Diskuse - Fobie z řízení auta

ahoj vladko,mám úplně stejný problem jako ty jen s rozdílem že mám řidičák zatim rok a za volantem sem seděla jen párkrát.chtěla bych jezdit a moc jenže už jen to že mám sednout za volant ve mě vyvolává strach.to samí jsem měla už v autoškle,na jízdy jsem chodila vyklepana a taky ta jízda podle toho vypadala.a upřímě mě to dost štve.tak bych byla ráda kdyby se našel někdo kdo by nám poradil jak se zbavit strachu z řízení auta.prosím pište.

poradte prosím přece se to musí nějak zvládnout ta fobie z jezdění.a taky chci dokázat mému přítelovi že na to mám.několikrát mi říkal at sednu za volant ale strach mi to prostě nedovolí.poradte.

Violo, děkuji za obdiv, moc mě to potěšilo, řidičák jsem uspěšně udělala a zase čekám 20 dní na vystavení.Je škoda, že nedává úřad prozatímní papír aby se mohlo jezdit hned, to se potom člověk skoro bojí. Koupili jsme Hyundai Getz- ne tedy nové, ale v super stavu, no jsem ten začátečník tak snad to bude v pohodě. Zdravím a přeji hezký den.

Jo to znám, pořiď si bachovky - kapky rescue remedy pomáhá to zvládat úzkost a trému a kup si jízdy u instruktora, léky na úzkost se moc dobře s řízením auta nesnášejí, ale to prober s tvým lékařem
a jinak radím - jezdit, jezdit a ještě jednou jezdit
až si budeš víc a víc jístá a až to pro tebe bude za nějaký čas brnkačka - je to o zvyku a tréninku a čase, nic víc nic míň
hodně štěstí!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

četla jsem vaše příspěvky,a mohu potvrdit dost stejných pocitů jako vy.Já dělala autoškolu v 52letech a řidičák mám ani ne 1rok Taky mám ještě strach když sedám do auta ale je to lepší a lepší,myslím si že je člověk víc opatrný a neriskuje tolik jak někteří řidiči.chce to jen čas a pevné nervy,všem držím palce

Vážená paní,
když jsem si přečetla Váš příspěvek, měla jsem pocit, že je to tak trochu o mně. Jsem ve stejném věku, důvody proč řídit obdobné a strach taky!Díky za něj! ŘP jsem si udělala před cca 5 lety, ale pak jsem se vykašlala na jezdění, takže abych to nyní dotáhla do konce, tak jsem na to konto koupila nové auto, zařídila si kondiční jízdy. A zatímní výsledek: autíčko se mi povedlo již naťuknout při prvním pokusu vyjet z parkoviště, kondičně jezdím stále a strach je skoro pořád stejný. Jednu chvíli jsem měla chuť se na to vykašlat, ale pak si přeci jenom říkám, proč, přeci to musíš dotáhnout do konce. Jen by mně zajimalo, zda jste také pokročila a již jste svezla maminku? Přeji vše dobré

Jarka

Milá Jarko,já musím jezdit pořád proto že jsem sama se synem který je nemocný,bez auta to prostě nejde ,syn špatně chodí.Maminku už nesvezu před 2roky zemřela,ale nic nevzdávám osud je někdy krutý ale život jde dál.Díky že jste napsala a z toho parkování si nic nedělejte taky jsem očesala zrcátko a trochu bok na autě když jsem parkovala do garáže ,snad to letos bude lepší a když to nepůjde tak někoho poprosím ať mi zacouvá.Tak se mějte a moc díky za odpovědˇMila

Jarko, maminku jsem už svezla na kratší procházku, kde byla samá rovinka a mohla jít s hůlčičkou, ze všeho se moc radovala a v tom jejím věku je to pro ní snad to nejlepší,co jsem pro ní mohla udělat, že mám řidičák. Jinak zatím jízda střídavé, škrtla jsem kolem o obrubník, pak jsem téměř ráno pro zamlžená okna neviděla ale dojela jsem.Do auta sedám s pocity,že to snad ani není možné, abych se to pořádně naučila. Do kopce mi zatím nejde rozjezd, tak pomůže ručka.Manžel už se také svezl,tak to asi už bude o něco lepší než v autoškole ty začátky. Také si říkám, přece to nevzdám a HODNĚ ŠŤASTNÝCH KILOMETRŮ.

Ahoj, mám podobný problém, mám dva roky řidičák a když jsem ho dostala tak jsem se těšila jak budu jezdit..Jízd mám za sebou hroně málo, zatim jsem pokaždé jela s někym, vždy jen po dlouhé době (třeba jedenkrát za měsíc a někdy ani to ne) a pokaždý jsem se divila že mi to moc nejde (proč asi).. sama jsem se ještě nedokopala k tomu vyjet bez spolujezdce, bojím se i toho že odřu rodičům auto (fabii)...hold jde o to poprvé..

Ahojky je mi 4Olet. Po 2O letech obnovuji jízdy. Je to hnus klepu se jak ratlík zvedá se mi žaludek a začínám z toho koktat. Přechody pro chodce tam už vidím přejetýho.Tak co jsi na tom líp? S pozdravem Lenka.

Ahojky holky já se tak strašně bojím řízení.Řidičák mám 8 let můj byvalý přítel mě k řízení nepustil,protože měl novou Octavií a já jsem se i bála. Ve středu mám možnost získat novou práci,ale tam bych auto potřebovala každý den.Co mám dělat porad´te? Prosím.

Milá Jitko , do středy už toho moc nepořídíte, jediná rada jak se zbavit bojácnosti je ,jezdit , jezdit a zase jezdit. Ja jsem se nehnala hned do velkého provozu, jezdila jsem po okreskách vše jsem si v klidu osahala, moje sebevědomí rostlo a rostlo a tet´ už jezdím jak drak a je to děsně fajn.

Ahoj Jitko, já mám řidičák už pět let, ale vzhledem k tomu že ho má i manžel jsem se k řízení nedostala skoro vůbec. Ale včera jsme koupili nové auto a manžel mi to staré nechal s tím že se musím rozjezdit. Měla jsem hroznej strach, po každý když jsem náhodou sedla do auta, přibližně tak dvakrát za rok se mi rozklepali ruce a kolena a jen jsem zmatkovala. Ale dneska jsem si domluvila jízdu se strejdou kterej je už zasloužilej řidič a svůj strach jsem překonala a zvládla jsem dvacetikilometrovou trasu celkem bez problémů. Z části po městě přes semafory a z části podálnici a kruhové objezdy. A jediný co ti můžu poradit je vem si sebou do auta někoho kdo tomu rozumí a není nervák ať máš pocit jistoty a uvidíš že to půjde samo. Přeji ti hodně štěstí a hodně kilometrů bez nehody. A ještě nejdříve jsem to zkoušela v kempu kde nejsou žádný auta a až pak jsem vjela do provozu.

Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.

Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.