Diskuse - rakovina slinivky břišní

Ahoj všichni,sice se mi zde moc psát nechce,ale musím,protože má lidi rád.Znám člověka,který umí opravdu dost pomoct,chodí za ním lidi,kterým doktoři pomoct nedokážou a on pomůže.Řekl mi,že dokáže i toto,ale jen když člověk příjde včas,pokud příjde pozdě,dokážu aspon to,aby mohl odejít domů(tak říká tomu jeko že do nebe)důstojně a bez bolestí,to znamená,že s ním udělá něco,aby ho to aspon nebolelo.

Dobrý večer Lucko, upřímnou soustrast. Je hodně bolestné ztratit někoho blízkého, ale než se dívat, jak trpí bolestma, tak je to pro naše blízké, kteří nám odešli na tuto strašnou nemoc vysvobození. A vše chce svůj čas, aby se ty rány ze ztrát našich nejbližších trošku otupily, protože nikdy se zcela nezahojí.

Kristýno, držte se, Váš příběh je hodně podobný tomu mému. Babičku jsem byla nucena odvézt v listopadu do nemocnice se zvracením krve a už mi ji domů nedali a po třech týdnech bylo bohužel už po všem.A poslední týden to vzalo rychlý spád a to už jsem věděla, že je zle a že se blíží to nejhorší. A babička to nějak podvědomě cítila, protože sama mi 4 dny před smrtí říkala, že už pomalinku bude odcházet, tam kam musí. Takže já si myslím, že i Váš dědeček cítí, že to bere nějaký směr. Vím, že nemáte sílu už se na něj jít podívat, ale zajděte tam pokud v sobě najdete ještě trošku síly a pokud bude při vědomí, bude určitě rád, že jste se za ním ještě přišla podívat.Z vlastní zkušenosti vím, že je to hodně velký nápor na psychiku a emoce. Naše babička i když byla pod morfie, tak i když pospávala a vypadalo to že nevnímá, tak pokud jsem se tam objevila, tak mi aspoň na chvilku otevřela oči a stiskla ruku. Sice jsem se s ní nestihla rozloučit, protože mi umřela než jsem dorazila na návštěvu, ale jedinou útěchou zůstává, že jsem za ní do nemocnice chodila každý den. Všem kteří prožívají bolest z odchodu nebo z těžkých chvilek, přeji hodně síly.

Ještě jsem si vzpomněla, že ten poslední den v nemocnici, kdy jsme s bratrem odtud odešli v poledne, zařizovali jsme domácí hospic, aby táta zemřel doma. Usilovně jsme telefonovali a podařilo se nám vše bleskově zařídit. Převoz byl domluven na druhý den ráno. Už jsme to bohužel nestihli. Možná, že by ten převoz tatínek ani nepřežil, byť to bylo kousíček, ale chtěli jsme to risknout. Těšila jsem se, že mu to řeknu, jakmile bych za ním k večeru opět dorazila do nemocnice. Jistě by měl radost! Chtěla jsem splnit tatínkovo poslední přání, ale nepodařilo se. Jedinou útěchou je, že odešel ve spánku a držel maminku za ruku. A že jsme ho předtím ještě vzkřísili a mohli s ním mluvit. Konec.

Lucko upřímnou soustrast, cítím s vámi. Včera to byl měsíc co mi zemřel přítel a já jsem teprve teď posbírala poslední zbytky sil abych vůbec mohla dál fungovat bez něj. Je to strašné, nespravedlivé a pořád nemůžu uvěřit že už ho nikdy neuvidím, nepohladím ho a neřeknu mu jak moc ho mám ráda. Každý večer slzavé údolí, z bytu kde jsme bydleli jsem se odstěhovala jinam protože jsem ho tam viděla na každém kroku, pořád jsem čekala že se vrátí. Myslela jsem že v jiném prostředí se z toho dostanu rychleji, bohužel jsem na tom pořád stejně. Snad časem...Pořád se mi vrací ten pohled na něj každý den v nemocnici a až teď postupem času mi dochází že se jeho stav horšil den ode dne a že ta naděje opravdu nebyla, ale já jsem měla o něj tak strašný strach že jsem vůbec nebyla ochotná si připustit že to je vlastně konec a pořád jsem doufala že je to přechodné, že bude nějaká léčba, že zas nabere sílu, zas se postaví na nohy, bože já vlastně nevím co jsem čekala jen jsem o něj nechtěla přijít. Při poslední návštěvě jeho pohled když jsem odcházela, jak kdyby se se mnou loučil a už nechtěl dál bojovat, ale všechny tyhle detaily mi nabíhají až zpětně. Když druhý den volala primářka že je konec byl to takový šok, měla jsem pocit že se mi v tu chvíli zastaví srdce, nevěřila jsem jí to a nevěřím tomu doteď. To přece není možné aby lidi takhle odcházeli, vůbec mi nepomáhá vědomí že zemřel ve spánku a bez bolestí, prostě tu se mnou už není a nikdy nebude. Každou jeho věc kterou vezmu do ruky ořvu, všechny dárky od něj mám zavřené ve skříni abych je neměla na očích a je mi to houby platné, ty myšlenky se z hlavy vypudit nedají. Měla bych myslet na to že už je mu dobře a nic ho netrápí, místo toho se tu dusím lítostí a nemá to konce. Kdy už se proboha začnou peníze používat smysluplně, konkrétně na výzkum téhle svinské rakoviny, aby bylo na světě o něco míň nešťastných lidí.

Jeďte za svým dědečkem, milá Krstýnko, jen pokud to trochu jde, určitě ho potěšíte. Vyčítala byste si to a to je zbytečné. Obrňte se, pokud jste ho už částečně nemohoucího opatrovala, tak víte, jak tělo chátralo. Špatně se na to kouká, trhá to srdce. Ale víte, jeho duše a myšlenky v tom zmučeném těle jsou pořád stejné a miluje vás blízké. Podpoří ho, když ví, že ho máte rádi a navštívíte ho. Tak naberte sil a jestli jste to ještě neudělala, tak honem za ním. Hodně síly

Lucko přeji upřímnou soustrast je mi to líto vždy to tu oplakám. Také jsem sem dost psala vic co cítite zažila jsem to hned dvakrát za sebou. Kritýnko nebojte se a jdetě se rozloučit s dědou bude moc rád když Vás uvidí. Já vím taky jsem se bála viděla jsem máminku nemocnou s morfiem jak byla mimo ale rozloučila jsem se sní dali jsme si spolu poslední cigáro a to matka nekouřila několik let měla prostě chut tak jsem ji poslední přáni splnila pak usla ja jsem odjela do Prahy musela jsem do práce a byla jsem domluvena se synem že přijedu na víkend ale byla jsem v autobuse když umřela umřela nám doma bylo to její přáni umřit doma. Byl to hroznej pohled vidět mámu mrtvou ale uvědomila jsem si že jí už nic nebolí a že netpí . Hodně sil všem přeji Galina

Velice Vám všem děkuji za Vaše názory a příspěvky.
Milá Lauro (tam jsem od začátku viděla jistou podobnost příběhu s mým dědem. Ale Váš tatínek bojoval opravdu s touto nemocí velmi dlouho. Můj děda byl po zdravostní stránce také ve velmi dobrém stavu a nebýt nádoru na slinivce, myslím, že by ho čekalo dlouhé stáří, navíc, geneticky dáno, jeho táta se dožil vysokého kmetského věku…chvíli jsem se i bála, že mu bude jeho dobrý zdravotní stav při boji s touto nemocí na obtíž, že bude hodně dlouho bojovat a trpět, ale nebylo to tak), Galino, Václavo a ostatní, já si vás všechny pamatuji, jak jsem v minulých měsících vaše příspěvky v diskuzích pročítala pořád a pořád dokolečka, sledovala průběh nemocí vašich blízkých. Sdílená starost, tak trochu polovičatá, se říká (v tomto případě pro mě byla). Velice oceňuji vaši odvahu a sílu, jak jste se v posledních chvílích k vašim blízkým chovali, co jste pro ně udělali. Jsem v této záležitosti asi velmi slabý člověk. Moc moc jsem přemýšlela, zejména po vyslovení vašich názorů, zda ještě za dědou jet. Na jednu stranu bych moc chtěla, ale na druhou stranu si jej už tak nějak chci uchovat v paměti ještě poměrně bdělého (sil mu ubývá, už téměř ani nepije, samozřejmě nejí, pouze tak nějak nonstop kapačky, je hodně unavený a ztrácí pojem o denní době – den noc…). Samozřejmě se velice bojím, emoce pracují na plné obrátky, opravdu tímto smekám před vámi. Možná mě to bude nadosmrti mrzet, že jsem za ním v těchto chvílích nejela, ale jsem se tak rozhodla (díky tomu, že jsem cítila, že jsem na poslední návštěvě za ním byla tak nějak naposledy, tak jsem již vnitřně rozloučená). Chápu, že mě asi spousta z vás svým způsobem odsoudí. Ale…Děda sám není, jezdí za ním babička i dcery, každý den. Se tak asi uklidňuji a obhajuji…svědomí. Trochu mě akorát mrzí, že naše rodina není taková ta, jakože vřelá, v tom smyslu, držet za ruku, pohladit, bude dobře, společně poplakat – emoce se skrývají a vždy skrývaly (a vždy tam byly). Tak si říkám, jestli bych mu tím svým emotivních chováním neubližovala zbytečně. Rodinné chování změnit nejde,tak mě trochu mrzí, že děda asi neví, že se blíží konec (i když dle příspěvků chápu,že to nemocný člověk vytuší), ale nikdo mu to neřekne. Myslím, že by bylo fajn, aby mu někdo řekl, že se blíží konec, v tom smyslu, kdyby se chtěl vyjádřit, někomu něco říci či vzkázat já nevím co…myslím, že tato slova by náležela babičce, jeho dcerám, ale ne tak nějak mě, vnučce (navíc, náš vztah je trochu poznamenaný jeho občasnými alkoholickými excesy v minulosti..ale to zde není třeba rozvádět).
Moc mi ted pomohl článek v MF Dnes- Ona Dnes, kde je rozhovor s psycholožkou, která pomáhá pacientům s onkologickým onemocněním. Ptali se jí, jaká je vlastně smrt…a ona odpověděla, že viděla umírat mnoho lidí a smrt sama o sobě není tak hrozná, jako máme v našich představách. Často je klidná a vyhasínající…a mám pocit, že taková je u mého dědy.
Děkuji ještě jednou…

Děda druhý den po vložení mého příspěvku zemřel. Mnou zmiňovaný článek a s krédem Mudr. mi poslední den života dědy už nepřišel vůbec pravdivý....:-/ Hodně sil všem přeji!

Kristýnko přeji upřímnou soustrst je mi to moc líto:(((( Pláču s Vámi

Upřímnou soustrast, ať se vám brzy podaří zapomenout na jeho poslední dny.

Krásný den všem, jsem už čtvrtým rokem zdravá a díky knížce, kterou jsem vydala "Ještě chci žít! ..." se na mě obrací stále více lidiček o pomoc. Proto tvořím web, kde na toto tema přidávám články na základě svých osobních zkušeností a zkušeností i dalších lidí. Začínám dělat i přednášky o příčinách vzniku rakoviny a o alternativních řešeních. Jsem v začátku, ale třeba už i to, co tam zatím je uveřejněné, někomu pomůže. Každý den něco přidávám a hledám nové informace. Konečné rozhodnutí, jak se léčit, je ale stejně na každém. veraoveckova.webnode.cz (zatím nemám doménu, ale už i to se chystá)

Když přemýšlím na tátovým onemocněním, jak to vlastně všechno probíhalo, tak od prvních návštěv doktora, kdy si táta stěžoval na úbytek váhy, nechutenství, bolesti na levé straně pod žebry, zvracení, průjmy, ..., tak uběhl jeden celý rok (!!!) než došlo k první chemoterapii. Když si uvědomím, jak dlouho to trvalo, než proběhly všechny návštěvy u lékařů a různá vyšetření, tak není divu, že v případě tohoto onemocnění je už pozdě na léčbu a kvalitní prodloužení života! Mám vztek!

Lauro, tak právě o tom přemýšlím, že se všude říká, jaké jsou dnes zobrazovací a diagnostické metody, že se na vše přijde včas a velké kulové. Uvažuji o tom, jestli by se moje Anda uzdravila, kdyby mi včas řekla, že se jí dělá nějaká bulka pod klíční kostí. Trápím se s tím pořád dokola, ale je fakt, že to ještě by také nebyla záruka uzdravení. Včera jsem četla na internetu o jedné paní, jak popisovala svůj boj s rakovinou prsu a hrůzou mi vstávaly vlasy na hlavě. Čím vším si musela projít a jak dlouho to trvalo a to stejně ještě neví, na jak dlouho. A to prý u prsu je ještě nejlepší prognóza. Proč se rovnou neudělá CT? Že je drahé? A těch miliony vyšetření, co se dělají zbytečně přeci taky stojí fůru peněz, Tak, kdyby udělali hned to jedno, tak ví brzy, ušetří za ty zbytečné věci a zachrání lidi včas.

Přesně tak, Já tohle paní Pavlo také nemohu pochopit. Proč se tolik váhá s důkladným vyšetřením přístrojem, který to odhalí. Mému milovanému manželovi dělali také sdpoustu a spoustu vyšetření, které na nic neukazovali a k ničemu nevedly. Pořád bylo všechno v pořádku, Ukazovalo to jenom na problém se zády, ale proč, když po CT páteře neurolog zjistil, že sice jsou tam degenerativní změny, ale není to až taková hrůza, že by od toho mohly být tak šílené bolesti, ho nechal být na práškách s tím, že to chce čas. Dotáhla jsem ho k obvodnímu, když už bolestí šílel na injekci a tam jsem doktorovi řekla, že mám strach, že jsem laik, ale četla jsem, že ty bolesti zdánlivě od páteře mohou ukazovat, pokud neustupují ani v klidu, na nádor v břišní dutině, nebo na zánět. Řekl, že pochybuje, ale abychom měli klid, napsal mu ultrazvuk břicha. Milovaný manžel byl na tom ultrazvuku břicha ještě několikrát, dále mu dělali rentgen, magnetickou rezonanaci, kolonoskopii, a kdoví co ještě a pořád nic, všechno v pořádku. Než konečně se dohodli na provedení Ultrasonografie. také nechápu, proč po takové době, když se tím zjistí vše podrobněji. Nemá cenu nad tím dumat, ale ještě dnes jsem naštvaná. Navíc to vždycky přikrmí další negativní zkušenosti lidí, kteří se s tím setkali.

Tak to je tak neuvěřitelné, že jsem zavolala manžela, aby si také Váš příspěvek přečetl.Vy jste ještě upozorňovala lékaře na možnou diagnozu! Jak to, že když to můžete vědět vy - laik, to neví on! Já si myslela, že CT páteře odhalí i změny na orgánech v okolí. Že se zkrátka vidí i slinivka, žaludek, játra, ledviny...Váš manžel tedy neměl metastázy v játrech, nebo měl? Protože to by snad měli poznat i z pouhého sona, tak mi to tedy říkal doktor, když jsem se ho ptala na svá játra, také mi bolí záda a tvrdí mi, že jsou to kameny ve žlučníku.