Diskuse - panický strach ze smrti

ono je to tak, že sme si vědomi že zemřeme, ale děsí nás ty myšlenky na to, a těm nejde zabránit, víš.prostě to z ničeho nic příjde a ani se pořádně nedá popsat ten pocit co cítíme....:-( kdo to nezažil, tak nemůže vědět....nikomu to nepřeju, vážně!!

Být nesmrtelný fakt není žádná výhra. Výhra je nikdy se nenarodit. To pak strach ze smrti odpadá a také to
utrpení na tom světě. Ale také ty radosti, které zažíváme. Já strach ze smrti vůbec nemám, tak si takovou fobii vůbec nedovedu představit - já mám ale jiné fobky a také dost "výživné ".
Ahoj všem KIK

Já bych ti spíš (alespoň dle svých zkušeností doporučovala psychiatra). Ale určitě tam zajdi, nemá cenu zkoušet s tím bojovat sama a takhle se trápit. A hlavně, ať už se rozhodneš pro psychologa nebo psychiatra, neboj se ho vyměnit, kdyby ti nevyhovoval. To, že ti jeden nedokáže pomoct, neznamená, že to nezvládne jiný. Ne všichni jsou stejně dobří a i mezi nimi se najde pěkných pár pitomců. Hlavně pokud začne s takovými řečmi, jakože si to musíš srovnat sama, tak rovnou ber nohy na ramena. :-) Držím pěsti!

Ahoj Lucie, ty máš svatou pravdu s těmi psychology a psychiatry. Ono je někdy lepší zajít k jinému - méně konformnímu terapeutovi. Třeba na hlubinnou abreaktivní psychoterapii. Takový dobrý terapeut může dokázat víc než psychiatr nebo psycholog, ale jedno sezení stojí tak mezi 500,. až 1000,- Kč. Já bych sice taky holkám doporučila odborníka - psychologa nebo psychiatra, ale když si to tak přečteš, tak to pro něbude asi těžké se někomu , koho platí zdravotní pojišťovna, svěřit a ještě k tomu vyslechnout, že jsi cvok ... Holky asi neměly štěstí při výběru. Ale fakt jim dobře radíš, že by s tím neměly bojovat samy, to by mohlo být nad jejich síly a mohlo by se to zvrhnout v nějakou vážnější psychózu. Ony jsou opravdu mladé na takové úvahy. Já třeba vůbec nechápu, kde se v nich tyhle úvahy berou, jen chápu, že člověk může mít strach v podstatě z čehokoliv, jak z toho poznaného tak ještě více z toho nepoznaného. Mně je těch holek hrozně líto. Ono s tím braním nohou na ramena to není tak jednoduché. Psychiatr nebo psycholog si tě může lehce přidržet. Mně se to stalo s dětskou klinickou psycholožkou, která pečovala o mého syna a taky " o mne ". Když jsem se jí snažila zbavit, tak nastalo pravé tóčo. Tentokrát jsem neustoupila a už k ní se synem nikdy nepůjdu, ale cena za tuto "svobodu "je už teď nepřiměřeně vysoká. Pokud tedy budeme vůbec osvobozeni. Možná, že budeme muset já i syn čekat " na svobodu " ještě dalších sedm let - to byude syn zletilý, takže nás ještě možná čeká sedmileté peklo na zemi. A nikdo proti takovému psychologovi nebo psychoterapeutovi nezakročí, to už vím. Pacient je vlastně v jeho moci. Dokoce bych řekla, že že tito terapeuti jsou zde často mocnější než úřady. Úřady potom jen dělají "opatření " na základě "dobrozdání " psychologů nebo psychiatrů. To bys koukala, kam až to může zajít a jak se dokážou mstít, když ztratí svůj zdroj příjmů a moc nad pacientem. Takže holky OPATRNĚ !!!!!!!!!!!!!!!!

Se smrtí jsem se setkala docela brzo, když kamarádce umřela maminka, posléze to byla moje babička a pak druhá. Když jsem byla malá měla jsem z toho panickou hrůzu, dokonce jsem začala i koktat a bála jsem se hlavně o mojí maminku a o své příbuzné. V životě jsem ale pochopila, že všechno není tak hrozné jak si to člověk dokáže představit ve své hlavě a to už na několika situacích. I teď se občas do tohoto stavu dostanu a to obzvláště když jsem sama, nebo se někdo na toto téma začne bavit, občas také v noci nemůžu spát a také proto jsem se přestala koukat na hororové a katastrofické filmy. Byla jsem na regresi, ale ani to mi nepomohlo, vždy když tenhle stav příjde, dávám si sama pro sebe různé argumenty a teď si prostě říkám, že tu sem a že i když jednou ten okamžik příjde, tak přeci nemůžu jen tak zmizet, jen to jen můj vlastní pocit. Vlastně i kdybych zmizela, tak mi to už bude stejně jedno. Je pravda, že člověk má spíš strach z toho co bude smrti předcházet, to je na tom to nejhorší. Prostě si myslím, že život je jen jedna fáze z mnoha, všechno co je kolem nás se přeci opakuje dokola a dokola, třeba jako 4 roční období

KIK ty jsi jeden z nejhloupějších lidi na Abecedě ...........píšeš uplně na každé téma a všude kraviny ........to je děs ........už vidím psychologa který se mstí pacientovi...........už toho nech ty demente........

Ahoj M, Já jsem zrovna minulý weekend mluvila se svojí kamarádkou a taky jsme se shodly na tom, že lidi se většinou doopravdy bojí toho, co té smrti předchází, než toho vlastního okamžiku smrti. To, co se děje před smrtí, třeba viděli, tak jako ty, ale ten okamžik smrti a co bude potom...to si nedokážou představit. Jedna moje kamarádka zemřela vloni v únoru - měla rakovinu už v hodně pokročilém stadiu a
myslím si, že i když to nesla dost statečně, takže se bála, že bude umírat v bolestech. Nakonec ji ranila velmi silná mozková mrtvice a měla to za sebou ještě dřív, než začala mít nějaké bolesti. Vlastně měla štěstí. Já ji dodnes velmi postrádám, ale jsem ráda, že měla lehký konec. Moc o tom svém strachu nemluvila, spíš měla jenom takový výraz v očích, jako že to má spočítané. My jsme si do poslední chvíle mysleli, že se přece jen ještě dá něco dělat, ona možná také doufala, ale ten pohled v očích měla, co ale přesně znamenal, vlastně nevíme. Já jsem v něm třeba viděla takovou odevzdanost osudu, její švagr strach, její manžel
zase lítost...takže vlastně jsme se neshodli, co ten její pohled vyjadřoval.

Já už tam měla nakročeno...a už to se mnou fakt bylo dost nahnuté, ale pořád jsem doufala, že mne tam nahoře ještě nechtějí, ale strach jsem měla.

Mám také velmi často myšlenky na smrt, asi několikrát za den. Co přijde potom, jestli to tam bude lepší nebo jestli nebude nic. Když se zamyslím třeba nad nekonečností vesmíru, běhá mi mráz po zádech. Je mi 18 a před dvěma lety (opravdu se divím, že se teď smrti tolik bojím) jsem málem spáchala sebevraždu. Ještě hodně dlouho před tím jsem navštěvovala psychologa kvůli nechutenství, který mi neustále vyhrožoval hospitalizací, pak pro mě bylo přijatelnější ze zabít než podstoupit tu léčbu. Stejně mě tam asi po měsíci nechali rodiče zavřít, ale aspoň jsem potom neměla sebevražedné myšlenky. Teď se naopak v druhém extrému, a smrti se bojím. Asi vyzkouším nějakého psychologa, ale určitě ne klinického, aby si nemohl z těch mých předchozích záznamů udělat nějaké závěry. Taky si připadám příliš stará. Když si vezmu, jak rychle utíkaj prázdniny nebo dovolená, hned mě napadá, kde kdo všude byl v zahraničí, kolik toho stihnul, a hned mám depresi, že já jsem nebyla támhle a támhle, a že to možná už nikdy nestihnu. Sama na to prostudovávám různé rady, ale opavdu nejspíš bude nejvhodnější ten psycholog. Tak přeji všem hodně štěstí s podobným problémem.

Ahoj, já jsem začala mít panický strach ze smrti poslední dobou, jestli je to tím, že mi bude třicet, a to vnímám jako zlomový bod v životě, nevím. Hlavně před spaním, když je klid, ticho mi v hlavě probíhají myšlenky, co bude po smrti. Když si říkám, že nic, je to hrozný pocit, tak že vím o čem tady někteří lidičky píšou. Člověk si stále za něčím hodí a pak prostě nebude. Jsem moc ráda, že jsem objevila tyto příspěvky, protože vím, že nejsem sama, kdo to proživá. Na internetu jsem našla moc krásné povídání dvou nenarozených miminek, V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:
- Věříš v život po porodu?
- Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom
se připravili na to, co bude pak.
- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme
běhat po svých a jíst pusou.
- No, to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně
směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu
je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.
- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než
jsme tady zvyklí.
- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život
končí. A vůbec, život není nic než vleklá stísněnost v temnu.
- No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně
uvidíme mámu a ta se o nás postará.
- Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.
- Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
- No, ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá, nebo
cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život
nás čeká až potom...
PS: nejsme my, také taková nenarozená mimča :)

Ahoj Lenko, něco tak krásného jako jsi napsala, jsem moc dlouho nečetla. Nádherně jsi dokázala vyjádřit bardo zrození. Naprosto úžasné. Děkuji za krásný zážitek, který jsi mi poskytla v tuto pozdní noční dobu.
Už jsem ani nedoufala, že něco nevšedního v těchto hodinách zažiji. A milé překvapení zde bylo v podobě tvého příspěvku. Nádherné, nevšední, úžasné. Děkuji za krásný zážitek AHOJ KIK

Lenko, nepamatuješ si náhodou, kde jsi ten skvost na internetu objevila, moc by mne to zajímalo. Já se zabývám několik let tzv. vědomým umíráním a přípravou člověka na smrt a také samozřejmě tím, co obsahuje tvoje PS, to jest názorem lidí na život po životě. Jestli si vzpomeneš, dej mi prosím zprávu. Děkuji KIK.

Našla jsem náhodou ve svém "citátovníku " jeden hezký citát k tématu :

Kam můžeme zemřít, když ne do stále vyššího, lepšího života ?
Christian Morgenstern

Normálně to já jsem se takhle svěřila učitelce psychologie a ta mi na to řekla: No asi s tím nejste vyrovnaná, ale nebojte, příští rok půjdeme na exkurzi do krematoria a tam se s tím vyrovnáte

Ahoj Kristyno,me je 22let,mám 7let přítele,jsem štastna,ale čím dál častěji pržívám to co Ty.Není den kdybych se sebe samé nezeptala co je po smrti,jestli to boli,jestli se uvidím z vrchu,promítne se mi celý život před očima či ne...V mém věku je to naprostá hloupost,řekne si někdo,ale já si prostě nemužu pomoci.Občas se zeptám přítel:a co si myslíš,že je po smrti? už si začíná tukat na čelo co s tím pořád mám...Tak už to jen dusím v sobě a ptám se jen v duch sama sebe....