Diskuse - Panická porucha

Ahoj Martine, a vůbec lidičkové,
občas to tady pročítám a jsem s Vámi. Můj problém začal asi před rokem, kdy jsem lítala po doktorech s krční páteří, to byla první diagnóza: „vše je jen od páteře vážená“…jenže závěrem nakonec nebyla klasická bolest, jako když se něco zablokuje, ale tlak v hlavě, začal v temeni a postupoval k čelu, měla jsem pocit, že mi někdo dal do hlavy balónek a nafukoval, bylo mi zle, během dne v práci, pak jsem měla i problém správně artikulovat, cítila jsem tlak i kolem nosu, pod očima a na lících, začal mi i tuhnout lícní nerv a občas jsem měla křeč v lících, pořád jsem lítala po lékařích, udělali mi EEG, chodila jsem poctivě na rehabky a nakonec jsem skončila na neurologii, kde mě lékařka odeslala i na MR, naštěstí bez patologických změn, takže vše ok..ale co dál? Rok, den co den mi bylo zle od hlavy Nebyla jsem typ kuňkalky. Běžně jsem po práci sportovala, jeden den kolo, jindy plavání a jindy brusle, fitko..apod..a teď, po práci únava, chuť leda tak lehnout a spát. Neuroložka našla příčiny ve stresu ..to už dřív, snaha na vše zapomenout, to asi znáte…před x lety mi onemocněl přítel, někdo, s kým máte pocit, že prožijete v dobrém život, bohužel vážná maligní forma nádoru v mozku, chování lékařů bylo absurdní, řeči typu..když mu hlavu uřízneme od základu, tak nádor bude pryč od těla apod….chodit k lékařům s právníkem ..děs…, ale vyplatilo se. Dlouhou dobu jsem s ním bojovala o to podstatné, pomáhala jak to šlo, aby přežil, byla při něm, lékaři mi řekli, že po tak rozsáhlém zákroku doprovázeném šílenými dávkami ozařka mám očekávat změny, a to i v osobnosti, nevěřila jsem, stalo se. Následoval dlouze zvažovaný odchod po x letech, zdravotní problémy i na mé straně mi zkrátka nedovolily setrvat, pak se vše napravilo, pak onemocněl další mně nejbližší člověk a do toho ještě jiné právní tahanice a smutné informace od lékařů. Byla jsem opravdu ve stresu a unavená, sama, ale stále s duší bojovníka a sporťáka. Říkala jsem si, bude lépe, to dáš, drž se, pracuj, sportuj…Ale to je jinde, teď stačí málo a já cítím atak PP, neuroložka mi dala Eliceu, cítím zlepšení po pár měsících, hlava je lepší, únava je občasná, sport se taky vrací, ale už ne v takové míře, už to nejde, trápí mě bušnost, návaly, pokud se přetížím. Není mi dobře, není nic jak bylo. V tuto chvíli jsem i poznala zajímavého člověka a trápí mě i účinek AD na osobní život. Pořád ale věřím, že se to zvládne. Hledám pozitivna, vše co mi dělá dobře. Co miluju a co mi pomáhá ..to je les, stromy, zeleň, tam nacházím klid a cítím se příjemně. Všímám si drobností. Nikdy bych neřekla, jak je duše podstatná, jak je třeba o ni pečovat, nejen se rozdat, prostě pečovat i o sebe, přiznám se, že teď i já potřebuji pomoc.

ahojky, máte někdo problémy s neustálím motáním hlavy, někdy i hůře vidím a mám zalehlé ucho...slabost.
Díky

Ahoj Máco,
vůbec nic mě nepřekvapuje v Tvém příběhu. Mně dokonce první ataky potkaly v posilovně. Párkrát jsem dal benchpress, pak nastala dušnost, stav na omdlení atd. Psychiatr mi tuto činost úplně zakázal. Prý se tím posilováním jen atak připravuje. Tak dělám spíš aerobní sporty jako je cyklistyka, tenis, běh apod. Taky je zajímavé, že je nám dobře úprostřed přírody, někde na samotě bez lidí. Většina mých kamarádu se bojí být uprostřed lesa. Ač už z důvodů klaustrofobických, či nedosažitelnosti záchranky apod. Jsme vůbec divní, no spíše bych řekl jiní. Stačí si tady přečíst pár příspěvků a je vidět, že náš problém je přílišná vnímavost a inteligence. Ani bych se nedivil, kdyby mezi námi byl nějaký věhlasný umělec:))Takže ta naše choroba není jen o negativech. Třeba Ota Pavel. Myslíš, že by napsal tak nádherné knížky z dětství, kdyby netrpěl těžkými a tenkrát nelečitelnými depresemi? Pochybuju.
Jinak mám někdy pocit, že je to určitá prohra v mém životě. Všichni, kdo v životě něco prohrají, nebo se vzdají, určitě nemají skvělou náladu. Z našich příběhů je patrné, že se nikomu přiliš nedaří a křivka našich úspěchů má spíše klesající tendenci. Stačí nám jen bez bolesti přežít den, věci jako kariera a peníze jsou najednou stranou. Někdy o tom přemýšlím a říkám si, jesli tohle není právě cesta do pekel. Co si o tom lidi myslíte? Ahoj

Martine, tak fitko už taky nedělám, bylo mi tam zle, úplně nával, mdloba....taky už dělám jen aerobní sporty, jo přílišnou vnímavost a IQ mi lidi často přisuzují, prý jsem jiná...tak jim fakt za to velký díky, jsem jaká jsem a jediný, co bych ráda, je normálně fungovat, ...jo, umělecký sklony mám, haha, jo vidím to stejně, říkám si, lehký život těch, co jsou sociální ledové kry..., no..kdo ví...jo ta kariéra, jak říkáš, nicméně, člověk musí být z něčeho živ, přece jen jsem realista....

Ahoj, o jaký bylinný sirup s ejedná, můžeš mi proszradit? Jo to vedro vůbec nepřidá! Děkuji. M.

Ahoj Máco,
To si říkám taky. Proč nejsem podprůměrný blb a nedělám nějakého lampasáka někde v kasárnách, jak jsem je poznal na vojně:)) Taky jsem u sebe spozoroval, že jsem na tom daleko lépe v sexu. Před PP jsem se vždycky brzo udělal, ted po tom co užívám AD, se můžu milovat i hodinu. No partnerka ze mě šílí, asi budeme první pár co se rozejde z přemíry sexu:))) Možmá to bude i věkem, je mi 37 a PP mám deset let.

Novo-Passit :-)

:)) jenže u chlapa je to k plusu:))) a vím o čem mluvíš, jeden můj bývalý jedl taky AD, sexu hafo, ale citů málo...

a neděs mě tím dlouhým obdomím, 10 let, já chcu bejt komplet ok brzy:) PS: míváš i bušnost jak je břišní aorta?

Ahoj Máco,
nechci Tě děsit. Tady píšou lidi co to mají i přes 20 let a žijou. Ono se i na tohle svinstvo dá zvyknout. Hlavně se nelitovat, a bojovat. Je to pracně zatracený boj ale přesto jsem za těch 10 let prožil hezký život. Samozřejmě, že občas přemýšlím o ukončení, ale to nemá smysl.
Co se jedná té břišní aorty, i tohle může být příznak PP. Já mám brnění stehen, jemný třas, jako bych chtěl vyletět z kůže, tlaky na hrudi i na břichu. Dřív to bylo daleko horší. Prostě když beru AD, tak to jde. Beru cilalec, ale dodnes si stejně nejsem jistý, jesli by mi jedna lentilka denně nepomohla stejně:))

Jo, mozna to vyznelo litostive, to ne, jen me zaujalo, co lidi tady psalo, no, co uz, proste verim, ze bude lepe, bo uz je mnohem lepe! O ukonceni nepremyslim, to nevidim jako vyhru, byt nekdo by rekl, ze je to vysvobozeni, na to nemam poradne snad ani pravo....myslim, ze jsou na tom lide podstatne hure, nekdy jsem nastvana...to spis...jo, placebo efekt ..to si taky rikam:)

Čau. Tak já můžu říct že po 2 měsících braní AD se docela dost zlepšilo. Bušení srdce už nemám, arytmii (musím zaklepat) jsem už taky dlouho neměl. Cítím se líp, ale i když je třeba den, kdy to trošku na mně přijde. Jako včera k večeru, byl jsem na šipkách, hrál jsem a najednou se mi začaly třást ruce, nohy, trochu motolice. Tak jsem vyšel ven na vzduch, sedl jsem jsi na chvilku a vydýchal se. Pak to přešlo a bylo v pohodě aniž bych jsi musel vzít nějaký ten Xanax na SOS. Jinak beru taky Citalec ráno a na noc Mirtazen. Měj te se fajn a bojujte, snažte se jsi něco najít, co vás zabaví a neužírat se. Já jsem taky jsi někdy říkal že už to takhle asi daleko nepůjde. Ale bavily mně šipky, dostal jsem se do skvělý party. Na šipky chodím 3x týdně, našel jsem jsi tým a od Září budu hrát ligu. Tak momentálně mám pro co žít. A pokaždý se těším až se někdo ozve a jdem jsi zahrát.

Je hezké číst, že je někomu líp. Já se v tom poslední dobou fakt zas doslova plácám. Už to vypadalo zas nadějně, už sem se zase klidnila a začala uvažovat normálně. Včera jsem se ale byla zaučovat do práce (bohužel to byla noční ) tu jsem zvládla v poho až jsem z toho měla radost. Po dvou hodinách spánku mě ale vypeklo šílený ale fakt nechutný bušení. Asi z velké únavy+ mé ATB, byla jsem sice stále v klidu, ale zklidnit to nešlo. Chodila jsem po pokoji, dýchala do břicha, nic. No pak, jak už na mě šla panika, koukala jsem si rychle vzít lexa, ten až za ňáku chvíli pomohl. Ale už jsem pak nespala a celý den je mi divně, mám dost nepříjemný tlaky a pálení na hrudi a hodně početné přeskakování. Teď ještě budu asi za blba, páč se do té práce už bojím, aby nenásledovalo repete a fakt nevím, jak to odmítnout, když jsem nabídku ještě nedávno s chutí uvítala :( . Nevím vůbec co dělat a je mi z toho nijak. Fakt k nezaplacení taková PP.

Ivo, radím ti zajdi jsi za psychiatrem. Já chodím k němu od května, až co beru ty prášky je mi mnohem líp i když někdy to není 100%. Ale je to posun k lepšímu. Sice ty prášky to nevýléči úplně, ale zbaví tě utrpení, prostě tě to nakopne, začít se sebou něco dělat. Navíc i chodím k psycholožce. Koncem měsíce, začneme provádět Autogenní trénink, tak jsem zvědavý jak to dopadne.

Pro IVU
ahojky, neodmítej tu práci, to je normální, že ze začátku si vystrašená a je to o něco horší, ale brzy se to zlepší a bude dobře. Neboj se toho, mělajsem naprosto stejný problém,ale když ho nezvládneš ted, tak nikdy,pořád tam bude ta obava, ten strach...já když šla poprvé do práce, tak jsem myslela, že je to můj konec, ale zvládla jsem to a každý den mě posunul o něco dále a vysadila jsem i některé léky. Držím palečky at to zvládneš. Všichni to musíme zvládnout. Já už jsem byla tak na dně a tak jsem se do toho zažrala, že jsem byla týden na psychiatrii, kde mi těžce otevřeli oči..je to jen v naší hlavě, my s tím musíme bojovat a nenechat tu mrchu nás zničit