Diskuse - Panická porucha

Klárke.Vydrž, každé AD zaberajú inak.Ja v lekárni nato pýtala, tam mi povedali že za dva týždne mi majú zabrať a zabrali tak riadne skoro po 3 mesiacoch.Ale zabrali.Sama vidíš, že ataky slabnú.Tak sa drž

Trvá to už 4 Měsíce. 3:návštěvy pohotovostí s infakrtem 1 mozková.mrtvice:) 1 rychala záchrana služba. Pálení na prsou. Dušení, mdloby bolesti svalu. Třes, poceni. A to v Poslední době Kazdy den. Nemůžu. Nedá se to. Okolí si mysli ze jsem cvok, doktoři na interně zvedají obočí. Jediná pomoc je psychoterapie, nicméně psycholozku sebou vozit domu a do Prace nemůžu. Nejsem schopen pracovat. Neustálý stres a strach z další ataky mne paralyzuje. Chodím v predklonu a v křečí. Bolí me ruce a nohy od neustáleni zatnuti svalu. Toho nemůže dodpadnout

Ahoj,já beru také antidepresiva,zabraly mi až plně po 3 měsících,ale hlava se mi točí pořád.PP mi začala také na mateřské.

jé děkuji za odpověď už jsem si myslela,že to bude něčím jiným:-((snad to časem přejde

Děkuji za odpověď jsem strašně ráda,že v tom nejsem sama a že si mám s kým o tom promluvit:-)))ještě,že existuje něco takového na internetu:-)))Já taky trpím spíš nízkým tlakem už mi i obvoďák říkal,že to může být tím.Tak ještě jednou díky

Ahojky,pročetla jsem si vaši diskusi a ráda bych Vás jsem napsala o svém problému,mám pocit,že vy mě pochopíte.U mě to začlo vloni na jaře občasným bušením srdce,byla jsem unavená,ale říkala jsem si,že to je normálka,mám tři dětičky a pořádný draky.Ale pak se mi jednoho večera udělalo tak strašně zle,že mi manžel musel zavolat záchranku v domění že mám infarkt,nepotvrdil se,měla jsem pouze vyšší tlak a nic víc,během týdne,ale musela přijed záchranka ještě 3kríát jak mi bylo strašně,bušení srdce jak kdyby mělo každou chvíli prasknout,byla jsem pak týden v nemocnici kde mi udělali všechny možná vyšetření a nic asi prý od páteře a od té doby je to na prd,asi po měsíci od těch obtíží mě má doktorka poslala na psychyatrii,dostala jsem Eliceu a ne noc neurol,po Elicei se stavily zhrošovali a jen neurol pomohl,místo elicei jsem dostala seropram kapky které beru ráno a na noc mám pořád neurol,neberu ho každý den,no spíše mám období,že ho týden nemusím mít vůbec a pak zase třeba 14 dní ano,teď asi od podzimu se to opět zhoršuje,strašné jsou pro mě večery,ten první záchvat byl večer a já se prostě bojím jíd spát,že se nevzbudím,od té doby jsem nebyla schopná spát v ložnici,že se to bude opakovat,bojím se strašně smrti,pořád přemýšlím jaké to je umírat a co bude z dětma,strašně na mě působí jakékoliv úmrtí,bydlím na vesnici tak že se všichni tak nějak známe a mě to sebere natolik že jsem nepoužitelná,mám dobrou psychyatričku,ale stydím se k ní jíd,měla v rodině tragédii přišla o jediného syna a mě příjde hloupé ji vykůládat své problémi.

Pro Danču.Četla jsem tvůj příspěvěk,a ůplně se v něm vidím.Mám taky malé děti, teda jen dvě,ale bohatě stačí.S PP už bojuji roky, od svých 20let kdy to začalo poprvé,no a pak s přestávkami kdy mi bylo dobře tak s ní bojuji do teď je mi 32let.Sama nechápu jak jsem to tak dlouho mohla zvládnout,u psychiatra jsem nikdy nebyla a AD jsem nikdy nebrala.Vždycky jsem to nějak překonala,ikdyž jsem samozřejmě pořád umírala,když se tak dívám zpátky byla jsem už mrtvá asi milionkrát.Teď se mi to vrátilo po porodu dcery,bylo to něco co mi vzalo všechny síly nejen fyzicky ale i psychicky.A jak píše Danča,děti dají pořádně zabrat,taky mám dva ďáblíky.Nejhorší to je když jsem s nimi sama,a nikde žádná pomoc.Jen když ráno slyším manžela že odjíždí do práce,už to na mě jde,bušení srdce,přeskakování pak pocit že nebuší vůbec a že určitě zkolabuju a umřu a nikdo mi nepomůže.A hlavně děti tady zůstanou sami než přijde manžel domů.Už jen ta představa,mě dohání k šílenství.Denně se mi motá hlava,jen ráno otevřu oči,už to jede.Na pohotovost mě manžel už taky samozřejmě vezl.Vždy mě píchli injekci, daly Lexaurin a jelo se domů.Takže si říkám že tam už nepojedu,jen když opravdu zkolabuji.Když koukám na zprávy že někde někdo zkolaboval a umřel,tak už se mnou není řeč,protože samozřejmě se to stane i mě.Přesvědčovat sama sebe že je to hloupost, aby se to stalo mě taky,pomáhá opravdu jen někdy,většinou jen když vím že je někdo nablízku.Kamarádka která bydlí kousek nade mnou už je unavená z mého věčného volání o pomoc,po telefonu,samozřejmě vždy dojde,ale už je mi to taky trapné.Po několika letech se odhodlávám zavolat k psychiatrovi,ale pokaždé si řeknu že to musím zvládnout sama.Nechci mít pocit že jsem na něčem závislá a nadopovaná.Ale někdy už nemám na nic sílu,mám pocit že už mi došla v boji s touhle nemocí.Pak jsou zas dny,kdy sem na tom celkem dobře a to si pak říkám že jsem to zas na nějakou dobu v sobě zahnala.Ale vždycky je to omyl.Navíc tohle počasí tomu taky dvakrát nepřidá.Tak se všichni držte,vím jak je to hrozný.A tak si najivně říkám třeba tento rok bude lepší :-)

Omlouvám se za překlepy,ale ťukám z telefonu. Dobrou noc a držte se!!!

hani.dekuji za odpoved.je to hruza,nemam vubec chut do zivota,je mi zle.dnes v noci jsem se uplne klepala a byla jsem uplne mimo.fakt mam strach ze to neni normalni.take mam posledni dny porad divny sny.moje doktorka,na psychoterapii nechodim,nevim zda by mi to pomohlo,kdyz se vecne bojim ze umiram.nejhorsi je,ze jdu za mesic na operaci.sice jen vytazeni sroubu z nohy,ale nenavidim nemocnice,tak jsem zvedava,jestli to zvladnu.

Ahoj Péťo,sny jsem měla taky šílený,přes den myšlenky,které nešly zastavit. Ale to vše se upraví. Psychoterapie mi pomáhala,ze začátku jsem byla zmatená,co tedy dělám špatně.....,ale díky ad jsem se sklidnila a měla sílu nad sebou popřemýšlet. Jsem člověk,který pro všechny všechno,vše s každým prožívám,snažím se pomoci,ale také člověk musí myslet na sebe. Nikdy sobec nebudu,charakter nezměním,ale naučila jsem se více odpočívat,vezmu knížku a zalehnu...Trpěla jsem,když jsem slyšela sanitku,viděla staré lidi a pořád nad něčím přemýšlela. Strach,úzkost,ale vlastně dodnes nevím z čeho. Zřejmě trpím generalizovanou úzkostnou poruchou. Moje mamča také měla od mládí psychické problémy,ale žádné ad nebrala. Když mi bylo trošku líp,pomalu jsem zkoušela jít ven,na nákup,jela jsem s malým synem,ale byla jsem klidnější. Ale ten by mi asi těžko pomohl,kdyby jsem třeba omdlela,ale já byla klidnější. Začala jsem dělat věci,které do té doby byly pro mě naprosto samozřejmé a dodnes si vážím,že ráné vstanu a mám sílu a chuť jít do práce,nakoupit,posedět s kamarádkama..... Opravdu vydrž než ad zaberou,pokud by ty nepříjemné stavy trvaly déle,asi bych to konzultovala s doktorkou. Ale šest týdnů může trvat než ad zaberou,ale ty stavy už nebyly tak hrozný.

Opravdu je to neuvěřitelné co si člověk dokáže vsugerovat.Já si taky neustále nacházím příznaky různých nemocí.Teď jsem radši přestal i kouřit a už se bojím dát i to kafe nebo pivo.Ve středu jsem šel poprvé po svátcích do práce a byly to nervy,zase stažený hrudník ,střevní potíže.Ta Elicea má zabrat až tak za 14 dní.Aspoň trochu pomůže že už vím že je to psychické a dá se to rozdýchat.

Zdravím. Už 7měsíců jsem na ad. První tři jsem užívala paroxetin (konkrétně apo-parox) v kombinaci s Neurolem. Pak jsem prodělala panickou ataku=hrůza, co vám budu povídat. Psychiatrička mi změnila medikaci na venlafaxin (konkrétně olwexya), Neurol mi zůstal. Celou tu dobu chodím jednou týdně na psychoterapii. Ale mám pocit, že i tak se moc nezlepšuju. Je pravda, že jsem si hodně věcí v životě urovnala a hlavní důvod úzkostí jsem, dá se říct, minimalizovala. A také je pravda, že moje úzkosti jsou spíše vyjímečné, za to velice často (od té ataky) mám pocity staženého hrdla a pohybového neklidu (skoro pořád musím poklepávat nohou). Myslím, že se to zhoršuje v práci, když jsem ve stresu nebo mě něco naštve. Jenže já svoji práci miluju. Baví mě to. Těší mě to. Beru to skoro jako svoje poslání a nedokážu si představit, že bych měla změnit profesi. Pracuju jako sanitářka na geronto oddělení (staří lidé) v psychiatrické léčebně. Ničí mě ta představa, že bych přišla o práci. A nebo možná celý ten problém je ve strachu, že o práci přijdu. Třeba by mi stačilo jen změnit oddělení, ale to bych zase musela přiznat před vedením, jaké mám problémy a zas je tu ten strach, že o práci přijdu. Já fakt nevím. Potřebovala jsem se s někým podělit.

Ahoj Peto, je to zvlastni ale taky to tak mam. Par dni uplne v pohode a pak zase propad a beznadej ale i tak jsem rada, uplne na zacatku byly jen spatne dny, tak snad se to upravi :) asi holt nemuzem chtit velkou zmenu hned.

Ahoj Pavli,asi mas pravdu,proste to chce cas a trpelivost..ale tu ja tolik nemam sakraa.. no o zacatcich ani nemluvim prvni 4 dny jsem myslela ze je fakt po me...brr...snad mam to nejhorsi za sebou.

Amélie, tedy máš můj obdiv, musíš být velmi silná. Já jak psala Hanka mi stačilo vidět jen staré lidi a byl konec, zas panika a úzkost. Ale věř mi, jak se zbavíš špatných myšlenech a úzkosti, vyřešíš si problémy uvnitř sebe sama a uděláš si na sebe čas, máš na půl vyhráno.
Nepřestávej ale na sobě pracovat a stále se v nových pozitivních (nebo aspoň konstruktívních) postojích utvrzuj.
Neklid těla pak ještě chvíli potrvá, než se ho zbavíš. Já sama se zbavila špatných myšlenek, ale trvalo ještě několik týdnů, než mě přestaly tiky a tlak na hrudi a třeba extrasystol (přeskakování srdce) a bolesti zas způsobenou asi nejspíš stažením svalů jsem se ještě nezbavila. Nemůžeme ale čekat návrat do super stavu rychle, když jsme si toto v sobě pěstovaly hoooodně dlouho, žejo.
Tak se vykašly na Panickou poruchu a měj radost, že můžeš dělat práci, kterou miluješ. Už jen ten pocit musí člověku dodat mnoho dobré nálady :).