Diskuse - Panická porucha

Ahoj, všechny Vás moc zdravím. Moje potíže začaly letos v půlce srpna bušením srdce (tep 160/min - v klidu), pocitem horka a tlaku do hlavy, třesem, mravenčením po celém těle a přitom hrozným pocitem, že tohle nemám šanci přežít. Tento stav se opakoval do týdne 3 x a pokaždé jsem skončila na pohotovosti, kde mi předepsali co jsem si nadiktovala, protože již v roce 2007 a 2009 jsem problémy s bušením srdce měla a myslela si, že mi pomůžou ty samé antiarytmika, které jsem užívala již dříve. K tomu všemu se přidala nevolnost, pocit na zvracení, nadýmání, nechutenství, za měsíc a půl jsem zhubla asi 7 kg. Pořád jsem se necítila celkově vůbec dobře, byla jsem hodně unavená a zesláblá. Na sluníčku se mi dělalo okamžitě zle. Neustále jsem si měřila tep a pořád se strašně pozorovala. Začala jsem mít strach chodit ven, řídit auto a nedej bože jít do obchodu a čekat někde ve frontě. Už jen při té myšlence se mi dělalo špatně. Pořád se mi honilo hlavou, co by mi asi tak mohlo být! Navštívila jsem tedy svého obvodního lékaře. Následovalo plno vyšetření jako např. EKG, ECHO srdce, Holter na 24hod., odběry krve apod. Na echu bylo zjištěno, že mám holosystolický prolabs mitrální chlopně, které by mohlo způsobovat to bušení srdce, ale nejde prý o nic závažného. Začala jsem tedy užívat betablokátory a radovala se, že konečně bude zase dobře. Srdíčko se uklidnilo, ale všechny ostatní příznaky zůstaly. Tak jsem za další týden opět navštívila svého lékaře. Předepsal mi antidepresivum Lenuxin, o kterém jsem původně nechtěla ani slyšet. Dnes ho užívám 12-tý den. Objednala jsem se proto raději i k psychiatrovi. Dopracovala jsem to tak daleko, že jsem už 14dní nevytáhla paty z domu.První týden jsem jenom ležela a spala. Mám strach někam jít nebo jet, protože už myslím nato, co kdyby se mi v autě udělalo zle že! Někdy mám pocit, že jsem pořád nervózní, ale nemám k tomu vůbec žádný důvod. Snažím se něco málo sníst, ale jde to opravdu jen s donucením. Nejsem schopná doma vůbec fungovat tak jako dřív. Nic se mi nechce a všechno mi dělá strašnej problém. Naštěstí nemám děti, bo nevím, jak bych se o ně v takovým stavu vůbec postarala a momentálně ani práci, ze které jsem z těchto zdrav. důvodů na začátku srpna odešla. Proto Vás většinu opravdu obdivuju, že to nějakým způsobem zvládáte! Věřím, že musí být zase líp!!

Ahoj Kiaro, to co píšeš, jsem zažila taky, úplně to samé, prostě šílenost...jenže člověk prý musí sebrat veškerou sílu a začít fungovat...to se jim to kecá, když to nezažili. ˇuplně tě chápu a neboj bude určitě lépe. je to zákeřná nemoc, ale dá se prý docela úspěšně léčit, uvidíme časem. Přeji tedy hodně síly a vytrvalost Jarka

Zdavím, Kiaro,

také jsem měl podobné potíže. Vůbec se mi nechtělo ven, protože jsem se bál, jaké to může mít následky. Pamatuji si, že jsem jednou vyšel s manželkou na chodbu, že si půjdem koupit něco dobrého. Už předtím jsem měl v sobě velké napětí a sotva jsem došel k výtahu, kde stála sousedka s přítelem, chytlo mě to tak, že jsem se rozběhl domů a lehl si do postele se strachem, že to se mnou pleskne. Je to hnus, to věřím, ale z vlastní zkušenosti říkám ( a to si nevymýšlím ), že jde o tu prvotní reakci a odvahu chtít to překonat. Ten strach je veliký, vím to dobře, ale když jsem se poprvé překonal a vyšel skoro po týdnu ven, řekl jsem si, vždyť se mi vlastně nic nestalo. Chce to opravdu postavit se tomu strachu. Je to těžké, hlavně v začátcích léčby, ale postupem času zjistíš, že to jde !! Já už třeba dnes chodím znovu trénovat do tělocvičny. Měl jsem velký strach, že mi lékař zakáže sportovat, ale bylo mi řečeno, že právě sport je v mém případě ta nejlepší relaxace. Lexaurin ti nezabere. To je jen návykový oblbovák. Já bral neurol a také jsem rapidně zhubnul. Byl jsem mimo. Chce to něco, jako užívám já, dlouhodobě. A neboj se třeba případné hospitalizace na psychiatrii. Nic to není. Opět mluvím z vlastní zkušenosti. Nevím, jak u vás, ale tady na oddělení byl skvělý personál a za necelé čtyři týdny, co jsem tam ležel, mě připravili na boj s PP tak dobře, že jsem měl sílu jít domů a poprat se s tím. A zatím to jde dobře!!! Držím pěsti a jsem přesvědčen, že to zvládneš!!!!!

Zdravím Lukáši,

děkuji za tvoji reakci. Neužívám Lexaurin, ale Lenuxin ;-). Lexaurin mi chtěl obvodní lékař předepsat na tu dobu než antidepresiva začnou účinkovat, ale odmítla jsem ho. Vím, že v tak krátké době není sice návykový, ale i přes to jsem to chtěla zvládnout bez něj. Možná jsem trochu přecenila svoje síly. Vůbec se necítím dobře, proto nemám ani pomyšlení nato, že bych někam šla. Ze schodů dolů se mi klepou kolena jak 70leté babičce. V týdnu jsem se musela odhodlat a zajít do obchodu. Dřív bych se doma ještě předtím upravila, trochu nalíčila a šla. Dokonce by mě to nakupování i bavilo. Teď bych se asi zbláznila, kdybych v té nervozitě a napětí se měla ještě nějak upravovat. Tak jsem se rychle oblékla a přímo vystřelila z domu. Ve frontě na uzeniny jsem samozřejmě začala pociťovat jak se mi zrychluje tep a začíná se mi dělat zle. I když to byla hrůza, tak jsem to ustála. Zbytek nákupu proběhl tak rychle jako nikdy předtím. Od té doby jsem nikde nebyla. Vždy jsem chodila ráda mezi lidi a do společnosti, ale teď mi spíše všichni vadí. Jsem nervózní i když mi zavolá bratr, že se staví na návštěvu! Často jsem jezdívala s přítelem po různých akcích a pomáhala mu s prodejem na stánku. Vždy mě to moc bavilo. Z poslední akce na které jsem byla s ním jsme jeli rovnou na pohotovost. Od té doby nemám odvahu ani pomyslet nato, že bych s ním někam jela. Už jen při představě, že tam musím celou dobu stát a nedej bože, abych tam zůstala chvíli sama, se mi dělá špatně. Zrovna probíhá v Olomouci výstava a já místo toho, abych mu tam pomáhala, protože nás to částečně i živí, sedím doma a jsem naprosto nepoužitelná!

Ahoj Jarko,

díky moc, musí být lépe, nechci strávit zbytek života v izolaci zavřená doma i když teď momentálně se ani na nic jiného necítím. Přesně jak píšeš, kdo nezažil, nepochopí....Také přeji hodně síly

Zdravim.jde videt ze v tomhle stavu nejsem sama...poorad se snazim odkladat navstevu psychiatra s tim ,ze se to zlepsi,ale porad se to vraci.Nemuzu jet v autobuse,nemuzu na vylet,nemuzu na navstevu...ta panika a myslenky v hlave nejdou zastavit...je to hrozne.Preji hodne sily vsem.

Ahoj Kiaro,
Lukáš má k přístupu k PP pravdu. Bohužel opravdu nezbyde, než se tomu vlastními ( ač mizernými) silami postupně postavit. Já sama s ní žiju už 5 let, jsou období roku horší a nebo zas úplně v pohodě. Těd už to beru jako součást sebe, něco na co si dát pozor, ale co mě na druhou stranu strašně moc obohatilo v přístupu k životu a pohledu na věc.
Začátky byly ale stejně děsné jako u tebe. Dokázala jsem vylézt max před dům, tep měla pernamentně rychlý. Pořád jsem se pozorovala a nemyslela na nic jinýho, než že tohle přeci už nejde vydržet. Kolotoč úzkostných myšlenek a katastrofických scénářů pořád dokola mi akorát stupňoval symptomy.
Vždy se mě zná nemožné se z toho vyhrabat, ale asi jak už to člověk zná, zvykne si a začne ho to štvát. To je asi ten impuls změny, že už to nechce a udělá cokoli, aby se toho zbavil. A už třeba jen to, že jsi šla nakupovat je skvělý pokrok. Já sama jsem si založila bloček, kde jsem si každý den psala, co jsem dokázala a na co jsem sama pyšná ( i třeba to, že jsem zvládla zamést schody, dojít se psem apod. :)). Uvidíš, jak děláš, pomalu, ale přeci pokroky a máš motivaci k aktivitě, aby sis tam večír zase mohla něco napsat (aspoň tak jsem to měla já).
I když mám teď zrovna lepší období i tak se musím i já stále hlídat. Možná mi zůstala taková hypochondrická opatrnost. Třeba včera, když jsem hrabala listí, mě najednou napadlo "ježiš, neměla bych si odpočinout?, abych se neunavila moc a nebylo mi zase špatně". Hned jsem to zahnala tím, že zas tolik jsem toho ještě neudělala, aby to bylo na umření a takovou práci zvládnou i důchodci, pak si představím jak asi makali lidi dřív a taky vydrželi. A jsem v klidu, páč já to mám jen jako relax a né nutnost a max mě to posílí :). Takže hodně síly a běž na procházku, klidně kousek. Venku je krásné sluníčko, to ti udělá radost, i kdybys nechtěla. A až ti bude špatně, jdi sbírat kaštany, nebo hledat to nejhezčí barevné listí :).

Ahoj Ivi,

díky za tvůj pozitivní a povzbuzující příspěvěk. Věřím, že to pomáhá nejen mě, ale i ostatním, když se díky Vašim příspěvkům můžeme dozvědět něco víc o tom, jak se tomu všemu postavit. Nevím jestli je to díky lékům, protože z počátku jsem k nim neměla vůbec žádnou důvěru a před jejich užíváním jsem si byla téměř jistá, že nemůžu být zdravá, ale po 14dnech je přece jenom trochu líp. Snažím se pořád neležet, nemám už ani takový odpor k jídlu a není mi už tak hrozně zle. Na procházky to sice zatím ještě není, ale i tak je to po měsíci a půl obrovská úleva. Užíváš Ivi nějaké léky? Jak si zpočátku zvládala chození do práce?

Dobrý den, jak už jsem psala dříve, mám také PP, kterou se mi před lety podařilo vyléčit, ale před měsícem a půl se mi potvora vrátila zpátky. Jen si nemohu vzpomenout, jestli mě minule bolely tolik záda. Míváte také bolesti zad, které zasahují až dopředu do hrudníku???? Je to takový tlak, opravdu, jak na infarkt.Bohužel s tím souvisí i špatné dýchání, jakoby se nemůžu nadechnout. Beru Zoloft, myslela jsem si, jestli to nemůže být vedlejší účinek? Dneska v noci mě to probudilo, hrozná bolest ze zad až do hrudníku a celá levá ruka, fuj! Ještě to dost cítím. A vůbec záda mě, i když né tak intenzivně, bolí celý ten měsíc a pozoruji i to špatné nadechování.
Děkuji

Ivo, moc děkuji za odpověď. Já jdu ve čtvrtek k doktorce, která by mě měla naučit, jak správně dýchat. Nejhorší je , že mi to právě z té hloubky nejde vytáhnout, ale to bude asi to, o čem píšeš -povrchové dýchání. Taky občas cvičím na roztažení hrudního koše, jsou to cviki z rehabky, ale nic moc. Ach jo, mám pocit, že mi ten Zoloft nezabírá tak rychle, jako minule. A to mě možná taky stresuje......Tak snad to nějak zvládnu a bude dobře. Mějte se fajn. A ...díky!

Bojím se, že se zblázním? má to tu někdo taky??? mám strach ze schizofrenie a podobných závažných onemocnění!

A, to je jenom chlamydie pneumoniae, to mám taky

Ahoj.Už pátý týden jsem doma.A mám pocit,že procházím peklem.Poprvé mě to chytlo v práci před měsícem.Cítila jsem vlnu jakoby od hlavy,začli se mi klepat ruce,bušit srdce,brnět ruce a jazyk.Chtěli mi zavolat záchranku,ale já nechtěla.Ale pak v sobotu mě kamarádka vezla na pohotovost.Od té doby šílený.Poležela jsem si v nemocnici na interně a tam vše v pořádku.Pak už to začlo ustupovat.Jen chvilkama mi projela slabost od hlavy nebo mě zabrněli tváře.Ale i přesto jsem navštívila psychiatričku.Ta mi napsala Sertralin 50 Genericon...mám za sebou 4 čtvrtku prášku,kterou beru večer a je mi po tom mnohem hůř :-( vůbec nevím co mám dělat.Mám pocit,že procházím peklem.Úplně mě pálí ruce jako by mi v žilách proudil oheň,mám hrozný deprese z toho,že nevím co dělat,aby mi bylo líp,potřebuju jít do práce,ale s těmahle stavama to prostě nejde.Přemýším jestli léky brát dál,nebo ne :-(Doktorka je na dovolené,tak se jí ani nemůžu dovolat.Jsem zoufalá.Možná,že by mi bylo lépe bez těch prášků.Pokud je to jen stav v mozku,tak se to přece dá nějak ovlivnit,ale proti chemii se asi bojovat nedá.Začla jsem ty léky brát,aby mi bylo líp a já mohla do práce,ne aby mi bylo ještě hůř a já byla zase doma.Jsem úplně na dně :-(

Ahojky,to co popisuješ jsem si prožila v červnu ikdyž jsem brala antidepresiva.4. měsíce mi bylo zle deprese úkosti...Myslela jsem si,že mám nějakou vážnou nemoc,myslela jsem opravdu že umřu.Prošla jsem vyšetřeními,magnetickou rezonancí.Vše bylo v pořádku.Nasadila jsem magnesium,piju Magnesii,denně jím ořechy,banány.Konečně je mi lépe,ale zažít ještě jeden takový záchvat nevím...Jinak mám Esprital na noc,protože jsem nemohla spát. Na PP asi nejvíc zabírá Citalopram.Vydrž,musíš věřit,že bude líp.

Rený, zkus to vydržet než se vrátí doktorka. Pak se ji optej. Mamka taky brala antidepresiva a až druhé ji pomohly. Po prvních ji bylo také šíleně zle, ač se snažila vydržet. Druhá nebyla o tolik lepší (vždy se udělá člověku hůře), ale pak už to bylo jen lepší a lepší a dnes už je 3 roky v poho bez prášků. Vydrž sice je to chemie, ale tu spouští i tvůj mozek tou určitou nedůvěrou k nim :). Neboj zvládneš to a zachvíli si budeš říkat, co že to bylo za zlý sen :). Jinak souhlas s Honzou, taky chodím plavat a na PP je to fakt asi nej lék. Ve vodě se uklidním, uvolním a navíc posílím kondičku...