Diskuse - panický strach ze smrti

Ahoj,myslím,že nejsi jediná na světě co tohle prožívá,trpěla jsem tím taky velmi moc,měla jsem záchvaty,kdy jsem ležela potila se motala se mi hlava a prožívala jsem děs.Může to vyvolat nějaké truma jestli jsi něco takového prožila například,ale v první řadě na nic a nikoho nečekej najdi si dobrého psychologa ten Ti určitě doporučí psychiatra,který Ti nasadí léčbu a odejde to,je to velmi vážný stav nepodceňuj ho.Mohli by z toho vzniknout fobiejako u mě vím o čem mluví.Lékař Ti pomůže uvidíš já jsem na to mnohem mnohem lépe než dřív,beru léky,obklopuj se věcmi a lidmi,kterí Ti přináší radost a vyhýbej se těm,kteří by tě svým přístupem k životu ale i k věcem kolem tahali dolů.Neodkládej toho lékaře,opravdu.

Ahoj Kristýnko......Tímhle procházím i já...Víš nedávno mi umřel přítel,kamarád a byl vším...Byl tu a najednou není!!Nemůžu se s tím smířit už 8 měsíců!!Chybí mi moc.Ani jsem se s ním nerozloučila.Strašný pocit,beznaděje..smutku a pláče.Není jediný den kdybych neplakala a nestála nad jeho hrobem.Možná ti pomůže když si na netu vyhledáš Klinická smrt Jan Boštík..Začala jsem se o tohle zajímat,po kamarodově smrti.Doufám a hlavně věřím,že je na nějakém místě,kde se má moc dobře!!Že odešlo jen tělo a jeho duše žije dál.na místě kde mu bude už na vždy krásně!!!!

Ahoj Nesi,mně zemřel přítel náhle na velmi těžký infarkt před šesti lety. Byl to pro mne strašný šok.
Nebylo mu ještě ani 50 let, když se to stalo. Byl to moc hodný člověk a miloval mne tak, jak mne nikdy nikdo nemiloval a asi už nikdy milovat nebude. Vím, že bych s ním byla šťastná, ale holt smrt přišla dříve a náhle. Asi rok po jeho smrti jsem se s tím vyrovnávala. Uvažovala jsem hodně podobně jako ty. U nás odchází - umírá jen tělo, ale mysl toho člověka tu zůstává, takže je pořád s námi. Jestli se zajímáš nějak o život po životě, tak Raymond Moody napsal několik zajímavých knih, jedna z nich se jmenuje právě "Život po životě " a týká se toho, co nastává po smrti. Jsou tam líčeny zážitky lidí, kteří prožili klinickou smrt a vlastně se vrátili z "druhé strany " zpátky.Velmi se mi také líbila v tomto ohledu kniha Susan Blackmore " Umírání jako cesta k životu ".

ahoj ja jsem jula mam podobny mislenky jako ty uš 5let me se to stalo když umřel svagr asy po druhym dne si lehnu na gauc odpoledne usnu a najednou se nečeho videsym a od ty doby mam furt strach ze smrti bylo to horši nemoch jsem ani chodit ven mel jsem strach s lidi a co si mluvyli když se name nekdo dival mel jsm stoho blby mišlenky že umřu začal jsm chodit ven jezdit do nemecka hodne jsem se bavil a pomalu ty mišlenky ustupovaly musel jsem sy delat radost s zčeho jsem dřive mel radost a dost mi to pomohlo nejlepsi je mit s nečeho radost a nemyslet na to horši.

Ahoj Kristýnko a všichni s podobnými problémy.
Já vidím jediné východisko a to je hodně a hodně pracovat, sportovat a denně se tak unavit a být vytížena celý sen, že nebude čas na téměř žádné myšlenky. Pak se najíš, vykoupeš a padneš do postele a spíš, jako nemluvně. Nezbude ti čas na přemýšlení a budeš myslet spíš na činnost, kterou jsi vykonávala. Pracovat na zahradě, nebo turistika v přírodě, unaví a posílí nervy.
Pokud tato terapie nepomůže, pak navštiv psychiatra, protože se bude jednat o onemocnění duševní chorobou.
Přeji ti radost ze života a hodně jiných zájmů. Záleží jen na tobě. Milena

Ahoj Mileno. Běžně je skvělou terapiií přesně to, co jsi prezentovala. Podle mého názoru tvůj příspěvek nemá chybu a terapie smysluplnou činností nebo prací
je snad ta nejlepší, kterou lze zvolit, zejména nemá-li člověk děti. Pokud má člověk děti, o které pečuje, obvykle ho běžně myšlenky na smrt v takové podobě jako zdejší diskutující nenapadnou. Pokud je strach ze smrti vyvolává paniku ( to jest mozek nemyslí na nic jiného nebo téměř na nic jiného než na smrt a celá činnost člověka se odvíjí od těchto pocitů), pak je to fobie, kterou je třeba odborně léčit. Lze použít i alternativní léčbu. Ale není na škodu navštívit psychiatra nebo psychologa. Vedle strachu ze smrti, který vnímá člověk nejvíce, může trpět i něčím jiným, jinou fobií, která tuto další vyvolá, nebo třeba i nějakým zážitkovým syndromem.

Ahoj. Mivám úplně stejné myšlenky jako Kristýna a prožívám to úplně stejně. Je mi teprve 23, začalo to po otcově smrti, který zemřel dost brzy na rakovinu. Myslím na to většinou před usnutím, že je to nepředstavitelné, že už nebudu. Pokaždé to probrečím. Ach jo.
Už teď se mi o tom dost těžko píše, protože si to zase připomínám. Tak raději končím. Lenča.

Ahoj,
je mi 21 let a stejnými pocity procházím již od malička. Někdy kolem puberty jsem na to myslet přestala, ale teď se mi to vrátilo. Jsou to záchvaty strachu že nebude nic, že tohle je všechno...že zemřou buňky těla a bude konec i mysli... nemohu to ovládat - nesnesitelná úzkost, pláč...vždycky jsem to zkoušela překonat pomocí nějaké víry, ale jsem velmi pochybovačný člověk a musím mít na vše důkaz. Když jsem se dostala ke knize se zážitky lidí, kteří byli chvíli "na druhé straně", tak mě to velmi zaujalo, protože to byly výpovědi lidí z různých kultur a věřící před touto klinickou smrtí v různé věci. Jejich zážitky ale byly téměř totožné! Na druhou stranu si zas říkám, že se může jednat o nějaký obraz vyvolaný mozkem bez kyslíku či tak něco...byla to kniha doktora Raymonda Moodyho Život po životě. Slyšela jsem ale o knize (teď nevím jestli od stejného autora), kde na základě výpovědí lidí (nejčastěji dětí), kteří měli jakési vzpomínky na minulý život, se povedlo v minulosti najít reálné osoby odpovídající jejich výpovědím! A navíc osoby současné měly někdy třeba znamínka nebo tak na místech, která souvisela se životem či smrtí osoby, kterou "byli před tímto životem". Snad jsem to napsala srozumitelně :) zkusím zjistit co to bylo za knihu...tohle je momentálně věc, která mi dává naději...jediný důkaz co jsem našla

Zdravím všechny v diskusi.Když se na tohle téma někde narazí,nebo si čtu příspěvky,všude jsou víceméně rozebírané strachy z toho COPOTOM...Tohle si já nějak nepřipouštím,neděsí mne to. Z čeho já mám panickou hrůzu,to je myšlenka na převoz mého těla v rakvi,nebo v čemkoliv jiném a další co tomu následuje..Děsí mne to,být zavřená v té rakvi. Sice každý podotkne,že pak už mi to bude jedno,ale mně to nějak nedá klidu.Je to trapné,že.

Ahoj.Je mi17 a táhne se to semnou už pěkně dlouho.Bohužel už nic být ani nemůže.nechci nikomu brát iluze, ale vše se dá vysvětlit.někdo vidí tunel..a to proto,že se zuží zorničky a tim přijimaji moc světla.Někdo, kdo zažil klinickou smrt popisuje to, že padal do pekla.To může mít každý z nás, když usíná.Je to tím, že naše tělo vypíná skoro veškeré smysly.V tomto případu je to hmat.člověk podvědomě necítí,že na něčem leží.Náš mozek je takový velmi složitý a geniální řídící počítač.když umřeme, dojde mu "proud" a ztratí veškerá data.Do půl hodiny bez prokrvení se začíná rozkládat.A to takové ty mikroskopické "spoje", které nám umožňují si něco pamatovat.Patřím do té skupiny, která se panicky bojí ze smrti.Spíše je hrozné to, že už pak nikdy neuslyšim zpívat ptáky,neuvidím východ Slunce apod.Ale takový je hold život.Touto situací jsem změnil na vše názor a uvědomil jsem si, že každý z nás má právo na to, aby si prožil hezky svůj "dar".Tak vás prosím.Chovejte se k sobe co nejlépe.Ten člověk, kterému ublížíme tu už třeba nemusí brzo být.Hlavně člověk musí změnit postoj ke svým rodičům.Ti tu taky nebdou furt, ale kamarádi tu s náma budou až do konce.Omlouvám se za to, jak jsem to tu popsal.

Ahoj Bětko.Víš ono logickou úvahou..tu člověk a zvěř panuje pěkně dlouho.Kdybychom se měli zase reinkarnovat..bylo by nas tu strašně moc.Za tu dobu se narodilo a zemřelo triliony živých organismů.život je prostě nespravedlivej.Jsem kluk..je mi 17..a k tomu pláči mě to dožene taky.V tom je ten problém.Nejde to z hlavy:-(

Heleno vůbec ten Tvůj příspěvěk není trapný,já zase přemýšlím a dost mě to děsí--umřu budu v rakvi,nějak ožiju a už mě nikdo neuslyší,nepomůže a já budu zaživa pohřbená.Ne neutekla jsem z psych.léčebny. M.

Vážení přihlížející,strachy neusínající:
Mívám nepředstavitelný strach,že umřu.Místo,abych se bála,že mě přejede auto,mám nesmyslný strach,který mě přepadá hlavně v noci,nebo pozdě večer..Mám fajnovou práci,dobrý plat,bydlím v pěkném bytě a na venek prý působím jako veselý a optimistický člověk.To ovšem nikdo netuší,co se mi po večerech odehrává v hlavě.Přítel vedle mě usne a já se najednou začnu cítit sama a tady to začíná.Co když se ráno neprobudím,co když se mi zastaví srdce...co přítel,až mě najde mrtvou,co můj táta,až se to dozví...!Nenávidím to.Nemůžu pak usnout dlouhou dobu.Nakonec usnu na pár hodin a ráno si říkám,jaká nesmyslná haluz to byla.Jenže druhý den nanovo.Někdy mě přepadne pocit,že jsem nemocná a umřu třeba na rakovinu.Mám kašel a už to je rakovina plic.Mám dokonce takové stavy,že se mi sevře hrudník,začnou mi brnět ruce,které mám úplně ledové...zimnice a já rychle běžím k oknu,aby až ten můj konec příjde-mi stačil někdo pomoci.Vím,že to není normální....Mizí to v létě a v různých podobách se to vrací v zimě.Loni jsem nemohla jíst,ptž jsem byla přesvědčená,že se soustem udusím,Podle vzoru naší učitelky ze zákl školy,která nám názorně líčila malé děti usmrcené neopatrností s jídlem v puse.No zhubla jsem 10 kilo.To už je pryč.Teď mám toto.Nejhorší je,že každý mě pošle k psychologovi..moc tomu nevěřím.. Za kým tedy jít?Někdo,kdo to nezná-nezažil si to jednoduše nemůže chápat,jak strašně mi to omezuje a otravuje život a nelze se toho zbavit...Díky za případné komentáře.Hanka

Ahoj Hanko, myslím, že opravdu potřebuješ pomoct, jestli mi napíšeš email ,tak se pokusíme nad tou potvorou vyhrát. D.

Ano pomoct potřebuju,ale jen tak někomu nevěřím.Děkuju...nechce se mi zde zveřejnit svůj e-mail..Jméno je samozřejmě smyšlené.