Diskuse - Alkoholismus zcela vážně

No, Klárko,
to je poměrně alarmující, to množství.
Dá se to snížit?

Ahoj Manko.To,co jsi psala mi je také blízké.Přesně tento "způsob pití"...Také jsem při těchto tazích nejedla,vykouřila vždy tak 2-3 balíčky denně a pak,když jsem pila spíše víno než pivo i dost zhubla.To bylo ale také stresem.Znám samozřejmě i ty příšerné výčitky svědomí.Jen dříve se ještě nebo právě proto daly zapít.V tom lednu už to nešlo.Teď vím,že kdybych to neřešila,nezvládla bych to asi už zdravotně.Ty spousty cigaret se také určitě jednou projeví.Potřebuji ještě skončit s tím.Hlavně kvůli dětem.Také Tě zdravím a držím palce...

Pro Martinu:S těmi věčnými hádkami máš pravdu.Moje babička byla "zvláštní".Jelikož byla brzy sirotek,zemřeli jí těsně po porodu 2 děti,než měla mého tátu a její manžel v 54 letech,měla dost těžký život.Na mém tátovi byla velice závislá a mojí mámu nesnášela (také jí to na smrtelné posteli řekla...).Pomlouvala ji před námi,kde se dalo (a nebyly to hezké věci),vlastně nás mamce trochu ukradla.Když vzpomínám,spíše si vybavím ji než mámu.Mamka se neuměla bránit,pamatuji se,že jsem si jednou,jako dítě říkala,že se vůbec nesměje...Když byla opilá,zalezla do "své ulity".Kamarádky neměla,protože je babička nepustila do domu (ostatně říkala o nich,že jsou to všechny běhny),rodiče měla velice daleko (a i tam si s tátou užila "své").Já jsem si domů také téměř kamarádky nevodila,raději jsem byla u nich.Vždy jsem měla strach,že bude moc opilá a oni se mě budou ptát.Ráda jsem ji česala nebo malovala (nemohla se malovat,protože babička by o ní řekla,že je jak k**va),ale vždy se mi vybaví ten alkoholový dech...Vzpomínám,jak jsem jí třeba koupila dárek k narozeninám,hrozně se těšila,až jí ho dám,ale byla tak opilá,že nevnímala.Vzpomínám si na nedopité láhve,které jsem neustále jako dítě hledala a před ní vylévala v domění,že se něco zlepší.Ale ráda mě měla,to vím naprosto jistě a asi jsem to věděla i před tím.Jinak byla supr,když nebyla opilá.Babička vždy říkala:řekni jí,ať nepije,na Tebe dá a mně to vždy tak "dohřálo".Přece jsem jí o to prosila 100x.A ten pocit,že asi za nic nestojím,když nepřestala tam byl!Taťka byl "slaboch" svým způsobem,neuměl si vybrat,zda manželka nebo matka.Jinak byl také hodný.No a tak si také vzpomínám,jak jsem se všichni strašně hádali,jak babička pořád nadávala,jak měla v ruce klacek a řvala na mámu,že jí zabije.Bála jsem se.A když přijel táta,nahodil "psí oči" a řekl jen:Ivanko,nedělej mi to těžší než to mám...Vzpomínám si,jak jsem se bála usnout a pak už ani nemohla,jak jsem brečela a strkala hlavu pod polštář,abych nic neslyšela.Bála jsem se,že se povraždí.Také jeden čas jsem se dokonce bála,že se mamka může opít tak,že třeba může přijít a zabít mě a nevědět o tom.To byl samozřejmě naprostý nesmysl!!!Když jsem se v 18-ti vdala a měla první dítě,nemohla jsem ho mamce nechat na hlídání,navíc byl u nás už nepředstavitelný nepořádek.Nakonec mi i syna,kdy ho hlídal tať ka jednou přivezli známí,že děda zůstal v hospodě.A tak dále.Mohla bych toho napsat spousty.Můj brácha to vše měl ještě déle,protože dosud tam bydlí (teď už v patře po babičce).Myslím,že u Tebe to asi bylo i o to horší v tom,že si lásku u nich asi nikdy moc necítila.Já myslím ano a mám je moc ráda.Na babičku i když už nežije se zlobím...Jo a jako dítě jsem nikdy před našima nebrečela.To jsem ještě dodnes ale nerozkódovala,proč to tak bylo.
Snad Ti takto to přiblížení rodiny stačí a něco v něm najdeš...

Pro Martinu:S těmi věčnými hádkami máš pravdu.Moje babička byla "zvláštní".Jelikož byla brzy sirotek,zemřeli jí těsně po porodu 2 děti,než měla mého tátu a její manžel v 54 letech,měla dost těžký život.Na mém tátovi byla velice závislá a mojí mámu nesnášela (také jí to na smrtelné posteli řekla...).Pomlouvala ji před námi,kde se dalo (a nebyly to hezké věci),vlastně nás mamce trochu ukradla.Když vzpomínám,spíše si vybavím ji než mámu.Mamka se neuměla bránit,pamatuji se,že jsem si jednou,jako dítě říkala,že se vůbec nesměje...Když byla opilá,zalezla do "své ulity".Kamarádky neměla,protože je babička nepustila do domu (ostatně říkala o nich,že jsou to všechny běhny),rodiče měla velice daleko (a i tam si s tátou užila "své").Já jsem si domů také téměř kamarádky nevodila,raději jsem byla u nich.Vždy jsem měla strach,že bude moc opilá a oni se mě budou ptát.Ráda jsem ji česala nebo malovala (nemohla se malovat,protože babička by o ní řekla,že je jak k**va),ale vždy se mi vybaví ten alkoholový dech...Vzpomínám,jak jsem jí třeba koupila dárek k narozeninám,hrozně se těšila,až jí ho dám,ale byla tak opilá,že nevnímala.Vzpomínám si na nedopité láhve,které jsem neustále jako dítě hledala a před ní vylévala v domění,že se něco zlepší.Ale ráda mě měla,to vím naprosto jistě a asi jsem to věděla i před tím.Jinak byla supr,když nebyla opilá.Babička vždy říkala:řekni jí,ať nepije,na Tebe dá a mně to vždy tak "dohřálo".Přece jsem jí o to prosila 100x.A ten pocit,že asi za nic nestojím,když nepřestala tam byl!Taťka byl "slaboch" svým způsobem,neuměl si vybrat,zda manželka nebo matka.Jinak byl také hodný.No a tak si také vzpomínám,jak jsem se všichni strašně hádali,jak babička pořád nadávala,jak měla v ruce klacek a řvala na mámu,že jí zabije.Bála jsem se.A když přijel táta,nahodil "psí oči" a řekl jen:Ivanko,nedělej mi to těžší než to mám...Vzpomínám si,jak jsem se bála usnout a pak už ani nemohla,jak jsem brečela a strkala hlavu pod polštář,abych nic neslyšela.Bála jsem se,že se povraždí.Také jeden čas jsem se dokonce bála,že se mamka může opít tak,že třeba může přijít a zabít mě a nevědět o tom.To byl samozřejmě naprostý nesmysl!!!Když jsem se v 18-ti vdala a měla první dítě,nemohla jsem ho mamce nechat na hlídání,navíc byl u nás už nepředstavitelný nepořádek.Nakonec mi i syna,kdy ho hlídal tať ka jednou přivezli známí,že děda zůstal v hospodě.A tak dále.Mohla bych toho napsat spousty.Můj brácha to vše měl ještě déle,protože dosud tam bydlí (teď už v patře po babičce).Myslím,že u Tebe to asi bylo i o to horší v tom,že si lásku u nich asi nikdy moc necítila.Já myslím ano a mám je moc ráda.Na babičku i když už nežije se zlobím...Jo a jako dítě jsem nikdy před našima nebrečela.To jsem ještě dodnes ale nerozkódovala,proč to tak bylo.
Snad Ti takto to přiblížení rodiny stačí a něco v něm najdeš...

Pro Martinu:S těmi věčnými hádkami máš pravdu.Moje babička byla "zvláštní".Jelikož byla brzy sirotek,zemřeli jí těsně po porodu 2 děti,než měla mého tátu a její manžel v 54 letech,měla dost těžký život.Na mém tátovi byla velice závislá a mojí mámu nesnášela (také jí to na smrtelné posteli řekla...).Pomlouvala ji před námi,kde se dalo (a nebyly to hezké věci),vlastně nás mamce trochu ukradla.Když vzpomínám,spíše si vybavím ji než mámu.Mamka se neuměla bránit,pamatuji se,že jsem si jednou,jako dítě říkala,že se vůbec nesměje...Když byla opilá,zalezla do "své ulity".Kamarádky neměla,protože je babička nepustila do domu (ostatně říkala o nich,že jsou to všechny běhny),rodiče měla velice daleko (a i tam si s tátou užila "své").Já jsem si domů také téměř kamarádky nevodila,raději jsem byla u nich.Vždy jsem měla strach,že bude moc opilá a oni se mě budou ptát.Ráda jsem ji česala nebo malovala (nemohla se malovat,protože babička by o ní řekla,že je jak k**va),ale vždy se mi vybaví ten alkoholový dech...Vzpomínám,jak jsem jí třeba koupila dárek k narozeninám,hrozně se těšila,až jí ho dám,ale byla tak opilá,že nevnímala.Vzpomínám si na nedopité láhve,které jsem neustále jako dítě hledala a před ní vylévala v domění,že se něco zlepší.Ale ráda mě měla,to vím naprosto jistě a asi jsem to věděla i před tím.Jinak byla supr,když nebyla opilá.Babička vždy říkala:řekni jí,ať nepije,na Tebe dá a mně to vždy tak "dohřálo".Přece jsem jí o to prosila 100x.A ten pocit,že asi za nic nestojím,když nepřestala tam byl!Taťka byl "slaboch" svým způsobem,neuměl si vybrat,zda manželka nebo matka.Jinak byl také hodný.No a tak si také vzpomínám,jak jsem se všichni strašně hádali,jak babička pořád nadávala,jak měla v ruce klacek a řvala na mámu,že jí zabije.Bála jsem se.A když přijel táta,nahodil "psí oči" a řekl jen:Ivanko,nedělej mi to těžší než to mám...Vzpomínám si,jak jsem se bála usnout a pak už ani nemohla,jak jsem brečela a strkala hlavu pod polštář,abych nic neslyšela.Bála jsem se,že se povraždí.Také jeden čas jsem se dokonce bála,že se mamka může opít tak,že třeba může přijít a zabít mě a nevědět o tom.To byl samozřejmě naprostý nesmysl!!!Když jsem se v 18-ti vdala a měla první dítě,nemohla jsem ho mamce nechat na hlídání,navíc byl u nás už nepředstavitelný nepořádek.Nakonec mi i syna,kdy ho hlídal tať ka jednou přivezli známí,že děda zůstal v hospodě.A tak dále.Mohla bych toho napsat spousty.Můj brácha to vše měl ještě déle,protože dosud tam bydlí (teď už v patře po babičce).Myslím,že u Tebe to asi bylo i o to horší v tom,že si lásku u nich asi nikdy moc necítila.Já ano,pamatuji i spoustu hezkých zážitků a mám je moc ráda.Na babičku i když už nežije se zlobím...Jo a jako dítě jsem nikdy před našima nebrečela.To jsem ještě dodnes ale nerozkódovala,proč to tak bylo.
Snad Ti takto to přiblížení rodiny stačí a něco v něm najdeš...

pro Veve-snad příspěvek tentokrát zobrazí jen jednou:-)-myslím,že to,co psal Vladimír je,pro začátek dobrý nápad.Víš,myslím,že muži jsou trošku problematičtější,asi je to tou jejich ješitností,přiznat si,že mají problém s pitím.Zajímalo by mě,kolik ti je let.Vladimír měl také pravdu v tom,že si musíš vybrat.Pokud jste oba dospělí,musíš si uvědomit své priority a hlavně v tomto případě myslet na sebe.Naprosto chápu ten pocit,kdy bys mu ráda pomohla a stále to nejde a Ty nevíš jak.Zažila jsem to u obou rodičů.U ženských hodně pomáhá to,když hrozí,že přijde o děti.Nevím,jaký Tvůj táta je,třeba by to také byla cesta.Ale neříkat to stále,zkusit jednat.U obou mých rodičů pomohlo až to,kdy se dostali úplně na dno a strašákem tam byla smrt.U otce mé kamarádky nepomohlo ale ani to-několikrát přežil delirium tremens,měl cirhózu a přesto pil.Upil se k smrti.Zkus nejdříve toho psychologa,ujasni si vše v sobě a pak zkus postupně jednat.Tak,jak psal Vladimír.Nevím,jak je to dnes,ale mojí mamce pomohl k rozhodnutí i detox.Ale nevím...
Moc Ti držím palce a přeji,aby to dobře dopadlo.Je to pak jak vysvobození ze zlého snu.

pro Naturu, Martinu, Vladimíra:
Tak jsem konečně našel odvahu a manželce jsem vše řekl. Dost se mi ulevilo a kupodivu to vzala v pohodě a nijak se nad tím nepohoršovala, nic mně nevyčítala a ani se moc nevyptávala. Dost se mi tím ulevilo. A vy se nezlobte, že jsem se dlouho neozval, ale řekl jsem si, že dokud to manželce nepovím, na tuto diskuzi nepůjdu. Abych se donutil vyřešit alespoň něco.

Dobrý den, chci se poradit zda existuje krom ambulantní a tříměsíční léčby alkoholismu i léčba delší a kde? Díky za info.

Ahoj, Tajný, ty kluku, už jsi nám chyběl! :o)

To je ale bezvadná manželka. Že máš o balvan míň? :-D
Jaký bude další postup?

Majko,
nerozumím, jakou jinou léčbu by sis ještě mohla představit, než je ambulantní u psychiatra, nebo ústavní v léčebně.
Myslíš prášky, něco jako AD?
Nebo alternativní metody typu EFT, kineziologie, hypnózy, apod.?

Samozřejmě (až na ty prášky) je možné všechno.
Proč vlastně hledáš jinou, než klasickou léčbu?

Taky můžeš chodit mezi anonymní alkoholiky na "triezvy priestor", ale to není léčba jako taková. Spíš duševní podpora v léčbě. Pro někoho rovněž důležitá.

Dostal jsem se do stavu kdy chci něco řešit s alkoholem,nepřečetl jsem všechny příspěvky ,ale tento mě oslovil.Myslím si ,že nejsem na tom tak zle jak popisuje iva ,ale občas zažívám podobné pocity i s malou abstinencí s pitem,ale...pak je pocit vítězství a lítá se v tom znovu.Mnoho lidí to zde již popisovalo-útěk od reality.Mám před rozvodem a nedokáží se s některými věcmi srovnat.Mám dvě krásné děti které miluji...mám se léčit nebo to zvládnu sám?poraďte díky za každý názor.

Dostal jsem se do stavu kdy chci něco řešit s alkoholem,nepřečetl jsem všechny příspěvky ,ale tento mě oslovil.Myslím si ,že nejsem na tom tak zle jak popisuje iva ,ale občas zažívám podobné pocity i s malou abstinencí s pitem,ale...pak je pocit vítězství a lítá se v tom znovu.Mnoho lidí to zde již popisovalo-útěk od reality.Mám před rozvodem a nedokáží se s některými věcmi srovnat.Mám dvě krásné děti které miluji...mám se léčit nebo to zvládnu sám?poraďte díky za každý názor.

pro soped 91:Milý sopede,zajímalo by mě,jestli je jedním z důvodů rozvodu alkohol.U nás to tak bylo.I důvod pití byl stejný.Já bych navštívila alk. ambulanci.Tam s Tebou promluví a poradí,co a jak.Nic za to nedáš a alespoň já mám pocit,že jsem pod nějakou "kontrolou".Navíc,pokud by u soudu nastaly problémy např. se stykem s dětma a jako důvod by byl udáván alkohol,bylo by např. prokazatelné,že se snažíš léčit,že případně bereš antabus apod..Ale pro svůj klod bych to udělala.Každý boj se sebou je těžký a pomáhá každá rada,pomoc a podpora...Držím palce.

soped91: Souhlasím s ivou - taky jsem si šla promluvit, řekla jsem toho na sebe dost a myslím, že to bylo dobře. Peru se sama, ale na kontrolu zase půjdu, pochlubit se, že zvládám, že svůj problém řeším ambulantně a že mi to jde. Určitě někam vyraž, především kvůli sobě, ale taky kvůli dětem, které Tě i po rozvodu budou potřebovat střízlivého.

s7.bitefight.cz/c.php?uid=89607