Diskuse - rakovina slinivky břišní

Manžel neměl žádné potíže, ale pečoval o sebe. A vzhledem k tomu, že mu na tuto diagnozu zemřel otec i matka, hlídal se.
4x do roka mu měřili i tumorové markry.
Říká se, že tento druh rakoviny se nedá léčit, ale znám dva případy, ve kterých se to povedlo. Na zázrak jsem věřila.

Zdravím paní Veroniko, jste chytrá žena. I proto, že opravdu asi nemá smysl zkoušet všechno, co se dá. Ale v té době jsem prostě zkoušela a dodnes bych si to vyčítala, kdybych to neudělala. Buďte s tatínkem co nejvíc. Dělala jsem to samé. A ta bolest ustupuje po milimetrech. Držím vám palečky ať je tatínek mezi námi co nejdéle.

Děkuji, bolest ustupuje po milimetrech Mám práci a dneska už se necítím tak provinile, že na něho nemyslím celou dobu, co jsem vzhůru. Ale cit i láska k němu je stálá.
Bylo mu 67 let, ale to nic neznamenalo. Vypadal na 50 a do posledních chvil byl ředitelem zahraniční kanceláře. A ve funkci byl "the best" oproti daleko mladším kolegům.
Byl to úžasný člověk, milovaný nejenom mnou, ale i jeho asistentkami a pohlaváry nad ním. Pořád to cítím jako velikou nespravedlnost, že takový člověk, který měl každého, opravdu každého rád, musel odejít.
Umřela mi maminka, když mi bylo osm, naši rozvedeni, mě vychovala (nevychovala) babička.
Myslela jsem, že už mám vytrpěno. Život je divný.

To teda máte pravdu, že je divný a někdy pěkně krutý. Já myslela, že jsem dítě štěstěny a poté, co jsem vypustila děti do světa, těšila jsem se, že si orazím a budu si užívat např. cestování. Kdepak by mi napadlo, že moje krásná holčička by mohla vážně onemocnět. A umřela mi, Bože můj. Mám teď její holčičku a starost a přitom mi srdce puká.

Drahá paní Pavlo, já jsem našla na netu paní Pavlu, co měla bolesti se zádama. Sorry, to určitě nejste vy. To, co mi tady popisujete, že se vám stalo, je pro mě dneska něco tak nepředstavitelného, že nejsem schopna to vstřebat a odpovědět vám. Když mi zemřel manžel, byla jsem já ta hnusná a říkala, že je to větší bolest, než kdyby vám umřelo dítě. Bolest mě v tu dobu ochromovala. To, co vy prožíváte, je nad mé chápaní a jak jste statečná, smekám. Z Prahy asi nejste, ale budete-li o to stát, chtěla bych vám pomoci.

Ještě v létě jsem byla šťastná jako blecha, na každého jsem se culila, svět mi přišel jako bezva místo. Je mi 48 let, mám pěknou práci, krásné bydlení, nemám nouzi, lidé o mě říkají, že jsem kost /byla, dnes mě nepoznávají ani sousedé/. Stačí pár týdnů a je to všechno v troskách. Poučení z toho - užívejte každou hezkou chvilku, protože obratem může být všechno jinak. Ale to víme, akorát si to nikdo nepřipouštíme. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tak mladá, krásná holka, by mohla mít takovou hroznou nemoc. Bála jsem se, že bude mít vyhřezlou plotýnku a bude muset na operaci. Bože můj, kdyby tak!!!

Dobrý den, předem bych ráda přivítala paní Miluši na těchto stránkách, je dobře, že jste sem začala psát, zase se naše "parta" rozrostla o další milou členku, bohužel s krutým osudem. Samozřejmně by bylo lepší, kdyby tato diskuze nemusela vůbec existovat, stejně tak ta hrozná nemoc, která nás tu všechny postihla. Je mi moc líto, že Vás to takto potkalo, život jde sice dál, ale je to strašně těžké. Nám tuto hroznou diagnózu sdělili také v roce 2010 a to v říjnu a tatínek nám zemřel v prosinci před Vánoci, takže to bylo velice rychlé, nedožil se ani 55ti let, které měl oslavit 1.1.2011.Jste s mojí maminkou v podobné situaci, jen Vám bylo dáno pár let navíc, ale vím, že to bolí stejně, když někoho tak milujete, mí drazí rodičové to tak měli stejně, vidím maminku, jak se trápí, navíc rakovinou, ikdyž jiného druhu si prošla také, boj vyhrála, tak jsme byli rádi, no a další rok toto. To jen tak zhruba, protože už jsem to na stánkách psala,jen ať víte proč píši takto k Vám, Váš příběh je dost podobný tomu našemu, maminku teď ten život taky moc nebaví, padá to na ni moc, na mě také, člověku je tak neuvěřitelně smutno. Nechtěla jsem sice takto psát, ale z člověka to jde samo.Hodně důležití jsou přátelé, ti opravdoví a také rodina, ale ta se trápí také, kamarádi povzbudí tak jinak, ikdyž to pomůže jen na chvíli. Jen jsem ještě chtěla říct, že stejně tak můj tatínek o sebe dbal, jedl z nás nejzravěji, nekouřil, nepil, chodil na pravidelné prohlídky a stejně to taky bylo k ...Pak ho začalo pobolívat ve spodní části břicha, bylo to s různě dlouhými měsíčními intervaly, chodil po doktorech, vyšetřeních, vše v pořádku a vždy mu řekli, že kdyby to bylo něco vážného, tak že už tu není, no a nakonec tato hrozná nemoc, která by nás ani v tom nejhorším snu nenapadla. Nyní musíme žít dál, hlavu vzhůru, říká se, ale říci je to mnohem snažší než se dle toho řídit, jsem vděčná za tyto stránky, které nás spojují a můžeme se alespoň ze svého trápení vypsat a poradit. Se srdečným pozdravem Iveta

Také jsem chtěla poděkovat paní Václavě, která mi napsala hezký článek. Je dobře, že jste si našla přítele, maminka si to přečetla, ale zatím toho není schopna, aby si někoho hledala, ale to asi musí přijít samo. Vím, že srovnávat se nesmí, jak jste psala, že milovaného manžela Vám nikdo nenahradí, ale člověku je smutno samotnému a z Vašich slov je vidět, že ikdyž nejste "sama" dost to stále bolí a nejde zapomenout, jen se to trošku zlepší. Kéž by se to podařilo i nám, jen nevím jaké by to bylo nedovedu si to popravdě představit ani já, bratr, ani maminka. Pořád čekáme, kdy se taťka objeví mezi dveřmi, maminka furt čeká, kdy zavolá "Mamko jsem doma!" a pak jí dojde, že už to tak nebude. Strašně nám teď chybí a nevíme jak to překlenout, opravdu to chce asi čas, ale nevím. I moje Verunka je někdy smutná, že nemá dědu a že jí je po něm smutno, měla a má ho pořád moc ráda a babičku Vlastu taky, alespoň to mojí mamince vždy řekne a to ji moc potěší.Věřím, že se také dočkáte jednou vnoučat, jak jste psala, že by jste ráda, maminka v ní má alespoň trochu té radosti v životě, teď ty čtyři roky jsou dobré, má alespoň srandovní hlášky a moudra, tak to člověka trochu potěší. Přeji všem pevné zdraví, zdravím také paní Pavlu a její malou vnučku, která, ikdyž jak píšete,pohled na ni bolí, je Vaším sluníčkem a je dobře že ji máte, je to KUS Vaší dcery a musí Vás hnát dál a držet se. Zdraví Iveta

Vím, Ivčo, že to bolí. Však mě také pořád a všechno kolem mi ho připomíná. Když jdu za tchýní, jsme jako dvě hrdinky, které kecají o všem možném kolem a dokola a vyhýbáme se tématu milovaný Vašík. Nikdy to setkání ale není bez slziček a povzdechnutí. Nikdy jsem nebyla příliš kontaktní člověk, co se týká vítacích objímání apod. Ale teď svoji tchýni obejmu a vím, že jí to pomáhá, že má spřízněnou duši. Obě víme o co jde, že jsme uvnitř bolavé. Vím, že ona víc, mě umřel manžel, jakkoli jsem ho milovala, ale jí umřelo dítě. Přesto, musíme dál, všichni. Nadarmo jsme tu nezůstali, přeci né abychom jen dožívali. Musíme si najít proč jít dál a pokaždé se najde něco co za to stojí. A také nést vzpomínku a povídat o tom jaký byl ten náš milovaný těm dalším. Aby se nezapomnělo ani až my tu nebudeme. Vím to jak znám prarodiče, praprarodiče z vyprávění a jak je mám ráda a dál budu vyprávět vnoučatům, nebo svým synům, pokud o to budou stát jací byli a jejich historky. Tak budou stále se svým rodem dál. Možná to zní pateticky, ale je to jediná možnost zachovat je mezi námi. Možná se to nehodí do téhle diskuze, nějak nám z ní odešli lidé, kteří mají své nemocné a mají teď to největší trápení. Takže, kdo to čtete, vy, kteří bojujete a trápíte se. Je dobré se vypsat a pokud budete chtít něco z našich zkušeností vědět, tak se zeptejte.

Dobrý večer,čtu tyto stránky již od července,kdy dědečkovi diagnostikovali tumor slinivky,pokaždé jsem nad vašimi příspěvky brečela a říkala si kdy dohoří svíčka mýmu dědečkovi,dohořela včera po půl desáté večer,držel se celou dobu statečně,od podzimu 2010 měl bolesti na pravé straně břicha,stříleli do zad,lékař mu dal brufen s tím,že to je od zad...takhle to bylo až do jara,kdy se bolesti začali stupňovat,tak pro změnu prý zánět,tak jedny antibiotika,nic,druhý antibiotika,nic,bolesti nesnesitelné,dostal náplastě na bolest,neb nic nezabíralo a až v červenci,kdy jsme ho s nesnesitelnýma bolestma odvezli do nemocnice,tak mu na endosonu diagnostikovali tuto šílenou diagnozu..držel se opravdu statečně,ale včera už neměl sílu žít dál i když srdíčko chtělo žít,zbytek těla to už vzdalo,neměl sílu ani dýchat,nakonec při převozu v sanitce zemřel...je to jeden den a já si připadám starší o deset let..nespala jsem brečím,vím,že už trpěl,ale ráda bych ho tu ještě nějaký ten pátek měla...moc děkuji babičce,která se o něj do posledních chvil starala,když už pořádně chodit nemohl,neb my bydlíme daleko...a jsem moc ráda,že jsem zrovna já měla tak úžasného a milující dědečka,který pro nás udělal první poslední...a doufám,že teď je mu již dobře,nic ho již nebolí a...je mi hrozně :o((..a děkuji za tyto stránky,které jsem postupně zpětně pročítala,bylo mi oporou,vědět že v tom nejsem sama,úžasně se tu navzájem podporujete..všem přeji mnoho sil...nemocným v boji s touto nemocí a příbuzným a pozůstalým v překonávání bolesti na duši a na srdci

Lucky, úpřimnou soustrast. Váš příběh mně dojal, proč musí tak skvělí lidé odcházet tak hrozným způsobem...chviličku potrvá, než se se ztrátou milovaného dědečka smíříte, opravdu pomáhá se dobře vybrečet. Bude se Vám stýskat dlouho, věřte mi, nejhorší jsou však první měsíce. Budete to muset zvládnout, ale určitě Vám i babičce bude oporou rodina, musíte držet všichni spolu. Smutek má svůj účel, pište co cítíte, co prožíváte, uleví se Vám. Kéž by jste však tohle nemusela prožívat...

Ach jo, Lucky, to je mi moc líto, že další lidé mají velkou bolest. Já z ní už skoro šílím. Nespím, nejím, nežiji, jsem už jen stín. Váš dědeček si užil dost trápení a teď, jak doufám, je mu dobře. To byla jediná útěcha pro mne, když mi odešla moje dcera, že jí nic nebolí.

Milá Lucky, upřímnou soustrast. jak píše paní Pavla, bolí to hodně, ale jeho už nebolí nic a toho trápení a bolesti si užil až až. A když se dny nemocného člověka promění v neustávající a šílenou bolest, nepřeje si pak nic jiného, než už mít klid. Tak mu ho přejte. Vám zůstal stesk a vzpomínky, to je jasné a bude to trvat, než se to zahojí. Hodně síly. Paní Pavlo, Vám bych moc přála trochu úlevy v té bolesti. Musí se zmírnit, jen se pořád neobviňujte, pokud Vám ulítnou myšlenky i jinam než k dcerušce. Protože si myslím, že Vy tou bolestí jako-by si pro sebe odpykáváte to, že jste nějak vinna, že jste jí nemohla pomoci. Nejste a jestli se na Vás dívá, tak je na Vás naštvaná. vy máte být klidná babička pro její dítě!!

Dobrý den, po přečtení příspěvku Lucky, bych ráda přidala i ten svůj příběh, resp. příběh mého dědy. Tuto diskuzi sleduji od října 2011, kdy byla dědovi diagnostikována rakovina slinivky (několik dní horečky, nevolnosti, zežloutnutí). Po cca 14ti denním pobytu (se zavedením stenu do žlučovodu) v nemocnici byl propuštěn domů. Měsíc dobré. Chystal se na případnou operaci a následnou terapii. Ovšem opět horečky apod. a následný převoz do nemocnice, zánět žlučovodu. Po cca 10ti dnech, těsně před Vánoci byl propuštěn domů. Byl velmi slabý, trápily ho střevní potíže – charakteru zácpy, musel si také píchat inzulin –vysoká cukrovka (doposud žádnou neměl, asi vypovídala již funkce slinivky) a držet dietu. K naší velké radosti se mu sil dostalo, začal postupně chodit na čím dál delší vycházky, atd. Bylo fajn, pouze zažívání ho dle jeho slov trápilo. Začal také chodit na chemoterapii. Ovšem, stihl jen dvě. Cca po měsíci opět zánět žlučovodu, pár dní před opět teploty, později už horečky, třes, zvracení, tak opět odvoz do nemocnice. Tam je doteď, resp. necelých 14dní. Děda leží, něco málo sní –ale je velmi slabý, takže se musí nakrmit, dostává kapačky, optimistický, poměrně komunikativní, těší se na další chemoterapii. Člověk by tedy řekl, super, brzy opět půjde domů, dá se dohromady a bude lépe. Ale před 4 dny bylo babičce oznámeno, a´t se chystá na nejhorší, taková rána z čista jasna. Včera děda přestal jíst, není mu dobře, zvracel a babičce lékaři řekli, že je vše otázka času, a´t se přijde rodina v případě zájmu se rozloučit. Stále člověk nevěří. Děda leží, dostává již morfium, selhávají mu ledviny – velmi tmavá moč, velmi žlutá kůže, a začíná se zavodňovat – plíce, do toho začínající zánět plic. Já jsem byla za ním na navštěvě před 5 dny, před tím, než babičce lékaři řekli, že se musíme připravit již na nejhorší. Nevím jak, ale já tušila, že jsem tam naposledy, o to byla návštěva náročnější. Nyní jej navštěvují každý den babička a dcery, já již nemám sílu a moc se bojím, co uvidím, pořád mám před očima, jak jsem dědu – jinak silného to muže vždy, holila, krmila, zvedla na posteli…Nyní čekáme.
Tuto diskuzi jsem zpočátku sledovala, abych zjistila co je to za nemoc, jestli má děda „opravdu“ tuto zákeřnou chorobu – člověk nevěří. Pak jsem sledovala průběh nemoci, stále se děda pohyboval na té lepší straně. Ovšem nyní jsme už na konci. Nevěřila jsem a doteď nevěřím, tak jako asi všichni. Ač jsem velký realista, pořád asi doufám v nějaký zázrak či já nevím. Vím, že tato nemoc je rychlá, ale že tak nějak. Jediné, z čeho mi je „fajn“, je že děda netrpí. Opravdu se cítí dobře, nic ho nebolí /silné dávky léků/ a netuší, že se asi blíží konec. Díky moc za tuto diskuzi, ač jsem si u ní hodně pobrečela, moc moc mi pomohla a stále pomáhá. Sílu všem!

Ta strašná, hnusná rakovina! Proč už není nějaký lék? Hlavně, že máme milion přípravků na celulitidu a jiné nepodstatné kraviny. Dnes mi paní z Mamahelpu říkala, že se nemoc vrátila u třech jejích kolegyň v poměrně krátkém čase znovu. Kam se podívám, jak otevřu časopis či internet - všude je. Nenávidím jí! Vzala mi to nejdražší, co jsem měla.