeba právě šváru mám ráda a to mu je taky 41, jenže on je prostě jiný, ten mi vůbec nevadí. Švagrová by mi třeba taky nevadila, jen si nemáme co říct. Ale to už jsem se rozkecala víc než jsem chtěla. Jen jsem chtěla nastínit, jak my dvě máme každá opačný problém. Vlastně včera mi taky tak trochu vadila návštěva u tchánů, byli jsme grilovat, ale tam to bylo způsobeno tím, že jsme byli venku a bylo pod mrakem, tak jako divný tlak. Na mě má velký vliv počasí. Když svítí sluníčko, jsem celkem v pohodě, jakmile je šedivá obloha, tak si netroufnu ani 100m do obchodu.

Ahoj Kamčo, s kočkami a mimči může být dost problém, protože kočku vlastně nevycvičíš ani nepředěláš, zkrátka není to pes. Ale moje kamarádka má malého 15ti měsíčního vnoučka a kočku. Sledovala jsem, jak to spolu zvládají, myslím to batole a ta šelmička. Mohu tě potěšit, že se navzájem nezlikvidovali. Ani bych nevěřila, co všechno si ta kočka nechala od toho dítěte líbit. Ale chce to fakt mít oba dost na očích, ona ta kočičí povaha je dost nevypytatelná, ale není nemožné mít kočku a mimčo a zvládnout, aby si vzájemně neublížily. Ono to bude pak horší, jak bude mimčo starší, protože to si bude chtít s kočkou hrát a bude ji tahat za všechno možné, pak to bude hodně náročné, protože ty kočky si to fakt nechtějí nechat líbit. Ta kočka mé kamarádky je výjimka svého druhu, ale třeba budeš mít štěstí, že ta tvoje kočka bude taky tak mnohosnášející.
Ahoj KIK

Ahoj Irčo, já si občas takhle kňučím, že nemám s kým jít, ale ono to není zas tak tristní. On by se i někdo našel, kdybych pro všední starosti nezapomínala na těch několik málo známých a řekla jim, že bychom se na ten Beltine mohli jít podívat. Já jsem přes ty své fobky pokládána za hodně extrovertního a společenského člověka, ale ta extrovertnost je jaksi vynucená okolnostmi, tedy mým povoláním. Nejlépe si vyléčím fobku, když zastupuji své klienty na finančních úřadech nebo na jiných institucích, ale finančáky a daňová řízení jsou úplně nejlepší. To jsou pro mne události jako pro někoho třeba ples nebo návštěva divadlanebo nějaká oslava mimo domov. Na finančákách se na rozdíl od jiných lidí cítím velmi dobře, nemám ráda jednání na zdravotních pojišťovnách, ale chodím tam, abych se dostala z bytu. Teď mám zrovna v plánu asi 5 finančáků, a 2 správy sociálního zabezpečení. Takže já z domu vylézám obvykle v poslední době jen tzv. profesionálně. na těch úřadech totiž ta moje sociální fobie úplně mizí.
Někdo, když má jít na úřad, tak potřebuje koňskou dávku antidepresiv, to já ne. Ale moje psychiatrička mi předepsala asi před třemi týdny prothiaden, protože nemůžu v noci spát. Od té doby, co mám ten lék doma, spím lépe, ovšem bez toho léku. Ten je ještě nedotčený. Takže čekám, kdy nastane ta chvíle a já si ho lupnu. Já se totuž dost těhle léků bojím, protožr mám blbou zkušenost z před šesti let, kdy mi psychiatrička předepsala AD, já jsem si je vzala, úplně se mi po nich stáhl jícen, takže jsem nemohla polknout jako až do žaludku. A z toho jsem dostala těžkou depresi, protože jsem nevěděla, co mi je. Myslela jsem si, že je to moje poslední hodina. Ta bolest byla tak velká, svíravá, že jsem se stočila úplně do klubíčka a čekala, až bude se mnou konec, Úplně mě ochromila. No a kyž mluvíš o nepříjemných situacích, tak já se jim vystavuji stále, 24 hodin denně, kdekoliv jsem. Protože nejnepříjemnější situace pro mne je můj život. Takže dokud žiju, tak mám o takové situace hustě postaráno. Životu se holt vyhnout nedá. A já ho fakt mám příšerný, už 45 let neznám jiný než příšerný život, ale přesto ho žiju.
Díky za tvůj příspěvek, potěšilo mě, že jsi mi napsala.
Ahoj KIK

Ahoj holky, když jsem četla ten příspěvek z 1.5. o tom fobikovi, tak jsem si vzpomněla na svého bývalého druha. Ale ten netrpěl touto fobií, ale ten jich měl několik v kombinaci. Ani nevím, jestli všechny postihnu. Byl vysokoškolsky vzdělaný - matematicko-fyzikální fakulta UK ,obor matematická analýza. Já se dodnes divím , že jsme se vůbec kdy seznámili. Kupodivu jsme se seznámili v jedné vinárně ve Vršovicích asi rok po sametové revoluci. Vlastně nás tam přitáhl společný zájem tzv. zpívánky při kytarách a různých dalších hudebních nástrojích, podle toho jak měl kdo čas. Jádro té sešlosti bývalo neměnné a já jsem docházela pravidelně a včas. To jsem ještě neměla sociální fobii. On ano a navíc byl introvertní melancholik. Přesto si všiml on mě a ne já jeho. Asi jsem ho zajímala tolik, že ty fobky překonal. On byl hodně samotářský a taky si zvolil zajímavé zaměstnání. Byl totiž hrobník. Jednou mi vyprávěl, že už na VŠ, když šel o prázdninách na brigádu do Pohřební služby, takže si v duchu říkal : " Tak tady jednou skončím ", ale nemyslel tím, že umře, ale že bude pracovat na hřbitově. Nejradši měl malé hřbitovy, kde byl sám. Tam se mohl zavřít s matematikou a nebo s nějakým hudebním nástrojem ( uměl hrát asi na všechno kromě harfy a
houslí, ale houslemi si nejsem tak jistá ). On se totiž cítil blbě absolutně všude vyjma toho svého hřbitova. nechtěl nikam jezdit. jezdil jen do práce a
z práce, nikam nechtěl chodit. Jakmile přišel domů, tak bylo těžké ho někam dostat, třeba jenom na obyčejný nákup. A taky nesnášel návštěvy. Ani na ně nechodil a když jsem si nějakou pozvala, tak to bylo o nervy. Já si myslím, že to nějak na mne přenesl, protože do té doby, než jsem s ním začala žít, tak to bylo úplně jiné.
Asi jsem nějak přijala jeho teorii, že nejbezpečněji je za zavřenými dveřmi vlastního bytu a že samota a izolace jsou vlastně obranným reflexem na nebezpečí, které hrozí z okolního světa. Takže to mám někde hluboko v podvědomí a vždycky se to za nějakých náročných životních situací, zvláště když se cítím ohrožena dostane napovrch. Nemáte někdo také něco takového ? Já jsem se s nikým, v kom by tohle přetrvávalo jako ve mně zatím ještě nesetkala. Někdy si myslím, že se mi to vrací z podvědomí proto, že stále bydlím v tom bytě, kde jsem žila s ním, ale nemusí to být ten hlavní nebo správný důvod.
Ahoj KIK

Ahoj Irčo, asi jsem správně neporozuměla , čemu říkáš kontrolovací fobie. Jestli kontroluješ druhé nebo sama sebe nebo obojí nebo nějaké věci nebo činnosti.
Já třeba někdy svým chováním připomínám člověka trpícího obsedantně kompulzivní poruchou. Ale jsem plně přesvědčená, že ji nemám. Jsem spíš roztržitý a zapomětlivý zmatkař, když na mne sedne ta kontrolovací manie. Stále hledám a kontroluji stejné věci - to jest - kde mám klíče, peněženku, doklady, takové dvě průhledné obálky s poznámkami a nezaplacenými složenkami, diář a
mobilní telefon. Když jsem měla toho zaměstnance, jak jsem o něm psala v příspěvku pro Lenku o tom zaběhnutém psovi, tak měl v pracovní smlouvě vzletný název pracovní funkce - asistent podnikatele. Kdybych měla vypracovat popis práce podle toho, co měl za úkol, tak by se nejeden pracovník nějakého úřadu, třeba správy sociálního zabezpečení, kde se pracovní smlouvy předkládají při kontrolách, nad tím obsahem musel uchechtat k smrti. Měl několik velmi důležitých pracovních povinností - v každém okamžiku vědět, kde mám nebo kam jsem dala : klíče, peněženku, osobní doklady, kabelku,razítko firmy ... no měl toho na hlídání opravdu hodně včetně našeho psa Betky ( aby mi zase nerozkousala firemní razítko - to se fakt stalo, to není fór. A bez toho razítka to bylo o nervy, než mi asi za týden zhotovili nové)
Tak mi prosím tě napiš, co je to ta tvoje kontrolovací fobie, jestli je to totéž. Díky .
Ahoj. KIK

Kik, já myslím, že naše kočička je docela pohodář, že to zvládnem. Je jí sice 9 měsíců, takže relativně mládě, ale ještě není vykastrovaná a říká se, že i potom se kočky zklidní. Jen teda kočka našich, to je pěknej sígr, kastrace nekastrace. Ta děti a prostě lidi vůbec nesnáší. Je hodně agresivní, takže tam je hlídání každého pohybu na místě. Naše kočka se zatím nezačala mrouskat, ale jak začne, tak jí hned necháme vykastrovat. Máme jí papírovou, ale ne na výstavy, takže o to byla levnější a máme ve smlouvě, že jí musíme nechat vykastrovat. Když přijedou segry s dětma, tak jim nic neudělá, takže myslím, že bude v pohodě. Včera tu segra byla s devítiměsíční holčičkou a kočka raděj uteče než by jí něco udělala. Naše číča je spíš nespolečenská, mazlit se moc nechce, spíš se straní. Ale už je to člen domácnosti, takže si bude muset zvyknout na nového človíčka :-) jen se teda obávám až si malá začne hrát s hrkačkama nebo jí pustím kolotoč nad postýlkou, protože naše číča je ještě hravé koťátko :-) a všechno jí hned rozruší :-)

Kik, jak jsi psala o tom druhovi, tak je to zajímavé, že by se to takhle dalo přenést z člověka na člověka, ale věřím tomu, ale je to dost krutý, co?Já vůbec nevím, jestli jsem se někdy setkala s člověkem, co trpí něčím podobným, co třeba já. Samozřejmě o svých problémech nemluvím s každým, jen pár kamarádek to ví.
No a jak jsi psala o tom zaměstnanci, tak jsem si úplně vzpomněla na sebe. Já jsem své první zaměstnání měla dost podobné, sice ve smlouvě to nebylo, jelikož jsem si jí psala sama, ale v podstatě to samé. Až na to, že já naletěla podvodníkovi. On mě přijímal s tím, že rozjíždí stavební firmu a potřebuje asistentku... Tak mě zaměstnal, oběhali jsme všechny úřady, přihlásil mě na sociální i zdravotní, ale to bylo tak vše. Dodnes myslím, že mám dluh na sociálním a zdravotním pojištění. I když možná už ne, protože jedna známá od šváry dělá na socce a prej k němu vlítli policajti s exekutorama. Já od výpovědi o něm nevím ani slovo, peníze jsem od něho žádné nedostala. On byl taky takový roztržitý, pořád někde něco hledal. Nakonec se dal na jeden mlm firmy Nu skin, prodávají hlavně takové žehličky na vrásky. No vozil mě po seminářích a jako zaměstnanec jsem si říkala, že prostě budu mít peníze od něho a prd... Ze začátku se mi taky ty semináře líbily, jako jsi tu psala o Amway, ono to dokáže člověka nabít energií, to je pravda pravdoucí. Všichni pozitivně naladění, jak jednou budem bohatí atd atd. Já byla i z té žehličky nadšená, ona fakt vypadala, že pomáhá. No ale byla dost drahá na to, aby si jí koupila třeba maminka od rodiny. Myslím, že to stálo kolem 6000Kč a samozřejmě se k tomu musely dokupovat různé gely, což taky nebylo nejlevnější. Ono to mělo pomáhat i na akné a myslím, že i pomáhalo, on si jí totiž ten můj "zaměstnavatel" koupil a já jí měla půjčenou doma. Ze začátku se pořád oháněl výpisem z účtu, že nemusím mít strach, že by mi nezaplatil, jenže pak z ničeho nic koupil takovou ruinu, ani nevím kolik za ní dal a peníze byly rázem fuč. Tam to bylo ve fázi, kdy on pro mě jezdil domů a věčně nebyl benzín, došel snad každý den. Ze začátku ne, dokud ještě peníze měl, pak měl prd a tahal je i ze mě. Jenže on byl taky tak pozitivně naladěnej, že mi s ním bylo fajn a brala jsem ho jako "kamaráda". No ale prokoukla jsem rychle, fakt by ze mě jen tahal peníze a kde já je měla brát, když jsem byla "zaměstnaná" u něho? Jednou mi dal zálohu 2000Kč, dokud ještě měl peníze, pak už ani korunu a vytáhl ze mě mnohem víc. No prostě jsem se spálila jak jsem mohla, dva měsíce v prčicích a já pak zas na pracáku. Naštěstí to byl listopad a já v prosinci našla práci, teda nastupovala jsem v lednu, ale už začátkem prosince jsem to měla jistý. Nevím, jestli jsi to postřehla, pracovala jsem na poště za přepážkou a tenkrát mi řekli, že by mě vzali hned v prosinci, ale že tam je takový blázinec, že bych stejnak nic nepochytila, takže jsem si hezky užila poslední měsíc volna a těšila se do práce. A někdy v létě se mi vrátily fobie :-( Od konce října jsem doma na neschopence, to se mi neskutečně ulevilo. Já jsem moc chtěla otěhotnět, abych tam nebyla přes Vánoce :-)

No, já teda kontroluju úplně všechno, zavřené dveře, vypnutý plyn, žehličku, počítač.Teď jsem to přenesla na chudáka manžela, musí kontrolovat manžel a já kontroluju jeho, jestli kontroluje, chudák. Takže tak. To je ale hrozné, že se k životu stavíš tímto způsobem, vždyť jsi ještě relativně mladá na to, aby ses někam "zahrabala". Já mám taky dost depresivní sklony, ale člověk s tím musí bojovat a taky si brát příklad ze starších. Moje 82 letá babička se dokáže radovat i z vycházky do centra Prahy, když je hezký den.Maminka máminého přítele, té je 90 a šíleně jí baví zahradničení. To jsou lidi, kteří by si mohli říct, že už je nic nečeká.

Ahoj Irčo, já s tím kontrolováním poslední dobou také přitvrdila, ale kontroluju hlavně sebe a syna. Důvodem zvýšené kontroly je u mne to, že jsem si uvěomila tu svoji narůstající roztržitost a nejistotu, jestli jsem něco udělala nebo ne. No a co týká toho mého pesimismu, tak doufám že mne to ještě v tomto životě přejde, ale v blízké budoucnosti to fakt nevidím reálně.
Díky za příspěvek. Ahoj KIK

Ahojky holky,vidím,že nestíhám číst,měli jsme něco s notebookem,tak jsem tu nemohla,jen krátce:na dnešek je to týden,comi odjel manžel pracovat do Itálie,takže jsme sami.Už je mi smutno,ale musím to nějak překonat,v posl.době jsme se hádali,tak snad nám to pomůže k tomu,abychom si uvědomili pár věcí,jinak jsem hrozně nachlazená,děti jsou zatím zdravé.Až budu mít víc času,musím si to tady přečíst a napsat něco.mějte se a usmívejte se,pokud to jde.
Andrea

Dobrý den všem..Je mě 19 let a do obchodů,autobusů,vlaků,měst,kin,hospůdek sem již nevlezla cca 1 rok,až včera sem zjistila,že moje nemoc není fyzická,ale duševní a to díky internetu.Dneska se pokusím vlést do města a koupit si tam knihu o tady této mrše a snad se mě podaří konečně fungovat jako normální člověk:-(

Kontrolovací fobie je bohužel fobie jako každá jiná a tak se prý s ní má i bojovat, tudíž se nestresovat věčným kontrolováním, stejně zrovna to, co člověk zapomene zkontrolovat pak nemá.Je to prostě součást úzkostné poruchy.Já jsem tedy úzkostná pořád, ale vím, že mi pomáhá pohyb a pak teda hezké počasí, to je taky super. Jen holt letos na něj nějak dlouho čekáme, že jo? Hlavně tomu nepodléhat a neomezovat se kvůli tomu, jednou člověk začne s omezováním a pak zjistí, že si omezil životní prostor natolik, že už nemá ani kde žít. To mi právě říkal ten terapeut o soc. fobicích, že prý neléčená soc. fobie může vést až k tomu, že třeba lidé nevychází z domu vůbec, no co to je pak za život mezi 4ma stěnama. To je fakt na prd.