Diskuse - Fobie z řízení auta

Nazdar všichni, opravdu skvělá diskuse, mám k tomu taky co říct. Je mi 29 let, za tři týdny se mi má narodit první miminko a manžel se rozhodl koupit mi vůz. Byl za výhodnou cenu a je prý vysoce bezpečný. Bohužel má v techničáku napsáno - vůz nákladní. Abych vám ho popsala: Je o "něco" delší než normální osobák a značně vyšší, protože má vzadu velký úložný (nákladní) prostor, který dle manžela teprve docením, až tam dám celý kočárek a nebudu ho muset lopotně skládat. Z auta jako takového jsem spíš nešťastná, snila sjem si o automatu, ale muž mi řekl, že nejdřív se mám naučit řadit, abych mohla řídit kdejaké auto a pak můžu uvažovat o něčem jiném. ŘP jsem dělala v 18 letech jako skoro všichni v ročníku a nepřipadalo mi na tom nic těžkého. Pak jsem nejezdila - nebylo čím. Teď to byla velká výzva, auto mám měsíc a jezdím každý den nebo obden, mám to jako denní domácí úkol, který si prostě musím splnit, i když se mi nechce a cítím průjem atd. Hrozně se mi nechtělo začít jezdit, protože jsem už ani nevěděla jak, na druhou stranu jsem to samozřejmě zvládnout chtěla. První jízda byla s manželem, málem byl rozvod na krku. Zpětně musím říct, že je mi to ještě teď hrozně líto, že můj nejbližší, který je fakt snad nejlepší řidič, jakého znám ( a jinak pozorný a skvělý manžel), mě hodil přes palubu a nemá se mnou trpělivost, ale než ronit slzy nad něčím, co nejde změnit, tak jsem se tomu rozhodla postavit. Zavolala jsem do autoškoly a instruktorovi vysvětlila, že potřebuju rychle naučit řídit, protože jsem už ve vysokém stupni těhotenství a nemám kdy to jindy zvládnout. Představa, že bych to odložila, až se mimi narodí a pak se stresovala dvojmo - dítětem v autosedačce a ještě autem, mě děsila, menší zlo mi připadalo začít řídit v těhotenství, i když to taky není žádný med. Instruktor byl magor, jednal se mnou hrozně, např.: "A teď jedete jako proč ještě na trojku, když už to řve jak kráva a říká si to o vyšší rychlost?" No hňup, to bylo něco na mé těhu hormony, ale ani mě nějak nerozhodil, byl to cizí chlap a byl mi ukradený, s mužem to bylo horší, před ním jsem se i styděla. Takto jsem absolvovala 3 jízdy, zbytek se už prý naučím v provozu. Od té doby jezdím ( Na autě mám dvě zetka - supr věc, nikdo se na mě zezadu nelepí a nikdo na mě netroubí) - do poradny do fakultní nemocnice, na nákupy do Tesca, Obi, na poštu, dnes jsem vezla tchyni na pedikůru a zítra s ní musím na úřady. Je to těžká škola života, hlavně parkování ve městě - bydlíme v Hradci Králové. Zcela sebekriticky říkám, že nejsem dobrý řidič a moje jízda není vůbec plynulá, hrk hrk, neumím dobře řadit a štve mě to, nevím, kde je chyba, teoreticky to mám zmáklé, auto ale "zpívá" jinak. Rozjet se umím, to je hlavní - instruktor říkal, že je to polovina řízení - a provoz tak nějak stíhám řešit a hlavně mě posiluje, že zatím jsem si vždycky dojela tam, kam jsem potřebovala. Jen nevím, co s tím řazením, potřebovala bych to znovu polopaticky vysvětlit. Vím, že to hrká, když se moc rychle pustí spojka nebo když jsou otáčky motoru malé, ale poraďte mi někdo, co děláte s nohama:-) v této situaci: Jedu z mírného kopce na trojku a dole potřebuju odbočit vlevo, čili musím dávat přednost z protisměru. Pokud tam něco jede, tak stavím a pak se rozjedu na jedničku, jasný. Ale jak mám podřadit na 2 a zároveň brzdit a pak ty pedály pustit, abych na nich nestála celou dobu, co tu zatáčku projíždím, to fakt nevím. Všechno se to vlastně tak nějak učím sama pokusem a omylem a to asi není dobře, protože člověk si tak může zafixovat řadu nešvarů a blbostí, kterých se pak nezbaví. Bohužel jsem se sem přivdala nemám tady žádného takového kamaráda nebo kamarádku, kteří by mi toto pomohli vyřešit. Mám jíz znova do autoškoly? Ještě do porodu? Pane Bože! A ještě ke strachu, jak tu popisujete: Naprosto jsem vytěsnila obavu, že já něco způsobím, můj veškerý strach se přesunul na to, že musím ochránit své děťátko - to je pro mě maximální motivace, ta obří zodpovědnost ještě za někoho. Takže jezdím opatrně a asi i ustrašeně, ale poddává se to:-)

To Vás obdivuju, že jezdíte i když to není super jízda. Já bych taky jela, ale největší strach mám z rozjíždění do kopce. Mírné kopce jsou všude bohužel a větší mám v okoli také!! Bojím se, že mi auto bude couvat a neperu to do toho za mnou!!! V autoškole mi nenaučili rozjíždět se na ručku, takže to neumím. Auta tam bylo silné, takže jsem se docela slušně rozjížděla na záběr spojky. Jenže teď mám malé autíčko, záběr ani zatím nevím kde má a nevím, zda se i v malém kopečku rozjedu a zda nebudu couvat. Přítel mi právě ukazoval, jak rychle přehodit nohu z brzdy na plyn a to jsem nezvládala a couvala šíleně!! Nevím, co dělat. Jak tohle zvládáte???

Evi, tak tohle mi zas docela jde, jen to nedělám dostatečně svižně, hlavně že to nechcípe a necouvá. Popíšu po krocích oba způsoby - mně to docela pomáhá: Zastavíte v kopci pomocí spojky + brzdy. Když jste na křižovatce a čekáte, až budete moct vjet, vyřaďte na neutrál, pak teprv pustit spojku (ne dřív, jinak chcíp chcíp jako já poprvé) a máte pouze pravou nohu na brzdě. Ve chvíli, kdy můžete vyjet, dáte nohu na spojku - brzdu stále držíte dole, zařadíte jedničku a levou nohu na spojce zvednete do záběru - to je to nejhorší, ale uslyšíte to, musí to změnit zvuk, ale neřvat, to už je za záběrem. V této poloze to držíte a pak si přendáte pravou z brzdy na plyn, dejte hodně plynu, ten, co mě to učil, říkal, radši víc než míň - koukněte přitom na tachák, můžete mít plyn na 20 a pak pomalu pouštíte spojku. Auto má tím plynem krásný rychlý odpich a neřve, protože se netrápí, bacha ale, kdybyste ještě musela točit volantem třeba doleva, fakt se to rozjede, abyste volant nehonila všude. Když je málo plynu a spojka do záběru, tak se rozjedete, ale tak divně to vzdychá, potřebuje to šťávu. To se musím smát, že Vám radím zrovna já, ale tohle náhodou zvládám. Na ručku je to pro mě jednodušší, ale pomalejší, v provozu v centru spíš nepoužitelné: Máte zataženou ručku, nohu na spojku, zařadit jedničku, plyn, pustit spojku, auto se Vám jakoby zhoupne, to ucítíte, tam to držte a povolte ručku. A ne tak jako já, že ji nemám až úplně dole a vzápětí mi zpívá kontrolka, abych ji dotáhla. Mimochodem dnes jsem opět jela do centra, musela jsem tam odvézt tchyni a byla to snad má nejhorší jízda, musela jsem řešit tři přechody s chodci, pouštět dva autobusy, podřadit na 4 semaforech, pak jsem málem vjela do jednosměrky, všimla jsem si značky na poslední chvíli a hlavně odtamtud vjížděl chlap, kterému jsem málem naprala do předku, tak jsem to rychle zkrouhla zpět do svého pruhu a když už jsem si myslela, že je to OK, dojela jsem na křižovatku, kde nešly semafory a měli tam noví policajti zácvik, že řídili sami dopravu. Fakt zpocený záda. Před matrikou, kam jsem potřebovala, byl jediný volný flek, o kterým jsem věděla hned, že tam v životě nezaparkuju (chlap hned za mnou se tam krásně stočil s o metr delším autem než mám já), tak jsem kroužila kolem a nakonec to dala totál křivě na parkoviště, ze kterého jsme to s tchyní asi 300 m došly. Tohle nikdy nezvládnu, prostě se už smiřuju s tím, že já nebudu ten člověk, který si autem zajede kam chce, vždy budu muset řešit svý schopnosti a dovednosti, už si na to zvykám. Horší to ale bude, až budu vyndávat to mimčo z auta a takhle s ním těch 300 m trajdat, to mě třeba donutí, i když já bych se to chtěla naučit, ale asi na to fakt nemám:-(

Ale máš.... neboj. Půjde to postupně, ale půjde! Snad si nemyslíš, že všichni se narodili s volantem v ruce, jenom ty ne? Nám učitel v AŠ říkal, že nad ovládáním auta nemáme přemýšlet, ale jednat automaticky. Ani nedumat nad křižovatkama a značkama. To prostě musí hned naskočit. Nad čím přemýšlet, je předvídat, co udělá chodec a auto přede mnou. Hlavně sledovat brzdová světla auta, co jede před Tebou a jak brzdí, zpomalit taky. Nelepit se mu na zadek, ale nemít tak velkou mezeru, že se Ti tam začne cpát nějakej spěchající šílenec. A když někdo v protisměru předjíždí a vidíš, že se budete míjet tři auta, tak se mírně klidit ke straně, aby jste se vešli. Prostě předvídat i za ty druhé. Zvykneš si, neboj.

Děkuji moc Kačo za vyčerpávající instrukce. Já mám samozřejmě také problém s parkováním, to je to samé. Musím se přinutit a vyjet. Tohle mi dodává odvahu. Já zase docela stíhám si podřadit a pak projet zatáčkou, ale musím si podřadit předem a musím si podřadit včas!! Ve spěchu na poslední chvilku taky neumím. A bojím se držet volant v zatáčce jednou rukou, takže musím řadit předem. Akorát to rozjíždění do kopce, to musím nějak vychytat!!! Tak moc děkuji za rady i povbuzení, moc ho potřebuju!!!

Nazdárek,tak sjem se odmlčela. Představte si, co se mi stalo. V čtvrtek jsem jela autem do poradny, (krásně jsem zaparkovala) a v poradně jsem omdlela. Kolapsový stav trval déle, než je běžné, tak mě tam hospitalizovali. Dnes mě pustili a teď po tři dny za sebou mám být v poradně každý den. Manžel plně pracovně vytížen, takže opět musím přemoct strach a osedlat 4koláka. Co mi zbývá? Ale jsme holky statečný, tak budem dál bojovat, ne?:-) S tím podřazováním včas, to mám úplně stejné, zkusila jsem takové to na poslední chvíli, jak to dělají profíci a chcíplo mi to. Prý jsem měla u spojky jen přibržďovat a ne to tak přišlápnout, s brzdou se holt ještě musím spřátelit:-(

Dobré odpoledne,

já jsem začala jezdit autem pořádně asi před měsícem (po třech letech od autoškoly, kdy jsem mezitím nejezdila vůbec). Měla jsem šílený strach, začínala jsem znovu a to s přítelovým autem (museli jsme absolvovat několik cvičných jízd a byli málem na rozchod), ale už jezdím... mám i svoje auto, jezdím do práce a z práce, v sobotu jsem byla i sama na nákupu a je to krásný pocit. Na začátku jsem měla šílený strach, postupně to bylo lepší a lepší, už mi ani nevadí puštěné rádio při jízdě. Takže doporučuji všem:jezdit, jezdit, jen sebrat odvahu, být stále ve střehu, ale jezdit

Tak jsem se díky i Vaší diskuzi odvážila sednout sama do auta (přítel by se mnou nejel, nemá na to nervy!!). Sice jsem vyjela v neděli ráno, kdy je malý provoz. Bylo to strašné, jak jsem měla strach, tak jsem chvilku měla temno a nevěla, co vůbec dělám nohoma. Takže jsem proskákala křivatku (straně mi to škubalo!), kterou jsem musela projet, až se na mě lidé divně na chodníku dívali!! Pak jsem vjela do vedlejší ulice, kde jsem se trochu uklidnila a hodinu (jako cvok) objížděla blok pořád dokola. Nějaká paní se psem na mě fakt divně koukala. Ale mě to bylo jedno, já byla tak vystrašená a vyklepaná a několikrát mi to chcíplo, že jsem na víc neměla. Ale i to je pro mě úspěch, že jsem se odvážila. Hlavně musím znovu a znovu,pak snad vyjedu i dál. Ale pocit je to strašný, úplně šílený. Doufám,že příště to bude aspon o kapánek lepší!!!

Úplně Vás chápu a naprosto přesně vím, co prožíváte. Můj chlap by tohle prostě nepochopil, nechápe, z čeho mám strach, nechápe, proč mi to při řazení hrká, nechápe, z čeho jsem vynervovaná, nechápe, jak někdo může řízení auta zapomenout. S tím objížděním bloku - to mám taky za sebou, tím se docela dobře dá uklidnit a člověk zas trochu nabyde jistotu, když předtím dost zmatkoval, taky to dělám. Mně se stala jiná hrůza, zamotaly se mi nohy do koberečku a v jednu chvíli jsem fakt nevěděla, na co šlapu, ještě že jsem to do někoho nenaprala. Jela jsem zrovna přes křižovatky, nikde nebyla červená, abych zastavila a kobereček srovnala, tak jsem ho honila rukou a řídila druhou, zpocený záda... Tak mě to rozhodilo, že jsem se zařadila do blbýho pruhu a jela místo rovně doleva, tam jsem musela dávat přednost protijedoucím a díky tomu jsem opět překonala sebe samu, zvládla jsem to všechno, pak jsem objela asi půl města, vyhodila kobereček ke spolujezdci a jela původní trasu ještě jednou, tentokrát bez chyby. Musíme jezdit, to je celý, ale ty nervy, že...?

Jsem moc ráda, že na tom nejsem takhle sama. On totiž člověk vidí na silnici, jen vyježděné řidiče a řidičky, takže když jsem jezdila kolem bloku dokola, vyklepaná rychlostí 20 km/hodinu, tak jsem měla pocit, že jsem jediná na světě takle na tom blbě a že za tím volantem opravdu asi nemám co dělat. Nechápala jsem proč zrovna já jsem tak nemožná. Takhle aspoň vím, že na to je víc lidí a že i ti lidé, co jezdili ze začátku tak hrůzně jako já, tak se to naučili, to fakt potěší a přidá na sebevědomí!! S tím koberečkem je to hrůza, to bych se zbláznila, to Vás obdivuji, že jste to takhle zvládla!!!!!!!!!

Ahoj všichni, já jsem taky jedna z vás, papíry vlastním 16 let. Po úspěšném složení zkoušek jsem ale neměla možnost jezdit, svoje auto jsem neměla a pučit si auto od otce zkrátka nešlo. Teď už druhej rok pracuju mimo město kam nejezdí žádná MHD a tak bych potřebovala jezdit, už kvůli dětem - dovoz do školky na kole v dešti a mrazu opravdu neni to pravý. Vlastníme - teda spíš manžel kombíka, občas mě přemluví abych řídila a nemyslím si že by mi to až tak nešlo, ale mám opravdu velkej strach a celá se klepu než otočím tím klíčkem. Taky jsem uvažovala o kineziologii, ale radši bych přemluvila manžela jestli bysme nevyměnili toho našeho kombíka za malýho broučka automata. Jenže zase cesty o víkendech s nacpaným kufrem tašek......fakt nevím, co je lepší....jestli se podrobit manželovi a jezdit tím kočárem nebo spíš nejezdit....nebo si pořídit malýho broučka a jezdit. Nevím, zkusím to na něj narafičit...ale věřte mi, už tak rok mě to hodně trápí a tak celkově si člověk připadá méněcenej. Vím, že by mi to pomohlo i psychicky...ale překonat ten strach. Mějte se Šárka

jezdit autem tě nenaučí ani kineziologie, ani malej brouček automat :-))) Sedni do kombíku a jezdi a jezdi a jezdi! Nehledej výmluvy, proč to nejde, ale hledej důvody, proč jezdit. Nebo se na to vykašli a jezdi autobusem. Ale opravdu, když donutíš manžela vyměnit auto, tak tvůj strach bude úplně stejný. Začínajícího řidiče děsí šířka vozu a silnice. Ne délka. Délka tě limituje při parkování a couvání. Ale na to ti stačí jedno odpoledne na parkovišti, dvě kuželky a krabice od banánů :-))

No tak dík za útěchu, fakt mi tohle nepomohlo!

Šárko, ale předchozí přispěvatel (ka) má pravdu. NIC tě nezbaví strachu a nenaučí tě řídit, jen praxe a praxe. To není žádný blok, který se dá nějakým vlivem čehosi odstranit, ten strach si prožívá opravdu každý a ženy myslím obzvlášť, protože více domýšlí důsledky "co by..kdyby" atd. Můj strach byl taky obrovský, ale už prostě není a jezdím každý den v poho.

To jsem ráda, že jsou tyto stránky a tato diskuze. Pociťuji stejné příznaky strachu, psychické nevyrovnanosti a vyčerpanosti před a po jízdě. Prostě mám strach. Jezdit ale budu muset začít. Když jsme na návštěvě a manžel si dá pivo, tak cestu odjedu, ale jinak nemám důvod. Teda, důvodů je plno, proč jezdit, ale je víc protidůvodů, proč nejezdit. Ptala jsem se na tuto fóbii jednoho velmi dobrého lékaře - psychiatra a on mi řekl, že fóbie se dá překonat. Ale tréninkem - jezdit, jezdit, jezdit... Mám strach, že nezaparkuji, že nevyjedu z parkoviště. V práci musíme vozit šéfovou :-(((( na jednání a to jezdí o hodně mladší holky a já se stydím a je mi trapně, že já, která zvládá plno jiných banálnějších věcí bez problémů, to nezvládnu. Podporu mám jen v manželovi, jiným lidem o tomto neříkám, stydím se.........