Diskuse - AGORAFOBIE

Ahoj Lenko, no bodejť bych Ti něco nenapsala, když jsi mne k tomu doslova vyzvala. Víš, co mne na tom
zářijovém případu z roku 2008 nejvíc vykolejilo. Já jsem si totiž docela dobře dokázala představit, co se tam v tom hotelu odehrálo. Ivoš měl totiž jednu vlastnost a ta ho stála život. Kdyby ji neměl, tak by se do toho hotelu nevrátil, aby pomohl těm, kteří tam zůstali. Navíc byl rozená ošetřovatelka. Já si pamatuju z té Seče na takový jeden případ. Ivoš hrál závodně tenis, ale spolu jsme hrávali badmington, protože já jsem tenic hrát neuměla a
hlavně tenisová raketa je těžží a tenis jako hra rychlejší než badmigton. No a jednou jsem se vrhla po padáčku , zakopla jsem a sedřela jsem si nohu.
To si neumíš představit, jak byl starostlivej, co se mi stalo a jak sháněl něco na ošetření a při tom se mi vlastně nic vážného nestalo. On byl vlastně hrozně altruistický. Myslím, že ze svého altruismu měl i problémy, proto odešel z buddhistických států do muslimského. A hlavně on se nebál překážek a jak je vidět ani smrti, když chtěl zachránit někoho jiného. No to byl prostě celý on.
Ahoj KIK

Ahoj KIK, taky pamatuji pana velvyslance Žďárka, bylo mi ho moc líto - pěkný mladý chlap. Jinak, KIK, co se tvého věku týče, jsi v nejlepších letech! Dnes ženské v tvém věku vypadají často mnohem lépe než kdejaká osmnáctka! A to je jistě i tvůj případ. A k tomu ty životní zkušenosti, prostě kombinace k nezaplacení! Já jsem o deset let mladší než ty, ale mám pocit že mě dostihla pověstná krize středního věku, nějak nevím co se sebou...Jinak si o sobě myslím, že vážné životní situace ustávám celkem v pohodě (zatím), ale zato naprosto nezvládám maličkosti. Běžné situace, ze kterých je život vlastně poskládán. A to je taky důvod, proč jsem zde s vámi na diskuzi. Je v podstatě fuk, jestli mám agorafobii, sociální fobii, panickou poruchu či co, ale je prostě průšvih, že mi posledních 20 let dělá problém dojít si do sámošky pro rohlíky nebo že začnu šílet, když jsou přede mnou ve frontě na poště dva lidi...Tak nějak s tím žiju, ale je to fuška. Přitom miluju společnost lidí. I cizích, jen musím mít v každé situaci vlastním mozkem vyhodnocený jistý případný "únik" a pak jsem v pohodě. Ale ne vždy ten "únik" jde zařídit, no a právě proto v tom jedu. A jak stárnu, je hůř a hůř. S tou motivací máš pravdu, ale nějak žádnou nemůžu najít.
LENI, co u tebe doma? Děti i zvířátka v pořádku?
KAMČO a Terezko, jak jste dopadly u doktora? Snad to nic nebylo.
Přeji všem pohodový víkend.

Ahoj, Jano V., myslím, že o moje životní zkušenosti není co stát. Ony jsou totiž místy tak hororové, že kydž se podívám po tom svém životě zpátky, tak se divím, že jsem je vůbec dokázala přežít. S některými
věcmi se dosud nedokážu vyrovnat.Nějak to ve mně zůstává až moc dlouho. Totiž spíš se to vrací na nějaký podnět a to je hrozně nepříjemné. Naše vlastní podvědomí je totiž děsná mrcha a navíc mocná mrcha.
Já bych nevěřila, jak se dokáže z podvědomí něco tak detailně vybavit po tolika letech. Ta Ivošova smrt byla úplně čítanková ukázka. Já jsem si totiž vůbec asi tak 30 let de facto nevzpomněla, že vůbec existuje. Jen jednou mi známý říkal, že se jeho jméno bude určitě Číňanům dobře vyslovovat, to bylo v roce 1999, když byl na konzulátě v Šanghaji. Ale normálně jsem to přešla jako běžnou informaci nebo fórek. No a když se to stalo, tak já bych se o tom nedozvěděla nebýt mé matky. Naše rodiny se totiž velmi dobře znaly, a tak mi to matka zatelefonovala, jestli o tom vím, co se stalo Já samozřejmě nic nevěděla, protože jsem balila synovi věci na soustředění se sborem, a tak jsem ani neposlouchala rádio ani televizi. Spolehlivě ti můžu říct, že mi začala v tu chvíli začala pracovat ta část mozku, kterou bych radši neměla. Normálně se mi vybavily ty dovolené na Seči, ale úplně detailně. A samozřejmě také celá ta doba sedmdesátých let, tedy normalizace, na kterou naše rodina hrozně doplatila, tak co k tomu víc dodat. A hlavně to bylo asi proto, že Honzík měl ty problémy s plaváním. Takže se mi to honilo hlavou asi dva měsíce. Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, tak si myslím, že to je nemožné. Mě samotnou to hodně překvapilo, protože já jsem na ta sedmdesátá léta a počátek osmdesátých let hrozně chtěla zapomenout a taky se mi to podařilo. Ani jsem vlastně nenavštívila nikdy od té doby, co jsem se odstěhovala, své rodné město, abych si tu dobu nepřipomínala, protože mne tenkrát ty události a ty, které následovaly, dost poznamenaly. Vlastně je podobně jako naše rodina prožívala spousta rodin, ale na moji psychiku to tenkrát působilo tak strašně, že jse si oddychla, když jsme se v roce 1985 přestěhovali do Prahy. Já jsem se toho zbavila pak vlastně dost brzy, a tak jsem nějak všechny ty vzpomínky jak pěkné, tak i ty strašné uložila někam hodně hluboko, asi do nejzapadlejšího koutku mozku, no a ony se potvory přece jen dostaly na povrch.To by člověk nevěřil, jak si dokážou najít cestičku po tolika letech. Mne to opravdu hrozně překvapilo.
Hele nevím, co máš na mysli tím "únikem ". To máš vypracovanou nějakou strategii, jak se dostat z dosahu lidí, se kterými se seznámíš, když ti třeba nevyhovují nebo ze situací ? To by mne fakt zajímalo. Já se totiž čas od času dám zatáhnou do populární, avšak obludné hry zvané "dramatický trojúhelník " (oběť,zachránce,kat) a pak začne dobré tóčo.Tak napiš a dík za příspěvek. KIK

Nestíhám dočítat, ale jen jsem chtěla, že maličká je v pořádku, měla to fakt jen záděru, dostala na to mastičku a prstíček už dneska vypadá mnohem líp. V pondělí jdeme do poradny, tak jsem zvědavá, protože jí doktorka včera vážila, tak uvidíme, jestli něco za víkend nabere. Před chvílí jsme zvládly první kojení bez boje. Vždycky když se má přisát, tak je to boj, ale dneska už mám lepší bradavky, tak jsem se vykašlala na klobouček a sála pěkně. Jen mlíčka zatím nemám moc, koupila jsem homeopatika, tak snad bude víc. Jinak dnešní noc byla fajn, malá vytáhla večer 80ml nutrilonu a spinkala do půl druhý a nekonala se ani žádná noční služba, po najedení zas usnula :-) Pak vstávala někdy v půl pátý a vylejzali jsme ve čtvrt na osm.
Jinak, co se týče psychiky, tak necítím poporodní deprese, protože malá je fakt zatím zlatíčko, snad jí to zůstane :-) ale teda agora a PP mi nedaj pokoj. Uvidíme až bude lepší počasí, to na mě má taky hrozný vliv...

Ahoj Kamčo, jak jsem sledovala na diskuzi, tak jsem o tebe měla dost obavu kvůli těm poporodním depkám, protože jsi mi připadala taková úzkostlivá. A hlavně, jak jsi psala, že se bojíš s malou zůstat sama.
Já totiž nikdy ani jeden pocit nezažila. Já jsem třeba ani v jedno šestinedělí nebyla s dítětem sama, vlastní ani jeden den. Třeba jen dopoledne, když byly starší děti ve škole nebo potom jedno dítě ve škole a druhé v práci, takže já vůbec nevím, jak poporodní depka vypadá. Jediné co vím, a to naštěstí jen z doslechu, co může způsobit laktační psychóza, ale to ti evidentně nehrozí. takže snad přežiješ v pořádku, i ksdyž budeš třeba s malou sama i přes noc nebo i několik dní. To já jsem nikdy nezažila. V těhlech dnech po porodu byl pořád někdo alespoň část dne nebo celé dy se mnou. Držím palce. Ahoj KIK

KIK, ptáš se na ten můj "únik". Asi to půjde těžko popsat. Pokusím se. V rámci své úžasné fobie mám neustálé obavy, že se mi udělá špatně a většinou mi špatně je. V mém případě se jedná o pocit na zvracení, na omdlení, závratě, pocit depersonalizace-to je vůbec lahůdka! No a s tím souvisí má věčná nedůvěra sama v sebe, že danou situaci nezvládnu, že z ní budu muset "uniknout". Např. potkám někoho známého na ulici, moc ráda ho vidím, moc si s ním chci popovídat, ale vadí mi, že je veškerá pozornost upřená na mě a "co když mi bude špatně?! Přece se nemůžu složit (pozvracet) uprostřed davu na ulici před zraky svého známého i ostatních lidí! Jak bych vypadala?!" Proto začnu vymýšlet výmluvy že třeba pospíchám nebo podobně. Mám strach z vlastního selhání. Prostě pako!
O trochu lépe snáším třeba setkání např.v kavárně, kde přesně vím, kde je WC (ale nejraději si sedám rovnou k nim :-) )Velmi zhruba řečeno: zvládnu dost situací, ale vždy moje chorá mysl vyžaduje mít "poblíž nějaké místečko", kde bych se mohla "schoulit", když to na mě přijde, aby mě tam nikdo neviděl a já pak po chvíli zas můžu vylézt a zapojit se do děje. Většinou stačí právě třeba to blízké WC, nebo moje auto na parkovišti. Pere se to ve mně , strašně ráda jsem mezi lidmi, strašně ráda cestuju, ale věčně jen vymýšlím, jak to udělat, až mi začne být blbě.
Ani vlastně nevím, do které škatulky fobiků zapadám. Kam bys mě zařadila, KIK? ;-)
KAMČO, počasí je strašný, viď? Mně to taky deptá. Jsem zalezlá a čtu. Nemůžu se dočkat sluníčka. Taky jsem měla problémy s kojením , u obou kluků. Prsa mám pořádný :-) , ale bradavky se mým dětem taky moc nezdály. Takže jsem brzo přešla na Sunar a u toho mladšího taky na Nutrilon. Bezvadně po něm prospíval, je to velmi kvalitní mlíko, doktor mi ho doporučoval. Kluci jsou naprosto zdraví, vůbec jim nedostatek mateřského mléka neuškodil. Tak si z toho nedělej těžkou hlavu.

Ahoj Jano V., to co popisuješ vůbec nevypadá jako fobie, ale jako obsese. Já mám obsedantně kompulzivní poruchu. Totiž ta obsese je vlastně utkvělá myšlenka, které se nemůžeš zbavit. Ta obsese vyvolá kompulzi, což je určitý druh jednání, který bys bez obsese neměla. Nejzáludnější a zároveň paradoxní na té obsesi je, že čím více se snažíš té nutkavé myšlenky (např. že něco nezvládneš nebo že musíš mít "zadní vrátka ") zbavit, tím že na ni přestaneš myslet, tím je ta myšlenka vtíravější. U mne je to už na psychiatrickou léčbu. My to totiž máme asi nějak v rodině. A hlavně moje povolání je nebezpečný startér obsesí, proto se snažím změnit své zaměstnání. Ta obsese totiž útočí hrozně na tvoje sebevědomí. Terapie jsou dvě - farmakoterapie a psychoterapie - nejlépe skupinová. Já zvolím asi kombinaci. Totiž tahle porucha, pokud se projeví i v jiných oblastech jako je péče o dítě, shromažďování věcí - křečkování, přerovnávání věcí, stěhování nábytku po bytě a jiné opakované až rituální chování, tě může uštvat k smrti. Zkus se poradit s psychiatrem, jestli to není obsese. Ony ty nutkavé myšlenky mohou být úplně nejrůznější,
řekla bys, že by to "normálního člověka " vůbec nenapadlo. Kdyžtak se podívej, jestli něco dalšího, co děláš, by tuhle poruchu nepřipomínalo. Může to být také jakýsi druh trémy. Nebývala jsi trémistka třeba ve škole ? A třeba to že je veškerá pozornost upřená na tebe, to je tvůj pocit. Já už jsem to psala Lence někdy počátkem dubna. Já občas tyhle pocity také mívala, ale když jsem přišla na to, že jsou bezdůvodné,že jsou produktem mé vlastní mysli a nikoliv objektivní, tak jsem je přestala mít. Já vypadám jako stará čarodejnice, takže svým zjevem občas pozornost upoutám, ale začala jsem to považovat za něco, co by mne nemělo rozhodit pod heslem : "Komu se to nelíbí, ať na to nečumí. " A pomáhá to. Teda já už jsem to přehnala, mně už vůbec nezáleží na tom, jak vypadám, což je zase druhý extrém. Jo a fobici se moc zaškatulkovat nedají, snad jen ti, co mají specifické izolované fobie jako je zoofobie nebo hydrofobie,klaustrofobie. Vlastně jak vidíš ani si vlastně nejsme jity, kterou z fobek vlastně máme jestli je to AF, SF nebo oboje, popřípadě, která fobka převažuje. Nemyslíš ? Ahoj KIK

Já jsem si ještě asi před čtrnácti dny myslela, že je to jen zmatkování, ale když jsem si to vyhodnotila, tak
ve třech případech tu poruchu (OCD) mám, respektive tři případy přetrvaly, s ostatními jsem se vypořádala nebo na mne sednou při daňových přiznáních a hned v květnu mám na zbytek roku pokoj. Jeden se objevil vloni na podzim jako nový. Já stále něco přerovnávám,
občas křečkuji (to jsem eliminovala a vyhodila spoustu blbostí z bytu, přestala jsem některé věci nakupovat, hlavně do zásoby), pořád mám pocit, že v každém okamžiku musím vědět, kde kterou věc mám a pod. Přehnané praní a žehlení prádla jsem také odbourala.Ale v říjnu mi opakovaně začal marodit Honzík. A to teda bylo. Obsese se projevila jako úzkost, aby znovu nenastydl. Běhala jsem za ním jako šílená po bytě a neustále opakovala :" bačkory na nohy", "ponožky ", oblékni se... - to mi úplně připomnělo moji babičku a mne, když mi bylo asi 11 let jako je Honzíkovi. A také jiné obsese - ty se tak nějak automaticky přidaly, ale všechno, co se přidalo, je mi známé z mého dětství. Pořád jsem přemýšlela, proč to dělám, když jsem svoji babičku za tyhle příšerné projevy přímo nenáviděla a hlavně jsem to nechtěla nikdy dělat svým dětem. A lup ho, bylo to tady. Měla jsem tušení, že by to mohla být OCD, ale u mne pokud se projevila, tak vždycky byla jiného typu a hlavně jak přišla, tak odešla a u dvou starších dětí jsem jí netrpěla nebo zcela zanedbatelně a hlavně nikdy mne neuštvávala žádná utkvělá představa bez racionálního důvodu. Já jsem ještě asi před čtrnácti dny váhala, jestli by to mohla být tahle potvora a byla jsem si téměř jistá, že ne. Teď si jsem jistá opakem. KIK

Ahoj holčičky, nebyla jsem tu hodně dlouho a nestačím se divit kolik tu toho přibylo. Teď sedím doma a připravuji se na maturitu. Mám pocit, že nic neumím, ale to je prý normální. Musím vám říct, že jsem zamilovaná. Je mě hrozně dobře.
Všechny vaše příspěvky musím zvládnout přečíst pozpátlu, abych se mohla znovu zapojit. Zatím se mějte.

Ahoj Janko M, moc nešprtej. Když totiž začneš šprtat,tak zjistíš kolik toho nevíš. Já když jsem před asi 100 lety maturovala, tak jsem se učila o svaťáku se svojí spolužačkou. Ta toho k té matuře věděla asi tak jednu třetinu toho co já. To mne dost uklidnilo. Tak jsem si svaťák , tedy poslední dva dny a weekwnd začala docela užívat. Maturitní vízo jsem měla za 6. Držím palce a fakt to moc neprožívej. KIK

Ještě jednou pro Janku M " Čím víc toho člověk ví, tím víc toho zapomíná, a tudíž tím míň toho ví ".

Zdravím, KIK. Máš toho kolem všech těch psych. problémů hodně načteno jak je vidět. To je dobře. Člověk se tak o sobě víc dozví. Nelze taky spoléhat jen na závěry doktorů. O mně si jeden psycholog, ke kterému jsem se odvážila kdysi před dvaceti lety, myslel, že jsem rozmazlená mladá paní, které se zrovna narodilo dítě a ona si neví rady jak se k tomu postavit.(Už jsem tady o tom jednou psala). Vyprávěla jsem mu jak je mi permanentně fyzicky špatně bez jakékoli příčiny - měla jsem tenkrát časté panické záchvaty a vůbec jsem netušila, co se se mnou děje.On mě poslal domů s radou, ať si na jedno odpoledne seženu hlídání a jdu se projít po městě s kamarádkou, že přijdu na jiné myšlenky...Až asi za dalších pět let mi někdo poradil, ať zkusím prášky na uklidnění. AD jsem brala jednou a velmi krátce, měla jsem pocit, že mi nepomáhají.(Jsem strašně nedůsledná - můj hnusný povahový rys) Dnes je to fajn, všude spousta informací, stačí jen hledat. Píšeš o sobě, že to máte asi v rodině a že by to mohlo souviset i s tvou prací. Tak to já jsem právě úplně jiný případ! Stručně: nikdy dřív (tzn.před agorou) jsem nebyla trémista. Školy jsem zvládala, případně brala s nadhledem. Nástupy do zaměstnání mezi neznámé lidi jsem si užívala jako fajn dobrodružství, pocházím z naprosto normální pohodové rodiny (nevypátrala jsem zatím předky s nalomenou psychikou), dětství a dospívání ukázkové, současné ( první) manželství velice harmonické. Tak kde se, kurňa, stala chyba?! Neboj, nejsem ani Mirek Dušín, to fakt ne :-) Možná ten nadbytek čítankové idylky logicky muselo narušit něco nepříjemného, abych tím životem neproplula tak lacino. Taky jsem se na tvůj popud nad sebou hlouběji zamyslela, ale s tou obsesí nemáš pravdu. To na mě vůbec nesedí - nekřečkuju, nepřerovnávám, nekontroluju stokrát vypnutou žehličku.
KIK, máš podobně starého synka jako já. A taky slušný věkový rozdíl mezi dětmi. Ale to je fajn, moje kamarádka to má podobně, synovi je 23 a dceři 3, mně se to moc líbí. Sice vyrůstají jako dva jedináčci, ale má to něco do sebe.
KAMČO, co děláte? Papáte?? :-)
JANKO M., jsi zamilovaná? Tak to musíš tu maturu zvládnout levou zadní! ( Kdo je ten objev?)

ahoj Holky, tak jsem tu dlouho nebyla .Jak se mate ,Akorad jsem zjistila že KAMČA má mimčo tak gratuluji, a koukám jak sji to stou fobií zvladla , taky chci dítě ,ale bojím se zatěžovat organizmus těma uzkostma z toho strachu v těhotenství ,tak nevím jestli bych to zvladla když nejsem v pohodě. Jinak chodím do prace už 3 měsíce a docela to zvladám tak mám radost po 2 letech co mám důchod jsem začala makat , Jinak vše při starém , je to spousty nových lidí ,a asi nás přibívá ,ta blbá fobie a mnoho dalších to je děs. Tak Pozdravuji LENÍČKU, MÍŠU , KAMČU ,A všechyn nové pa JULOVKA držte se .

Ahoj holky,

musím říct, že jsem teď fakt šťastná. S manžou si zas začínáme být blíž, začala jsem se k němu tulit a i on je rád, takže jsem fakt ráda, že se to mezi námi zas urovnává. Už teď se nemůžu dočkat až budu mít po šestinedělí :-) a to jsem 14 dní po porodu. Vlastně dneska 15 :-) Neříkám, že nejsou chvíle, kdy je mi na prd, ale jak jsme si trochu promluvili, tak se mi hned na ten svět dívá jinak. Co se týče Terezky, tak teda ona přes den docela spinká, ale večer pak nemůže zabrat, takže dneska se jí budu snažit navečer už udržet, protože včera i předevčírem mi spala od 6 do 9 a pak nemohla zabrat. Včera jsem byla na nerva, protože bulela do půlnoci, pořád jsem jí měla na ruce a už jsem byla fakt hotová. Chci se ale naučit chodit s ní spát odpoledne, abych večer nebyla tak vyřízená. V noci se pak vzbudila ve tři, pak v půl sedmý a nakonec vstávala v 11 a to jsem jí skoro vzbudila, se tam vrtěla, tak už jsem jí vzala. Od 12 zas spinká. Kojení jsem vzdala, nenutím jí sát ode mě, ale snažím se jí mlíčko odstříkávat, jenže stejnak musí mít Nutrilon, jelikož ona vypije tak 60-90ml a já odstříkám tak 30ml, takže musím na dvakrát až třikrát, takže dostává i nutrilon. Přibírá tedy krásně. V pondělí jsme byly poprvé v poradně a vlastně jak jsme byly v pátek, tak jí paní doktorka vážila, měla 3570g a v pondělí 3600g. Takže nás chválila a když se mě ptala na moje mlíko, tak říkala, že ho mám fakt málo, takže nám Nutrilon schvaluje. Pár dnů jsem kvůli tomu večer bulela, že nemůžem dávat jen to moje, ale už jsem se zklidnila.
V porodnici jsem pořád měla blbý tlak, tak mi řekli, že si mám zajít k obvoďákovi, ale já tam ani nešla. Prášky jsem vysadila a tlak mám v pohodě. V porodnici to bylo stresem, první miminko, tak jsem byla ze všeho vyklepaná, tak myslím, že proto ten tlak a to jsem brala ty prášky. Pak jsem je zapomínala brát, tak už je neberu vůbec. První den doma byl hektický, to jsme se skoro chytli s Martinem u koupání. Já jsem mu řekla ze srandy, že se může jít starat o malou, že půjdu udělat jídlo a on to vzal vážně a naprdnul se, ale já mu to řekla, že to tak myšlený nebylo a od tý doby jsme v pohodě. Opravdu se teď mazlíme mnohem víc než kdy jindy.
A co se týče agory a PP, tak ty potvory mi teda pokoj nedaj. Kor tohle hnusný počasí. Už, aby svítilo sluníčko. Od víkendu jsme ani nebyly venku, protože tam funí a věčně prší. Navíc nám dělaj nový schody u paneláku s nájezdem na kočárek a oni to udělali blbě, takže to musí předělat a do konce května to má být zavřený, takže se ani sama ven s kočárkem nedostanu.

Julovko, děkujeme a mimčo vřele doporučuji. Já se taky hrozně bála těhotenství, že budu ze všeho panikařit, ale měla jsem těhotenství úplně v pohodě. Panik málo hlavně tím, že jsem od třetího měsíce byla doma, takže jsem byla v pohodě. V práci mi bylo už zle kvůli agoře, takže jsem byla i vděčná, že můžu být doma. Sice po pár měsících doma docela nuda, ale asi před dvouma měsícema jsme nainstalovali webku a celý dopoledne většinou prokecám se segrou, takže nejsem úplně sama :-)

Jo, zítra Martin jede za těma kamarádama do lázní a já jsem mamce napsala, jestli by nepřijela a napsala jsem jí, že se tu sama bojím a ona mi jen napsala, že přijede, takže jsem moc ráda, že tu nebudu sama. Pokud bude příležitost, tak jí třeba řeknu o svých problémech.

No nic, jdu si udělat něco k jídlu, začínám mít hlad, tak papa a zas se někdo ozvěte.

Já taky chodila spát odpoledne s těmi dvěma staršími dětmi, ale u toho nejmladšího to nešlo, protože jsem podnikala, takže jsem se musela věnovat klientele, když spal. Ale určitě uděláš dobře, když se vyspíš takhle odpoledne. Všechny maminky se totiž snaží využít toho, když dítě spí, aby mohly pracovat teda jako v klidu a pak jsou utahané večer a vztahy doma jsou na prd. Kdž jsem měla tu holku ( dnes 32 let) tak
jsem moc spát nemohla, protože jsem jí krmila každé dvě až dvě a půl hodiny, s tím starším klukem jsem se občas po obědě vyspala, ale musela jsem být vzhůru, když přišla dcera ze školy,abych se s ní mohla učit.No oni se narodili oba za totáče, takže ještě nebyly takové vymoženosti jako papírové pleny, ohřívače kojeneckých lahví, sterilizátory. Já dokonce ani u jednoho z nich neměla automatickou pračku, pro holku jsem vyvářela pleny na kamnech a prala pak v pračce a růčo máchala. Pro staršího kluka jsem je vyvářela a prala v ruce - neměla jsem žádnou pračku. To byly časy, to by dnes jeden nevěřil. Tak si užívej vymožeností a pěkně odpočívej. Až začne malá lézt a chodit, tak to budeš mít alespoň do zásoby naspané a naodpočívané. Ahoj KIK