Diskuse - panický strach ze smrti

Teda Brusinko nevím, jestli je to s tím krematoriem vtip
nebo co si mám o tom myslet. Já znám jeden stavební "vtip". Jedná se pavilon traumatologie a snad i chirurgie ve Vinohradské nemocnici. Z oken mají pacienti exkluzivní výhled na Vinohradský hřbitov. Zřejmě proto, aby se s dostatečným předstihem mohli seznámit a smířit s tím, kam z té nemocnice odejdou.
Tohle jsem nikdy nepochopila, jak někdo může schválit z hlediska psychologického takovou obludnost. Pavilon byl postaven již za minulého režimu, teď by se nad tím možná i někdo zamyslel.
Budova je stále využívána ke svému původnímu čelu.

Sagitt, není zdravé pro tvou psychiku potlačovat strach ze smrti. Potlačení takového strachu je schopno hodně lidí, daleko méně lidí je však schopno přijmout smrt jako nedílnou součást života. Podle toho, co jsi napsala si spíše myslím, že u tebe se nejedná úplně o strach ze smrti, ale spíš tě to zajímá jako ostatně všechny lidi, co bude potom ... jestli existuje nějaký další "život po životě ". Zkus si třeba přečíst knihy Raymonda Moodyho - první z řady se jmenuje "Život po životě ". Znám ve svém okolí lidi, kteří se na toto téma dokážou bavit nejen celé hodiny nebo dny, ale celé roky. Já jsem jeden z nich, protože věnuji tzv. vědomému umírání - přípravou lidí na smrt. V naší filosofii se ta technika nazývá phowa. Pokud tě to opravdu zajímá, mohu ti doporučit seminře, které pořádají Buddhisté diamantové cesty. Za nejlepší je pokládán třídenní seminář v Těnovicích u Plzně, který se každoročně pořádá v druhé polovině srpna. Letos to už nestihneš, ale co třeba příští rok. My máme na smrt zcela odlišný náhled než třeba křesťané nebo muslimové. Já sama nevěřím v reinkarnaci a někteří buddhisté mi z legrace někdy říkají,že snad ani nejsem buddhista- většina buddhistů a hlavně hinduisté v reinkarnaci věří. Ona představa reinkarnace může být pro někoho dost děsivá - třeba v podobě, že se narodí jako bezdomovec v ČR bez nároku na dávky státní sociální podpory.( S tím bezdomovcem je to samozřejmě vtip.) Pro někoho skutečně víra v další život pozemský může být horší z hlediska jeho psychiky než přijetí smrti, po které nic není.
Jenže v podstatě jsme všichni na možnost reinkarnace připravováni a někteří dokonce dosáhnou i připravenosti, takže víra či nevíra v reinkarnaci nemusí hrát až tak důležitou roli, pokud buddhista přistupuje k této možnosti jako k dalšímu článku koloběhu života se všemi atributy, které mu naše filosofie přiřazuje.

Ahoj Kristýno musím reagovat na to co píšeš.Mam vícemeně ten stejný problém mě je 39 let a byla doba kdy sem posmrtnému životu hodně věřil to mi bylo kolem 24.Zkoušel sem vyvolat duchy prostě všechny možný způsoby jak se trošku dopátrat pravdy jestli něco existuje a dá se říct že to nějak opravdu fungovalo ale ty informace co mi to zdělovalo byli které sem už věděl a nebo je znal někdo kdo byl přítomen v místnosti tím více sem začal pochybovat o tom jestli to funguje.Dneska tomu už moc nevěřím a věř mi že někdy taky usínám s úplnou hrůzou jestli se zítra probudím a nebo ne.Je doba kdy se smrti šíleně bojím a někdy zas ne a pohrávám si s myšlenkou to všechno tady skončit.Tolikrát sem hledal všude možně na tuhle otázku odpověď ale pořád jí nenacházím.Nevim jestli tě má reakce pomůže ale nejsi v tom sama věř mi Radek z Litoměřic.

Je mi již 60 let,bojím se zemřít ted ,že bych už neviděla své dva vnuky( 5 a10 )let,neuvidím jak vyrůstají.Jsem sice zdravotně v pohodě zatím,ale to pomyšlení,že zemřu ted a neuvidím je mě je dost nepříjemné.Doufám,že to nebude ted a že se dočkám až vyjdou školu a ještě se dozvím čím budou,pak budu již starší a třeba již nemocná i vnukové budou starší ,tak mi to asi nebude tak vadit.

Je mi přes 50, mám 11ti letého syna. Mám ještě oba rodiče- otci je 76 a matce 74, takže myslím, že ani šedesátka není věk, kdy by člověk musel mít tenhle druh strachu, zvláště pak, když je zdravotně v pořádku.

Já nepsala,že se bojím v 60smrti,ale jenom že bych ted nechtěla umřít abych viděla vyrůstat vnuky a doufám,že mě to ted nepotká. Píšete ,že když jsem zdravá proč takové obavy,alenestává se,že lidi potká infarkt nebo mrtvička a je to hned.

Mám úplně to samé co Kristýna. Mám strach z toho, že něco je i že není.Neumím si to představit. Popadají mě panické úzkosti a strachy o mé rodiče a blízké lidi, neumím si představit, že mi jednou odejdou a že tady budu bez nich. Mám je moc ráda. Jsem schopná kvůli tomu probrečet hodiny. U mě to odstartovala smrt mé mladé kamarádky.Těm pocitům a myšlenkám se nejde ubránit, vůle nefunguje. Je to opravdu strašné. Zkouším léky, zatím nezabraly a jdu k psycholožce.

Ahoj, mně zemřela spolužačka na rakovinu přibližně 2 roky poté, co jsme dokončili střední školu. Jmenovala se Alena. Byla nesmírně charakterní. Dodnes na ni vzpomínám. Její smrt pro nás všechny, kdo jsme ji znali ,byla strašným šokem. Ale zároveň si většina z nás uvědomila obsah slova efemernost ( pomíjivost)- člověk opravdu může zemřít v kterémkoliv okamžiku svého života a zbytečně se jeho mysl zaměstnává takovým druhem úvah o smrti, které vedou až k úzkostným poruchám. Galit, kolik je ti let ? Já jsem se se smrtí té své spolužačky musela vyrovnat - a nebylo to lehké, když mi bylo asi 21 let.
Vyrovnala jsem se-mohu poradit, pokud sdělíš také své pocity, které ovlivňují výrazně tvůj postoj ke smrti kamarádky. Já to měla dost těžké, protože ta moje spolužačka projevila mimořádné osobní, hluboce lidské charakterové vlastnosti v době totality, v době, kdy ještě nevěděla, že je smrtelně nemocná. Pokud si můžeš představit období let 1976-1978, tak ona prokázala i mimořádnou osobní odvahu, když se stavěla k lidským problémům bez ohledu na eventuelní negativní dopad tehdejšího režimu na svou vlastní osobu, a to nebyla disident.
Byla opravdu vzácný člověk. Když budeš chtít, tak napiš. Ahoj KIK

KIK, je mi 32, v totalitě jsem žila jako dítě, přesto o té době vím dost. Taky vím, že v momentě, kdy mám žít, jsou úvahy o smrti jen sebezničující. Ale protože smrt kamarádky nikdo nečekal, přišla náhle, tak je to šok, který se mi zformoval do obrovských úzkostí a strachu především o mé blízké, a to skoro tak, že mi běžné denní fungování začíná dělat problémy. S kamarádkou jsem se jakoby rozloučila, ale ty úzkosti jsou čím dál horší. Vůbec nevím, co mám dělat. ahoj a díky

Mně strach ze smrti také trápí. Takže Ti rozumím. Chci to řešit. Zřejmě na to půjdu přes systemické konstelace.

....jsou kořením života a jsou o něčem jiném.Strach mít nemusíš,vem si to tak;když se narodíš tak propžíváš takové bolesti jako při smrti.Venkovní atmosferický tlak a další komponenty tím spojené v četně duchovních.I když si to batole neuvědomuje je to pro něho velký skok do neznámé dimenze.
A smrt?to je to to samé,jen s tím rozdílem že si to uvědomujeme a někomu se nechce a pro někoho je smrt vysvobozením;/bolesti a další na to navazující vjemy .a vnoučeta?O ty nepřijdeš,vím to z vlastní zkušenosti,já smrtí- prošel a byl jsem i na druhém břehu zapomění,a viděl jsem takové věci že se mi nechtělo nazpátek.Nemusíš mít obavy že o něco přijdeš,na vše se ze zhora budeš dívat a sledovat.A peklo?To existuje peklo je tady na ZEMI,žádný očistec,jen mezistanice než přejdeš do jiného života.Pokud budeš mít zájem tak si o tom můžeme psát a vysvětlit si některé momenty z našich životů.

Ono s něčím se smířit nebo něco potlačit ( třeba jak píši, že potlačení strachu ze smrti není totéž jako přijetí smrti jako nedílné součásti života ) je jednodušší než doopravdy tu situaci přijmout. To bude trvat ještě dlouho. Je třeba tu zesnulou tak zvaně pustit. Já jsem tady v sousedství měla jeden podobný případ. Pán žil sám(ale nebyl osamělý) a měl psa. Musel ho dát utratit a pořád měl pocit, že ten pes tam je. Nezlikvidoval ani pelech, ani misku a pod. Prostě ho ani fyzicky ani psychicky na tu " druhou stranu " nepustil. Stále cítil jeho přítomnost- jeho duši. Začal z toho mít problémy, a přestože je ezotericky založený, si nemohl sám pomoci. Já a moje sousedka- také ezoterička s výbornými schopnostmi likvidace tohoto ezoterického jevu ( tzv. odvádění duší nebo zbloudilých duší , které působí svou přítomností vysávání energie ze živých - a na oslabeném organizmu živých pak doslova "parazitují " - "přisají " se jako energetičtí upíři), jsme poskytly nezbytné rady - respektive jsme mu řekli, že dokud tu psí duši na tu druhou stranu nepustí, tak že bude mít ty pocity. Nabídli jsme i odvedení duše. Poradil si sám a ani nás nepotřeboval.Ty máš tu výhodu, že ti ta zesnulá zůstala ještě ve vědomí. Pokud se dostane taková osoba do podvědomí, je to daleko horší. Většina lidí, kteří mají panický strach ze smrti má tento strach v podvědomí a nemůže ho dostat do vědomí. Jakmile je strach ve vědomí, lze se ho zbavit. Téměř čehokoliv negativního, co má člověk ve vědomí, se může zbavit i sám, neboť s vědomím lze poměrně dobře pracovat. Jakmile se jev dostane z vědomí do podvědomí- a o takové jevy opravdu není nouze - některé jevy lidské vědomí minou nebo jím projdou tak rychle do podvědomí, že když se potom dostanou zpátky z podvědomí do vědomí, tak člověk jen překvapeně zírá, kde se to v tom podvědomí vlastně vzalo a jak se to tam dostalo. Tyhle diskuze jsou na tohle docela dobré, protože příspěvky, kterými ostatní reagují na popsaný problém diskutujícího, mohou tímhle způsobem dostat některé jevy z podvědomí do vědomí. Strach ze smrti je jeden z těch jevů, na které tohle velmi dobře působí. Smrt jako těžko představitelné a neprozkoumané bardo lidského života je neustálým zdrojem různých diskuzí a spekulací. Já jsem se setkala s dvěma lidmi, kteří zažili klinickou smrt. Také jsem četla ty knihy R. Moodyho. Ti dva lidé o tom vůbec nechtěli mluvit - tedy o těch zážitcích z klinické smrti. Jeden z nich byl Svědek Jehovův - muž asi 35 let, se kterým jsem mluvila - tedy nemluvila o tom jevu před 6 nebo 7 lety - vzhledem k jeho náboženství bylo pro něj nepřijatelné nebo nemožné se o tom nějak podrobně bavit. Druhou osobou byla romská žena- to bylo přibližně před 15ti lety ( věk 36 let), která o tom nechtěla mluvit jednak z důvodu přímo příslovečné pověrčivosti Romů, ale také proto, že by člověk neměl podle jejího názoru takové zážitky vůbec lidem, kteří to neprožili, sdělovat. Tvrdila, že je to "jen jejich " a mímila lidi, kteří mají zážitek z klinické smrti. Lidé kteří prožili a přežili např. delirium tremens tento blok v sobě mají také, ale trochu jinak. Ti se také doslova podívali na "druhou stranu ", ale ještě tam "jednou nohou " tak úplně nebyli jako lidé, kteří mají zážitky z klinické smrti.

Nedrásejte si nervy,a zaměřte se na něco pozitivního.To je příjemnější.Takže položím Kristýno položim otázku a ty odpovíš:
Existuje posmrtný život a jastli ano jak propbíhá reinkarnace

Nedrásejte si nervy,a zaměřte se na něco pozitivního.To je příjemnější.Takže Kristýno položim ti otázku a ty mi odpovíš:
Existuje posmrtný život a jastli ano jak propbíhá reinkarnace.

Jestli jsi Kristýno křesťanka, tak u křesťanů se hovoří o vzkříšení a je to něco jiného než reinkarnace.