Diskuse - AGORAFOBIE

Jani a Helčo, moc vám děkuju!

Jsem chtěla napsat, že jsme byli včera a dnes na procházce a teda nebylo mi moc dobře. Počasí na prd, tak asi i kvůli tomu, ale věřím, že až bude svítit sluníčko, tak budu zvládat i sama procházky. Teď jsme zatím s taťkou doma a dnes s námi byla i babička. Zítra jedem na návštěvu k druhé babičce, protože potřebuju zahnout kalhoty, jsem si po nich dneska celou dobu šlapala až mi to lezlo na nervy. A tam bude určo taky procházka. Malá je hodná, jen s kojením občas problém, nechce se moc přisát, ale musím zaklepat, byla jsem dnes koupit kojící polštář a zatím jsme ho použili teda jen jednou, ale baštila o sto šest, protože jsem jí měla pořádně položenou, odpoledne u tchánů se nemohla přisát. Taky mi spala někdy od šesti (jedla po pátý) až do půl desátý, teď jsem jí budila, dostala Nutrilon a zas chrupká, tak jdu taky, protože se obávám, že v noci zas budem vzhůru. Nutrilon dávám na noc, si říkám, že třeba dýl vydrží :-) uvidíme za pár dnů, jestli si zvykne. Tak zatím papa a zas se někdo ozvěte jak se máte.

KAMČO, tady je taky divné dusno, každou chvíli prší nebo jsou krátké bouřky, třeba je nízký tlak. TAk pošli babičku s dědou samotné na procházku a dej si nožky nahoře nebo si schrupni, musíč odpočívat. Až najedete na kaše, bude spinkat celou noc s plným bříškem. Naše nejmladší vstávala každé 2 hodiny, tak jsem měla připravenou bonboniéru a výdycky sezobla jeden čokol. kousek, jinak bych asi nevydržela.
Co ostatní ? KIK, napiš něco veselého, je tu nějak ticho. Ahoj L.

Leni, já jsem dneska asi přišla na to, proč malá nechce spát v noci. Už jsme zas dvě hodiny vzhůru, ale teď už to snad nějaký bude. Včera ani dnes ale nevyváděla, takže fajn. Jen teda když je v postýlce, tak jí pořád vypadává dudlík a to se jí nelíbí. Myslím si, že to má určitě zvyklý z bříška, protože jsem tu vysedávala vždycky v noci :-/ a hlavně ona je přes den hodňoučká, ani o ní nevím! Spinká jak andílek... Já si udělám vše, co potřebuju, snad bude takhle hodná pořád :-) Tak dobrou, jdu jí zkusit uložit. Už má po tom druhým jídle, co vždycky usíná :-)

Ahoj Kamčo
Ony si mimina nesou z prenatálního období daleko více, než si dokážeme představit. Já když jsem byla těhotná, tak jsem mimo jiné měla přehozenou noc a den, takže jsem vlastně pracovala spíš v noci. Honzík pak spal také ve dne a v noci se pořád budil. Já už to zase měla v pořádku, takže jsme se s Honzíkem jako
by míjeli. No a také je zajímavé, že si ty mimča pamatují třeba i hudbu, kterou maminky poslouchaly v těhotenství. Honzík, když se narodil, tak nejvíc reagoval na blue grass. Já jsem totiž celé těhotenství poslouchala Mirka Hofmana a Greenhorns, občas Michala Tučného. No a Když jsem pak poslouchala třeba radio, tak mu všechno
ostatní kromě blue grassu bylo fuk a jak začala někde blue grassová písnička, tak to se hned začal otáčet, odkud ta hudba jde a pod. Nejvíc si ale pamatoval dvě písničky - Bída s nouzí (M. Hofman) a Banks of Ohio. To na tom bylo nejzajímavější. Určitě jsem tyhlr dvě písničky poslouchala v těhotenství nejvíc, protože jsou moje oblíbené. Je to fakt zajímavé, protože to byl snad měsíční, když jsem to poprvé zaznamenala.
KIK

Ahoj Lenko,
jak tak koukám, budu muset vytáhnout ze svých poznámek "Deník dyspraktika ". Ta jízdenka na Smíchově je proti tomu, co může zažít dyspraktik, úplně švestková voda. To byste se , holky, úplně uřezaly smíchy, co je na tom světě možné, ale pro nás dyspraktiky je to vlastně strašné, ta naše dysfunkce, protože my fakt tak jednáme a tak se učíme nebo vlastně poznáváme, ale někdy něco napíšu, ať se pobavíte, protože já sama se tím už taky bavím, jinak by mě už dávno odvezli k "Chocholouškovi ". Ale napíšu o tom, jak mne manžel učil řídit auto, to stojí za to. Manžel se mne
snažil naučit něco nového, ale netušil, že jsem dyspraktik, nebo možná, že i tušil, ale spíš mne pokládal za příšerně neschopnou "samostatného " života. Takže, když mi vysvětlil, že řízení auta je stejná rutina jako třeba šití na šicím stroji - mimochodem záclony do našeho bytu šil on a ne já
( ale já jsem šít na šicím stroji uměla), tak mne konečně přesvědčil, abych za to sedla. Bydleli jsme v Pardubicích,kde bylo zvykem trénovat na place pod Kunětickou horou. Takže jsme tam jeli.
Manžel mne začal učit - couvat. Všechno mi trpělivě vysvětlil, zařadil zpátečku, ukázal mi, kde je
spojka, plyn a brzda a jak se na ty pedály šlape, když se rozjíždím. Potud dobře, i když v autoškolách se učí napřed jízda dopředu.Statečně jsem sešlápla spojku a plyn a ono to začalo couvat.
Já smrt v e vočích, manžel směs pochopení a údivu a ještě něco neidentifikovatelného jako " Proboha, co jsem si to vzal za kopyto... " Auto se rozjelo, ale nějak rychleji než mělo. Narazili jsme
zadkem do jediného stromu, který tam rostl. Úplně jsme zdevastovali zadní nárazník a ještě cosi na zadku auta. Manželovi se totiž ta moje rychlost nezdála ta rychlost, tak chtěl zabrzdit - t.j. sešlápnout brzdu a přišlápl mi moji nohu na plynu.
No a pak, kdo je dyspraktik. Nevíte náhodou, proč nezatáhl ruční brzdu ? ...
Ahoj a bavte se. KIK

Ještě k jedné fobce- ta je specifická izolovaná a je to zoofobie. Psa doma mám, takže psů se to nějak netýká ( Jako dítě jsem se bála kolem psa jen projít, a to i když byl na vodítku a měl náhubek. Když náhubek neměl, tak bych snad raději vlétla pod projíždějící auto, než bych prošla kolem psa. Moji rodiče z toho byli úplně na větvi ) No a když mi bylo asi 18 let, byla jsem s kamarádkou na taneční zábavě v Pardubicích. Tam jsem se seznámila s cizincem, který docela dobře mluvil česky, byl buď stejně vysoký jako já nebo jen o něco málo vyšší ( já měřím 160 cm). Když jsme dotančili, zeptal se mne místní vyhozovač, jestli vím, s kým jsem tančila. Já říkala, že nevím, že kousek byl dost krátký, takže se pán nestačil představit. Načež mi vyhazovač sdělil, že ten pán je jedním z vítězů Velké pardubické steeplechase.
No celý večer jsem potom dávala pozor, abych neudělala nějaké faux paux, takže o byla vlastně taneční zábava za všechny prachy. To nejhoeší mne však ještě čekalo. Další den mne pozval, abych se sním šla podívat na koně. Holky, já se koní bojím jako čert kříže a taky jiných velkých hospodářských zvířat ) No, podívat jsem se šla, a když jsem si měla koně pohladit, tak jsem si připadala jako evropský cestovatel, který v temné Africe schroupnul vzácnou bílou housenku, která byla vypěstována pro vážené hosty, aby neurazil náčelníka domorodého kmene. Z hrůzou v očích sjsen na toho koně sáhla a pohladila ho. Ale to není všechno. Asi za tři roky potom jsem se seznámila s pánem, který u koní pracoval a strudoval VŠ zemědělskou - obor chovatelství. Ten mne pro změnu pozval do Chuchle. A to bylo kíno.
Posadil mne na koně. Byla jsem tak ztuhlá hrůzou,
že jsem ani neodporovala a pak vzal toho koně na ten dlouhý špagát a kůň se rozběhl.Já jsem se držele hrušky sedla jako klíště, hlavu přikrčenou až
na hřívu, takže zadek trochu nad sedlem. To jak se držím té hrušky moc nebylo vidět. Takže po půl hodině, když mne z toho koně zase sundal, byla jsem zplavená hrůzou jak myš. V duchu jsem si říkala: " A teď mám po známosti " Načež on se mne zeptal : " Kde jsi jezdila? Ty máš úplně úžasnej posez. " Vyvalila jsem oči a povídám :
"Nikde. Tys nepoznal, jak strašně se toho koně bojím ?" Teď vyvalil pro změnu oči on. Tak jsem mu to vysvětlila Totiž, že jsem se vlastně k tomu koni přikrčila proto, že jsem usoudila, že když mám padat na zem, takže je lepší padat z co nejmenší výšky.
Ahoj KIK.

A ještě jeden humorný příběh z kanceláře.
My jsme v jednom mém zaměstnání měli kolegyni, o které se všeobecně tvrdilo, že moc rozumu nepobrala, ale při řeči to tak nějak nebylo vidět. Svoji práci také zvládala. Pak jí onemocnělo dítě. Mělo něco s uchem, asi zánět středního ucha nebo celého komplexu a lékařka jí předepsala sirup - asi na odhlenění nebo na kašel. Již třetí den byla naše kolegyně s dítětem u lékaře, že se jí to nějak nezdá, že má dítě kromě kašle ještě větší problémy s tím uchem. Myslím, že lékařce vyběhly oči z důlků a nemohla je tam vrátit zpátky. Naše kolegyně jí pak vysvětlila : " No já myslela, když ten zánět má v uchu, že se ten sirup má dávat do ucha. " Holky, tohle není fór, to se fakt stalo. Ostatně jako všechno, co píšu. Já bych své zážitky fakt mohla vydat knižně. A nejenom svoje.
Ono to vypadá neskutečně, ale ten život fakt nepíše jen romány, ale také takovéhle drobné situační "komédie ".
Nemám brýle, tak nemohu znovu pořádně přečíst, co jsem napsala, takže omluvte prosím nějaké mé chyby nebo opakování slov. No snad to, co píšu má nějakou hlavu a patu.Dík za pochopení.
AHOJ KIK

Já se nedivím, že se ti vrátily fobie, Kamčo,mně totiž ty mrchy taky dají pokoj tak tři čtvrtě roku po té, co nastoupím do zaměstnání nebo začnu nějak jinak podnikat. Pak se také vrátí a někdy nějaká fobka ještě za toho tři čtvrtě roku přibyde. Většinou je to separační fobie nebo něco takového nebo další záchvat sociální fobie - pro ni je typické, že sociální fobik často střídá zaměstnání.
Jo a Amway je taky pěkný vysavač peněz. Musíš koupit licenci, startovací sadu, pak tě ženou, abysis udělala první body takže utrácíš, abys nebyla na chvostu. Mně a dceru vstup do Amway, aniž bychom cokoliv vydělaly ,stál asi 40 000,. Kč
včetně dvou seminářů - v Tihanyi a v Mnichově. Tomu se pane říká těžko nebo pomalu návratná investice. Nám se však vrátila v jiné podobě. jeden z milionářů nám svěřil vedení svého účetnictví. Takže jsme to měly za tři měsíce zpátky. On ten
milionář totiž byl naším sponzorem v Amway a my jsme se všude vyskytovaly s ním. A to byl také kámen úrazu. Hned nastoupila lidská závist a začali jsme mít problémy. Takže já už pak někdy měla pocit, že trpím stihomamem. No naštěští se občas dělo i něco mé dceři, takže jsme stihomam mohli spolehlivě vyloučit.
AHOJ KIK

Ahoj holky,

Kik, je to fakt zajímavé. Vůbec mi to nedošlo až dneska v noci jsem o tom přemýšlela a došlo mi, že by to mohlo být tím. Na hudbu asi moc reagovat nebude. Já když něco poslouchala, tak rádio, nic oblíbeného jsem neposlouchala.

Jinak dneska jsem byla u našich a musím říct, že procházku jsem zvládla překvapivě dobře. Sice teda chvílema fakt návaly na paniky, ale zvládla jsem to celý. Když jsme přijeli domů, tak Martin šel hned na členskou schůzi z bytovýho družstva, tak jsme zůstaly s malou samy asi dvě hodiny a taky docela pohoda, jenže jen se vrátil, je mi divně. On totiž chce jet příští týden na jednu noc za kamarádama do lázní. Oni jezdí na týden do lázní, jsou to hemofilici všechno a my byli loni na celý týden s nimi. Já si loni říkala, že letos třeba pojedu s bříškem, miminko jsme plánovali :-) a ono to přišlo dřív. Ale já už teď mám hrůzu z toho, že nás tu nechá. Prostě budu muset někomu říct, aby tu byl se mnou. Ne, že bych malou nezvládla, já nezvládnu tu potvoru PP. Přes den jsem celkem v pohodě, ale večer mi bývá úzko a tohle nevyřeší ani AD. Já jsem prostě od malička nerada sama doma a nedovedete si představit, jak mi bylo, když jsem v jednu chvíli myslela, že zůstanu v porodnici na pokoji sama. Naštěstí mi ještě ten den dali na pokoj další dvě maminky, takže jsem nebyla sama. Bulím zas jak želva, že nedokážu normálně fungovat. Tohle nejsou hormony, ale prostě mě ten můj život se.. když už to tak musím říct.

Ahoj holky!
KIK, teda ty když napíšeš, tak to stojí za to!:-)
Podle tvých příspěvků to vypadá, že tě jen tak něco nerozhodí. A přece jsi s námi na diskuzi o agoře...No já to mám podobně - humor mě ze všeho dostává, člověk se musí umět zasmát především svému vlastnímu neštěstí a nebrat se zas až tak moc vážně (ačkoli ráda si občas trochu zafňukám...).
KAMČO, je mi tě líto. Taky si pamatuju na jednu noc, kdy jsem musela zůstat se svým prvním malým miminem sama doma. Bylo mi dost úzko, ale vzpomínám si, že jsem to řešila "prací". Nastřádala jsem si na inkriminovaný večer spoustu prádla na žehlení, pak jsem šla do kuchyně péct koláč, dokonce jsem snad uklízela - prostě jakoukoli tichou činnost, abych kluka nevzbudila. Sice jsem se moc nevyspala, ale uteklo mi to a přežila jsem. Ty máš dnes navíc supervýhodu: internet! Dej termín, kdy budeš sama doma, určitě ti někdo z nás bude dělat společnost, neboj! A nebreč. Ikdyž já dnes dopoledne taky měla náladu pod psa (jako že nic nezvládám, jsem k ničemu atd. atp.), tak jsem si chvíli pobulela, pak jsem šla sázet kytky a docela jsem se z toho dostala. Anebo zkus poprosit manžela, ať s vámi zůstane, přeci jen jste ještě čerstvě po porodu a není divu, že jsi lítostivá. Jenže chlapi nás sice milujou, ale přemýšlí trochu jinak, že? Kamčo a nenervuj se předem, třeba nakonec vůbec nikam nepojede. Pozdravuj malého broučka a zatím dobrou noc.J.

Kik, tak jsem dočetla všechny příspěvky a musím říct, že Jani má pravdu. Když něco napíšeš, stojí to za to :-) jsem se fakt pobavila :-) s těma koněma fakt dobrý a ta kolegyně z práce taky super. No snad nebudu taky taková :-D
My už jsme zas od půlnoci vzhůru, beruška je čiloučká a maminka by spinkala. Ale mám jí v postýlce a spokojeně si tu kope nožkama. Když jsem ale v ložnici a chci spát, tak se jí tam nelíbí, tady mám rozsvíceno a ona si kouká a je hodňoučká, v ložnici chce pořád dudlíka a on jí vypadává z pusinky. Ale teda chci se vidět ráno, protože máme jít k paní doktorce. Dneska jsem koukala, že má záděru a celý červený prstík, tak máma hned ať s ní zajdu, tak jsem si volala k doktorce a máme ráno v 8 přijít. To abychom vstávaly tak v půl sedmý než se vypravíme :-)

Leni, já pořád doufám, že s námi zůstane doma, i když bych ho chtěla pustit. Je fakt, že s těma kamarádama se vidí tak jednou dvakrát do roka, takže by chtěl jet zapít malou. Ale dnes viděl, že mi není dobře. Jenže on taky nemůže vědět, co přesně mi je a povídá mi ať se jdu dívat na telku a nemyslím na to.. copak se dá nemyslet na agoru? Já si taky musím rozvrhnout spoustu práce, když mám být sama, jinak mi je hrozně. A stejnak pořád myslím na to, že mi nebude dobře :-( sama tu určitě nezůstanu, to ukecám radši mamku, i když nevím nevím, ona je na neschopence, tak se bude bát :-( Pojede buď ve čtvrtek nebo v pátek.

No nic, jdu zkusit dát malé najíst a třeba usneme. Asi jí na to první krmení budu dávat míň, aby jedla dřív a tím dřív snad usne :-)

Ahoj Jano V.,
Na agorku jsem vlastně vstoupila začátkem dubna 2010, a to zcela náhodou. Vlastně jsem ani nevěděla, že existuje takováhle diskuse na abecedě zdraví. Jinak na abecedu zdraví jsem předtím dost lezla, ale na jiná témata - na bylinky a alternativní medicínu a alternativní terapie. Když jsem viděla, že běží diskuse na téma agorafobie, hned jsem si vzpomněla, že jsem si také myslela, že mám agorku a pak jsem poznala, že to není agorka, ale sociální fobie. Tak jsem tam napsala první příspěvek, protože agorka a sociální fobie se nevylučují a hlavně někdo si myslí, že má agorku a přitom je to něco jiného. Tak jsem to vlastně dala všem na uvážení, jestli ta Vaše fobie je skutečně agorka. U mne to totiž ze začátku také vypadalo jako agorka, a pak jsem zjistila něco jiného. No a protože se mi Vaše diskuse líbila, tak už jsem v ní zůstala, i když vlastně tu agorku nemám. A pokud ji mám, tak určitě ne takovou.
To, co píšu, jsou vlastně mé zážitky z mládí. Jak jsem zjistila, leckterá z Vás by mohla být mou dcerou. Mojí dceři je totiž 32 let. Já jsem si jen uchovala, co se týče psaní a myšlení dost mladistvý styl. Takže letos mi bude 51 let, jestli se topho dožiju.Jsem asi nejstarší ve Vaší diskusi, ale
nijak blbě se necítím.
A to že mne jentak něco nerozhodí, to není pravda. Já mám pocit, že za posledních 6 let mne dokázalo rozhodit skoro všechno, hlavně blbosti, kterým jsem přikládala větší váhu, než jakou skutečně měly.
AHOJ KIK

Ahoj Kamčo,
myslím, že ti nehrozí, že bys byla jako ta naše kolegyně. My jsme totiž postupně pak zjistili, že ona má na normální běžné věci skutečně IQ tykve.Třeba, že si ani nepřečte návod nabo příbalový leták k léku.Já jsem se stímhle setkala ještě jednou. Jednalo se o dceru mých zákazníků. Ta si nepřečetla návod na kojeneckém mléku. Dávala malému chlapečkovi asi tak poloviční, ne-li třetinovou dávku, než měla. A taky si představ vůbec nevěděla, jak vypadá převařená kojenecká voda. Ona i myslela, že když jsou na té vodě bublinky, takže je to var. Takže mu vlastně dávala nepřevařenou vodu. Ta teda byla super expert. dyž jsme to s dcerou zjistili, tak jsme ji hned dotáhli s dítětem tady u nás k pediatrovi. Naštěstí dítěti nic nebylo, kromě zahnisané rány po očkování na ramínku. Také jsme s dcerou zjistili, že se stáčí jakoby do vrtule a představ si, že se pak zjistilo, že dítě má vadu - dítě mělo jen zbytky sluchu... To jsme ještě nikdo nevěděli, to se ukázalo až později, když nemluvil a byl hrozně potichu a to už mu byly asi dva roky, když se na to přišlo. Když jsem to jeho matce říkala, tak se mi všichni smáli. Já jsem mu totiž tleskla za hlavou, v dostatčné vzdálenosti, aby necítil pohyb vzduchu. Kdyby dítě nebylo hluché, tak by se muselo šíleně leknout. On však nic. Na tohle hrozně nerada vzpomínám, ale píšu Ti to proto, že když si přečteš pozorně, co se má dělat nebo se včas poradíš, tak se malé určitě nemůže nic stát.
AHOJ KIK

Ještě jsem si vzpomněla na jednu, pro nás všechny důležitou věc a to je motiv. Tedy myslím nějaký silný motiv, proč začneme bojovat s těmi našimi nebo lépe řečeno proti těm našim fobkám, ať už je to jakákoliv fobie. Já jsem v dětství měla strach snad úplně ze všeho. Asi by teď byl pro mne snažší napsat, z čeho jsem strach neměla. Asi jsem neměla strach ze školy,protože jsem se ráda učila a měla jsem vždycky i pěkné vízo.
Popíšu Vám teď jeden svůj zážitek z dětství. Bylo mi třináct. Už od dětství jsem měla šílený strach z vody, takže jsem se nenaučila ve třetí třídě při plaveckém výcviku plavat. Vlastně jsem měla jistý druh hydrofobie. Když mi bylo asi 12, tak jsme začali s rodiči jezdit na Sečskou přehradu. Tam jsem se seznámila s asi o rok mladším klukem a děsně jsme si rozuměli. On si jednoho dne vzpomněl, že bychom si následující den večer mohli jít zaplavat. No a bylo to tady. Představte si,
jak jsem z toho byla vedle. Ale nějak jsem se nevymluvila, že nemůžu jít z nějakých důvodů si zaplavat. Více než toho svého strachu z vody jsem se začala bát toho, že vlastně u něho ztratím tvář, když pozná, že nezvládám něco tak samozřejmého jako je plavání. Tak jsem se to do druhého dne sama naučila. Takže nic nepoznal.
Mně se o tomhle hrozně těžko píše, protože jsem si na to vzpomněla koncem září 2008, to byl můj syn Honzík ve třetí třídě a měl s plaváním takové problémy, že jsme ho nakonec nechali od plavání osvobodit, jinak bychom ho vůbec nedostali v pátek do školy. A hlavně jsem si na to vzpomněla také proto že ten kluk, kvůli kterému jsem se naučila plavat, tragicky zahynul 20.9.2008 v Islamábádu. Byl tam totiž naším velvyslancem.
AHOj KIK

Ahoj KIK, já si to neštěstí pamatuju ze zpráv, byl to moc hezkej chlap. A děkuju za příspěvky, hned je mi líp.
KAMČO, co má malá s ručičkou ? A jak se snášejí s kočičkou ?